Trnité růží (23)

Vladimír dopsal a nahlas přečetl svoji novou povídku, kterou dal, jak se říká, na takzvanou první dobrou.

„Omlouvám se, Tome, ale lépe to nešlo,“ obhajuje své snažení. Než mu však stačím odpovědět, ozve se nečekaný potlesk. Oba dva zpozorníme a okamžitě se zajímáme o to, kdo že to takto nečekaně zareagoval. Spatřujeme ženu se slzami v očích. Když s potleskem skončí, jde si s Vladimírem potřásti rukou.

„Děkuji vám za tak nádherná slova, ani nevíte, jak moc mě zahřála u srdce,“ svěřuje se žena, načež Vladimírovi nadále vroucně tiskne ruku, jako by on sám byl onou Káťou Cabanovou, jíž zcela náhodně právě stvořil. Toho ta nečekaná reakce dosti zaskočí, z jeho postoje je patrné, že něco podobného rozhodně nečekal.

„Tak vidíte, že jste se nakonec dočkal uznání. Ona poetika posluchače přeci jenom něčím přitahuje,“ šeptám do ucha Vladimírovi.

Následně se nám žena svěřuje, co jí k tomu vedlo. Sama má totiž nemocnou dceru, jíž již několik let svazuje nehostinná rakovina.

„Zkuste kontaktovat zdejší Winsternský rod řádku lebonských lidí, ten se své pacienty snaží uzdravovat ryze přírodní cestou za pomocí léčivých dotyků, vřelých slov a za přispění dostupné alternativní medicíny.“

Žena ožívá podruhé. Je na ní znát, jak moc ráda by své nemocné dceři pomohla, a tak se ihned Vladimíra táže, kde že onen Řád sídlí, že by se s ním okamžitě zkontaktovala. Vladimír rozhodně nezahálí a ochotně ženě, jež se mu představí jako Olga, podrobně vysvětluje cestu.

„Ještě jednou vám děkuji, jste opravdu zlatý člověk,“ nemůže si Olga Vladimíra vynachválit, načež záhy dochází i na polibek na tvář. Poté se s námi rozloučí a celá přešťastná se vydává po červené značce za lidmi okolo Sylvie.

„Tak jste toho sám byl svědkem. Když jste ve svých písemných statích upřednostnil onu poetiku, jaký to nakonec mělo ohlas,“ nedá mi to znovu připomenouti a i já Vladimírovi tak skláním poklonu.

„To nelze popříti,“ přitakává souhlasně Vladimír, avšak hned nato nemile připouští: „Nemělo by tomu však tak býti, Tome, zhoubné nemoci by neměly existovat a v jednom kuse vymítati lidstvo. Pokaždé, když se ke mně donese, že jim někdo podlehl, přepadne mě smutek.“

„Já vás v tomto přeci chápu,“ navazuji, „nicméně je zapotřebí na životě nacházeti i to dobré a pozitivní, jak by zajisté poznamenala ona terapeutka Helena,“ připomínám.
„Když na ni z vaší strany znovu přišla řeč, s onou Kateřinou, co rovněž pochází z Nymburka, se také ještě stále vídáte?“

„Abych se přiznal, tak již delší dobu ne. Avšak nikdy nezapomenu na ony schůzky s ní. V té době jsem na tom zrovna nebyl psychicky nejlépe, hodně mi ale pomohla a já si toho teď nesmírně cením.“
Vladimír se nad mými slovy okamžitě zamýšlí a pak praví: „Vidíte, tak to i já bych klidně mohl k někomu takto docházet na konzultace, třeba bych se pak příliš neupínal na ty celosvětové tragédie.“

„Jsem si jist, že by vám v tom mohl pomoci někdo z Řádu, vždyť za tu dobu, co mám možnost pobývat v Katalné Mochně, se na něj sneslo toliko superlativů.“

Sotva svoji domněnku vyslovím nahlas, již se mně a Vladimírovi Winsternský rod řádu lebonských lidí sám od sebe připomíná. Při potulce Oborověnkou nacházíme totiž osamocené kolo, na jehož zadním nosiči je přítomen pozoruhodný balíček. Je ovázán barevnou stuhou, do níž jsou zakomponovány růže a obálka. Já ani Vladimír nezkoumáme, co se ukrývá uvnitř balíčku, víme že by to z naší strany bylo nezdvořilé, pouze jen spekulujeme, co v něm může býti ukryto. I tak nám to s Vladimírem ale nedá a rozhodneme se vyčkati opodál, neboť jsme hrozně zvědaví, kdo se u kola nakonec objeví.

Zhruba po čtvrthodince se konečně dočkáváme. Ke kolu přichází asi tak šedesátiletý muž, jenž si neomylně stačí povšimnouti toho samého, čeho my. Muž si balíček se zájmem prohlíží a poté se rozhlíží kolem sebe. Když nikoho poblíž neshledává, bere do ruky obálku a vyjímá z ní jakýsi dopis. Jeho obsah já ani Vladimír neznáme, můžeme pouze nadále spekulovat, co že to obsahuje. Každopádně se musí jednat o niterní záležitost, neboť muž propuká v pláč, načež se záhy pomodlí a políbí kříž, který má ověšený kolem krku. K našemu překvapení muž balíček nevybaluje, pouze nad ním pokývá hlavou, jako by tušil, a zandavá jej společně s růží a dopisem do brašny, jež má přehozenou přes rameno. Pak normálně nasedá na kolo a uhání pryč.

„Co myslíte že tam asi bylo?“ táži se Vladimíra.

„Těžko říci, můžeme jen hádat,“ reaguje dotyčný pohotově na mou otázku, načež ho to vede k sepsání následné básně, kterou rovněž dává na první dobrou.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Trnité růží. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *