15. Epilog

15. Rozhovor autora s Emou Chardovou prostřednictvím logového telekomunikačního mostu

Klap.
„Je to vůbec možné? Že bych se opravdu zdárně dobral konce dvojkového městského dobrodružství?“ říkám sám sobě nevěřícně nahlas, když si naposled pročítám PĚNKALINKOVÝ dovětek, jenž mi jako takovou poslední chuťovku zanechala Ema Chardová.
„Dobrodružství? Co to mé uši slyší? Pan spisovatel… pardon, vlastně jsem chtěla říct tvůrce a navrhovatel v jedné osobě tento termín přeci jen považuje za tak veledůležitý, když nad ním prve toliko pochyboval, ba z něj měl přímo STRACH?“
Někdejší spoje mezi námi jsem již zaregistroval dříve, nejintensivněji zejména v Jihlavě, kam jsem byl pozván na filmový festival, nyní se však zdá, že k propojení nás dvou dochází najisto a v tu pravou chvíli.
„A navíc s mírným předstihem, neboť s tebou coby poměřovatelem vlastního žánru a současného zavedeného mainstreamu zkrátka není k vydržení, vážený pane pedante, ctěný to Tome Patricku,“ poukazuje Ema Chardová na jistý druh mé zvrhlé, avšak podotýkám nedobrovolné patetické frustrace, kterou při psaní neustále vnímám kdesi ve své niterní duši.
A tak mně na obhajobu opětovně nezbývá než-li říct: „Omlouvám se, Emo, i když už ani nevím po kolikáté tak činím.“ Leč na druhou stranu jako bych na něco takového měl zase právo, neboť některé osoby z Emina rodného města na mě dál vyvíjejí neobyčejný nátlak svého zájmu.
„Načež tvá prvotní niterní poetická složka jménem Konkubína nepřetržitě rozvíjí vše možné, co se jí od nich dostane pod ruku, zatímco ona druhotná složka vzdorovačná, jmenovitě Diktátor, ta zase činí pravý opak a onu realizaci zakazuje, neboť to z jejího pohledu stále není sázka na jistotu, a navíc se vše musí vnímat formou vnitřních záběrů, takže to jednomu zkrátka dá pořádně zabrat. Ano, ano, vím, vím, za tu dobu, co si jeden toho druhého navzájem uvědomujeme, již tyto tvé vnitřní rozbroje dobře znám, Tome.“
„A tak už tomu, žel bohužel, je od mého mládí, co jsem se stal žákem školou povinným, ovšem v jednom kuse jakýmsi svým vnitřním řádem zmámený… no vidíš, a už zase mezi sebou poměřuji slova a skládám z nich různé fráze, stejně jako ty jsi ohledně své deváté komnaty nucena psáti básně… no a radši dost!“
„To poslední jsi vystihl trefně, Tome,“ míní Ema vcelku vážným tónem.
„Jenže ty nabízené vnitřní prameny nejde jen tak nevnímat,“ přiznávám dále vážně zase já. „O slovo se pořád hlásí jistá to paní knihovnice, která mi navíc odmítá sdělit své jméno, zato mě v jednom kuse žádá ne-li přímo vybízí, abych se neprodleně vrátil k Herbertu Kroventovi a dál pracoval na jeho legendárním skoroautobiografickém románu, což je skutečně vážně nad mé síly. Jednou byl ze strany druhých nakladatelských mocipánů zamítnut pro svou košatost a to jí holt musí stačit.“
„Jenže nestačí, co?“
Vida, Ema si nebere servítky a hned na to naráží.
„Nenarážím, jen konstatuji!“ ohrazuje se. „A nemazli se pořád s tím textem, vždyť není zas tak špatný!“
„A jako na potvoru…“ nevnímám příliš teď Emu a pokračuji, načež Ema užasle kroutí hlavou, co se naopak v té mé všechno odehrává, „do toho ještě nečekaně vstoupil Evžen Velman, váš pan knihovník.“
„A co ten po tobě žádal?“
„Kdysi vydal humoristické povídky doplněné o tématické texty své zesnulé ženy… za tohle si ovšem můžu sám,“ podotýkám, „ty jsem chtěl mermomocí zpopularizovat z vlastní vůle, neboť mi na přepsání z těch všech nabízených pramenů zkrátka přišly nejjednodušší, leč v tom jsem se nakonec hluboce zmýlil, neboť humor prý vyžaduje…“
„Proboha, Tome, prosím, už dost! To už bys rovnou taky mohl psát o osudech všech lidí z našeho baráků v Květované: kdo co hledal ve sklepě, kdo co opravoval na střeše a co u toho prvního či druhého ten třetí či dokonce onen čtvrtý pohledával na návštěvě. Takhle to prostě nejde!“
Zajímavé, Emu teď vnitřně vnímám asi tak intenzivně, jak ona navenek kdysi vnímala zvýšený hlas Pavla Haufnera, když ji před celou třídou seřval za snění.
„On na to ale rovněž měl právo,“ překvapuje mě Ema svou nynější výpovědí a důrazem na jedno ze slov, načež se dodatečně vrací k předchozí problematice, tedy té mé: „Heleď, s panem Velmanem si o tom v klidu pohovořím, přeci jen ho znám, je to velice rozumný pán, ten pochopí, když jeho pramen i nadále zůstane široké veřejnosti nepoodhalen. No a s tou knihovnicí… s tou už taky nějak zatřesu, až zjistím její pravou totožnost… No když nepoleví, tak za ní vyšlu Humlera, ten už ji srovná do latě. Ujednáno?“
„Jo, to by mi teda vážně pomohlo,“ nezbývá mi dodat a doufám, že v onom druhém případě to nebude problém obřích rozměrů, načež se vracím ke své původní otázce, tedy k Emině problematice: „Zmínila ses o snění, jak jsi to teď s ním vlastně myslela? To už tě tak nebere? Když jste s Petrem vyráželi na pravidelné procházky za město na Slepý ostrůvek a do Oborověnky, tak jsi ho byla, co já pamatuji, plná?“
„Spíš než to teď máš na mysli ty mé osvětové hlášky ohledně rozličných a přece tak vzájemně provázaných témat jako vzduch, s ním související nebolestnění a to vše provázané jednotou lidské a zvířecí říše v rámci nekonzumace sebe navzájem, že je to tak?“
„Ano, vlastně ano,“ připouštím, načež zase žasnu nad tím, jak to Ema dokáže podat s jistým humorným nadhledem, i když já moc dobře vím, jak vážně k tomu vždy přistupovala. A náhle si vzpomínám: „Ostatně, když už ses o tom zmínila, tak se mi dodatečně podařilo ještě zaznamenat něco z toho tvého rozhovoru, jenž jsi vedla s Janou Pretonskou v nemocnici. Na ten v příběhu nezbylo místo, mimochodem, zmiňovala jsi v něm následující.“
A Emě ho pouštím:

„Kdyby se vzduch stal hlavním potravinovým základem pro všechno živé na této planetě, neexistoval by hladomor, nevznikaly by rakovinové nádory z jídla, tedy něco, čím si nedávno musel projít jeden můj kamarád – on ale měl to štěstí, uzdravil se, dostal se z toho. To mnozí jiní se rovněž léčí, třeba právě teď, avšak bezúspěšně, a třeba v tuto samou chvíli, co mi spolu vedeme tento hovor, prostě někde umírají a říkají si tu nemilou známou větu: Why me? – proč já? Nerozumím těmto překážkám, nechápu, proč musí existovat v podobě takovýchto strašáků. Když se prostě narodím a něco ve mně si dá předsevzetí, že tu musím něco dokázat, a navíc to něco mi k tomu dá i potřebné správné vlohy, tak přece nemám právo na to, aby mě do toho ještě stíhala nějaká postižitelná nemoc. To je vážně postavený na hlavu, no řekněte sama, to už je v takovém případě být lepší postižen virem jménem láskysmyslná erekce.“

„No pokud taťka dneska domů přinese náhodou noviny, radši je vůbec neotevřu. A televizi také odpojím ze zásuvky,“ reaguje Ema nečekaně trochu jinak, než jsem původně já očekával.
„Promiň, nechtěl jsem tě tím hned zkraje nějak pobouřit,“ omlouvám se a okamžitě udávám důvod, proč jsem onu ukázku pustil. „Ale zkrátka mi ten tvůj proslov stále připadá aktuální. Teď se Evropou údajně šíří zas ta nebezpečná Prasečí chřipka, navíc vrcholí celosvětová ekonomická krize, kdy se slibně budovatelské plány hroutí jak domečky z karet, no a lidé jsou z toho na větvi.“
A protože Ema prozatím mé informace vstřebává, tak pokračuji: „Řeší se shánění roušek, očkování a tak. No a z druhé strany se k tomu zas přidávají záplavy kdesi u břehů Ameriky, požáry kdesi v Austrálii a zemětřesení kdesi na jihu Itálie.“
„Jo takhle, proto ta tvá fotografie přítulné černobílé kočky, co se prochází v ruinách trosek. A já myslela, že je to jen prachobyčejná skládka.“ Ema je tedy konečně v obraze a pohotově reaguje: „No co na to říct? Přírodní živly se zkrátka holt zas činí, z toho ale pro lidstvo vyplývá i jedno velmi důležité podstatné: že nelze ze všeho v jednom kuse obviňovat jen člověka, něco takového je koneckonců strašně moc snadné, ale uznat, že se naopak v mnohých případech stává nechtěnou obětí něčeho, co nelze dopředu předvídat, a když už, tak se tomu nedá úspěšně bránit, to teprve je to pravé umění.“
„Dobrá, dejme tedy tomu,“ ujímám se opět slova já, „že mnohé z těchto problematických věcí jsou z pohledu lidského úsilí stále ve stavu větší či menší neřešitelnosti. Co se ale podle tebe změnit rozhodně dá? Zkus si vybrat jednu oblast, jíž jsi byla někdy součástí, a nalézt v ní naopak pozitiva, jež by se měla stát každodenní samozřejmostí ne-li přímo nutností.“
„Dobrá,“ načíná Ema obdobně svou odpověď, „ale pak už se spolu budeme bavit jen o příjemných věcech. Ujednáno?“
„Ujednáno.“
„Třeba modeling?“
„Třeba.“
„No tak tady mám naprosto jasno. Nucené hubnutí do podvýživy je u modelek vážně hanba vidět. Mě do něj nikdo nikdy přímo nenutil, ale když ty dívky samá kost a kůže na těch fotkách vidím – a věz, že jich rozhodně není málo – tak je mi jich strašně moc líto. Ty sám zajisté dobře víš, jaký je pak mnohdy čeká nemilý osud.“
„A dál?“
„To samé platí o kožešinách. O zvířecích kožešinách! Ty bych zakázala úplně. Prostě mě štve, že se s tímhle hyenismem už dávno neseklo, no řekni sám, ty snad od sebe pravost od umělotiny rozeznáš? Já teda ne! A ani se na těchhle testech nikdy nehodlám podílet!“
„No páni, ty ses zas jednou hubovatě rozjela…“
„Nepřerušuj mě, prosím!“
„Promiň. Klidně pokračuj dál.“
„Když už jsme u těch zvířat, tak pak je to ještě lov kosatek a stahování kůže z tuleňů. Umělotin je dost, tak nám to snad dokážou vynahradit. No a to je v podstatě vše. A teď už, prosím, aby ses mě ptal na něco veselého.“
„Co třeba tvůj a Petrův vztah? I nadále se vyvíjí slibně?“ napadá mě.
„Ano, s Petrem jsem teď opravdu moc šťastná.“
„A jak se to navenek projevuje?“
„No třeba spolu děláme věci, které nás dříve ani nenapadly.“
„Aha, jasně, chápu – cukrování, mazlení, předehra, sex…“
„Hele, o svých intimitách ti tu referovat nebudu!“ utrhuje se na mě nečekaně Ema, takže mi opětovně nezbývá než-li jí sdělit: „Promiň.“
„Měla jsem samozřejmě na mysli třeba opět onu konverzaci, že si spolu povídáme i o něčem jiném, než je moje snění,“ uvádí vše Ema na pravou decentní míru již v naprostém klidu. „Ale jsou to třeba také sportovní aktivity, až nyní třeba zjišťuji, jaký je Petr zdatným vodákem, jak miluje jachting, jak precizně hraje ping-pong, ovládá tenis, no zkrátka, kolik sportů mu dokáže dělat radost. Toto zjištění je velice důležité, protože Antonín, Ditin přítel, je taktéž dost sportovně založený, tím se tedy ony přátelské vazby mezi námi ještě více prohlubují. I já těm věcem pomalu přicházím na chuť, oba kluci mají pravdu, sport je dobrý na odreagování, krásně ti vyplní volný čas, to znamená, že pořád dokola nechodíš jen tou okolní přírodou, ale víc s ní cestuješ, třeba podnikáš pěší túry do jiných končin, klidně i celodenní… no noční radši ne. Prostě si rozšiřuješ vlastní obzory.“
„Něco z toho jsem nedávno tuším zaznamenal. To jsem byl právě v té Jihlavě, a takhle večer jsme se vraceli na ubytovnu, no a každý z nás tomu druhému pak referoval, co mu připomíná. Padaly tam návrhy jako vojenské kasárny nebo tělocvična, a mě zrovna napadlo, že by to mohl být jeden z těch horských pokojů.“
„Může být, já, Petr, Elke, Vincek, Antonín, Dita, Jana a Justýna jsme týden pobývali ve Špindlu. Do počtu deváté komnaty nám tam dělal společnost právě pan Velman, onen knihovník, ale o tom svém knižním prameni se ani koutkem úst nezmínil, jestli ti tedy prve šlo o tohle.“
„Ne, o tohle ne, já jen… prostě jsem večer na té své ubytovně zalehl do postele s touhle představou o horách a ráno se s ní zase probudil, tak teď chci mít jen jistotu, že jsem se ve svém úsudku nezmýlil,“ podotýkám.
„Ne, nezmýlil,“ souhlasí téměř skoro Ema, „tedy až na tu ubytovnu, ta přeci jen byla zařízená moderněji. Ale díky, žes to zmínil. Tady jsem totiž poprvé poznala, jaká Dita ve skutečnosti opravdu je, takže jsem na konci týdne třeba přišla na to, že jsem jí v hodně věcech křivdila neprávem.“
„V čem například?“
„No třeba v tom označení třídního podivína, co na hlavě v jednom kuse střídá vlasové paruky. Dita se totiž záhy, co jsme se spolu více sblížily, projevila jako velice zdatná manikérka a těm se líbivá parádivost prostě odpouští.“
„A v čem Dita zůstala neměnná, tedy stejná?“
„Ve své občasné prudér… počkej! To jsem nejspíš vyslovila příliš hrubě. Měla jsem teď na mysli… ano perfekcionismus, to je to správné slovíčko. Dita při jídle prostě musí mít rozprostřený příbor přesně tak, jak se dává, jinak z toho šílí, a rovněž nesnese, když je ta a ta porce jídla na talíř předložena v neupravené podobě, načež nám ostatním třeba jen stačí znát případné ingredience a na ozdobnou podobu nijak zvlášť nehledíme.“
„No to jste si s ní zase museli pěkně užít?“
To mě jen tak mimoděk napadá, Ema však mile překvapuje tvrzením: „Vlastně ani ne. Ten perfekcionismus, rádoby puntičkářství, mají Haufnerovi holt v rodině, jinak to s Ditou ale bylo fajn. No na lyžích rozhodně válí, na rozdíl ode mě.“
„No ale na pokoji, v rámci večerky, už to asi tak v pohodě nebylo, co?“ vyzvídám statečně dál.
„Na každém pokoji jsme byli jako správný pár po dvou, jen pan Velman ho měl celý pro sebe. Petr sice ráno něco říkal o tom, že jsem možná něco hovořila ze spaní, ale jinak to prý bylo v pohodě.“
„No jo, ach to snění…“
„Snění, snění, proč se na něj tak upínáš?“
„Prostě mi tento pojem přijde jako něco, nad čím by se neměla lámat hůl,“ přecházím do slovního protiútoku.
„Neboj, Tome, nebudu se teď pro změnu zase já navážet do tvého soukromí a lovit v něm potenciální známosti, nebo ti je ze soucitu doporučovat,“ odhaluje Ema přeci jen úspěšně část mého zranitelného nitra. „Pokud ti to udělá radost, prosím, co se týče toho mého snového rozumbradování…“
„Hezky stylově míněný pojem…“
„Nepřerušuj mě, prosím.“
„Promiň.“
„Takže na rovinu, to mé dřívější upínání se do vlastního niterního světa a ty okázalé proslovy s tím související, to vše s odstupem času spíše vnímám – nebo vlastně už tehdy jsem to tak brala – coby formy nových konverzačních dialogů. Zkrátka jsem se nějak chtěla odlišit od svých vrstevníků, rozvést s nějakou spřízněnou duší témata, která uvnitř mě pořád bujela, která mě tížila, zkrátka to něco jsem prostě ze sebe nějak potřebovala dostat ven. Rovněž jsem si tím namlouvala, že třeba k životu probudím nějakou, dejme tomu, nadpozemskou složku, která mi v chodu světa, jemuž nikdo z nás pořádně nerozumí, leccos objasní.
Proč ne? říkala jsem si neustále dokola. Mí vrstevníci v jednom kuse beztak řešili, kdo s kým chodí, kdo s kým kolikrát spal a jak ten či onen s někým jiným trávil volný čas někde v kině a tak, zatímco ta druhá dospělácká strana zas na jeden zátah plundrovala politiku, kdo koho kde v parlamentu urazil, co ten či onen kde proved nebo zpronevěřil.
Nechápala jsem tyhle dva světy, vlastně ten druhý nechápu dodneška a asi to tak zůstane i nadále, ale onehdy jsem prostě tyhle dva světy považovala, jak se lidově říká, za postavené na hlavu.
S nikým jsem v té době nechodila a ani předtím… Ano! Byl tu samozřejmě Petr, který mi vždy oddaně asistoval po boku, jenže já ho stále vnímala jen jako kamaráda, kdežto on, chudák, se mnou možná ten čas trávil spíš proto, neboť ke mně cítil něco víc než jen přátelskou náklonnost, jenže já husa pitomá, zmámená jen sama sebou, jsem si toho ani pořádně nevšimla.“
„I přesto ti tvůj dar ovládání snů ale pomohl, nebo ne?“ nemohu se ubránit tomuto vlastnímu tvrzení, načež mě rozhodně také překvapilo, jak se teď Ema ošklivě nazvala. „Prostě… kdybys ten dar snění nevlastnila, tak…“
„Tak by se Antonín nikdy neuzdravil a Dita by mě dál sekýrovala, načež Elke by kolem Vincka neustále chodila jako horká pára nad hrncem a moji rodiče by se spolu nikdy neusmířili, chtěl jsi zřejmě říct.“
„Ano. A Jana s Justýnou by si nikdy nepadly do oka,“ dodávám.
„A co kdyby k tomu všemu přeci jen došlo? Jen by se to událo s jistým časovým odstupem,“ míní Ema, takže mě logicky opětovně napadá…
„No tohle, jak něco takového ta Ema po tom všem, co prožila, může tvrdit? Vždyť ty pohádkové úkazy v rámci připodobnění do sebe zapadly jako sýr na chleba. To přece nejde jen tak ignorovat,“ bere mi Ema takzvaně slova z úst a pokračuje. „Samozřejmě že teď nechci vypadat jako ignorant, co si neváží svého ojedinělého daru a tvých zápisků s ním souvisejících, naopak, hrozně moc si vážím toho, jak mi předzvěsti pomohly!“ zdůrazňuje. „Jen se dodatečně zamýšlím na tím, že by něčeho podobného, co jsem potenciálně dokázala já, byl schopen i člověk, jemuž sny neradí, jak na věc. Když prostě jeden druhému zkusí normálně porozumět a dá si s tím tu trpělivost, třeba se mu rovněž podaří uskutečnit něco podobného, co právě mně.“
„Aha, takhle k tomu teď přistupuješ: prostě si stanovím jistý cíl, že se chci s tím druhým udobřit, a pokud si za tím tvrdě jdu, stane se tento můj záměr nefalšovanou skutečností.“
„Ano, přesně tak, gratuluji, výhra je vaše, ctěný to pane hadači,“ chválí mě po svém Ema.
„Jenže i tak,“ nedá mi to, „tys přece Antonínovi na základě svých snových výjevů zachránila život a to tak, žes nakonec porazila Černou paní, když jsi jí darovala srdce, čímž se ono zlo nadobro nahradilo dobrem. To vše navíc ještě usměrnily dary v oněch deskách a ty byly Antonínovi z tvé strany rovněž úspěšně předány.“
„Ano, já vím, avšak…“
„Prosím, teď zase ty nepřerušuj mě.“
„No tak promiň, pokračuj tedy.“
„Dobře, s tou Janou…“
„Vím,“ nedodrží Ema nakonec své slovo, „kdyby se býval nebyl její otec, tedy pan Hovora, čirou náhodou od Josky nedozvěděl o té mé PĚNKALINCE, mohla skončit v nemocnici společně s ostatními, nebo už taky dávno mohla být…“
„Mrtvá,“ doříkávám za Emu, načež ta se opět začíná mírně čertit, že jsem jí přetrhl nit…
„A navíc dodává: no to jsme zas skončili u pěkného tématu.“
„No co na to říct?“
„Že by opět ono omluvné, tedy promiň?“ navrhuje Ema. „Ne, teď naprosto vážně, Tome. Víš, ohledně onoho setkání s Antonínem na té chodbě… No stále se tak nějak nemohu zbavit dojmu, jestli to na mě přece jen trošičku nesehrál.“
„Počkej, snad mi najednou nechceš namluvit, že si to Ditin přítel s tou rakovinou vymyslel?“ reaguji pohotově.
„Něco takového přece netvrdím,“ vyvrací Ema mou domněnku, „jen prostě zase zvažuji jinou variantu, tedy tu, jestli o těch výsledných testech něco netušil dopředu a milým přístupem ke mně se jen nechtěl přesvědčit, jak se to s tou mou planetou ve skutečnosti má, aby o tom následně poreferoval Ditě a ta pak na mě od základů změnila názor.“
„Jo takhle,“ zkouším o tom rovněž v podobném duchu popřemýšlet.
„Samozřejmě jsem se to nesnažila z Antonína dodatečně nějak páčit a také se o nic takového do budoucna pokoušet nebudu. Zkrátka, jak se to stalo, tak to zůstane, minulost nelze měnit.“
Hovor se na moment přerušuje. Ema o to osobně žádá a já jí vycházím vstříc.
„Tak přeci jen svým pohádkovým předtuchám přikládáš důležitou váhu a ne že ne,“ podotýkám následně vítězně.
„Jen jsem se teď na vše snažila podívat z pohledu člověka, co neuznává předem dané náhody, toť vše,“ sděluje mi věcně Ema. „Obdobně se dá postupovat v případě Jany. Ano, při té autonehodě klidně mohla zahynout, ale také se třeba jen zranit a následovat své přeživší vrstevníky do nemocnice, nebo se oné noční jízdy vůbec nezúčastnit.“
„Moment, vždyť Hovora sám říkal, že jí noční výlet zatrhnul na základě tvých statí. Navíc z PĚNKALINKY tvému otci sám předčítal pasáž, která ho k onomu rozhodnutí najisto přiměla. Kdyby nebylo tebe, Emo, zase by proti dceři byl bezbranný.“
„Nebyl,“ namítá neústupně, takže mě tím stále nemile překvapuje, jak čím dál více, když to nyní opravdu vyslovím dosti tvrdě, kašle na své pohádkové předtuchy, co jí tak moc pomohly v realizaci jejích předsevzetí.“
„NEKAŠLE! Krucinál, Tome, jen se s tebou o tom všem snažím polemizovat z opačného úhlu pohledu, kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
„Promiň, chápu to. To slovo mi ujelo, nemyslel jsem to tak. Promiň, moc se ti za něj omlouvám.“
„No dobrá, pokud bys teď uvažoval jako já, tak bys se mnou souhlasil v tom, že se ten večer pan Hovora mohl úplně stejně rozhodnout sám od sebe, nebo klidně na základě jiných informací. S Janou se ohledně jejích známostí totiž hádali v jednom kuse, prostě o ni měl strach jako každý jiný rodič. Já, dejme tomu, jeho rozhodnutí zavčas uspíšila, možná na tom ale neměla přímo vliv má PĚNKALINKA coby cosi posvátného, jako spíš fakt, že podniku PROJEKTANT EXPERT hrozil zánik, takže jeho šéf v ní přirozeně logicky spatřoval spásnou výrobní náhražku. A samozřejmě i to, že zatímco starostlivý otec se bojí o svůj flek a jeho jediná dcera v jednom kuse jen lítá kdesi v luftu s pochybnou partou kamarádíčků, zcela logicky mohlo mít vliv na konečný verdikt, jaký pak z Hovorových úst vyšel.
A ještě ohledně nemocnice,“ pospíchá Ema s novou výpovědí, aby tak předešla mému vyptávání se. „Kdyby v ní Jana nakonec skončila, patrně by se s Justýnou hned nesetkala – kdybych tedy opět do děje přímo nezasáhla. Ale klidně by tomu mohly dopomoci jiné náhody pana Osudu. Radovan Litevský, ať už by ho ve škole nechali učit či ne, by i nadále zůstával bydlet v Katalné Mochně, kde by normálně dožíval na penzi. A protože se o studenty hodně zajímá i mimo ni, zajisté by Janu v nemocnici navštívil a dal by jí na Justýnu echo, protože pokud si dobře vzpomínáš, tak ona sama se o něm zmiňovala, že je u ní častým hostem. Takže by stejně možná slovo dalo slovu a Justýna by s Janou navázala spojení.“
„A ona počáteční písmena u obou jmenovaných? Prostě další shoda okolností?“
„To máš jako s Antonínem Hauserem – ředitelem naší školy a Antonínem Novotným – přítelem Dity, stejně jako s Janou Hovorovou – mou nynější novou kamarádkou a Janou Pretonskou – onou pochybovačnou televizní moderátorkou. I tady je patrná shoda jmen. Copak ale ve tvém okolí něco podobného rovněž neplatí? No schválně.“
„No jo, platí,“ vybavují se mi náhle dva nebo dokonce hned tři případy tohoto ražení najednou.
„Tak vidíš. No a s mými rodiči sám tušíš, jak to bylo, o tom mi otec ostatně v autě řekl své, a když se ještě vrátím k Vinckovi a Elke jako páru, tak jsem si jistá, že Elke je natolik chytrá, aby ho jednou oslovila i bez mého přispění, že s ním chce chodit. No a Vinc by určitě jejímu kouzlu podlehl, dodalo by mu to kuráž a otci by své emoce obdobně podal najevo.“
„Takže kdybych se obdobně po tvém vzoru zamyslel nad osudem toho Kvida, co svými činy poškozoval mochnické letiště,“ pokouším se o vlastní úsudek, opět tak, aby v něm nesehrávala Ema roli, „tak by se vše odehrálo nejspíš tak, že Kvido by ve svém neuváženém počínání působil až do té doby, než by se odhalila jeho totožnost. Dostal by se k výslechu, tam by se přišlo na to, že trpí jakousi duševní poruchou. Následně by ho poslali na léčení a tam by se konečně přišlo na to, v čem pramení jeho skutečná zášť, že třeba sám má rád létání, ale je to pro něj poměrně drahá záležitost, a právě proto ony motory u letadel poškozoval, aby se pomstil těm, co tento problém nemají. A tak by se v rámci ozdravné terapie navrhlo, jestli by Kvidovi náhodou neprospělo to, co ho dříve tak zžíralo, tedy onen vytoužený let.“
„Výborně, v podobném duchu jsem teď uvažovala i já,“ chválí mě po delší době konečně Ema.
„No ale neznamená to, že své dřívější předtuchy jednoznačně zavrhuješ?“ nedá mi nezeptat se.
„To víš, že ne,“ ujišťuje mě zcela vážně Ema. „Jen jsem tím myslela… Teď se to zas na pravou míru pokusím uvést takto: můžeš mít v životě správných předtuch kolik jen chceš, klidně se to u tebe může projevovat jako vrozený dar, ale navenek vše pokaždé stejně bude záviset na tom, jak to své druhému podáš, jak mu to vysvětlíš. A někdy vlastně ani takové snažení nemusí být úplně nutné, spíš jen zbytečné a sporadicky vymodlené.“
„Promiň, teď ti zase nerozumím. Mám prostě nějaký svůj vnitřní svět a v něm předtuchy… tomu rozumím! Ale jak to souvisí s mými vyjadřovacími schopnostmi? A proč by se předtuchy někdy měly ukazovat jako naprosto zbytečné? Promiň, možná jsi mi už na to poskytla odpověď, a pokud ano, tak jsem ji z nepochopitelných důvodů přešel bez povšimnutí.“
„Zase ti připadá, že na tebe chrlím víc věcí najednou, viď?“
„No tak nějak,“ přiznávám.
„Stejně jako ty jejich mocností obdařuješ mě. No dobrá, tak se na to zase z jistého nadhledu pokusíme podívat,“ navrhuje Ema.
„Jo, to by bylo nejlepší,“ přitakávám. „Promiň tedy tu mou případnou nechápavost.“
„To nic, a neomlouvej se pořád.“
„Promiň… chci říct… jasně, beru to na vědomí.“
„Tak tedy ještě jinak: vyjadřovací schopnosti jsou velmi důležité,“ ujímá se Ema vysvětlování. „Představ si, že máš tu nejbáječnější předtuchu, dokážeš jí plně žít, ale už ji v tom samém znění jmenované osobě nedokážeš předat v reálném světě. V tom případě tvůj ojedinělý dar přestává mít význam, dál se sice uvnitř tvé mysli vyvíjí, avšak naprosto zbytečně. Prostě něco jiného je umění komunikace s lidmi uvnitř sebe sama a s těmi samými navenek.“
„Ano, toto chápu.“
„Dobrá, takže ještě k té zbytečné předtuše. Jistě, pokud si člověk prostřednictvím živého vnitřního snění dokáže přivlastnit to, co je pro něj v reálu nepřípustné, je nejspíš strůjcem štěstěny, řekne si asi každý. Ale tak to vůbec není! Skutečný svět vedle toho snového běží stále dál a v porovnání s ním je o polovinu delší. Tím chci říct, že já uvnitř svého pohádkového království mohu být s kýmkoli zadobře, avšak v reálu mi to stejně nebude nic platné, neboť okolí se řídí svými vlastními instinkty, nezávazně na mém snění.“
„Aha.“
„Ještě konkrétněji,“ snaží se Ema o co nejlepší prezentaci, když se na mě stále projevují náznaky mírné nechápavosti. „Nelze prostě s tou hodnou, v mém světě vytvořenou Ditou žít ve vzájemném smíru a s tou zlou se v onom reálném donekonečna hádat. Je zapotřebí učinit kompromis, dát přednost pouze jednomu z oněch světů.
A já se nakonec najisto rozhodla, chtěla jsem se se skutečnou Ditou konečně nějak sblížit, urovnat dávné spory a ony hory mi k tomu daly báječnou příležitost. Všichni jsme tam byli pohromadě, bláznili jsme spolu na sjezdovkách, trávili spolu veškerý čas, takže se logicky našlo dost početných momentek, abychom si obě vše mezi sebou vyříkaly z očí do očí.
A pomohlo to. Každá jsme o té druhé zjistila plno nových věcí, a to nám ještě více dopomohlo k upevnění přátelského pouta. A tak jednou provždy zaniklo to nemilé břemeno vzájemných nesvárů. Od onoho památného okamžiku si onu hodnou Ditu ve svém snění již nezhmotňuji, zkrátka něco takového považuji za zbytečnou představu, zato se místo toho pohybuji kdesi u břehů Japonska. Ale až tam skutečně zavítám, tak třeba své snění opětovně přehodnotím a nahradím ho nějakým jiným prvkem.
Takže teď už zajisté chápeš, jak se věci mají.“
„Ano, nyní už naprosto,“ načež ze sebe na důkaz poučení chrlím, co mě zrovna napadne: „Prostě, pokud bych měl stejně jako ty dar ovlivňování snů a neustále bych si v nich živě představoval, že třeba šéfuji tomu nejproslulejšímu hotelu na světě, tak by mi to stejně nebylo nic moc platné, neboť v reálu nic takového nevlastním, to by se mohlo změnit pouze v případě, kdybych se o něco na ten způsob sám pokusil.“
„Tos vystihl velmi vkusně, ano, ano, přesně tak a ne jinak,“ skládá mi Ema další poklonu a v rámci mluvní vyčerpanosti si zavdává ze skleničky, soudě tedy dle pomyslného cinkání a nápadně znějícího lok.
„Jenže i tak,“ nedá mi to. „Tys přece v té své závěrečné PĚNKALINCE básnila o rozdávání usměvavých smajlíků a jak pak jen stačí pronést onu kouzelnou formulku a vše jde.“
„A zase jsme u toho, že? Myslela jsem to pravdivě nebo lživě? Dá se to odvyprávět i jinak, či nedá? Schválně, milí čtenáři, vsaďte si.“
„Řekl bych to omluvné slovíčko, ale ty bys při něm pěnila ještě víc, takže ho nevyslovím a místo toho se zeptám, jak se nově daří firmě PROJEKTANT EXPERT?“
„No, pan Hovora dodržel, co si předsevzal, a místo plánů se teď ve firmě o sto devět vyrábí můj PĚNKALINKOVÝ rébus – tedy v té nosnější podobě, takže můj taťka nestačí kulit svá očka a seznamuje se s rámy.“
„No prosím.“
„Vše se ale vyvíjí pozvolna, stupínek po stupínku. Jsme hodně závislí na TAVARESCE jako takové, na jejích zahraničních kontaktech,“ pokračuje Ema.
„A nejste na tom doufám nějak špatně ne-li přímo bídně?“
„Ne, bídně na tom PROJEKTANT EXPERT rozhodně není. Vše je na dobré cestě, sice ne na té úplně maximálně nejlepší, ale jde to. Chce to zkrátka potřebný čas.“
„A co nemocnice?“
„I tady to neplatí na sto procent. Dobrá zpráva je, že Karolína, Káťa a Oleg jsou mimo ohrožení života a Jana je chodí pravidelně navštěvovat…“
„No tak vidíš.“
„…jenže jim ještě zcela úplně nevymizely ty pooperační bolesti,“ dokončuje to Ema. „Sice jim tady u nás v Katalné Mochně dávají různé masti a také tabletky podobné těm, co mám od Josky, ale nic z toho nedokáže bolest přímo umlčet. Prostě, když si zase zapolemizuji: i kdybys měl ten nejzázračnější prostředek na utišení bolesti na jakýkoli nádor, tak přece jen dále v tobě bude bujet, jen si to navenek prostě nebudeš uvědomovat, jenže i tak uvnitř sebe budeš tak jako tak trpět… no to jsem zase zabředla do pěkně strašidelných pasáží, tak z nich zase honem rychle ven.“
„V tomhle tobě a Janiným kamarádům příliš nepomohu, Emo, takže mě za to, prosím, nekárej.“
„I tak ale na něco podobného z mé strany brzo dojde.“
„No jo, já vím, snažil jsem se ti měnit ty tvé pohádkové vyprávěnky, co? Promiň.“
„To druhé jsem teď jakoby neslyšela, takže se vyjádřím k onomu prvnímu: podívej, nevím, co to s tím mainstreamem, řečeným fantasy, pořád máš, já ti celou dobu přece básnila o zcela normální pohádkové zemi. Co naplat, že v ní nepobíhali znepřátelení kentauři a zlí zlobři se nepřeli o to, kdo bude vládnout?
Ale třeba ti takové věci možná vyčítám marně, třeba mi tím chceš naopak ty sdělit, že za několik málo let prostě přijde doba, kdy nás amerikanizace plná speciálních efektů pohltí úplně, jako se to kdysi povedlo oné rusifikaci s budovatelskými filmy. Přirozeně se tedy bojíš srovnávaček se současnými aktuálními žánry, je to tak?“
„Ano, to je ten pravý důvod,“ přiznávám na rovinu, načež dodávám: „Když jsem totiž začal přijímat zápisky o Katalné Mochně, už onehdy se v nich objevily ony VJEDJOSTENSJENKY a MALOVA neboli MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR, jenže…“
„Jenže se naši dva místní miláčkové stali obětí nové Paní doby, jež z nich chtěla mít krvelačně dravé šelmy bažící po krvi, takže to ve výsledné fázi vyznělo asi tak, jako kdyby král zavelel ve znamení rozsudku smrti a kritici z toho učinili akční film, a to jen proto, že se v něm čísi ruka pohla kupředu.“
„Ano, nějak tak,“ připouštím souhlasně.
„Žánry se prostě neustále vyvíjejí, zatímco jiné zanikají, s tím člověk holt nic nenadělá,“ vyjadřuje se k této problematice dále Ema, „avšak stará dobrá česká pohádka tu zůstane nadále a bude bavit další a další generace – ať už ta studiová nebo filmová. České pohádky zkrátka nelze vymazat z lidských pamětí, stejně jako to není možné v případě českých pramenů a jejich pamětihodností. Ty sám se přece považuješ za milovníka Vorlíčkových pohádek a filmů, navíc tento pan režisér nese tvé skutečné křestní jméno a dokonce o něm máš někde schovaný i článek. O to víc jsem si od našeho společného rozhovoru slibovala. Nebo tomu snad tak není?“
„Jo, je,“ přiznávám po pravdě.
„Prostě,“ bere si opět slovo Ema, „když se zmíní zima – a ty moc dobře víš, že naše společné vyprávěnky k ní pozvolna směřovaly – tak tam má člověk hned jasno: pohádky! A nejlépe ty staré, zavedené, ale hlavně české, které nikdy nezklamou, které se nikdy neokoukají, neboť v sobě mají ojedinělé kouzlo doby, v níž vznikaly, a ta doba se prostě už nedá vrátit, jen prostřednictvím televizní obrazovky.“
„Krásně a především rozumně z tvých úst vyřčeno,“ nezbývá mi než s Emou souhlasit.
„No a protože jsme skončili u tohoto klenotu, který nikdo v zahraničí svým umem nedokáže jen tak napodobit, hovor se zákonitě musí stočit k Černé paní a k jejímu znovuzrození, viď, pane poměřovateli?“
„No, byl bych rád.“
„Na tohle se mě přirozeně ptalo mnoho dalších lidí, někdo mě za to rozhodnutí dokonce pochválil, našli se ale i tací, co ho odsoudili, jenže já na tom rozhodně nehodlám nic měnit. Jsem zastáncem názoru, že když má člověk možnost volby, neměl by ji podcenit, uspěchat, takže to, že jsem zlo přeměnila v dobro, tedy že se Černá paní přeměnila v anděla, vedlo k tomu, že nikomu nebylo z mé ani její strany dále zbytečně uškozeno. Já bych nedokázala někoho jen tak zabít, i kdyby mi dotyčný sebevíc nebyl po chuti. Možná ani ne z nutného donucení, to bych si to pak celý život vyčítala, vracela se k tomu a trápila se výčitkami. Neustále by mě to mučilo v představách, ve snech, svůj čin bych spatřovala v sebemenší hádce nebo třeba jen v tom, že jeden tomu druhému vrazil facku. Ne, ne, tím, že mou zásluhou nastal pravý opak, tyto starosti ze mě nadobro opadly, a já tak mohu kráčet dál životem bez výčitek svědomí.
No a pokud bych to v rámci připodobnění zase měla uvést na nějakém běžném případě, aby tvá dušička, Tome, měla klid, tak by tam hlavní roli sehrála dvojka dobrák – gauner, přičemž bych oba nejdříve ponoukala, aby si to spolu pokud možno vyříkali slovně a až pak v krajním případě ručně. A ono slovní vyjadřování, onen zvýšený hlas, to je přece už třináctá komnata sama o sobě.“
„Načež mě okamžitě v souvislosti s tímto pojmem zase napadá: „A v reálu, tedy ve skutečném světě, by sis na Černou paní tedy troufla? Postavila by ses jí jako ve vlastním snění a vyzvala na souboj? To by u vás ve škole byl teprve ten pravý poprask, kam by se pak na čarodějnici hrabala Dana Moronová?“
„A ty bys něčeho takového schopen byl?“ přechází Ema okamžitě do slovního protiútoku, takže je z toho patrné, že jí to příliš nezalichotilo. Jenže já i přesto opakuji: „Tak vážně ne?“
„No nejspíš asi ne. Nejsem sebevrah. Jako každý jiný toužím po životě plném klidu, nějakém tom vzdělání, následném uznání a také po lásce, kterou už jsem našla.“
„Promiň, já jen… no… že v jiných počinech jsou takové zápletky celkem žádané.“ A ihned aktualizuji: „Démon sestoupí z jiných světů na onen náš, vybere si jedno příhodné město, v našem případě Bohem zapomenuté kdesi ve STŘEDOČEŠÍ, a začne v něm řádit, přičemž se následně zašije do místní střední školy, kde začne prolívat krev na nebohých studentech a kantorech, neboť pro něj jsou příznačným lačným soustem. Všichni jsou proti němu naprosto bezbranní, až na jednu pohlednou brunetku, navíc se zázračnými schopnostmi. A pak…“
„Hele a dost!“ napomíná mě rázně Ema. „Já se rozhodně za žádnou velkou bojovnici nepovažuji, takže svůj rodný gympl před oním démonem rozhodně bránit nebudu. Vím totiž moc dobře, jak velký rozdíl je mezi tím na něco si jen tak hrát, něco někde uvnitř své duše pouze prožívat a pak to samé v nedobrovolném pokušení absolvovat ve světě skutečném.“
„Ne, počkej, Emo, to byl jen tak…“
„Teď tě nechápu, naprosto tě teď nechápu, Tome Patricku! Kam těmi tezemi vlastně míříš? Proč mi zas pokládáš tak připitomělé otázky, když na ně beztak sám znáš odpověď? Původně jsem, co já vím, třeba doufala, že se do větší hloubky budeš zajímat o Katalnou Mochnu ze stran její kultury, na některé její atypické tradice že se třeba zeptáš, nebo proč se jí dříve říkávalo Šmodrchov, jenže ne, ty pořád odbíháš někam jinam. Promiň… nezlob se na mě, ale takhle to dál mezi náma asi nepůjde. Budeme se spolu muset, opět předčasně, rozloučit.“
„Ne, Emo, počkej, já to tak…“
„Ahoj!“
„Hele, Emo, vážně, já to tak…“
A než vůbec stačím omluvu napodruhé nebo dokonce už napotřetí dokončit, už onu pohlednou brunetku zase vnímám odkudsi z velké dálky. Co mi teď zbývá? Nejspíš… přiznat se. Ano, Ema měla pravdu, zase si za to víceméně můžu sám, jako bych před ní po celou dobu hrál úlohu Malého prince, co se pořád na něco ptal, dokud na to něco nedostal řádnou odpověď.
Samozřejmě že jsem ji znal, jen jsem se zkrátka neudržel a nechal se unést jedním článkem – neboť náhodným článkům se zkrátka vyhnout z mé strany nelze. Psalo se v něm, jak jeden hlavní hrdina kdesi na plátně hrdě vzdoruje nejobávanějšímu černokněžníkovi všech dob, jak mu úspěšně jde po krku, avšak ve skutečnosti jeho představitel prožívá situaci zcela opačnou, po krku mu naopak jde jistý zloduch, zloduch navíc s krycím jménem anonym. A ten mu vyhrožuje – no také smrtí. No a ten člověk – mimochodem, jmenuje se Daniel – si tak nutně musí najmout ochranku, aby byl sám chráněn. Copak už z toho není zřejmá Emina odpověď?
Jenže ne, já se projevil jako ten největší necita, musel jí tu samou otázku donekonečna klást, aniž bych ocenil, jaké velké věci během pouhého týdne dokázala, že si získala srdce toho, jenž o ni vždycky stát, že objevila další skvělé nové přátele, ověřila si dobrý vztah s Justýnou a navíc se usmířila se svou odvěkou nepřítelkyní. Jak by řekl jeden můj kamarád: „Sakra, vždyť to je něco naprosto úžasnýho!“ Tak proč jsem vlastně pořád chtěl bažit po nějakém dobrodružství, když kamarádi Emy – a ani sama jmenovaná – o něj prakticky ani nestáli, neboť se spolu chtěli v klidu bavit, smát se, utvářet vztahy. Něco takového je přeci mnohem důležitější, než si v jednom kuse hrát na hlavního hrdinu, co spasí tento náš svět od nejstrašnějšího démona všech dob. „No kdo z vás o něco takového opravdu stojí? Patrně nikdo, to si jen namlouváme. To už oním pomyslným démonem může být na první pohled sebenenápadnější dopravní nehoda. A že tomu tak ve skutečnosti není? No aby se pak jeden sám nedivil,“ řekla by zajisté Ema.
A když už na to přišla řeč, tak ohledně této problematiky mě okamžitě napadá ona nechvalně proslulá nemocnice, do níž byla Ema nucena zavítat. Už zmínka o něčem takovém v lidech přirozeně musí nahánět husí kůži ne-li přímo hrůzu. A Ema byla velmi velkorysá, že mi dala nahlédnout právě do těchto míst, jimž se jinak člověk snaží po celý svůj život radši vyhnout, „pokud sem tedy nepřichází za účelem zrození nového života,“ dodala by opět tato pohledná brunetka.
A stejně jako se kdesi rodí nový člověk, rodí se i nový tvor, například onen TVOR MALOVSKÝ MOŘSKÝ neboli MALOVA (jak kdo chce!) či ony zlatavé rybičky. I to bylo od Emy velice šlechetné, tedy to, že se o tomto zmínila a to v rámci poetické doplňkové okrasy, to jiní by třeba nabídli zákeřné pavouky či krvelačného krokodýla, co vylézá z bažin a požírá náhodné turisty. Ale Ema moc dobře ví, proč tak neučinila. „Prostě jsem svému městu chtěla zvednout prestiž něčím ojedinělým krásným, co je jeho neopakovatelnou součástí, neboť od každého jiného rodáka se něco podobného očekává,“ vyjádřila by se zajisté. Jenže mě v tomhle taky klidně mohla ignorovat, jednoduše se mohla zachovat jako ten největší sobec, předhodit mi pouze svou PĚNKALINKU, aby sama sobě udělala reklamu, se závažným prohlášením typu: „Tak tady to máš a víc po mně nežádej. Proč bych ti měla vyprávět o nějakých MALOVÁCH nebo zlatavých rybičkách, když se náš Mourek ke mně pořád chová odtažitě?“
Ema se tak ale nezachovala, navíc se vůči mně neprojevovala nijak namyšleně, neboť z jejích úst samo od sebe, nikoliv pod mým nátlakem, vyšlo: „Vím, že nedokáži spasit svět“ – no není to upřímné doznání? To jiným by bylo naopak vštěpováno: „Jsi to ty, pouze jen ty, kdo tenhle svět dokážeš zachránit.“
A není Ema jinak i tak úžasná? Vždyť i přes všechny nesnáze se dokázala prosadit. No kdo se něčím takovým v dnešní době může jen tak pochlubit, navíc, pokud se jedná přímo o jeho vlastní výtvor? Jako bych Emu slyšel povídat: „Snad každá druhá dívka sní o tom, že se prosadí ve svém vlastním vysněném odvětví, případně odvětví jí blízkém, no není to tak?“ A že někomu PĚNKALINKA či SMOLNICKÁ RÁMOVANKA snad mohou přijít zvláštní? „Proč bychom si tím já nebo pan Herden měli dělat těžkou hlavu? No proč? Prostě se jedná o mochnické rarity. Vždyť přece i jiná města jsou vlastníky něčeho originálního a pokoušejí se s tím navenek uspět. A ona má devítka? No není to číslo, které se samo od sebe směje, když se na něj podíváte? Je tak překrásně magické, neboť je pokaždé jako číslo pouze dělitelné vlastním součtem jednotlivých číslem, jež samy musí dávat pouze devítku. Navíc – RÁMOVANKA, RÁMOVANKA SMOLNICKÁ či TAVARESKA – jaké číslo vám to dá, když sečtete jednotlivá písmena? Ano, zase devítku. A že je PĚNKALINKA čirou náhodou na písmen deset? No co je to vlastně desítka? Jednička s nulou, takže po sečtení to opět dává jedničku. A co ve skutečnosti značí ona jednička? No přece, že jsem v něčem dobrá, ojedinělá, prostě jsem jednička. A že jde desítka teprve po devítce? No co by, z matematického úhlu pohledu to prostě neznamená nic jiného, než že PĚNKALINKA je prostě vyšším stupněm SMOLNICKÉ RÁMOVANKY.“
Vlastně bych měl Emě poděkovat nejen za tato magická zjištění, na něž jsem nejspíš měl přijít sám, neboť z její strany, pokud snad dobře vím, o tom nebyla zmínka, ale i za to, že mě kromě své tvůrčí „kuchyně“ nechala nahlédnout i do svého soukromí. K něčemu takového se jen tak někdo neodhodlá, neboť tím mnoho riskuje. A Ema rozhodně riskovala, neboť na jejích bedrech v podstatě stálo zviditelnění jejího rodného města, „navíc města doma i ve světě stále nedoceněného,“ jak by to Ema zajisté interpretovala ze strany jeho ostatních obyvatel.
A co na tom, že Ema po ukončení této epilogové kapitoly z mého zájmu pramenové přízně možná nadobro zmizí? Její život bude pokračovat dál, a kdo ví, třeba se někdo z místních na její adresu vyjádří k tomu, o čem mi dobrovolně povyprávěla. A třeba se Ema ohledně toho se mnou zase nečekaně spojí a bude mi rokovat, co ten či onen z Katalné Mochny říkal tomu, o čem jsme mi dva spolu kdysi debatovali. Třeba o tom zase rozhodne nějaká ta náhoda.
Ano a po delší době zas z mé strany padlo ono mé proslulé slovo. Ale já to prostě musím udělat, takže se za tajemstvím těch nynějších opět vypravím do oné Jihlavy. Tam mi rovněž kdekdo z účastníků večerní procházky vytýkal, že dokola neustále drmolím právě o náhodách. Dobrá, jenže jak si tedy pak mám vysvětlit to, že když jsme před promítáním filmů zaskočili do jedné kavárny, tak v televizi zrovna běžel Zaříkávač koní, jenž mi okamžitě připomněl Dynýska? „Takových filmů je,“ tvrdili přísedící. Dobrá, tohle ještě respektuji, jenže pak běžely závěrečné titulky, já si z nichž náhodně jedno slovo vybral, rozhodl jsem se ho, nevím ani proč, přečíst odzadu a… dalo mi MALOVA! Ta první náhoda, jak jsem již předeslal, budiž, avšak tato druhá… to už mi vážně přijde podezřelé.“
„Připouštím, mohlo se opět jednat o znamení ve smyslu, že se spolu jednoho dne opět shledáme, ale také mohlo jít o pouhou souhru nám neznámých náhod, které to prostě z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu zapříčinily. Mně se kdysi přihodilo něco podobného, jako obvykle jsem kráčela Oborověnkou a měla jsem v ní podivné tušení, že se něco moc vážného stane Dynýskovi. A skutečně, hned druhý den se mi doneslo, že si udělal něco s kopytem. Také to souhlasilo, na druhou stranu to s ním nebylo zas tak vážné, jak se mi to původně vyjevilo.“
„Takže ses přece jen se mnou nadále rozhodla rozmlouvat?“ překvapuje mě nově přítomný Emin hlásek. „Co tě k tomu přimělo?“
„Prostě se mi zase nepodařilo uniknout těm tvým náhodám, na nichž stále tolik lpíš,“ odůvodňuje Ema svůj nový zájem o mou osobu, „takže i já se ti opětovně rozhodla vyhovět a přišla s troškou nového do pomyslného mlýna.“ Následně ale zdůrazňuje: „I když jsme oba prožili obdobně závažnou vizi, nesmíme nutně spoléhat na další podobné záblesky.“
„Jasně, nadobro s tím vším končím, už tě tím nebudu dál obtěžovat,“ slibuji Emě snad už konečně najisto, načež jsem rád, že se mnou zas normálně a hlavně v klidu komunikuje.
„Na tom, proč jsem se rozhodla vrátit, ale měly rovněž podíl ony tvé poutavě znějící proslovy výše, kde jsi o mně tak krásně básnil. A nejen o mně, také o mé Katalné Mochně.“
„No abych byl upřímný, tak jsem se to vše pokusil vyjádřit tvými slovy a to nejdůležitější jsem pak proložil onou kurzívou. Přeci jen ty, na rozdíl ode mě, jsi víc průbojnější a mnohem odolněji se umíš poprat se svými vnitřními neduhy. To já jsem spíš jen tím řečníkem, kdežto ty nezůstáváš pouze u toho a dokážeš ona slova naplnit i navenek, tedy v praxi. Nebo se k tomu případně chystáš. Zkrátka nedokážeš jen snít, jako věčně já, ale ony sny i naplňovat.“
„Skromnost stranou, Tome,“ poznamenává Ema a dodává: „No má cenu se ohledně toho druhého nanovo čertit? Sny, co tě na nich ještě pořád trápí? Nevyhne se jim nikdo z nás, ani ten největší realista, jinak oběma nohama pevně stojící na zemi. Všichni z nás je ve spánku snímají svýma očima coby hlavní kameramani, aniž si to mnohdy sami uvědomují, načež početná skupinka z nás se v nich dokonce pravidelně objeví coby hlavní hrdina. Pokud o to člověk ale opravdu stojí, může se umění snění dokonce sám naučit.“
„Vážně?“
„Ano a to formou relaxačních cvičení. Nebo se to alespoň traduje. Zkus se s někým takovým spojit, aby ti v tom pomohl, důležité ale je, abys o to případné cvičení vážně stál.“
„Vidíš a tak se zase dostáváme k osazenstvu Katalné Mochny, konkrétně k Radovanu Litevskému.“
„Ano, náš Radovánek v tom zkrátka umí chodit, nejedná se sice přímo o sny jako takové, ale o stromy dubové, i tak se vše u něj odvíjí na podobném principu chtění – uvěření.“
„Při tom je ale rovněž důležité, aby ho někdo jiný neměl za pošetilého blázna,“ napadá mě, čímž Emě její moudra tak trochu kazím… no už to bohužel nelze vrátit zpět.
„Tady to snad tak zákeřné nebude, nebo ano?“ ptá se mě Ema, čímž mi dává jasně najevo, abych sám vybral nějaký vlastní zážitek ohledně této problematiky.
„No když někdy vyrazím do vzdálenější Prahy, tak i tam čas od času spatřím lidi, co se tomu, čemu Radovan, věnují. Určitě i oni k tomu mají svůj osobní, velice niterní důvod.“
„Tak to zajisté i pochopíš, proč se ke mně benevolentně zachoval Fero Joska,“ navazuje Ema. „To jiný psycholog, natož ten podnikový, by se se mnou asi odmítal dál zabývat, neboť lidská psychika a její bolavá duše, přiznejme si to, spíše náleží jiným psychologům, například těm klinickým. I přesto se pan Joska ke mně zachoval férově a nepředepsal mi žádné prášky, které by mi totálně zablokovaly paměť a tím ze mě udělaly naprostou bezduchou trosku.“
„Přeci jen to tedy je člověk, který ctí zavedené mochnické tradice, i když není přímo rodákem,“ podotýkám.
„Ano. Alespoň tady vidíš, jak se vyplatí znát všemožná zdejší tajemna,“ zdůrazňuje Ema. „Katalná Mochna se vážně ze všech možných sil snaží nebýt tím městem v pozadí a dělá vše pro vystoupení z vlastního stínu. I TAVARESKA se o to snaží seč může, jak jsi z našeho hovoru výše ale poznal, nejde to snadno.“
„Jasně, mávli jsme kouzelným proutkem, ale pořád platí to samé, tedy že bez osobního snažení to prostě nejde.“
„Přesně tak,“ souhlasí Ema. „Stejně důležité je v chování respektovat i naše místní obyvatele samotné. Vesměs touží po tom, co já – tedy také po klidném životě, nějakém tom uznání a samozřejmě přátelích. O těch prvních dvou bodech jsme se spolu napolemizovali už dost, k onomu třetímu jsi se v mé nepřítomnosti vyjádřil ty sám.“
„No tak by se třeba ještě dodatečně mohly zmínit ty osoby, jež se v ději vyskytly v tvé nepřítomnosti a nečekaně tak dostaly o něco větší pole působnosti.“
„To máš na mysli Hanku s Petrou a sestry Petersenovy, že? Jejich prostřednictvím jsem jednoduše chtěla ukázat, že i jiné holky mají své roupy, osobité hlášky a možná i vlastní světy, do nichž utíkají.“
„Že tedy ty rozhodně nejsi tou jedinou zvláštní, odpusť mi nyní to, co řeknu, mimozemšťankou z jiné galaxie, kterou je třeba kritizovat.“
„Zatímco v případě Vincka to pak byla mužská kapitola sama pro sebe.“
„Když už jsme se o něm zmínili, jak se mu vede? Ta hádka s otcem před školou, to pro oba musel být křest ohněm?“
„To víš, že si to pak ještě několikrát vyříkali z očí do očí, jenže Vincek mladší se tentokrát nedal, no a ten starší zas musel po Elčině naléhání ustoupit a konečně jednou pochopit, že lásce se zkrátka poroučet nedá, a že druhého člověka holt nejde přetavit dle obrazu svého. No a pokud se to čirou náhodou povede, tak je to teprve tou pravou vstupenkou do brány zkázy.“
„Na tom posledním slově asi něco bude,“ nadhazuji, načež Ema hned vytuší, kam tím teď mířím.
„Připouštím, asi to byla taky má vina, při zápiscích jsem tě možná občas dost vytáčela svou naléhavostí i já, ať se však snažím být sebelepším tvůrcem svých SMOLNICKÝCH PĚNKALINEK, za rodilého vypravěče se jinak vážně nepovažuji.“
„To já se rozhodně zase necítím jako spisovatel. S tím tvůrcem – navrhovatelem jsi to vystihla nejlépe. Živý obraz, to je to, co mi chybí, k tomu jsem odmalička mnohem náchylnější, kdežto vše vnímat pouze vnitřně je pro mě záležitostí dosti vyčerpávající. Ona živá obrazovka,“ pokračuji i přesto, že Emu mé nynější argumenty opět přivádějí do mírných rozpaků, „ta má dle mého úsudku pokaždé daleko větší moc, neboť…“
„Neboť onu konkrétní postavu nabízí hezky z profilu, dokonce může evokovat známou hereckou tvář, a k tomu jí v pozadí vyhrává podmanivá hudba, jež přesně zapadá do kontextu celého příběhu.“
„Přesně tak.“
„Podívej, Tome, nikdo není dokonalý, každý dělá chyby,“ snaží se mě opětovně nějak rozumně usměrnit Ema. „A ti, co říkají pravý opak, jsou buď naprosto geniální myslitelé, nebo jen, promiň nyní zas ty mně tuto nemístnou narážku, namyšlení hlupci, co si o sobě myslej bůhví co. Snad alespoň toto mé tvrzení usměrní tvé sklony zaryté v područí psaneckého puntičkářství.“
„Pokusím si tvá slova vzít k srdci,“ nezbývá mi než se tradičně opakovat, avšak tentokrát na svou právoplatnou obhajobu ještě dodávám: „Ty, Emo, ale prosím měj zas pochopení pro to, že se oním psaneckým morousem prakticky stávám proti své vůli, prostě je na mou hlavu těch městských pramenů, jak jsem již zmiňoval na samém začátku, přespříliš a chvílemi tak opravdu nevím, co si s nimi počít. Prostě se chci věnovat jen tvému příběhu, jenže mě zcela nečekaně obšťastní návštěvou někdo jiný od vás a pak … no však ty už víš. Jenže co já najednou s tím? Jinak mám vaše příběhy a tváře rád, opravdu mě imponují, jenže…. no prostě je jich moc, takže kdyby to takhle pokračovalo dál, psal bych jen tyto závěrečné proslovy a na samotný příběh by nikdy nedošlo. A i na něm mi velice záleží, i když se při jeho sepisování občas chovám, jak už jsem předeslal, jako morous všech zachmuřených morousů.“
„Kdybych já byla nucena celý život počítat, kolikrát jsme si s Ditou vjely do vlasů, tak bych už nikdy také neměla čas na své PĚNKALINKY a nemohla Petrovi do očí nikdy vyznat lásku.“
„Proč to zveličuješ? Proč mi to jen děláš, Emo?“ vzkazuji jí podrážděně zase pro změnu nyní já.
„Ale já přece nic zveličovat nehodlám!“ brání se nařčení. „Jen upozorňuji na to, o čem jsem hovořila o pár řádků výše, že jen tak někdo nedokáže hýřit dokonalostí po všech stránkách, že je třeba něco obětovat, abys dospěl k oné dokonalosti.“
„Třeba tím, že budu muset něco obětovat ze svého soukromí, abych mohl naslouchat kultuře a lidem, kteří již nechtějí zůstat skryti kdesi v zapomenutém městě ve STŘEDOČEŠÍ, ale naopak se s ostatními chtějí podělit o něco svého. No jo, já vím, pokusím se s tím nějak poprat, ale rozhodně to pro mě nebude jednoduché, to předesílám předem.“
„Ty to dokážeš, jsem si tím jistá. Je mi líto, Tome, ale už budeme muset s hovorem končit. Mám ještě před sebou jisté neodkladné povinnosti, které zkrátka nepočkají.“
„Škoda té hádky.“
„Co k tomu dodat? Asi toto: ty nejsi zrovna jednoduchá osobnost, Tome. Mnohdy totiž příliš narážíš na citlivá lidská místa a snažíš se do úmoru pitvat příliš mnoho věcí najednou. Na druhou stranu tě ale rovněž chápu: svazuje tě dnešní doba, která mě teprve čeká, z toho je tedy zase zcela pochopitelné, že s nějakým náhodným nezaujatcem potřebuješ probrat četné věci, jež tě uvnitř tvé duše nějakým způsobem svazují. V tom jsme si hodně podobní. I tak ti, Tome, děkuji za to, žes vyslechl můj příběh a pokusil ses ho nějak šetrně zaznamenat, a přeji ti mnoho dalších tvůrčích úspěchů.“
„Já zase děkuji za ony komplimenty.“
„Pojďme se spolu rozloučit přeci jen jako dvě spřízněné duše a závěrem vyberme, co nás na tom druhém nejvíce upoutalo. Začneš ty, nebo já?“
„No tak třeba já.“
„Nuže, prosím.“
„No já tak jako tak za prvé zůstanu u onoho tvého upřímného přiznání, že nedokážeš spasit svět, to se mě zkrátka líbí. Za druhé tě obdivuji v tom, jak umíš své nápady uskutečňovat navenek, jít si za nimi, prostě jak překrásně kouzlíš s oněmi svými PĚNKALINKOVÝMI rébusy. No a do třetice ti skládám kompliment za to, že jsi na mě předčasně nepospíchala s rébusovou i onou nosnější SMOLNICKOU PĚNKALINKOU ohledně příběhu Marty Vodochodské a že jsi mi o svém tvůrčím nápadu poreferovala až ve chvíli, kdy na něj ze strany deváté kapitoly přišla řada, tím pádem jsem se uvnitř sebe cítil mnohem uvolněněji.“
„Dobrá a teď já,“ ujímá se slova Ema. „Když tedy pominu všechny ty tvé podivné vnitřní stavy, které tě při tvorbě občas přepadávaly, tak si na tobě zejména vážím za prvé toho, žes neuspěchal onen můj závěrečný PĚNKALINKOVÝ dovětek a naopak mu věnoval dostatečnou péči. Za druhé tě obdivuji, že i přes vyčerpání se dokážeš sebrat a statečně pokračovat v psaní dál a snažíš se v něm být pokud možno čím dál lepší. No a za ono třetí, abychom oba byli kompletní, si na tobě cením toho, že jsi ani jednou na mou osobu neutrousil žádný vtip o hloupé brunetě – já jich pár znám a rozhodně se jim nesměji!“
„Nuže, to je tedy vše? Tak ať se tobě, Petrovi a všem ostatním daří, a jak jsem již říkal, kdo ví, třeba nás životní cesty zase dají někdy v budoucnu načas dohromady.“
„Hmm, kdo ví, ty se taky měj moc pěkně. A neboj, s panem Velmanem a s tou knihovnicí se pokusím spojit a dohodnout. Jo, málem bych zapomněla, a taky ve zdraví přežijte tu nebezpečnou chřipku, ekonomickou krizi a světové nevole v podobě zemětřesení a požárů.“
Tentokrát se spojení přerušuje najisto a já jsem alespoň rád, že napodruhé nikoli z důvodů oboustranné slovní šarvátky. Leč, to se bohužel nedá stále říct o mých dvou vnitřních složkách. A vy si, vážení čtenáři, možná opět položíte otázku, jestli z mé strany o nich má cenu zase hovořit, navíc samotným závěrem, jestli toho už nebylo dost. Já sám za sebe nyní najisto soudím, že to cenu má. Z oněch sporů jsem totiž pochopil jedno velice podstatné.
Pokusím se to nyní vylíčit v tomto posledním odstavci. Když jsem onehdy pracoval na městské jedničce, respektive si pak pročítal její závěrečný epilog, byl jsem spíše zastáncem klasické domněnky, tedy té, že zápisky z Katalné Mochny jsou pouhým výplodem fantazie mé poetické složky, která mi je nabízí coby skutečnému autorovi k realizaci. Proto jsem byl zcela přirozeně na onu druhotnou složku diktátorskou naštvaný, že je to právě ona a ne ta prvotní, kdo má ve svém područí pomyslný balíček slov pro utváření jednotlivých statí. Po sepsání této městské dvojky a obzvlášť po tomto rozhovoru s Emou Chardovou, mi však nezbývá než svůj původní úsudek přehodnotit, zdá se totiž, že skutečnost je možná patrně mnohem závažnější, než jsem si myslel, totiž že ono město jménem Katalná Mochna někde ve STŘEDOČEŠÍ skutečně existuje a že to jsou přímo jeho obyvatelé, kdo za mou poetickou složkou – mnohdy i potajmu, abych o tom neměl tušení – chodí s prosíkem o zviditelnění, tudíž dané obavy a nadměrná vzrušivá nevraživost složky diktátorské tu je vlastně na místě; přirozeně se o mě bojí a snaží se minimalizovat přehršel nových pramenů, proto ty hádky. Inu, jak Ema říkala, cesty pana Osudu jsou zkrátka nevyzpytatelné, a tak možná po dokončení těchto statí příští rok vytáhnu do boje hned s dvojí městskou ságou naráz. Pokud se tak stane, snad obojí ve zdraví přežiji a sám při tom neutrpím čelní náraz. Pokud tomu tak nebude – a mě nezbývá než v to pevně věřit, i když u mě na druhou stranu zase kdo ví, ale dost těch spekulací – zase bych se tu na konci v rozhovoru měl sejít s jednou z dalších aktuálních postav, jenž psala dějiny jednoho města ve STŘEDOČEŠÍ. Nebo tou dotyčnou osobou bude opět Ema Chardová? Nechme se překvapit.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *