Tygr nechce být agresivní (24)

Monika a Diana!

Kdysi společně žily v honosné vile. Kolem ní se rozprostírala rozlehlá zahrada, proslulá zejména labyrintem, jenž utvářel živý plot z růží. Jako teenagerky tam obě dvě sestry trávívaly každou volnou chvíli a zažívaly přitom hodně zábavy.

Život na tak ojedinělém místě prostě kdysi měl celou řadu výhod!

Tak zaprvé: Monika s Dianou v městečku jménem Madonka byly jedinými dvojčaty podobné si sobě jako vejce vejci. Zadruhé se sluší připomenout, že dědeček obou vnuček bývával vyhlášeným cukrářem, takže z toho lze zcela logicky odvodit, že hlavní brána dennodenně musela zůstávat otevřená dokořán a to pro návštěvníky, co do zahrady proudili doslova v zástupech. A ono zatřetí, to už tu vlastně bylo zmíněno hned na samém počátku, stačilo pouze znovu vyslovit: honosná vila.

Leč stejně jako dětství netrvá věčně, to samé platí i o radostných okamžicích, kdy o něco později nezadržitelně hrozí, že zůstanou pouhými vzpomínkami, neboť na denní pořádek přicházejí jen samé neshody a s nimi spojené hádky.

Tak velkou negativní mocí někdy dokáže oplývat odloučení!

Ano, právě to zastihlo i obě dvě rusovlásky – nyní již devatenáctileté. Došlo k němu za jejich studií na vysokých školách, a tak se postupně zpřetrhávaly nitky kdysi nekončícího přátelství. Zatímco Monika i nadále zůstávala ve své rodné Madonce, Diana za studiem odcestovala až do daleké Vídně. Z ní se pokaždé domů vracela jako úplně vyměněná – bohužel v tom špatném slova smyslu, pro které rozhodně nemusela chodit daleko.

Ovšem když se k onomu špatnému slovu navíc přidá zákeřná nemoc, je vše o dost smutnější – a to doslovně!

Monika a Diana… a co teprve, když do jejich života vstoupí ještě kdosi navíc, kdosi třetí? Podobně jako obě dvě sestry – rusovlásky taktéž zkroušený panem Osudem a navíc je to muž – i když ne rusovlasý, ale již značně prošedivělý.

A to ne ledajaký muž!

„Že oplývám léčivou mocí, slečno? Ty časy už zajisté dávno pominuly,“ informoval Moniku zkroušeně muž nevábného vzhledu, lidem kdysi známý jako léčitel. Tu něco takového hluboce zarmoutilo, takovou dálku sem absolvovala a teď aby se domů zase navracela s nepořízenou.

„A nešlo by v mém případě učinit výjimku?“ pokoušela se přeci jen nenásilně naléhat Monika.

„Jakou výjimku? Už je to přes úctyhodných patnáct let, co jsem někomu pomáhal. Ani nevím, jestli ještě vůbec nějaké ty léčitelské síly při mně stojí,“ opáčil o dost podrážděněji muž.

„Proč se na mě hněváte? Přišla jsem snad nevhod?“ nevzdávala Monika snažení. Ona skutečně byla odhodlána sestře jakkoli zachránit život, ať už si za poslední léta vzájemného odloučení provedly cokoli nepříjemného.

„Copak jste mě neslyšela, slečno?“ vzpouzel se muž.

„Moc vás o to žádám,“ prosila Monika. „A kdyby snad vaše léčivá síla po tolika letech neléčení pominula, dá se přeci nějak šetrně zase získat zpátky, tedy obnovit?“ přemítala v naději.

„Obnovit?“ Muž na Moniku nelibě pohlédl, jako by snad byla přímo smyslů zbavená. „Jak chcete obnovit něco, co možná dávno ztratilo svou moc, své kouzlo okamžiku, svůj hodnotný význam?“

Monika se stále více odtažitější povaze značně prošedivělého muže začala podivovat. Ona ho přece svou přítomností nemínila nijak trápit, nijak skličovat, nijak vytáčet. Copak se snad vůči němu dopustila hanlivého slova, narážky či přímo nevábné urážky? Odpověď na chmury hostitele jako nevítaný host rozpoznala záhy.

„Jana měla již od svého pátého roku narození tak velké bolesti zad, že nemohla chodit,“ začal muž Monice nahlas předčítat z knihy, kterou rozevřel na příslušné straně. „Doktoři z jejího stavu byli naprosto bezradní a hodlali ji tedy nekompromisně upoutat na invalidní vozík. Rodiče postižené se ale rozhodně nehodlali s něčím takovým smířit a tak vyhledali odborníka, co léčil ryze přírodní cestou, tudíž neuznával zavedené postupy medicíny, která preferovala chemoterapie, spreje a pilulky.“

Z této prozatímní četby pro Moniku však vyplýval spíše opak, tedy že léčba za pomocí dotyků, víry a vlídného slovíčka by klidně dokázala nebohému nemocnému pomoci od jeho zdravotních neduhů. Leč muž s četbou zdaleka neskončil.

„A tak po předání velké negativní energie se stav léčené ještě více zhoršil, což vyústilo v ještě daleko nesnesitelnější bolesti zad a vše bylo zakončeno prudkým krvácením do mozku s konstatováním okamžité smrti.“

Jakmile toto muž dočetl, s velkou nevolí knihu, jež dané zápisky obsahovala, odhodil na stůl. Monika se hned neodvažovala promluvit, až po chvilce se osmělila zeptat: „To se vážně stalo?“

„Vypadám snad jako vrah?“ přijal muž danou otázku až příliš osobně.

„Ne, na někoho takového rozhodně nevypadáte,“ pospíšila si Monika pohotově s rádoby lichotivou odpovědí plnou zastání, i když vzhled domnělého léčitele dozajista poukazovat na to, že by takové vraždy dozajista schopen i byl.

A tak tam muž a Monika proti sobě nyní stáli pro změnu mlčky a jen si tak navzájem hleděli do očí. Rusovláska dobře tušila, co jí zarostlý muž, svým vzhledem obstojně připomínající bezdomovce, asi nejspíš zakrátko sdělí.

„Odkud pocházíte, slečno?“ zazněla z jeho úst přeci jen o něco příjemnější otázka.

„Z Madonky,“ odvětila Monika s jistou nadějí v hlase.

„Ten název je mi nějak povědomý. Nenachází se na okraji tohoto města čirou náhodou jisté rozlehlé sídlo, jemuž dominuje zahrada s pověstným labyrintem utvořeného z růží?“

„Ano, nachází,“ přitakávala horlivě Monika. „to je můj a sestřin domov!“

„Já jen,“ mírnil se v řečnění postupně muž, „že jsem znával jistého Kryšpína Rumělce.“

„Ale… ale to byl náš dědeček, tedy můj a Dianin!“ Monice se při tom zjištění doslova rozzářily oči. „Bohužel ale zhruba před rokem zemřel,“ dodala přeci jen značně posmutněle.

„Ano, toho muže jsem znal.“

Rusovláska dávala najevo stále větší údivy.

„Dokonce jsem toho muže i osobně léčil.“

Monika zpozorněla.

„Právě on napsal to, co jsem tu nahlas předčítal.“

Rusovlásce po tomto výroku pobledly tváře. Ne, tak to určitě nebylo, namlouvala si v duchu, její dědeček přece oplýval výhradně přátelskou náklonností. O tom v Madonce nikdo nepochyboval.

„Opravdu to napsal?“ osmělila se zeptat Monika v obavách.

„Ne, nenapsal,“ řekl muž.

Rusovlásce se o něco více ulevilo.

„Ale klidně to napsat mohl,“ uvedl muž následně.

Moniku opět začal provázet neklid.

Podruhé nastalo vzájemné hledění si do očí, provázené tichem.

„Pomůžete tedy mé sestře?“ pokusila se Monika o nové jemné naléhání. „Protože jinak zemře.“

„Každého z nás jednoho dne dostihne smrt, slečno,“ uvedl muž.

Z těch slov rusovláska vyrozuměla, že u muže, připomínajícího zarostlého bezdomovce a ne léčitele, najisto nepochodila, a tak, celá ztrápená, byla připravena najisto odejít.

„Ovšem protentokrát si ještě bude muset mrška smrtka počkat.“

Rusovláska z kliky vztáhla ruku nazpět, jakmile zaslechla toto protiřečící si.

„Nerad se dívám do posmutnělých tváří,“ uvedl muž tajemně, proč svůj názor změnil.

„Znamená to tedy, že mé sestře pomůžete?“ chtěla vědět najisto Monika.

„To znamená: pokusím se o to,“ podal na to muž vlastní odpověď.

Zněl tedy nakonec Madonkou kýžený smích? Usmířily se nakonec dvě znesvářené sestry? A navrátilo se jedné z těch sester tolik potřebné zdraví? A jak se to vlastně mělo s Kryšpínem Rumělcem? Byl to právě on, kdo napsal ony hanlivé statě či nikoli? A byl onen muž, za kterým Monika absolvovala tak dalekou cestu, ve skutečnosti opravdu oním kdysi tak váženým léčitelem, nebo ve skutečnosti opravdu šlo jen o bezdomovce, co se za něj vydával? A jak se vlastně ten muž jmenoval? Měl ten muž vůbec nějaké jméno? Zajímavé, kolik otázek někdy vytane na povrch, aniž by si je člověk předem připouštěl.

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *