8. Obtížné hledání víry v lidské štěstí i celkové uzdravení těla…

8. Obtížné hledání víry v lidské štěstí i celkové uzdravení těla i mysli za přispění ryze alternativního léčitelství a pokud možno bez příměsi lidské tragiky

Rovněž vůz značky Škoda pomalu ale jistě spěl k sídlu Winsternského rodu řádu lebonských lidí. Onen Karel nakonec souhlasil s tím, aby jeho syna Pavla jeho členové vyšetřili, on sám k tomu ale i nadále spíše zaujímal postoj skeptika. To jeho žena Alžběta po celou jízdu doufala v nemožné. A tak Justýně a Apoleně nezbývalo než v tom samém utvrzovat i Karla.

„Je to tak, pane Hnízdile, mnozí z pracovníků Winsternského rodu řádu lebonských lidí skutečně mají zlaté ručičky,“ přesvědčovala ho neúnavně Justýna. „Sama jsem toho byla svědkem, když čirou náhodou onemocněla některá z mých němých tváří, co je chovám ve svém útulku.“

„Můj syn ale není žádné zvíře, slečno, to laskavě mějte na paměti,“ vytkl jí okamžitě Karel. „A také bych byl nerad, kdyby Pavel dopadl jako ty vaše mrtvé srnky.“

„Ty ale zabil nějaký podlý všivák,“ bránila se Justýna.

„Však můj syn je také na pokraji smrti,“ smočil si na Justýninu adresu znovu Karel a málem že neskončili ve škarpě, jak se nečekaně rozčílil.

„No tak, Karle, takhle nesmíš uvažovat,“ napomenula svého muže okamžitě Alžběta.

„Já jsem téhož názoru, že to Justýna nemyslela nijak zle,“ zastávala se jí i Apolena. „Tak jako vy i my si přejeme, aby se váš syn uzdravil.“

To už byli skoro na místě a Justýna si naštěstí zavčas povšimla dobře známé osoby. „Tamhleto je Sylvie, ta vám ochotně pomůže.“

Karel, jakmile toto z úst Justýny zaslechl, prudce zabrzdil. Poté rázně otevřel dveře auta a vystoupil. Sylvie se zrovna loučila s Martinem a přála mu, ať svoji cestu dobře zvládne, když ji Karel znenadání pohotově oslovil slovy: „Vy jste Sylvie? Pojďte se mnou. Rychle!“

Dotyčná se ani pořádně nestihla zorientovat a už ji Karlova ruka táhla směrem k autu, před nímž již nervózně postávala Alžběta třímajíce svého syna v náručí.

„Dobrý den, prosím, pomozte nám, náš Pavel je na tom velice zle.“

Sylvie zachovala pud sebezáchovy a když spatřila známou tvář v podobě Justýny, již s přehledem odhadla, jak se věci nejspíše mají.

„Seznámili jsme se na mýtině Svatého Andreje,“ začala Sylvii objasňovat. „Tady s Apolenou jsme této rodině nabídly, že je zavedeme přímo sem k vám. Pavel nutně potřebuje vaši pomoct. Ujmete se tohoto nelehkého úkolu?“

„To víte, Justýno, že ano. Následujte mne, prosím.“

Sylvie skupinku tedy ponoukala, aby společně zašli do její kanceláře, v níž prve rozmlouvala s Martinem. „Tak co vašeho syna trápí?“ zeptala se pak Pavlových rodičů.

„To nikdo přesně neví, doktoři si s ním nevědí rady,“ uvedla Alžběta a málem že se opět nerozplakala.

„Mohu se na vašeho syna podívat?“ navrhla následně Sylvie. Jak se záhy od ní dozvěděla, tak Pavel příliš nejedl, nesmál se, nemluvil a byl obsypán nevábnou vyrážkou.

„Co s naším synem je? Dokážete ho zachránit? Bude v pořádku? Má šanci na uzdravení?“

Sylvie byla okamžitě ze strany Alžběty zahrnuta palbou otázek.

„Winsternský rod řádu lebonských lidí se pokusí učinit maximum pro jeho záchranu,“ přislíbila, načež do ruky znovu uchopila osvědčenou mapku lidského těla, po níž začala přejíždět rukou. „Cítíš něco, Pavle?“ zeptala se chlapce. Ten přikývl. „A můžeš mi prozradit, co konkrétně?“

„Te… tep… tepl…. teplo,“ odpověděl namáhavě.

„To… to není možné, on… on promluvil!“ prohlásila povzneseně Alžběta, načež samou radostí svého syna objala.

„Váš Pavel má zablokovanou krční páteř a neprůchodné ledviny,“ oznámila Sylvie. „Je třeba ho důkladně pročistit a pak by mohl býti zcela zdráv.“

„Vážně ho dokážete úplně vyléčit?“

„To víte že ano, tady Sylvie je v tom přeborník,“ přitakala souhlasně Evelína, která právě s Annou vcházela do její kanceláře.

„Budeme si tady vašeho syna však muset nechat,“ upozornila Sylvie následně rodiče Pavla. „Pokud se má zcela uzdravit, je zapotřebí mít nad ním plný dohled,“ dodala, když zaregistrovala jejich zadumané pohledy, načež Evelína s Annou souhlasně přikývly.

Na Alžbětě a Karlovi bylo znát, že o všem horlivě přemítají. Nechtělo se jím loučit se svým synem a navíc u jednoho z nich přetrvávaly jisté pochybnosti.

„Vždyť vás ale vůbec neznáme, tak jak bychom vám ho mohli svěřit do péče?“ bránil se něčemu takovému dle očekávání Karel.

„Právě jsme tu byli svědky malého zázraku, Pavel tady bude v dobrých rukou,“ oponovala mu okamžitě Alžběta.

„Vaše paní má pravdu, nemusíte se ničeho zbytečně obávat pane Hnízdile, u nás bude o vašeho syna Pavla dobře postaráno,“ přidala se na stranu Sylvie i Evelína.

„Jeden dotek ještě nic neznamená.“

„To sice máte pravdu, vážený, ovšem když pak k němu ještě přibudou další a další v pořadí, může se onen zázrak dostavit již v plné výši.“

To právě vešel Radovan. Z jeho úst to rozhodně nevyznělo nijak lehkovážně.

„A vy takového člověka, co se kompletně vyléčil, snad znáte?“ utrousil bez zaváhání jistou narážku Karel.

„Díváte se přímo na něj,“ poznamenal Radovan přívětivě. „Díky Sylvii a jejím spolupracovníkům se již řadu let těším dobrému zdraví a dlouhověkosti a nebýt včasným zásahům stran magie, již by mě dozajista postihla nejedna zdravotní komplikace.“

„Tak to sám slyšíte, pane Hnízdile, opravdu není důvod k žádným obavám,“ vzala si slovo tentokráte Anna.

A Sylvie plynule navázala: „Já moc dobře vím, v čem tkví vaše nerozhodnost. Prostě se nedokážete od svého syna odloučit. Mohu vás však ujistit, že tady se mu nic zlého nepřihodí. Pokud chcete, o všem se v klidu můžete s vaší ženou pobavit venku na chodbě.“

Karel s Alžbětou oné nabídky obratem využili.

„A zase jsme tam, kde předtím. Ty vážně chceš svěřit Pavla těmhle lidem Alžběto?“

„Jsou pro něj jedinou možnou záchranou, Karle, copak ti to nedochází?“

„Zatím mi pouze došlo, že se našeho syna ujala podivná skupinka šarlatánů.“

„Copak jsi našeho Pavla neslyšel? Promluvil, Karle, on promluvil.“

„A to mě má snad přesvědčit?“

„Já jim důvěřuji. Rozhodně si myslím, že udělají pro našeho Pavla mnohem víc, než ti všichni doktoři, jimž jsme ho svěřili do péče.“

„A co naše práce? Nemůžeme tady zůstat.“

„To se nějak zařídí. Vezmu si volno.“

„Dobře víš, že mi něco takového šéf nepovolí.“

„Ale mně ano. A už jsem se rozhodla.“

Alžběta již nečekala na to, jak se její muž zachová a z chodby vykročila nazpět do Sylviiny kanceláře. „Už jsme se s manželem poradili. S Pavlem tady zůstávám já.“

A pak náhle…

„Ma… maminko moje,“ ozval se sám od sebe Pavel, jakmile svoji matku viděl vcházet.

„Ach Pavlíčku, ty vážně mluvíš,“ pronesla téměř opět v plačkách Alžběta.

„Při pravidelném posilování by mohl být váš syn zcela zdráv,“ zastávala názor Sylvie.

„Já vám plně důvěřuji a proto svěřuji svého jediného syna….“

„Alžběto…“

„Promiň Karle, ale já tu s Pavlem zůstávám,“ byla skálopevně rozhodnuta Alžběta.

„Je to tvé poslední slovo?“

„Ano, je.“

„Tak to abych snad šel.“

„Nikdo vás odtud rozhodně nevyhání, drahý příteli.“ To se po kratší odmlce o slovo přihlásil Radovan. „Můžete zůstat i vy, pokud chcete, že ano, Sylvie?“

„Jenže já nemohu.“

„Pokud je tomu tak, dovolte mi, abych vás vyprovodil,“ nabídl se Radovan.

Karel, jakmile se za ním a za Radovanem zavřely dveře kanceláře a oni stanuli na chodbě, se dal do pláče. „Já nechci vypadat jako ten největší hajzl na světě, také si dělám o našeho Pavla starosti,“ bědoval.

„Já vám to přece věřím, drahý příteli, a rozhodně si nemyslím, že jste v jádru špatný člověk,“ konejšil ho Radovan.

„Takhle se to s naším synem vleče už od jeho narození,“ zoufal si Karel. „Doktoři si s ním nevědí rady a jen si ho mezi sebou přehazují jako horký brambor. Podobně jako moje žena i já si přeji, aby to utrpení skončilo. Už takhle nemůžu dál. Ne, už to prostě nejde.“
„Zde u Winsternského rodu řádu lebonských lidí o vašeho Pavla bude dobře postaráno, věřte mi, vím, co říkám,“ snažil se Karla obměkčit Radovan. „Toto vám mnohé objasní.“ A předal mu jistý prospekt.

Karel si otřel uslzené oči a nejistě si ho od Radovana převzal. A zase měl při pročítání daných léčebných praktik jisté potíže se s nimi ztotožnit. To, co se tu právě dozvídal, mu přišlo až příliš nereálné na to, aby to mohla býti pravda. „A takovým bludům jsem svěřil svého jediného syna.“

V příštích okamžicích měl Karel tendenci znovu vpadnout do Sylviiny kanceláře a svého syna Pavla si z ní odvést.

„Není rozumné měnit svá původní rozhodnutí, vážený,“ podařilo se Radovanovi Karla nakonec úspěšně odradit od jeho záměru.

„Jak Pavlovi ten váš mochnický Řád pomůže? Tím že na něm bude praktikovat pochybovačnou alternativní medicínu?“

Radovan od počátku správně vytušil, že s Karlem zažije nelehké chvíle a rozhodně se s ním nechtěl dále přísti. Bylo zapotřebí si nějak získat jeho důvěru, aby přestal dělat scény. A Radovan možná věděl, jak toho docílit.

„Přeci jen vám ještě něco ukáži. Snad vás to konečně utvrdí v tom, že Winsternskému rodu řádu lebonských lidí lze plně důvěřovati. Pojďme ale sem do přítmí.“

Radovan vyndal krychličku, jíž chyběla horní stěna. „Prosím, malý moment vyčkejte, onen zázrak se hnedle dostaví,“ ubezpečoval Karla, když ten mu vyšel vstříc a zanechal zbytečného rozruchu.

Netrvalo to dlouho a svjestusjenky, oni zlataví motýlci, krychličku po celé její ploše důkladně ozářily.

„Tak co tomu říkáte, mladý muži, úchvatný zážitek, není-liž pravdou?“ mínil Radovan a obdařil Karla zářivým úsměvem. „Velice užitečný zázrak v podobě světla, když tápete v temnotě.“

„Jak jste toho docílil?“ neskrýval Karel jistý zájem a tak mu Radovan vše ochotně objasnil.

„A stejně tak se to má se zdejší skupinkou lidiček okolo Sylvinky, i oni se budou maximálně snažit vašemu synovi pomoci, jak jen to bude v jejich silách. Chce to však čas, podobně jako tomu je u vyvolávání těchto motýlků. Nu prosím, sám se o tom přesvědčte na vlastní oči.“ Načež Karlovi onu krychličku předal. Tomu se svjestusjenky podařilo vyvolat až na jedenáctý pokus, i tak si ale od Radovana vysloužil náležitou pochvalu. „Člověk nemůže všeho docílit ihned, k danému zázraku v jeho životě mnohdy vede nelehká cesta a tu nyní musí podstoupit i váš syn Pavel, pokud se má kompletně uzdravit.“

Oba vyšli na venkovní prostranství, kde Karlovi do očí padly ony léčebné pyramidy, jichž si ještě nestačil plně povšimnout. Před jednou z nich osamoceně postávala pohledná plavovláska.

„Nuže, dovolte mi, abych se s vámi i já rozloučil a popřál vám do života jen vše pěkné stejně jako vaší ženě a synovi.“

Karel ihned poté, co se s Radovanem rozešel, hodlal zamířit ke svému autu a odjet do rodné Prahy, nicméně pohledem znovu spočinul na plavovlásce. Ta se pozvolna vydala jeho směrem.

„Také jdete za Sylvií?“ osmělil se oslovit plavovlásku jako první Karel.

„Nikoliv, za svou sestrou Annou,“ opáčila Andrea.

„Ach tak,“ povzdechl si Karel.

„Copak vás trápí?“ neušlo pozorné Andree.

„Náš syn Pavel,“ svěřil se jí Karel a následně vypověděl, jak se to s ním má.

„Tak to je mi vás a vaší paní upřímně líto,“ doznala se bez přetvářky Andrea.

Poté na moment zavládlo ticho.

„Vy jste také členkou onoho Winsternského řádu?“ osmělil se v konverzaci dále pokračovat Karel.

„Nikoliv,“ odpovídala Andrea. „ale má sestra ano.“

„A jak spolu vycházíte? To musí být někdy i dosti složité, ne?“

„Proč myslíte?“

„No já jen, že… no prostě jsem jí a ostatním z Řádu právě do péče svěřil svého jediného syna a mám obavu, co mi s ním provedou,“ vyjádřil se v obavách Karel.

Andrea pro něj měla naštěstí pochopení. „To dopadne určitě dobře,“ zastávala názor.

„Proč jste si tím tak jistá?“

„Neboť má sestra Anna se dokázala po těžkém úrazu úspěšně navrátit do života a to právě s pomocí Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Co se vaší sestře vlastně přihodilo?“

Andrea Karlovi ochotně vylíčila vše o tom, jak se Anna stala obětí neznámého útočníka a jako zázrakem vyvázla živa. Karla nejvíce zaujala následná pasáž o Annině rehabilitaci a to, jak ji v tom pomohli právě ti, vůči nimž stále pociťoval jistou nedůvěru.

„I mně přišlo Annino počínání zpočátku zarážející, nicméně po několika měsících se vyléčila úplně a nyní již zase normálně naplno pracuje.“

„A vy…. jaký zastáváte postoj vůči spolku, jehož je vaše sestra Anna členkou?“ zajímalo Karla.

„Abych pravdu řekla, zpočátku jsem vůči Winsternskému rodu řádu lebonských lidí pociťovala jistou skepsi, poté co se má sestra jako zázrakem ze svých zranění dostala, jsem však musela uznat, že na těch léčebných metodách něco je.“

„Takže mám doufat v to, že mému synovi onen Řád nic zlého neprovede?“ byl stále na pochybách Karel.

„Nemyslím si.“

„Víte, ptám se… no jak bych to jen…“

„Přirozeně si děláte o svého syna starosti,“ vytušila Andrea, co chtěl Karel nejspíše říci. „Promiňte, ale už budu muset jít, Anna na mě čeká.“

„Jak dlouho se tam zdržíte?“

„Zhruba tak čtvrt hodinky. Proč se ptáte?“

„Já jen… no víte… potřeboval bych si s někým popovídat. No zkrátka a dobře…“

„Nechcete být prostě v těchto těžkých chvílích sám,“ odtušila Andrea.

„Ano,“ přitakal souhlasně Karel. „Nebudete potom chtít někam zavézt?“

„Chtěla jsem jít pěšky do Poděbrad, když je tak krásně.“

„Tam bydlíte?“

Andrea přikývla.

„Klidně vás tam hodím,“ nabízel se ochotně Karel.

Andrea původně hodlala odmítnout, neboť se vážně chtěla projít, svůj postoj však zásadně změnila v okamžiku, co si povšimla jedné dobře známé tváře, s níž již nechtěla mít nic společného.

„Tak dobrá, zajdu na chvíli za sestrou a pak se sem za vámi vrátím, tak vyčkejte.“ A Andrea se rychle vzdálila, aby s právě příchozím nepřišla do přímého kontaktu.

Karla nakonec potěšilo, že mu v jeho přání Andrea vyšla ochotně vstříc. Ani on rozhodně neměl do jejího zpětného příchodu dlouhou chvíli, konverzaci s ním totiž navázal jistý muž.

„Zajímavé děvče, co říkáte?“

„Co prosím?“

„Říkám, že ta slečna, co s vámi teď hovořila, je v jistém ohledu zajímavou personou. A co teprve její na oko podobná sestra,“ pravil muž. „Daniel Černý,“ představil se.

Karel…. Karel Hnízdil.“

„Těší mě.“

„Vy jste tedy od policie?“ zbystřil Karel, když mu Daniel ukázal svůj odznak.

„Ano. A zajímalo by mě, jestli vám ta dívka, co jste s ní právě hovořil, řekla něco podstatného.“

„Andrea mě poinformovala jen o tom, že její sestra prodělala těžký úraz a že se úspěšně vyléčila,“ sdělil Karel Danielovi popravdě, co se od ní dozvěděl.

„Ano, přesně to samé řekla i mně,“ stvrdil souhlasně Daniel. „Ještě bych rád věděl, co na toto místo zavedlo vás,“ vyzvídal opatrně dál.

„Jsem snad mezi podezřelými? Vždyť tu Annu vůbec neznám…“

„Á pan Černý, to je mi ale milá návštěva, zrovinka vás sháním!“ zvolal takto bez váhání na policistu Radovan, který předtím pozorně naslouchal společnému rozhovoru mezi Karlem a Andreou.

„Opravdu. A pročpak?“ zarazilo to poněkud Daniela.

„Také já bych vás rád poinformoval a to o jistém muži, jehož jméno zní Jaroslav Nedomanský,“ pravil dále Radovan, když k policistovi dospěl. „Jedná se o sňatkového podvodníka a naposledy byl spatřen dnes u paní hraběnky Vladany Vladské.“

„Ach tak a po mně žádáte, abych ho snad zatkl?“

„Přesně tak.“

„Má sestra se omlouvá, ale už se nechce zabývat minulostí. To, co uznala za vhodné, vám již sdělila a tak to prý má zůstat,“ oslovila takto Daniela záhy Andrea, když ze sídla mochnického Řádu dospěla k němu, Karlovi a Radovanovi.

„I přesto bych Annu alespoň minimálně ještě jednou chtěl vidět,“ pokusil se smlouvat Daniel. „Podařilo se nám předvolat několik podezřelých ohledně onoho nemilého útoku a byli bychom rádi, kdyby nám pomohla s případnou identifikací.“

„Dobrá, já to Anně každopádně vyřídím, prozatím se však na nějaké další vyslýchání necítí,“ upozorňovala Andrea Daniela.

„Nuže, co se dá dělat, opět nemám štěstí,“ postěžoval si.

„Ale máte,“ ubezpečoval ho horlivě Radovan. „Klidně postačí, když se se mnou nyní vypravíte do místního mochnického hotelu HOTELIERA a odvedete si odtamtud v poutech onoho Jaroslava. A pokud k onomu zatčení náhodou postrádáte dostatečně pádné důkazy, rád vám je poskytnu.“

Daniel nezastíral jisté překvapení. Rozhodně si nepřipouštěl, že opětovně nepochodí a zároveň že se mu dostane pocty v úplně jiné kauze, kdy by mohl zadržet údajného pachatele.

„Tak jak se rozhodnete, vážený? Myslím že jako satisfakce by vás to mohlo uspokojit,“ stál si za svým Radovan. „Tak vyrazíme?“

„Kam?“

„Nejdříve ke mně pro potřebné materiály a pak do onoho hotelu. Snad tam ještě toho Jaroslava zastihneme.“

„No a my se zase vydáme do Poděbrad. Máme nejvyšší čas,“ ozvala se sama od sebe Andrea.

Mezi ní a Karlem zakrátko započal nový hovor, když již seděli v autě a Daniela Černého měli bezpečně z dohledu.

„Vy se sestrou toho policistu nejspíše nemáte příliš v lásce, že je to tak?“

„Ne, stále se snaží Annu vyslýchat a vnucuje se jí do přízně… Je vám dobře pane Hnízdile? Nebylo by lepší, kdybychom po cestě někde zastavili?“ dělala si o něj nemalé starosti Andrea, když ten na sobě opětovně dával znát jisté rozpaky.

„To nic, jsem v pořádku,“ hájil se Karel.

„Váš syn bude jistě brzy v pořádku, lidé kolem mé sestry ho nenechají na holičkách.“

„Kéž by tomu tak bylo,“ vyslovil dané přání Karel. A zakrátko mu na mysli vyvstalo ono posvátné místo, na němž se pohádal se svou ženou a hlouběji začal přemítat o legendě, jež se s ním pojí. A to poté, co se k němu s Andreou pozvolna blížili. Karel si moc dobře vybavoval, jaký negativní postoj vůči dané legendě před Alžbětou zaujal, teď však jako by vše nanovo přehodnotil. „Znáte mýtinu Svatého Andreje?“ zeptal se Andrey. Na ten nápad položit jí danou otázku přišel v okamžiku, co mu došla ta nápadná podobnost jmen.

„Ano, Anna mi o ní kdysi vyprávěla. Údajně se na ní nachází soška, co lidem plní jejich přání,“ odvětila Andrea Karlovi a tak ho utvrdila v tom, že jeho nynější záměr je zcela oprávněný. Pravda, předtím se něčemu takovému zuby nehty bránil, nyní však měl za to, že by nebylo na škodu odzkoušet, zda-li na oné legendě není ždibeček pravdy. A to poté, co mu zavolala jeho žena a sdělila, jaké pokroky za pomoci Winsternského rodu řádu lebonských lidí jejich syn Pavel dělá.

„Nebude vám doufám vadit, když tady na moment zastavím?“

„Ne,“ nenamítala nic proti tomu Andrea.

„A mohl bych vás ještě o něco požádat? Šla byste tam prosím se mnou?“

„Ale zajisté.“

Karel zaparkoval svůj vůz na tom samém místě, co předtím, a společně s Andreou se tedy vydali na mýtinu Svatého Andreje. I nyní na ní bylo živo. Jak Andrea a Karel zaregistrovali, tak se na ní momentálně nacházel manželský pár překypující štěstím. Muži i ženě mohlo býti takových padesát let. Na sobě měli oblečení, jež zdobily mandaly.

„Promiňte, neradi rušíme…“

„Ale jen přistupte, nás rozhodně…“ Muž se zarazil uprostřed věty a zvolal: „Jé, Aničko, to je ale milé překvapení!“

„Promiňte, ale já se jmenuji Andrea. Má sestra je Anna.“

„Ach tak. Ale nesete obě doufám stejná příjmení, tedy Pálavská? Nemýlím se snad?“

„Ne, nemýlíte,“ přitakala souhlasně Andrea.

„Tak to jsem rád, že vás konečně osobně poznávám, Karel Koutecký, jméno mé,“ představil se jí muž.

„Karel?“

„Ano, mladý muži. Copak, vám se snad mé jméno nezamlouvá?“

„Ne, to ne, já jen… že se taktéž jmenuji Karel. Celým rodným jménem Karel Hnízdil,“ vysvětloval.

„Tak to mne těší dvojnásob.“

Oba dva si podali ruce.

„A toto je Karolína,“ představil pan Koutecký Andree a Karlovi svoji ženu. I ta si ochotně s nimi potřásla rukou.

„A co vás tedy přivádí na toto posvátné místečko?“ osmělil se posléze zeptat pan Koutecký.

Karel jemu i jeho ženě obdobně začal líčit, jaké trápení on a jeho žena zažívají se svým jediným synem již od jeho narození. Místy musel hovor přerušit, to jak některé pasáže pro něj byly obtížné na vyslovení. I tak Karlovi manželé Koutečtí pozorně naslouchali.

„…a tak jsem nyní opět zde, kde jsme se kvůli našemu Pavlovi předtím se ženou pohádali. Ona s ním u onoho mochnického Řádu zůstala, zatímco já je opustil,“ zakončil opět téměř v plačkách své vyprávění o nelehké životní situaci Karel.

„Já s vámi plně soucítím, drahý jmenovče,“ měl pro něj pan Koutecký naštěstí pochopení. „Nemyslete si, já si se svojí nemocnou štítnou žlázou a četnými zraněními po pádu ze střechy rovněž prožil své, díky Anně a celému Winsternskému rodu řádu lebonských lidí jsem se ale nakonec plně uzdravil.“ Načež ho opětovně uhranula ona podoba obou sester Pálavských.

„A sem ke Svatému Andrejovi,“ vzala si slovo i paní Koutecká, „jsme s mužem zavítali, abychom společně dané sošce poděkovali za všechny pocty, jichž se nám od ní dostalo.“

„Ani nevíte, jak vám ono štěstí z celého srdce závidím.“

„Ale no tak, drahý jmenovče, vždyť i vás Svatý Andrej právě obdařil svojí magickou přízní.“

„Co vás k onomu závěru vede?“ nechápal Karel, kam tím pan Koutecký míří.

„Cožpak vám ta magická shoda není nápadná?“

„Shoda?“

„Ano, ona vzácná shoda jmen: my dva jako Karlové a nápaditá podobnost Svatého Andreje tady s Andrejkou po slovní stránce,“ uvedl s nesmírným nadšením pan Koutecký.

„Ach tak,“ došlo vše konečně Karlovi.

Netrvalo to dlouho a mýtinou se počala linout příjemná relaxační hudba. Karel Hnízdil ihned zpozorněl, ona nahrávka mu totiž přišla velice povědomá. „To je přece Enya a její Caribbean Blue, nejoblíbenější skladba našeho Pavla.“

A ihned nato Karlovi Hnízdilovi znovu zazvonil mobil a jeho žena Alžběta ho poinformovala, jak se jejich syn právě poprvé bez potíží najedl a daný obsah nevyzvrátil.

„Tak to sám slyšíte, drahý jmenovče,“ vzal si s dovolením slovo zase pan Koutecký, „ono vámi zmíněné štěstí se postupně přiklání i na vaší stranu.“

„Ale co ta hudba? Jak je možné, že tu sama od sebe jen tak hraje? A navíc že se jedná o niterní záležitost našeho syna?“ nedávalo to Karlovi jaksi smysl.

„Nu pravděpodobně se jedná o další pozitivní znamení,“ byla přesvědčená paní Koutecká. „Když jsme se tu s manželem stavovali naposledy, rozezněly se tu líbezné tóny od skupiny Adiemus, kterou oba dva tak nesmírně zbožňujeme.“

„Jinými slovy řečeno,“ navázal pan Koutecký, „tyto následné chvíle zde na mýtině Svatého Andreje by měly náležet pouze vám a my bychom se měli vzdálit.“ Načež svoji ženu skutečně začal vybízet k odchodu. „Nuže, těšilo nás. Přeji vám, drahý jmenovče, ať se váš syn plně uzdraví, a vy, Andrejko, ode mne dodatečně pozdravujte svoji sestru a ještě jednou jí vyřiďte, že za vše děkuji.“

„Na shledanou,“ rozloučila se s oběma i paní Koutecká a pak s manželem z mýtiny zamířili pryč. Ještě předtím, než se tak definitivně stalo, Karlovi a Andree věnovali po jednom obleku s motivy mandal.

„Příjemní lidé, co říkáte?“ osmělila se navázat nový hovor Andrea, když se jí a Karlovi manželé Koutečtí nadobro ztratili z dohledu.

„Ano,“ odvětil takto krátce Karel, který byl stále plně poslechově pohroužen do skladby od zpěvačky jménem Enya, během níž mu stačila nejméně třikrát po sobě znovu zavolat jeho žena. Karlův postoj jako by se tím náhle změnil, sám od sebe Andreu totiž vyzval, zdali by si s ním přeci jen nezahrála jednu šachovou partii a to přímo před posvátnou soškou. Pravda, něco takového by zhruba ještě před hodinou považoval za čiré bláznovství, nyní si však uvědomoval, že by nebylo na škodu se o dané pravdivosti legendy přesvědčit navenek.

Karel s Andreou nakonec rozehrál celkem šest šachových partií a ve všech ji jednoznačně přehrál. Nenahraditelnou hudební kulisou se pro něj i nadále stávala ona irská zpěvačka, od níž tu na mýtině postupně zazněly další písně z oblíbeného Pavlova alba Caribbean Blue. Společně na mýtině Svatého Andreje Karel s Andreou, po odchodu manželů Kouteckých, strávili dobrou půlhodinku, než dostatečně nasáli onu její ojedinělou atmosféru, jež se slovy nedala popsat.

„Je nejvyšší čas opět vyrazit,“ rozhodl se po poslední šachové partii Karel a tak se s Andreou vydali nazpět k autu.

Udělali však sotva pár kroků, když je v lese znenadání zaskočila jistá tajemná bytost. Byla zahalena kápí a černým pláštěm, přes nějž zřejmě měla přehozený JELEMANTEL, neboť v jednom kuse mizela a zase se zjevovala. Na zemi před ní se vyjímalo tělo jedné z mrtvých srnek, nad nímž se ona tajemná bytost právě skláněla. Pozorná Andrea si povšimla, že v pravé ruce drží nůž. To ovšem nebylo zdaleka vše, ona bytost, zahalená do pláště s kápí a JELEMANTELU, si cosi nesrozumitelného pobroukávala elektronicky upraveným hlasem! Vypadala jako by snad ani nepocházela z tohoto světa.

A pak…

Nepatrné zapraskání větví a Karel s Andreou byli prozrazeni. Tajemná bytost rozhodně nemarnila čas a ihned začala pátrat po slídilech. Karel a Andrea si nestačili vyměnit ani varovné pohledy a již na ně hleděla strach nahánějící lebka.

„Co jste zač? Snad ne špehové? TAK CO JSTE ZAČ?!“

Karel i Andrea doslova ztratili řeč, tak moc je přítomnost oné neznámé osoby zaskočila.

„TAK CO TADY U VŠECH ČERTŮ DĚLÁTE?!“ naléhal strach nahánějící hlas.

„My… my jsme…“

„TAK BUDE TO?!“

„My jsme… navštívili jsme tu mýtinu Svatého Andreje,“ promluvila konečně Andrea a zároveň s tím doufala v nejhorší, tedy že se na ni ta tajemná bytost snad i vrhne a něco zlého jí provede. Ta se, naštěstí pro ni, k žádnému ataku nakonec neodhodlala.

„Zapomeňte na to, co jste tu viděli,“ bylo poslední, co vzkázala, a pak se vzdálila.

Karel s Andreou dobrých pět minut nebyli schopni se hnout z místa. Tak moc je setkání s onou tajemnou bytostí šokovalo, načež Andree došlo, jak se asi musela cítit její sestra Anna, když ji přepadla podobně zahalená persona onehdy v Praze. Kdyby Karel a Andrea někomu vyprávěli, čeho tu právě byli svědky, asi by jim to dotyční jen stěží uvěřili (pokud by se tedy čirou náhodou přímo nejednalo o místního rodáka pocházejícího z Katalné Mochny).

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *