6. Pokus o připomenutí a pokud možno i napravení starých a současných křivd – jak oněch lidských, tak i těch, jenž měl na svědomí sám nevyzpytatelný osud
A zase to byl dusot kopyt, co se rozléhalo okolní mochnickou krajinou. Koně opět kočíroval Svatopluk a v kupé seděli Ludvík a Radovan. Venku panovalo pravé letní počasí a tudíž by byl hřích toto odpoledne nevyužít k venkovním procházkám či právě k projížďkám.
„To nám zdejší Oborověnka vykvétá pěkně do krásy, co říkáte, Ludvíku?“ začal s jmenovaným jako první konverzovat Radovan.
„Ano, to máte pravdu, pane profesore,“ přitakal souhlasně.
„Kdypak to bylo naposledy, co jste se tu procházel?“ vyzvídal Radovan.
„Před oněmi pěti lety, než jsem narukoval,“ vypověděl Ludvík.
„A myslíte si, že těch pět roků bylo využito plnohodnotně?“ zajímal se dál Radovan.
Ludvík se nad následující otázkou více zamyslel. Co za těch pět let vlastně prožil? V podstatě jen strádal a neužíval si života, tak jak by uznal za vhodné. Přišel o svého někdejšího nejlepšího přítele a se Šárkou komunikoval pouze skrze dopisy, přičemž dotyčná s ním nakonec ukončila spojení tím, že sama od sebe přestala psát. Nebo to snad bylo z vůle samotné paní hraběnky?
„Tak to sám vidíte, mladíku, nebylo tedy daleko rozumnější přímo požádat Vladanu, aby vám Šárku dala za ženu již před oněmi pěti lety? Ušetřil byste si tím tak plno starostí.“
„Já vím, avšak paní hraběnka byla neoblomná a já…“
„A vy sám sobě jste si namluvil, že jí v přání vyhovíte, nastoupíte do armády a tím si svojí vyvolenou takzvaně vybojujete,“ dokončil za Ludvíka Radovan a chápavě přitom pokýval hlavou.
„Já vím že to všechno zní paradoxně, ale je to přesně tak, jak to teď říkáte,“ přisvědčil Ludvík. „Prostě jsem chtěl paní hraběnce dokázat, že si její vnučku zasloužím…“
„A tak jste jí vyhověl. Velice netradiční krok,“ doplnil Ludvíka Radovan. „Ovšem musím vás předem poinformovat, že jste rozhodně nebyl prvním, s kým Vladana Vladská takto manipulovala.“
„Co prosím?“ podivil se této informaci náhle Ludvík.
„Ano, je to skutečně tak.“ A Radovan mu začal líčit: „Nebohému Martinu Netřebickému Vladana přislíbila spoluúčast na jeho obchodu, nakonec ho však obrala o veškerou finanční hotovost. Soudil se s ní, avšak nakonec prohrál, neboť si najala ty nejlepší možné právníky. A kdo na ni rovněž nevzpomíná rád, je Lubomír Větvička.“
„A co tomu se přihodilo neblahého ze strany paní hraběnky?“ dychtil doslova po odpovědi Ludvík. To co se tu z Radovanových úst dozvídal, ho nesmírně šokovalo.
„Nu, povídá se, že rozvrátila Lubomírovi manželství, tím, že mu prokázala nevěru. To víte, onehdy z toho bylo velké pozdvižení a dokonce o tom psaly i místní mochnické noviny. Lubomír se coby ředitel divadla jinak těšil dobré pověsti, leč ona nevěra mu značně přitížila.“
Ludvík nyní nenacházel slov. Že by až tak podlá Vladana Vladská ve skutečnosti mohla být?
„Ano mladíku, začít si něco s naší paní hraběnkou, to není jen tak,“ pokýval znovu vážně hlavou Radovan.
„Proč tohle všechno ale dělá?“ nechápal Ludvík.
„Prostě se ráda baví na účet druhých a zastává názor, že je neporazitelná. Ovšem i taková zdatná manipulátorka má své slabiny a já doufám, že právě ty nám poslouží k tomu, aby se štěstí přiklonilo na naši stranu.“
Ludvík poté, co vyslechl Radovanův výklad, vůbec netušil, jak by se takový člověk, jakým byla Vladana Vladská, dal obměkčit. Tajně však stále věřil tomu, že dotyčnou Radovan dokáže přimět k nemožnému – že konečně získá svoji vyvolenou, tedy Šárku.
„A nyní se na moment přestaňme zabývat vážnými tématy a společně se kochejme skvosty mochnických lesů a přilehlých krajin.“
Ludvík Radovana nakonec poslechl a již se ho na nic ohledně Vladany Vladské neptal.
Netrvalo to dlouho a kočár zastavil před honosným sídlem.
„Nuže, jsme na místě,“ uvedl Radovan, načež na Ludvíka povzbudivě zamrkal, když z kočáru oba vystoupili. „A vy Svatopluku tady na nás laskavě počkejte,“ obrátil svoji pozornost ke kočímu.
„Jak si přejete Radovane.“
„Připraven Ludvíku?“ zeptal se jmenovaného následně Radovan a když ten dal najevo souhlas, vyslovil: „Tak tedy zazvoníme a zkusíme štěstí.“
„Kdo je tam, prosím?“ ozvalo se následně z bedýnky.
„Tady Radovan Litevský, Bětulinko, rád bych hovořil s paní hraběnkou,“ oznámil do ní jmenovaný přívětivě.
„Dobrý den, pane profesore. Nevím ale jestli vás paní hraběnka přijme, momentálně tu totiž má návštěvu.“
„Nezdržím ji dlouho, slibuji,“ přemlouval Bětu Radovan.
Na moment zavládlo ticho a poté dotyčná řekla: „Tak chvilenku vydržte, pane profesore, zkusím se paní hraběnky zeptat.“
„Myslím že to nebude třeba, Bětko, opravdu paní hraběnku nemíním vyrušovat. Mám pro ni však cosi důležitého, co nepočká,“ oznámil pohotově do bedýnky Radovan.
„Tak dobrá,“ rozhodla se nakonec přání dotyčného přeci jenom Běta vyhovět.
„Myslíte že to byl moudrý nápad, pane profesore? Ta služebná se necítila být zrovna dvakrát jistá. Navíc, když jsem se tu stavoval včera, tak na mě byli puštěni psi. Nerad bych proto dnes zažil něco podobného,“ začal o všem opětovně pochybovat Ludvík.
„Nemějte zbytečné obavy, drahý příteli, uvidíte, že vše proběhne bez sebemenších zádrhelů,“ ubezpečoval ho Radovan.
Zdálo se však, že se přeci jen dovnitř oba dostanou, aniž by je přitom pronásledovaly ostré psí špičáky, to když Radovan a Ludvík spatřili, jak k nim míří drobná štíhlá postava.
„Děkuji, že jste mé prosbě vyhověla, Bětko. Opravdu paní hraběnku nemáme v plánu dlouho zdržet.“
Leč nakonec i služebná začala pociťovat obavy, to když si po profesorově boku povšimla Ludvíka a ihned se jí vybavilo, co po jeho příchodu včera následovalo.
„Tento muž je mým společníkem. Proto bych byl tuze rád, kdyby mohl k paní hraběnce zajít společně se mnou.“
„Nevím jestli se to hodí, pane profesore,“ zaváhala služebná, když znovu pohlédla na známou tvář, k níž Vladana Vladská zrovna nechovala dvakrát velkou přízeň.
„Za svého přítele ručím a trvám na tom, aby byl vpuštěn na pozemek paní hraběnky společně se mnou.“
Na služebné bylo stále znát, že váhá. Ludvík nepochyboval o tom, že se obává případné pomsty ze strany Vladany, pokud by Radovanovu přání vyhověla.
„No tak, Bětko, něco jste mi z minula dlužna a já bych si nyní onen dluh rád vybral.“
„Tak dobrá,“ přistoupila služebná nakonec na Radovanův požadavek a on a Ludvík tak mohli vejít do honosné zahrady.
Radovanovy kroky však překvapivě nevedly do vily, nýbrž k labyrintu sestávajícího z živého plotu. „Je velice smutné, když pro mnohé tak významný mochnický poklad chátrá,“ poznamenal, načež si hodlal labyrint prohlédnouti i zevnitř a tak do něj okamžitě vešel.
„Paní hraběnce činí nemalé potíže vyrovnat se se zdejšími návyky,“ připomněla se sama od sebe Běta. Záhy však hořce zalitovala, že něco takového vůbec vyslovila nahlas.
„O tom by se dalo polemizovat.“
Nástup Vladany Vladské byl opět zcela neočekávaný.
„Co tu ještě pohledáváte? Copak vám to včerejší představení nestačilo? Koukejte se odtud rychle klidit, nebo na vás znovu pošlu své psy!“
„Prosím, paní hraběnko, ještě jednou mě vyslechněte…“
„S vámi se nemám už o čem bavit, mladíku!“ hartusila Vladana. „A vy Běto,“ věnovala zase pozornost služebné, „se běžte věnovat mému hostovi. A mějte na paměti, že si to s vámi ještě vyřídím.“
„Snad by nemuselo býti tak zle.“ To z labyrintu konečně vyšel Radovan. Na rozdíl od paní hraběnky to vyslovil zcela klidně a vyrovnaně.
Vladana jako by náhle ztratila řeč, jakmile ho spatřila.
„Bětku obviňujete neprávem, Vladano, nikoliv ona nýbrž já jsem ji přemluvil, aby nás vpustila na váš pozemek. Proto by nebylo namístě, abyste ji jakkoliv trestala.“
Vladana nadále na Radovana užasle hleděla. „Proč jste přišel?“ osmělila se nakonec přeci jen zeptat.
„Rád bych s vámi probral jistou záležitost ohledně včerejška,“ vysvětloval Radovan.
„K tomu já už nemám co říci!“ odpověděla nakonec přeci jen rázně Vladana.
„Myslím, že máte.“
Ludvík se zájmem pohlédl na to, co nyní třímala Radovanova pravá ruka a s překvapením zjistil, že mu je to velice povědomé. Také Vladana se nyní zatvářila značně rozpačitě.
„Zajisté dobře poznáváte, co je toto, a proto bych byl nesmírně rád, kdyby se podobná situace již neopakovala. Není pěkné, když se hostům vyhrožuje. Nu jen se na to podívejte pěkně zblízka.“
Vladana si od Radovana váhavě převzala lahev se vzkazem. „Co tím chcete jako naznačit?“ zeptala se následně téměř dotčeně.
„Však vy to moc dobře víte, Vladano. Vaše písmo je pro hosty Katalné Mochny možná neznámé, zato mne coby rodákovi okamžitě přišlo hnedle povědomé,“ pravil stále tím neměnným klidným hlasem Radovan.
„Ano? A komu podle vás náleží?“ zeptala se ho Vladana, přičemž se snažila, aby to vyznělo co možná nejvíce lhostejně.
„Vy sama to přece moc dobře víte,“ neměnil na své výpovědi nic zásadního Radovan. „Máte to vůbec zapotřebí, Vladano? Co si pak hosté o našem městě pomyslí, když jim je z vaší strany vyhrožováno a to dosti nešťastným způsobem.“
Dotyčná s odpovědí tentokrát nepospíchala. Pečlivě vážila slova. „Jak si dovolujete z něčeho takového obviňovat právě přímo mě?“ pokusila se pronést nazlobeně.
„Ale no tak, Vladano, oba přece víme, jak to ve skutečnosti bylo. Tudíž nemá cenu jakkoliv zapírat pravdu,“ prohlásil opětovně klidně Radovan.
„Kdo tu zapírá pravdu?“
Ludvík náhle zpozorněl a srdce se mu naráz rozbušilo. Ten hlas zaslechl po bůhvíjak dlouhé době. Nenáležel nikomu jinému nežli Šárce. Ihned ji poznal, přestože její dlouhé plavé vlasy vzaly za své a měla je podstatně kratší a obarvené na hnědo. Pronikavé zelené oči a hlas však u ní nedoznaly pražádných podstatných změn a byly to právě tyto dvě kombinace, co hýbaly s Ludvíkovými emocemi. Zakrátko je ovšem do značné míry podráždil příchod druhé osoby, jíž byl zhruba pětadvacetiletý muž s kudrnatými hnědými vlasy hozený do gala. Nebylo pochyb o tom, že je to Šárčin nápadník. Jakmile totiž vyběhl z vily ven na zahradu, tak jmenované ruku ovinul kolem pasu.
„Něco v nepořádku, paní hraběnko? Mám nějak zasáhnout?“
„Á, pan Jaroslav Nedomanský, jestli mne paměť neklame!“ složil dotyčnému málem hlubokou poklonu Radovan. „Jinak to známý svůdce žen, vášnivý hráč pokeru a především sňatkový podvodník, co se neštítí vlivné a zámožné zbohatlice obírat o jejich mění.“
„Cože to…?! Co si to dovolujete, vy jeden…?!“
„Znalče lidských duší, měl jste snad původně na mysli, není-liž pravdou? I když s největší pravděpodobností jste mě spíše chtěl nazvati barbarem, pokrytcem či jinou hanlivkou, jež mě měla urazit,“ doplnil za Jaroslava Radovan.
„Slyšíte to paní hraběnko? Tento muž si sem bez dovolení přijde a hned druhé uráží. Žádám, aby byl odtud vyveden!“ postěžoval si okamžitě Jaroslav.
„Ve vašem případě bych spíše zvažoval svůj vlastní odchod, drahý příteli,“ mínil Radovan. „Prosím, Vladano, zde mám patřičné informace, jež by vás mohly zajímat.“ A předal dotyčné jisté novinové výstřižky. „Sem jestli byste se laskavě podívala,“ nasměrovával paní hraběnku.
Jmenovaná, k nelibosti Jaroslava Nedomanského, pohlédla na jakýsi novinový článek, v němž se žena jménem Klaudie Tichá zpovídala z toho, jak naletěla jistému Kryšpínu Lhotskému, který ji krátce po svatbě opustil a obral o veškeré úspory.
„Vidíte tu nápadnou podobnost, Vladano? Když si odmyslíte ty brýle a knír, dostanete reálnou podobu muže, co vypadá přesně jako zde přítomný Jaroslav Nedomanský.“
„Cože?! Vy jeden starý páprdo…!“
„Ne, ne, mladíku, tento novinový výstřižek, když dovolíte, si laskavě ponechám u sebe,“ stačil ho Radovan zavčas Vladaně vzít a skrýt tak před Jaroslavovou napřaženou rukou. „Na vašem místě bych ale urychleně začal zpytovat své černé svědomí, mladíku.“
„Tenhle člověk je blázen! Nevěřte mu ani slovo, paní hraběnko!“ začal na celé kolo vykřikovat Jaroslav.
„Je to pravda?“ přihlásila se o slovo nečekaně Šárka, která až doposud v konverzaci vyčkávala.
„Ale co tě nemá… prosím tebe… jasně že není!“ opáčil podrážděně Jaroslav.
„O tom já osobně silně pochybuji, mladíku,“ prohlásil neměnným laskavým tónem Radovan. „Ona Klaudie Tichá rozhodně nebyla jedinou, kdo si na vás stěžoval. Taková Růžena Černá či Jolana Vondráčková k tématu sňatkového podvodníka rovněž měly co říci.“
„Cože?!“ zopakoval navztekaně Jaroslav. „Dejte to sem!“ Načež Radovanovi, tentokrát již úspěšně, z ruky vytrhl novinový článek a pak jej roztrhal na kusy. „A máte po senzaci,“ ušklíbl se vítězoslavně.
„Škoda těch novin, nu co se dá dělat, naštěstí mám doma uloženy ještě jedny, takže nebude zase tak veliký problém je předat místnímu policejnímu okrsku,“ přešel to bez náznaku nevole Radovan.
Jaroslavu Nedomanskému zmizel z tváře posměšný úšklebek. Již neudržel nervy na uzdě a po Radovanovi vystartoval, ten však byl pohotovější a HÓLEJENKOU mu uštědřil jednu menší lekci. „Vy jeden dědku prašivá, co si to dovolujete?!“
„Jen to, co uznám za vhodné, mladíku,“ odvětil v naprostém klidu Radovan.
„Je to starý pomatenec!“ sípěl ze země Jaroslav. „Vidíte, paní hraběnko, co mi udělal?! Tak řekněte mu přece něco!“
Vladana by přání hosta zajisté velmi ochotně vyhověla, to by ji však již dobrou minutu nesměla zmáhat náhlá nevolnost. Nyní už nebyla schopná ani sama stát, jak se jí podlamovaly nohy, takže jí Běta musela pomoci zasednout na zahradní židli. „Vodu, prosím… doneste mi sklenici vody,“ chrčela.
„Hned to bude paní hraběnko,“ A Běta se dlouho nerozmýšlela a pospíchala do vily.
„Vidíte, co jste svým nevybíravým chováním způsobil, mladíku?“
„Já?! JÁ?!“ čertil se dál na Radovana Jaroslav, přičemž konečně vstal. „To vy… to vy si tu na druhé neprávem otevíráte hubu!“ Proti Radovanovi si však tentokrát již nic nedovolil podniknout, neboť ten měl HÓJENKU stále pohotově připravenou k novému výpadku.
„Myslím, že bude nejrozumnější, když odejdete.“ To se o slovo znovu přihlásila Běta a to poté, co se vrátila se sklenicí vody.
„To je ale nehoráznost!“ rozčílil se nanovo Jaroslav, když mu došlo, že tím dotyčným Běta nemyslela Radovana nýbrž jeho.
„No tak, mladíku, neslyšel jste Bětku? Nebo by vám bylo milejší, aby vás z tohoto pozemku odvedla v poutech přímo policie?“
Radovanův nový pádný argument tentokrát zafungoval na sto procent, neboť se Jaroslav vydal úprkem k vratům a byl tentam. Tím ovšem krušné chvíle nekončily. Vladana na tom, zdálo se, byla pořád špatně a ona sklenice vody, o níž požádala, jí očividně příliš nepomohla.
„Babičko, co je ti? Babičko!“ bědovala Šárka, přičemž to, že neznámo kam zmizel její nápadník, ani pořádně nezaregistrovala.
„Měli bychom zavolat doktora,“ navrhla první rozumný krok Běta.
„Než sem dorazí, může být pozdě,“ oponoval Radovan. „Ze všeho nejrozumnější bude, když vaši babičku, Šárko, dopravíme k Winsternskému rodu řádu lebonských lidí. Ti se již o ni dobře postarají.“
„Ale to je pěšky daleko a než se tam dostaneme…“
„Náhodou tu před vilou stojí kočár. Svatopluk zajisté bude tak laskav a všechny nás tam urychleně zaveze,“ přispěchal s pohotovou odpovědí Radovan.
„Ale ti lidé tam… nejsou to náhodou….“
„Podivíni?“ odtušil Radovan, co Šárka s největší pravděpodobností hodlala říci. „Nikoliv, Šárinko, Winsternský rod řádu lebonských lidí svým pacientům výhradně od neduhů odpomáhá.“
„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec Šárka, když se stav její babičky nelepšil.
Svatopluk byl rázem na nohou, jakmile zpozoroval, kdo se to k jeho kočáru blíží. „Radovane, co to je s paní hraběnkou?“ zajímalo ho, když spatřil, jak Ludvík se Šárkou a Bětou Vladanu podpírají a dolehlo k němu chrčivé: „Ne, já nikam nechci… ne.“
„Menší nevolnost, pro jistotu ji chceme dopravit do lebonského sídla. Kdybyste byl tak laskav…“
Svatopluk neváhal ani chvíli a pomohl Vladaně do kočáru. Poté do něho ještě spěšně nastoupili Šárka, Radovan a Ludvík. Běta měla přikázáno zůstat ve vile.
„Ne, já nechci do ne… nemocnice…“
„Neboj, babičko, to bude zase dobré,“ chlácholila ji vnučka.
„Jsme všichni?“ A když se o tom Radovan ujistil, tak Svatopluk zapřáhl koně a ti se vydali na cestu.
Dlouhou chvíli neměly ani Apolena s Justýnou. První jmenovaná se ukázala býti všestrannou hostitelkou. A tak se Apolena od ní dozvěděla, jak si svépomocí již v devadesátých letech doslova od základů vypiplala svůj útulek pro zvířata a kolik toho v něm již zažila. Justýna zavzpomínala na Emu Chardovou, svoji nejlepší kamarádku a na příhodu s psíkem Pajdoškem, o kterého na střídačku pečovali pánové Slavomír Krominíček a Ledomír Lžička. Apolenu opět zaujala ta nezvyklá jména, načež Justýna poznamenala, že to už ke zdejším mochnickým obyvatelům odpradávna tak nějak patří. A pak Apoleně navrhla tykání.
„Takže se tedy nakonec vážně vydáme na mýtinu Svatého Andreje? Nerozmyslíš si to přeci jenom?“ zeptala se v mírných obavách Apolena Justýny.
„Vím že mě od té cesty Radovan odrazoval, já však chci těm třem němým tvářičkám vystrojit pohřeb jak se sluší a patří,“ stála si za svým Justýna.
„Takže nebudeš dbát jeho výzvy, že se ten střelec může vrátit?“ obávala se nadcházející výpravy do hloubi oborověnkového lesa trochu Apolena.
„Ne. Radovan je tady u nás v Katalné Mochně sice považován za velice uznávanou personu pro svá moudra a názory, jež mají svoji váhu, já si však přesto neodpustím nabídnout těm třem srnkám důstojný odchod,“ trvala si na svém neoblomně Justýna. „Jestli chceš, můžeš tu na mě počkat.“
„Ne, ráda půjdu s tebou,“ odpověděla obratem Apolena. Tajně totiž doufala, že se od Justýny dozví nějaké další pikantnosti o Katalné Mochně a zejména pak o uskupení Devíti Sluncí, jehož byla členkou. A toto se Apoleně záhy vyplnilo a to poté, co se společně s Justýnou vydala směrem k oné mýtině s potřebným vybavením na vystrojení řádného pohřbu.
„K uskupení Devíti sluncí,“ začala s vyprávěním Justýna, „poprvé došlo zhruba před třemi lety v POLOMCE. Tak se nazývá jedno z mochnických míst místní avantgardy v Letomonském parku, které oplývá magií v podobě pohyblivých graffitových obrázků a kde se scházejí rozmanití lidé s uměleckým nadáním. A tam jsem se poprvé setkala s Janem, Vítkem, Evou, Jitkou, Pavlou, Jirkou, a Naďou, přičemž s Emou jsem se znala již z dřívějška. Každý z nás oplývá jistou dovedností. Ema vyniká prací s lidskými dušemi, Jan ovládá bravurně hru na sedm hudebních nástrojů, Vítek staví z krabiček od sirek úchvatné stavby jako jsou města či lodě, Eva dokáže vyprávět a sepisovat úchvatné příběhy, Jitka plete věnce a košíky prakticky z čehokoliv, Pavla umí pomocí doteků léčit rozmanité lidské neduhy, Jirka je horolezec, co zdolává levou zadní hory a pohoří a Naďa svým umem ovládá tajemství malby a hlíny, z níž tvaruje ty nejúžasnější možné stavby.“
„Tak ta bude mému srdci asi nejblíže,“ usoudila Apolena.
Justýna se dobrácky zakabonila.
„A čím se zabýváš ty?“
„Já znám tajemství zdejších mochnických tvorů a umím je obstojně vyvolávat,“ svěřila se Apoleně Justýna a rozpovídala se o svjestusjenkách a vjedjostensjenkách.
„S těmi nás Radovan již stačil seznámit,“ přitakala souhlasně Apolena.
„Však jsem jejich oživování také pochytila přímo od něho,“ oznámila povzneseně Justýna. „Ale abych to dopověděla. Svatý Andrej je svým způsobem vnímán jako posvátnost. Legenda praví, že kdo na mýtině, nesoucí jeho jméno, stane, tomu se dostane náležité ochrany. Dané místo tedy vyhledávají především ti, co mají jisté zdravotní či psychické obtíže a jdou si tam pro duchovní podporu. I v tomto případě však platí něco za něco, takže dle pověsti náleží ona ochrana pouze tomu, kdo sám oplývá nějakým vlastním umem a na oné mýtině se s tím svěří soše, která tam za oním účelem stojí již dobrých pět set let. A pokud ho vyslyší, dostane se mu od ní náležité pocty.“
„Což vy coby uskupení Devíti sluncí splňujete.“
„Ano,“ přikývla Justýna. „Svatý Andrej se tak stává místem poutníků, co znají onu legendu, o které jsem ti nyní vyprávěla. Navzdory názvu se tam my ale scházíme spíše v podvečer, kdy tam nebývá tak moc rušno, a prezentujeme oné sošce své dovednosti, přičemž se v nich navzájem snažíme zdokonalit.
„A ty už dokážeš obstojně v umu někoho z vaší skupiny napodobit?“
„Přiznám se, že z krabiček od sirek jsem složila jednu menší plachetnici, avšak s tím horolezectvím mám pořád jisté problémy,“ přiznala bez přetvářky Apoleně Justýna.
„A název Devíti sluncí, ten je zajisté odvozen od počtu členů?“ zauvažovala zcela logicky Apolena.
„Přesně tak,“ přitakala znovu souhlasně Justýna. „A ono slunce se pro naše uskupení stává jistým symbolem naděje ve významu, že každý nový den začíná, když vyjdou právě sluneční paprsky.“
„Velmi výstižně řečeno,“ ocenila Justýnino líčení Apolena.
Postupně spěly do hloubi oborověnkového lesa a i nadále spolu konverzovaly. Apolena se rozpovídala o svém nelehkém vztahu s otčímem a Justýna jí na oplátku pověděla o trablech, jež zažila se svými rodiči.
„No jo, někdy ten život zkrátka není jednoduchý,“ zakončila Justýna povídání na téma „má rodina“.
Čím blíže obě dívky byly mýtině Svatého Andreje, o to více na sobě Justýna dávala znát nervozitu. Ta se značně navýšila poté, co natrefily na zaparkovaný vůz značky Škoda.
„Až se mi ta hyena dostane do rukou, zpřerážím jí všechny hnáty!“ zanadávala si Justýna pěkně zostra nahlas, když s Apolenou dospěly k oněm třem mrtvým srnkám. Ani té se opětovný pohled na tři mrtvá tělíčka nezamlouval, nicméně než se vůbec stačila Justýny zeptat, zdali se tedy do onoho pohřbívání hned pustí, dolehla k nim hádka. Na mýtině Svatého Andreje totiž tou dobou bylo až nějak nezvykle živo.
„…naprostý nesmysl! Jedeme sem až z Prahy a na co tady nakonec narazíme?! Na nějakou prachobyčejnou sochu!“
„Mýlíš se Karle, dle legendy má zázračnou moc, stačí když…“
„Co stačí?! Že se udělá čáry máry fuk a dostaví se vysněný zázrak?! Nechtěj mě rozesmát, Alžběto!“
„No tak, Karle, nekřič, ty přece ovládáš…“
„Co ovládám?! Řekni mi co ovládám?!“
„No přece šachy. A když to téhle soše názorně předvedeš…“
„Cože?! Ty ses dočista pomátla! Já mám nějaké přitroublé soše něco dokazovat?! Máš mě snad za blázna?!“
„Jistě že nemám, jen to tak praví ona legenda…“
„Tak legenda říkáš?! To je tedy pěkně uhozené na hlavu!“
„Tak to přece zkus. Za zkoušku nic nedáš…“
„A teď už toho vážně mám dost! Pavle, jdeme odtud pryč!“
„Ne, Pavel tady musí zůstat!“
„To tak, ještě z něho dělej blázna! Pavle, odcházíme!“
„Ne!“
„Pusť ho! Tak sakra nech toho kluka na pokoji!“
„Ne, nenechám!“
Apolenu s Justýnou ta nečekaná hádka dost zaskočila. A než si obě dvě stačily vyměnit dojmy, už si to k nim z nedaleké mýtiny rázně šinul asi tak čtyřicetiletý tmavovlasý vousáč, který v náručí nesl zhruba sedmiletého neduživého chlapce. Když zmerčil Apolenu a Justýnu, jak tam postávají u mrtvých srnek, na moment se zastavil a posléze nevěřícně zakroutil hlavou. Pak se znovu dal do chůze a chvátal k onomu zaparkovanému vozu.
„Asi nás také považoval za podivínky,“ mínila Apolena, když si ten mužův pohled plný nevraživosti ještě jednou připomněla.
Justýna ji nyní vnímala pouze napůl, neboť k ní dolehl teskný pláč. Ponoukala tedy Apolenu, aby obě dvě zanechaly příprav na pohřeb srnek a vydaly se na mýtinu Svatého Andreje. Tam se jim naskytl ne zrovna moc hezký pohled na zhruba třicetiletou naříkající ženu.
„Jste v pořádku? Můžeme vám nějak pomoci?“ odhodlala se truchlící oslovit jako první z děvčat Justýna.
Žena však plakala dál a nebyla schopná jediného kloudného slova.
„No tak, to bude zase dobré. Povězte mi, co vás trápí,“ nevzdávala Justýna své dobrosrdečné snažení a k ženě poklekla.
„Náš Pa… Pavel. Asi… asi nám umře. Dok… doktoři ne… nevědí, co… co mu je. Jsme… jsme naprosto bez… bezradní,“ pronesla v plačkách nakonec přeci jen žena.
„A zkusila jste kontaktovat Winsternský rod řádu lebonských lidí?“ napadlo Justýnu ihned spásné řešení.
„Ne,“ odvětila vzlykavě žena.
„No tak vidíte, tento náš zdejší Řád by vám určitě pomohl, tím jsem si naprosto jistá. Pokud máte zájem, mohla bych se u něj za vašeho syna přimluvit,“ nevzdávala Justýna své snažení. „Stála byste o to?“
„A… ano. Pro… pro svého sy… syna zku… zkusím cokoliv.“
„Výtečně. Všimla jsem si, že tu máte auto. Váš pan manžel by nás tam mohl zavést,“ přišla Justýna s dalším návrhem. Sice měla pro toto odpoledne připravený jiný program, když však viděla, jak si osud nemile pohrává s druhými, byla kvůli tomu klidně ochotná přehodnotit svoje dosavadní plány.
„Tak do… dobrá,“ souhlasila nakonec žena.
„Tak pojďte, půjdeme za vaším panem mužem a synem,“ pobídla ji Justýna.
„A co uděláme s těmi mrtvými srnkami?“ ozvala se opatrně Apolena, záhy však svých slov zalitovala.
„Co… cože, ta… tady někde po… poblíž leží nějaké mrt… mrtvoly?“
„Počkejte tady,“ vyzvala ženu a Apolenu Justýna a sama se vydala k místu, kde se srnky nacházely. Zabalila je do dek a poté zaházela větvemi. „Tak a můžeme vyrazit,“ oznámila, když se navrátila za oběma na mýtinu.
Toto ovšem nebyl zdaleka jediný problém, který musely Justýna a Apolena překonávat.
„Co to má jako znamenat?!“ vyjel takto zhurta na tři příchozí muž.
„Coby? Rozhodly jsme se vám zachránit syna!“ odpověděla mu stejně uštěpačně Justýna.
„No tak, Karle, copak sám nechceš, aby se Pavel uzdravil?“ připomněla svému muži manželka, neboť ten se opět začal chovat značně neurvale.
„Rozhodně uděláte lépe, když na nás přestanete křičet. Já a tady Apolena se vám snažíme jen vyjít vstříc,“ pokusila se Justýna muže obměkčit.
„No tak, Karle, tyto dívky to s naším Pavlem myslí dobře,“ přemlouvala ho i jeho manželka. Na něm bylo znát, jak o všem začíná horlivě přemýšlet. Ze ztrápeného výrazu ve tváři se dalo vyčíst, že i on by svému synovi velice rád byl nějak nápomocen. To ostatně správně vypozorovala Apolena, neboť pravila: „I na vás je vidět, že byste pro svého syna udělal cokoliv, jen aby byl zdráv. Tady Justýna je místní mochnickou rodačkou a Winsternský rod řádu lebonských lidí zajisté zná natolik dobře, že se mu dá plně důvěřovat.“
„Tak to sám slyšíš, Karle,“ přidala se k ní i jeho manželka. „Ten Řád o kterém tady děvčata hovoří, by mu mohl zachránit život. Copak nechceš, aby se náš Pavel zase smál?“
„Ale to víš, že chci, Alžběto,“ zahořekoval pro změnu nyní její manžel, načež i on měl co dělat, aby se nerozplakal. Nakonec Justýně a Apoleně přeci jen svitla naděje, když se zeptal: „Je to odtud k tomu Řádu daleko?“
„Autem jsme tam za chviličku, zhruba za patnáct minut,“ prohlásila Justýna.
„No dobrá, tak si tedy nastupte,“ rozhodl se muž Apoleně a Justýně vyhovět. Napjatá atmosféra rázem o něco polevila.