Ani slovy se nedalo vylíčit, jakou Naďa Galanská mívala pokaždé radost, když o pátečních večerech směla zavítat do podniku La Groe, kde se o program starali rozmanití umělci. Zatímco tamní smetánka si tu a tam trpce postěžovala, proč tu i dnes nevystupuje osobnost, co je hodna zvučného jména, Nadě na něčem takovém pramálo záleželo. Pocházela ze skromných poměrů a skromnost jako taková jí tudíž nebyla cizí.
„Jednou děvenko pochopíš, že jen bohatá partie v lidském životě má tu pravou váhu, kdežto s chudákem, co pouze vlastní děravé kapsy, nikdy nebudeš doopravdy šťastná,“ informovala za jednoho takového květnového pátečního večera Naďu od vedlejšího stolu robustní žena a to při výstupu klauna, předvádějícího na pódiu rozmanité triky. „Klaun a kouzelník zároveň, no kdo to kdy slyšel?“ utrousila na adresu vystupujícího posměšnou poznámku a dokonce po něm neváhala hodit zbytek nedojedené cukrovinky.
Naďa nemohla souhlasit, na rozdíl od robustní ženy oděné do bohatýrského mladé devatenáctileté slečně ono vystoupení nesmírně zaimponovalo. Co naplat, že z daných triků čišela obyčejnost, byla to však obyčejnost zcela přirozená a nikoliv tedy ta neobyčejnost zcela nepřirozená, co předtím příslušela břichatému pěvci a jeho vlastní autorské árii s příznačným názvem ,Můj hlas zlaté hrdlo má´.
A tak se Naďa pokusila pokoušet Osud a jala se doposud pro sebe bezejmenného klauna – kouzelníka osobně vyzpovídat.
„Právě jsi učinila nejhorší rozhodnutí ve svém životě, děvenko, dej na má slova,“ zvolala za Naďou robustní žena v bohatýrském.
Klaun – kouzelník se rozhovoru zpočátku zdráhal. „Proč bych ti měl naslouchat? Beztak mému bolestivému nitru jen těžko dokážeš kdy porozumět?“
Naďu to upřímně zaskočilo, leč i tak bylo očividné, že mladý dvaadvacetiletý muž, který z klauna – kouzelníka po odlíčení vzešel, devatenáctileté slečně nesmírně zaimponoval.
„Jmenuji se Naďa,“ představila se.
„Andrej,“ osmělil se muž Nadě sdělit své křestní jméno.
„A jak bych ti tedy mohla být nápomocna?“ Naďa se hned poté takto odvážila zeptat, neboť bylo zřejmé, že Andreje cosi trápí.
„Potřeboval bych někde urgentně sehnat dvacet pět tisíc zlatých,“ začal Nadě líčit Andrej, „to abych se odtud mohl vykoupit a pak si třeba i konečně splnil svůj niterní sen, který mne provází již od raného dětství.“
„A jaký je ten tvůj sen?“ dychtila Naďa po odpovědi.
„Pořídit si dům někde na samotě a tam pak v poklidu žít a skromně hospodařit, třeba i s nějakou spřízněnou duší, a kouzlení si pak již dělat jen tak pro zábavu,“ dopověděl Andrej.
Čím více se Andrej Nadě otevíral, tím sympatičtější jí byl. Netoužil po přepychu a ani po vlastní pompézní kouzelnické show. Podobně jako Naďa i Andrej v životě pouze hledal svou vlastní identitu a s ní smysl života.
„Co třeba tamta žena? Zběžně se s ní znám, třeba by se uvolila uvolnit nějaký ten přijatelný obnos ze své nadité portmonky?“
„Ta sotva někomu něco daruje. Ta všemi, co pocházejí z nižších vrstev, leda tak opovrhuje, mnou obzvláště,“ oponoval Andrej.
Naďa bohužel musela dát těm slovům zapravdu, když se jí před očima zpětně přehrálo, jak si robustní žena v bohatýrském před ní Andreje dobírá a dokonce ho neváhá častovat cukrovinami a tak jednoznačně dává najevo, co pro ni symbolizují chudší vrstvy.
Naďa však podobná ponižování v případě Andreje odmítala nadále dopouštět. A pak… ta vize vysněného života kdesi na samotě s spřízněnou duší devatenáctileté dívce v uších lahodila stále víc a víc a o to víc ji ráda toužila spatřit naživo.
„Nejsi jen klaunem, vlastníš přece i druhou tvář – tvář kouzelníka,“ vyslovila Naďa ve spásné naději.
„Mé kouzelnické schopnosti však nepodléhají mýtickému nadpřirozenu. Ovládám četné triky, to ano, avšak pouze ty na bázi lidských možností,“ pravil Andrej poněkud zahanbeně. A na ten důkaz do ruky uchopil obyčejný klobouk, zakryl jej zcela obyčejným pláštěm a když ten následně odendal, dala se namísto klobouku spatřit… naprosto zcela obyčejná růže. Tu Andrej následně předal Nadě a zdvořilou úklonou naznačil, že kouzelnický trik dospěl do konce.
„A nedalo by se přeci jen podniknout cosi, co by ten tvůj sen uspíšilo?“ nehodlala se s nepříjemnou přízní Osudu Naďa jen tak smířit.
„Co mi obyčejní smrtelníci s něčím takovým, jako je právě Osud, zmůžeme?“ povzdechl si Andrej.
A jako by i Osud náhle měl pochopení pro chudší lidské vrstvy, to když světelný paprsek nečekaně ozářil honosné sako muže, co předtím na pódiu pěl onu svou árii. A spásný nápad tak spatřil světlo světa: Andrej se najisto za oním mužem rozhodl zajít a nabídnout jeden ze svých kouzelnických triků, spočívající v přeměně plyšového srdce v jedno ryze zlaté coby památce po adoptivních rodičích. Pochodil, neboť muži daný trik natolik učaroval, že Andrejovi za odměnu v plné výši daroval požadovaný obnos.
Pro ještě lepší upřesnění: mužovu pozornost přitahovalo vše, co načichalo zlatem. To pro něj mělo tak velkou hodnotu, že ji neváhal královsky vyplatit.
A tak se Andrejovi v jednom okamžiku zcela změnil život a Nadě Galanské taktéž, neboť jmenovaný se tak nadobro vykoupil z podniku La Groe a jmenovaná ho hodlala coby životní partnerka následovat na vytouženou samotu. Nebyli onoho květnového pátečního večera však jediní, kdo se rozhodl pro společnou cestu životem. I žena oděná do bohatýrského a břichatý pěvec stvrdili své setkání paktem lásky. Ovšem… je láska na bázi bohaté partie skutečně tou pravou výhrou, jak Nadě tvrdila právě ona robustní žena? Skutečně je taková láska mnohem mocnější čarodějkou, než ta výhradně řízená srdcem?
A tak čaruj i ty mocná majitelko lidských osudů jménem Čas a udej, na čí straně páru se snoubí skutečná moc věčně zaláskovaných.
Zajímavé, jak člověk někdy smýšlí. Anna se s Radovanem Litevským na počátku přela a teď po jeho boku víceméně v poklidu kráčela na jakousi odpolední sešlost, která se konala v prostranství zdejších městských pasáží. Co o tom tedy nakonec rozhodlo? Důvodů se nabízelo hned několik.
V první řadě zde důležitou roli sehrála Marie, Anna bez ní Katalnou Mochnu odmítala opustit, tak nějak jí tahle hnědovláska už stačila přirůst k srdci. Anně tudíž nebyl cizí osud Marie, zajímalo ji, jak se to s ní po zdravotní stránce bude odvíjet dál. A ještě jedno podstatné se slušelo připomenout: kdyby se nadobro cesty obou dívek rozešly, Anna by zase byla nucena přežívat výhradně se svou samotou, neboť od matky by se sotva nějaké té přízně dočkala.
Dále se Anna nutně potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, ty vnitřní prostory ji do jisté míry začaly skličovat a tak procházka byla nasnadě. Pravda, Marie v tom zvláštním domě s tou nevídanou pohyblivou výzdobou na stěnách setrvávala nadále, avšak pouze s Kateřinou, která se jí tam rozhodla opečovávat. I o této brunetce Anna samozřejmě soudila své, neboť ty oční podlitiny rozhodně nevypovídaly o kdovíčem veselém. Anna si ale sama pro sebe snažila namluvit, že to u Kateřiny prostě má co dělat s rodinnými problémy, podobně jako tomu bývalo u ní. Jako by si obě byly v něčem blízké, přišlo Anně záhy na mysl; ostatně ke Kateřině pociťovala mnohem větší sympatie než ke své jmenovkyni.
To Radovan, na rozdíl od Kateřiny, cestou přímo zářil jak sluníčko a rovněž se u něj nedalo zapřít ani pomyslně hmatatelné charisma, co z něj jak aura vyzařovalo navenek. A právě něco z toho se pravděpodobně pozvolna přenášelo i na Annu. A nejen na ni. Sotva oba vyšli z pláže na cestu vedoucí k městu, natrefili tam na prvního kolemjdoucího, načež ten se hned dal s Radovanem do řeči a uctivě mu oplatil pozdrav s přáním hezky prožitého dne. Co to ale bylo v porovnání s partičkou náctiletých, která na jednom z polí prováděla cosi na způsob pálení čarodějnic a u té příležitosti si rovněž neopomenula na ohni upéct nějaké to jablko či bramboru.
„Ono je někdy lepší, když vás lidi pozvou na tradiční pohoštění v netradičním období, než když za tak krásného slunného dne, který nám opět nastal, na vás kdesi v parku vyrukují z celou řadou kosmetických přípravků a nutí ke kompletní koupi, neboť všechny do jednoho bezprostředně musíte potřebovat,“ dokázal k tomu Radovan „vykouzlit“ pohotový komentář.
Po vstupu do chatařské kolonie o nové údivy taktéž nebyla nouze, tam si lidé na zahradách zase namísto špekáčků v domácích pekárnách pekli pecny. Stačilo, aby si někdo z osazenstva chatek povšiml, kdo že to právě kráčí kolem, a už Radovan Litevský s Annou byli zváni na nejednu návštěvu. A když Radovan zdvořile odmítl, dostal coby výslužku alespoň něco z čerstvě upečených bochánků.
„Máte svatou pravdu, paní Flavordová, není nad grilování pravých domácích pecnů,“ pravil ženě Radovan, usmívající se od ucha k uchu poté, co s vděky od ní přijal košík. A pak zase zanotoval Anně: „Ono je někdy lepší, když vás někdo pohostí přímo od srdce, než když na vás v rámci nenávisti od plic plive jed.“
Ani vstup do Pasangerovky, jak se hovorově mochnickému pasážovému prostranství říkalo, se tedy zcela logicky neobešel bez údivů. HÓLEJENKY, JELEMANTELY a DUHOVĚNKY, s nimiž si pohrávali zejména teenageři, opět neušly Annině pozornosti. Blondýnku protentokrát spíše ale nejvíc zaskočilo, že se tu s Radovanem dala do řeči parta pubertálních výrostků jedoucích na skejtech, načež ta se vedle výřečnosti profesorovi rovněž ihned neostýchala předvést nějaký ten manévr. A Radovan Litevský, k Annině ještě většímu překvapení, rozhodně nezůstal na slovo skoupý, svorně od jednoho z aktérů skejt přijal a obstojně se na něm pokusil onen manévr napodobit.
„Čím to, že jste u místních tak populární?“ nevydržela to už Anna a takto se zeptala poté, kdy si každý zase šel po svých.
„Když celý život trávíte potažmo v jednom městě, nejde si nenadělat kupu spřátelených spřízněných duší,“ zněla Radovanova poněkud oklikou podaná odpověď. „Opravdu za tím nemá cenu hledat nějakou složitou vědu, Anno, stejně jako za vymoženostmi, překračující pro někoho rámec běžného chápání,“ pokračoval, jako by jeho profese opravdu souvisela s vědou či výzkumem, i když se ve skutečnosti jednalo o pouhého učitele biologie.
Radovan Litevský se rozhodl o svých slovech Annu najisto přesvědčit a tak podruhé sáhl do kapsy kalhot a vyndal z nich DUHOVĚNKU symbolizující planetu Zemi. Pak ji předal Anně, aby ji přiměla k levitaci, ovšem ta s něčím takovým nepochodila. Profesor si DUHOVĚNKU tedy vyžádal nazpátek a znovu se široce pousmál. Anna tedy očekávala, jak bude přemoudřelým profesorem přechytračena, v tom se ovšem spletla. I v Radovanově případě DUHOVĚNKA opustila jeho dlaň a stejně jako v Annině područí nikoliv směrem k výšinám.
„Tak jste toho právě sama byla svědkem, Anno. Jako školený rozumbrada mohu svými proslovy hýřit a oslňovat jimi druhé, dokud mé vlastní srdce nepohasne, ale jak jste se nyní na vlastní oči přesvědčila, ne vždy slova teoretického znalce postačí.“
A jako znalec i praktické stránky pak Radovan za Anniny asistence dopustil, že DUHOVĚNKA konečně dostála svému plnohodnotnému významu a to tak, že nejdříve byla ponořena do jedné z tamních kašen a následně řádně promasírována.
„Jen jsem vám tím chtěl, Anno, vzkázat, že i já zastávám roli pouhého smrtelníka, co je rád za každodenní příležitost, kdy si může s někým popovídat. Samota totiž pokaždé nemusí být tím pravým společníkem pro život, inu, jak se odnepaměti říká: ve dvou se to vždy lépe táhne. Svatá to pravda, na mou duši.“
Anna by za jiných okolností striktně zaprotestovala, že z profesorových úst padla zmínka právě o samotě, což by si ihned vyložila jako narážku na své neutěšitelné soukromí. Z nynějšího postoje však bylo očividně patrné cosi odlišného.
„Tak tu samotu oba pojďme společnými silami přechytračit,“ poznamenal samotným závěrem Radovan, nabídl Anně ruku, ta ji svorně přijala, a oba se připojili k zástupu lidí.
Do Podzemní rajonády se scházelo dolů po schodech, neboť se jednalo o bývalé skladiště, takže jako by v prostranství pasáží vůbec neexistovala, nebýt nápisu nesoucího její jméno na zaoblené tabulce, tyčícího se několik stop nad zemí. Dnes ovšem z pasážového prostranství působila nejrušněji, jako by se tu právě nově otevírala. Zástup zvědavců patrně zlákalo velice zvláštně pojaté oznámení na vývěsce, kde stálo: LIDSKÉ (NE)OBVYKLOSTI V ROUŠE TAJEMNA NA BÁZI MAGNETICKÉ MAGICKÉ PŘITAŽLIVOSTI. Dole pod schody u vchodu pak postával baculatý muž s téměř vyholenou hlavou, jemuž z brady trčel dlouhý blond plnovous. Byl jím majitel Podzemní rajonády, představující se návštěvníkům pouze jako Olaf. Ten každého jednotlivce vítal hlubokou úklonou a svou pózou tak dost obstojně imitoval mluvící sochu v poklonu (a někdy i v pokleku, když s ním do styku přišlo malé děcko). Mluvící sochu proto, neboť muž každému jednotlivci, dříve než směl vstoupit, ještě odrecitoval kratičkou básničku, přičemž si dával záležet, aby z jeho úst ta samá nezazněla dvakrát. Na Annu vyšla jedna o létající sojce, co se tak úpěnlivě šlechtila na telegrafním sloupu, až se z ní stala jiřička se stračími a samotným závěrem i se zaječími úmysly. Pointu si zřejmě Anna měla domyslet už sama.
Když pak i Anna s Radovanem konečně vešli, první, co na blondýnku dolehlo, byla omamná aromatická. vůně. Zatímco Radovan vůni v poklidu nasál a normálně se rozhodl dál pokračovat směrem k plentě, Anna naopak tomu, co dráždilo její nos i všemu kolem začala věnovat výjimečnou pozornost. Vonné tyčinky, aromatické svíčky a na protější straně v regálech vystavené sáčky a úhledně vyrovnané suvenýry – to vše dávalo tušit, kde se to s největší pravděpodobností momentálně nachází. A když Radovana následovala za plentu, už o tom nemohlo být pražádných pochyb. Lidé v té rozlehlé místnosti posedávali na kobercích, nalévali si z vařících konvic do šálků moky a z tácků si k nim dle libosti nabízeli pohoštění.
Ovšem toto odpoledne se mochnická čajovna veřejnosti mínila ukázat v mnohem širším záběru uplatnění, o čemž vypovídaly obrazy visící na stěnách, jenž s její klasickou výplní neměly příliš mnoho společného. Annu na nich zejména zaujali chlapec, malující kotě úplně jiným stylem, než jak bylo obvyklé, a skupinka nejméně patnácti mladých divadelníků v nevšedních kostýmech. A právě tito i ti další z okolních obrazů tu zřejmě dnes měli s něčím vlastním vystoupit na pódiu (to stále bylo ve fázi příprav), neboť si Anna záhy povšimla, jak na něj právě kráčí totožný klučina se skicákem v podpaží a o čemsi se tam začíná bavit s obzvlášť sádelnatým mužem v dost ujetém ošacení.
„To je Josífek Humler, můj gymnaziální kolega, jinak učitel tělocviku,“ informoval Annu věcně Radovan a ponoukal ji, aby si kvapem šli hledat volná místa na sezení.
„Á, uctivě vás zdravím, vážený pane kolego kamaráde! A rovněž tak i vaši sličnou kolegyni, slečnu kamarádku!“ zahalasil zvesela na uvítanou Josef Humler, jemuž při tom na baculatém obličeji pod zlatavým hustým obočím toužebně zazářily modré oči připomínající duhovky.
Anna byla z toho značně obtloustlého profesora tělocviku poměrně nesvá, což kromě svérázného hlasového vyjadřování zapříčinilo i to nevšední ošacení. Humler měl na sobě rozepnutý kouzelnický plášť, pod nímž se skvělo supermanské tričko s nápadným logem S, zatímco hlavu mu zkrášloval cylindr, jinak příznačný pro motýla Emanuela, načež dolní partie se výhradně nesly v režii maskáčů.
„Jak jsem již několikrát předeslal a sami jsme toho cestou sem byli svědky, Anno,“ ujal se slova Radovan, „naše Katalná Mochnička je nejen městem, co si po svém upravuje vědecké objevy jako takové, ale je rovněž, jak nyní máte možnost znovu se přesvědčit, i místem, kde se meze nekladou ani vlastním vyjadřovacím názorům.“
„Ano, přesně tak, přemoudřelá chlapcodívko, ctěný to pane kolego kamaráde!“ zavdal si Josef Humler opět po svém z plných plic. „Takže se račte podsadit na tyto dvě pro vás zarezervované, značně již oprýskané ale jinak plně funkční malebné židličky do první řady, neboť co nevidět na pódiu vypukneme!“ Načež se pak zase začal věnovat klučinovi.
Kolem třetí hodiny odpolední se osazenstvo Podzemní rajonády konečně dočkalo: „Srdečně vás tu všechny vítám, vážené milé zdejší i přespolní ctěné to zavítavší chlapcodívky! Právě dnes se tu totiž stanete svědky čehosi, co se jen tak někomu ve světě hnedle nepoštěstí vidět, proto hned zkraje prosím omluvte tento můj přehršel pro neskromnost!“
Josef Humler se očividně cítil velice dobře naladěn, takže cokoliv, co do mikrofonu zahalasil, si jaksepatří náležitě užíval. To se však jednoznačně nedalo říct o všech zájemcích, které zlákala venkovní vývěska. Profesor tělocviku si to zjevně záhy uvědomil, neboť si po následném odvyprávění vtipu rázně odkašlal a bujaře zabásnil: „Ach, promiňte mi, ctěná paninko, vím, stačilo malinko, tak se prosím na mě za to již vícero nehněvejte, něžná kopretinko! Já však nemínil urážeti vaše ego a proto: změň to, ty jeden popleto! A tak okamžitě učiním, poněvadž nechci býti vůči vám urážlivě muničním! Tudíž nemějte obavy ani vy, velevážený vedle sedící pane, hned vše i u vás napravím, ani po dechu stačit nelapnete!“
A tak to tedy profesor tělocviku zkusil jinak. „A tyhle dva nápravné znáte?“ A spustil do mikrofonu: „Jestlipak víte, proč blondýnka nevyskočí z padesátého patra padesáti-poschoďového podniku, když jako na potvoru nejdou otevřít dveře kanceláře? No to proto, že se v její blízkosti vždycky najde nejméně jeden obdivovatel – kolega, co podlehne jejímu šarmu a učiní tak za ni! No a když pak v zámku konečně klapne klíč, tak ta překrásná, převelice chytrá blondýnka dveře normálně zase otevře a vydá se na cestu k domovu!“
Celé publikum to vesměs opět ocenilo potleskem, jen ti dva, k nimž humor Josefa Humlera směřoval, se pořád tvářili tak nějak kysele, jak Anna měla možnost si již poněkolikáté povšimnout, když přes hlavy sedících její zelené oči zamířily do páté řady.
„Takže na přilepšenou přidáme i ten na podporu zelených mužíčků s majáčky v záloze? Nejspíše ano!“ vyložil si to Josef Humler patrně jinak a začal: „To si jednou takhle v pátek večer náčelník sezve celou svoji policejní jednotku a ptá se jí, jestli ví, co je jako za den, a oni mu všichni unisono shodně odpoví, že třicátý první prosinec! Náčelníka tato odpověď upřímně potěší, a tak položí otázku druhou, o něco záludnější, jestli teda jeho jednotka má ponětí, co že se toho posledního prosince jako slaví, když je mu přikládán tak velký význam, a všichni jeho věrní poddaní mužíčci v zeleném mu shodně unisono orodují, že přece Silvestra! A tak náčelníkovi nezbývá než-li položiti třetí, závěrečnou otázku toho nejsložitějšího typu, proč se teda vypráví vtipy o policajtech, když jsou všichni do jednoho tak chytří! A ejhle, na to už nikdo z přítomných jednotkářů odpovědět nedokáže, jaké to velké překvapení!“
To už muž v páté řadě nevydržel, vyskočil do pozoru, leč profesor tělocviku jako by s tím dopředu počítal, neboť na celé kolo povzbudivě zahulákal „abrakadabra“ a zpod pláště hned nato vyjmul dva obrazy, s nimiž se hbitě z pódia přihnal do oné páté řady, aby je stojícímu muži a vedle něj zvedající se ženě osobně předal.
„To nevadí, že nám ten sympatický páreček právě odchází, alespoň se tím mým kouzlíčkem v zákulisí v klidu zatím pokochá a nám se tak alespoň pro dvě na koberci sedivší to chlapcodívky uvolní dvoje místečka, no jaká to pozitivní náhoda!“ přijal profesor tělocviku odchod muže a ženy za plentu v poklidu, a jak předeslal, tak se i stalo. „No výborně, a nyní už je načase sem na naše světové pódium pozvat prvního adepta na účinkování: nechť tedy vstoupí Péťa Kocianů, a já za to prosím o jeden velikananánský potlesk z vašich sedavých řad, z tohoto početného davu davů!“
Josef Humler uvolnil pódium šestiletému chlapci, s nímž předtím rozmlouval. A ten se svého výstupu zhostil s opravdovou grácií a na sto procent dostál toho, co o něm vypověděl autoportrét visící na stěně. Vskutku, šestiletému Petrovi nečinilo pražádné obtíže namalovat kotě z letecké perspektivy, jak vzhlíží k nebesům, či naopak z té přízemní sféry zase lidi procházející ulicí, kde naopak ve vyobrazení byly dolní partie upřednostňovány před oněmi horními. To osazenstvu Podzemní rajonády něco takového naopak činilo obtíže nemalé, neboť už vypointování kočičí hlavy do přijatelné velikosti se samo o sobě jevilo jako něco nerealizovatelného. A pokud ještě ta kočičí hlava měla být nasazena na kočičí tělo, které na pohled mělo představovat pouhé torzo, tak to už pro všechny bez výjimky opravdu bylo nad lidské tvořivé síly. I Radovan Litevský se zařadil mezi tápající a tak Anně stvrdil svá někdejší slova o své roli obyčejného smrtelníka. Pak kdosi nadhodil, zda-li to celé náhodou nespočívá v té relaxační hudbě, co tu po celou dobu vyhrává pro podpůrné dotváření atmosféry, Petr však skromně odvětil, že ke svým čtvrtým narozeninám prostě dostal skicák, začal si do něj jen tak kreslit, a tak to vlastně všechno začalo.
Šestiletého chlapce pak vystřídala šestnáctiletá dívčina v pestrobarevném úboru, co pro změnu dokázala na několik minut zadržet dech. Na rozdíl od Petra v případě Alžběty, jak se dívka jmenovala, během jejího výstupu proběhla náruživá šuškanda o tom, že něčeho podobného se v minulosti už několik zde přítomných lidiček stalo přímými svědky a to v televizi na Kavčích horách při natáčení pořadu ŠANCE, který na ČT v devadesátých letech uváděla dvojice Josef Dvořák a Miroslav Vladyka. Alžbětu Novou, jak znělo dívčino celé jméno, to trochu uvedlo do rozpaků, zato Josefa Humlera rozhodně ne. Ten, jakmile z „davu davů“ zaslechl své křestní jméno, byl opět v bujarém živlu, za připomenutí své maličkosti obecenstvu pohotově poděkoval, přičemž k tomu přihodil, že i on se osobně zná s kdejakým Mírou a Vláďou, což jsou jak uctiví dvořáci tak i pěkní nezdvořáci, a pak Alžbětě cosi pošeptal. A tak i tato sympatická šestnáctiletá dívčina z pomyslného rukávu vytáhla skryté trumfy. Byla totiž především hadí ženou, proto i ten úbor, a tak zadržení dechu následně začala prezentovat v různých polohách. Ojedinělý zážitek – shodlo se nakonec publikum (i když kdo ví, jestli tím nakonec přeci jen výhradně nebyly míněny ty dech beroucí odvážné zákruty hlavy, rukou a nohou, domnívala se Anna).
Nastoupil třetí účinkující v pořadí, Marek Stropnický. Ten obecenstvu představil prototyp menší fontány, co po vhození pětikoruny začne bublat a následně i zpívat. Trik spočíval v tom, že pokud zájemce do fontány vhodil minci o jiné hodnotě, zůstala vůči němu netečnou. A osazenstvo Podzemní rajonády se opět činilo stran názorů: zatímco někteří odmítali uvěřit tomu, že se nejedná přímo o mochnického rodáka, tak jiné zase především zajímalo, zda-li dvaadvacetiletý muž čirou náhodou není v příbuzenském stavu s jednou známou českou rodinou.
Josef Humler na zajímavých účinkujících rozhodně nešetřil. A právě teď zřejmě nadešla ta správná chvíle, aby na pódium zavítali ti, „co ony pikantérie svým umem nejen dovršovali, ale neotřelým přístupem k zákazníkům a vlastním názorem na život je i převyšovali“, jak to do mikrofonu takto košatě podal. A něco na tom asi skutečně muselo být, pomyslela si Anna, neboť na pódium přišla výstřední pětadvacetiletá dívčina a po boku jí kráčel statný potetovaný padesátiletý muž.
„Prosím velký potlesk pro slečnu Patricii Kalandu, co již několik dlouhých let obývá – a svým ojedinělým šarmem také dobývá – Atlantu!“
Dívka se tomu poťouchle zakabonila a pokusila se o úklonu ve stylu stydlivější primabaleríny.
„A přivítejte prosím jaksepatří také Standu Krupičku, co i nadále miluje svou rodnou hroudu, Zemi matičku, a to i přes tu občasnou smutně zvěstovanou zprávičku, že tu a tam se mu pan Osud rozhodne pošramotit jeho odolnou dušičku!“
Muž se o úklonu nepokusil ani náhodou, zato se pod ním pódium zatřáslo, jak na něj naskočil s výbojně zaťatými pěstmi.
„Tak co, senzacechtiví lovci, tušíte již, jakou tematickou porci vám nachystali tito borci?“ vyzýval teď Josef Humler osazenstvo Podzemní rajonády přímo k úvahám.
Několik návrhů tu hned padlo, ovšem v područí účinkujících to pak bylo o něčem úplně jiném, neboť Patricie Kalanda se uvedla jako scene girl, tedy coby žena, co vždy bere život s úsměvem na tváři a s nadhledem, ať je k ní Osud jakkoliv nepříznivý, zatímco Standa Krupička se tu prezentoval coby člověk, co za život již stačil přežít na dobrých třicet smrtelných úrazů, kde v početném výčtu nechyběly autonehody, zásahy bleskem, opětovné pády z letadel po neotevření padáku, napadení různých druhů, či tři rozvody. Ty si muž nechal na úplný konec svého vyprávění jako takovou perličku.
„Prostě to nehodové napětí žádná se mnou nedokázala vydržet,“ okomentoval to takto stručně muž a ledabyle nad tím mávl rukou, čímž ženu, co se ho na to ptala, teprve pořádně ranil.“
„A nyní zde přivítejme dvě spanilé divy, co znalostmi předčí i Zikmundovy hanzeloviny!“ dovolil si Josef Humler další účinkující přirovnat ke dvěma legendárním českým cestovatelům, což ale Lídě Dobové a Líze Kormanové nijak zvlášť nevadilo, ba právě naopak – obě dívčiny okamžitě shodně daly najevo, jak jim to nevýslovně zalichotilo.
A Anna se rázem měla na pozoru, právě tyto dvě výstředně oděné slečny dělaly Marii společnost chvíli předtím, než ji jedno ze zdejších jezer málem zahubilo. Radovan zareagoval zcela instinktivně a jakmile u Anny zaregistroval narůstající napětí, jemně se dotkl její levé ruky, aby tak dal najevo, že obavy tu opět nejsou na místě.
Na pódiu opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj Lída s Lízou mínily vrhat mezi početné publikum a jednoho po druhém v něm připravovat o život, na rozdíl od oné scene girl, jež se něčeho takového rozhodně neštítila (i když i ta tak rovněž nečinila z důvodů mordů, nýbrž v rámci odzkoušení některých oblečků, které coby návrhářka vytvářela a jako modelka jinak předváděla na molech). Svůj výstup navíc ještě zpestřovala o lámanou češtinu, což byl důsledek delšího pobývání v cizině. To Lída s Lízou na pódiu normálně zasedly a začaly vyprávět o mochnické kultuře za přispění doprovodného podpůrného videa. Anna se tak najisto dozvěděla pravý význam všech tajů, jež skýtalo pole, na které s Marií toto dopoledne společně zavítaly. A podobně jako tomu bylo u menhirů a pyramidy se Marie příliš nezmýlila ani ohledně pravosti poslání ostatních polních okras. Žhavé uhlíky skutečně měly lidem dodat suverenitu a potřebnou sílu pro uskutečnění všeho, čeho si v životě přáli dosáhnout, což se jim mělo zdařit po jejich úspěšném zdolání bosýma nohama. A ta podkova, zavěšená na kůlu, tam taktéž nelelkovala jen tak zbůhdarma a samozřejmě že byla spjatá s pojmem štěstí, jak Marie rovněž správně předeslala a jak se předem domnívala i Anna. A dokonce i význam přítomnosti výtisku knihy Život po životě od jistého Raymonda A. Moodyho, co na poli pobýval v ochranném pouzdře a pro Annu naopak byl naprostým tabu, Marie zcela správně vystihla do sebemenších detailů, když se pak následně Anně zmiňovala o postavě ze světla, o její mírumilovné povaze a o harmonické vizi světa, z něhož pochází, a kde je každému nabídnuta náruč plná lásky, jak to ostatně právě nyní zapáleně líčily i obě dvě dívčiny sedící na pódiu.
„…ovšem dané setkání s onou postavičkou ze světla má za následek i jiné přednůstky, to pokud se človíčka, jehož přijala do svého zbožného království, rozhodne navrátit nazpět na tuto matičku Zemičku,“ básnila na pódiu dál zasněně Lída.
„Leč ještě předtím, než tak postava ze světla učiní, mu dává v retrospektivě nahlédnouti do jeho prozatímního prožitého života, aby tak zjistil, co v něm dělal špatně a co by v něm od tohoto okamžiku mohl učiniti lépe,“ navázala pohotově Líza.
„Avšak ona sympatická postavička ze světla,“ pokračovala v líčení Lída, „ tak nečiní z důvodu krutosti, naopak tím dává najevo, jak o onu konkrétní lidskou dušičku převelice stojí, když jí umožňuje odchod mezi jí niterně blízké bytůstky.“
„Toto se ale zdaleka netýká pouze těch, kteří jsou k onomu odchodu předem vyvoleni,“ přebírala zase ochotně mluvní štafetu Líza, „neboť jsou i doložena četná svědectví, že pokud jedinec sám od sebe projeví přání o návrat mezi své dosud žijící příbuzné a kamarády, například z rodinných problematických důvodů, postava ze světla na to může vzíti zřetel a tak onomu lidskému přáníčku plně vyhověti.“
Načež na pódiu byla přizvána osoba, která něco podobného údajně sama prožila.
„Inu, co k tomu milého dodati? Snad jen – bylo to krásné, děkuji.“ A Lída pak precizně odzpívala píseň nesoucí ten samý název (ta jinak náležela Oldřichu Novému, legendárnímu českému herci). Lída tak učinila poté, co povolaná osoba s líčením osobních posmrtných prožitků najisto skončila.
„Načež jistý italský herec, režisér a zajisté i milovník koček v jedné osobě, Roberto, by k tomu připojil – život je krásný,“ doplnila kamarádku Líza a s Lídou si pak společně zanotovaly i úryvek ze stejnojmenného filmu, který zmíněný muž nejen režíroval, ale zahrál si v něm i jednu z hlavních rolí.
Jako by obě rozmlouvající moc dobře tušily, co je Marii z polních mochnických tajů dobře známo a co nikoli, pomyslela si Anna, neboť náhrobek Osudu a pozlacenou sochu Svatého Mociána si Lída s Lízou nechaly až nakonec. Spíše to ale bylo dáno tím, že právě tyto dvě ojedinělosti pocházely přímo z Katalné Mochny, tudíž jejich pravý význam mohli znát pouze místní. Náhrobek Osudu slovy Lídy se pyšnil tím, že do něj zájemce mohl pomyslně rukou vepsat jakékoliv jméno, které se týkalo buď skutečné zesnulé osoby či čistě jen té fiktivní, a tak si s dotyčným – dotyčnou rádoby pojistit setkání po ukončení vlastního bytí na planetě Zemi. Zatímco Svatý Mocián slovy Lízy měl podle místní legendy tomu, kdo k němu dokázal srozumitelně a s odhodláním promlouvat, přinést štěstí, lásku a blahobyt, což se dalo pojistit úsměvem skutečným, neboť pouhým dotykem obličej Svatého Mociána umožňoval volbu mezi mračením a úsměvem a podle toho se mu i křivila pusa a prohýbalo obočí.
„Bedřišskááá lidvjenka zcestovááálááá
Veze sííí z Ohája Ferdinááándááá
Veze si z Ohááájááá
Veze si Ferdááánkááá
A on jííí lásku svou přepodááávááá“
Takto Josef Humler uvedl předposlední bod programu, jehož aktéry Anna rovněž okamžitě poznala. Už samotný rozšířený úsměv v Radovanově tváři o tom vypovídal své, stejně jako fakt, že „ozdravná půlnoc“ pro jednoho aligátora již skončila, neboť ho měl Bedřich Stojatý na pódiu sebou. Deklamace o souznění lidských a zvířecích duší pak stran vousáče byly zpestřeny o jeho zážitky z cest, tucet fotografií a nějaké to video. I tento náruživý cestovatel se náležitě činil v duchu venkovní vývěsky. Ano, Bedřich Stojatý se výhradně zaměřil na hříčky matičky přírody (jejíž dokonalou replikou byl právě onen mírumilovný Ferdinand), takže se na nejedné fotce či filmovém záběru osazenstvo Podzemní rajonády mělo možnost na vlastní oči pokochat tím, jak si mezi sebou navzájem vyznávají lásku a přátelskou náklonností hýří tak atypičtí tvorové jako hroch a želva, co vlivem tsunami přišly o rodinu, hroznýš královský a prachobyčejná myš, na níž had ani po třech letech nedostal chuť, či v jedné australské zoo žijící tygřík bengálský a slůně, které ihned po narození mezi sebe odmítla přijmout jeho zákonitá sloní rodina. Došlo však i na mnohem závažnější hříčky matičky přírody, to když Bedřich Stojatý osazenstvu Podzemní rajonády záhy přehrál, jak se tornádo žene na Ohájo a jak se mu doslova na poslední chvíli obloukem vyhýbá (proto zřejmě i ta úvodní zpěvná zmínka o tomto městě v podání Josefa Humlera, domyslela si Anna a zajisté i několik ostatních lidiček). A jelikož právě toto video početnou část osazenstva Podzemní rajonády po shlédnutí nejvíce šokovalo (i přes reálný to fakt, že se nikomu z tamních obyvatel a přihlížejících vůbec nic nestalo), rozhodl se Bedřich Stojatý svůj výstup zakončit daleko přívětivějším příspěvkem, v němž se představil muž, co pouhým pohledem rozpouštěl mraky.
Odchod Bedřicha Stojatého z pódia doslova připomínal pravou dechovkovou veselici, neboť jeden již dosti starý pán, sedící v deváté řadě s berlí opřenou o opěradlo, se zcela nečekaně přihlásil o slovo, a že prý ví, jak v originále správně zní text lidovky, z níž si Josef Humler vypůjčil hudební úryvek. A tak profesor tělocviku všechny vyzval, aby si tu teď všichni o Břeclavské kasárně společně zapěli a to jak se na správnou lidovku sluší a patří – tedy opět hezky od podlahy, ovšem tentokráte zcela pravdivě. A starého pána to dojalo až k slzám, neboť záhy vyšlo najevo, že on tyhle české klasiky od mládí zkrátka nadevše miluje. A tak následoval přídavek v podobě Sbohem galánečko a Čtyř vraných koní, za jejichž pění se na pódiu dostavila ona patnáctičlenná skupinka divadelníků. Ta na něm, když se všichni zase utišili, předvedla nejen vlastní kratší osobitou hru propojující psychologické melodrama s jemně fantaskním nádechem, ale vytáhla se i s dabingem a posléze i s mluvenou hrou, co se momentálně připravovala pro jedno nezávislé rádio.
Pro většinu osazenstva Podzemní rajonády se tak jedno odpoledne s datem prvního července mohlo stát neopakovatelným zážitkem, na který by se s láskou vzpomínalo do konce života. I Anna, ihned poté, co pódium potemnělo, se Radovanovi odvážila přiznat, že se ve zdejší společnosti lidí již necítí vůbec sklíčeně, a dokonce i Petrovi na rovinu sama od sebe řekla, jak ji svým ojedinělým umem zcela ohromil, načež toho to nesmírně potěšilo. Svůj dočasný názor o nesklíčenosti Anna nevyvrátila, ani když se ke skupince rozmlouvajících záhy připojily i Lída s Lízou, které na svém vlastním přístupu k módě rozhodně nemínily nic měnit, stejně jako Patricie. Nebylo tedy divu, že právě tyto tři dámy si od prvních okamžiků padly do oka. Anna tak i zpočátku hořce zalitovala, že tu s ní nemohla být i Marie, což zejména zaujalo onoho Marka s fontánou, neboť ten se okamžitě začal zajímat, o koho že se to jako jedná, přičemž si neodpustil připomenout, jaké je Marie překrásné jméno. A Bedřicha Stojatého zase po celou tu kratičkou dobu nesmírně těšilo, jaký je o jeho Ferdinanda, neboli slovy Josefa Humlera řečeného Ferdánka, nebývalý to zájem po stránce hlazení, což jak aligátorovi tak i majiteli této němé tváře dělalo neskutečně blaze. To onen milovník české lidovky se okamžitě dal do řeči s osobou, co předtím všem líčila své vlastní posmrtné zážitky, a děkoval jí za sdělení velice podstatné věci, tedy že smrti se není třeba obávat, když se tam kdesi před nebeskou bránou o příchozí stará tak láskyplná andělská tvář, a navíc je tu i možnost návratu na osobní požádání. Povzbuzen tímto poznatkem pak starý pán do pohotovosti znovu povolal své hlasivky a na celé kolo začal pět Andulko Šafářová. Jen Alžběta Nová, neboli ona hadí žena, a Standa Krupička, neboli onen muž tolik zkoušený Osudem, se bohužel nemohli zdržeti déle, a tak jim alespoň DSM neboli Divadelní Soubor Mamánek, jak si profesionální mochničtí divadelníci říkali, na cestu precizně odrecitoval četné povzbuzující dabingové repliky.
Ano, skutečně to pro jistou skupinku lidí mohlo být pěkně strávené odpoledne uvnitř jedné z vyhlášených chloub mochnických pasáží, nebýt rázného příchodu těch, které Josef Humler urazil svým vtipkováním.
„Myslím, vážení, že toho přehrávaného bratříčkování už bylo dost, nemyslíte?“ podařilo se muži, oděného již do zcela nefalšované policejní uniformy, zdárně přehlušit hovor všech, co obývali prostor za plentou.
„A já zase pro změnu zastávám názor, že naopak od vás jsme si toho nesmyslného šmírování už stačili dosyta užít na několik let dopředu. A proto, nebylo by rozumné toto město jednou provždy opustit?“ Toto nevyšlo z úst Josefa Humlera, to se nečekaně o slovo přihlásil někdo zcela jiný a sice muž, co se doposud zdržoval spíše v ústraní u jednoho z menších stolků, kde popíjel čaj, a přitom se tvářil, jako by ho téměř nic z toho, co se kolem něj až doposud dělo, nezajímalo.