Zizala


		Jací jste v odpovědích?

Do tohoto výběru se dostanete, pokud odpovíte alespoň na 3 otázky.

< ANKETKA index

MUREK

1 - Co děláte, když dokončíte něco většího (nějaký projekt, úkol, uděláte zkoušku, napíšete zprávu apod.)? Zajímá mě, co děláte chvíli poté a den poté.
Mě je vždy smutno, jako by ze mne odešel kousek života. Nedokáži nikdy zachytit tu chvilku, kdy to začne odcházet a mrzí mne, že to odešlo bez rozloučení. Při té vlastní práci si člověk neuvědomí, že spění ke konci má ještě jiné významy než odškrtnutí si položky ze seznamu. Ale ne vždy to je tak. Někdy člověk dělá věci, co v něm zůstávají napořád. To "dokončení" je pak spíše začátkem nějakého nového života.

2 - Je nutné mýt špinavé nádobí denně?
Osobně nenechávám žádné zbytky jídla, takže i kdybych svou misku po jídle odložil do dřezu, nemusel bych se bát, co tam najdu pozítří. Něco jiného je ale ta spousta nádobí, která zbyde po vaření. Na umývání po vaření kuchařince asi nezbývá chuť a je na místě povolat záložní síly, sedící do té doby někde u počítače... Možná by bylo dobré zjistit, proč si to myslí a prosazují ty "starší" generace. Jestli je v tom jen ta úzkostlivost "Co by tomu řekl XY, kdyby to viděl."

3 - Čeho se nejvíc bojíte v lásce?
Teď se nebojím ničeho, protože jsem našel tu pravou lásku, ale dřív to nebylo tak růžové.
Když jsem byl úplně nejmenší, tak jsem se bál, že nikdy nepochopím, co to ta láska vůbec je, že to nikdy neprožiji. Ale naštěstí jsem měl mnoho jiných věcí na práci (třeba rozebírání hraček), takže jsem ten strach měl jen občas.
Při prvním zamilování jsem měl největší strach o to, abych nebyl zamilovaný jen já sám. Dlouhou dobu jsem kličkoval a vlastně ani nechtěl zjistit pravdu přímo. Potom jsem zase chtěl, aby to byla "láska" na celý život. Ale byla to jen taková umanutost, protože jsem byl zamilovaný čím dál méně. Tak jsem se bál, že ztrácím tu schopnost někoho mít rád, protože zamilování bylo jediné "mít rád" co jsem uměl.
Mám starší sestru a s tím souvisí můj další minulý strach. Sestra prožívala své první lásky daleko dříve než já, ale mě to ještě nezajímalo. Až když jsem byl sám zamilovaný, začala mne tahle stránka jejího života víc zajímat, všímal jsem si více věcí z jejího chování než dříve. Porovnával jsem si, jak zamilování prožívá ona a jak já. Pochopitelně její prožitek byl mnohem hlubší, bohatší, pestřejší - byl to mnohem více vztah než zamilování. Já jsem prožíval jen takové občasné zachvění, nebyl jsem do toho tak ponořen. A tak jsem se bál, že jsem příliš povrchní, než abych dokázal někoho mít opravdu rád. Připomněl se mi ten první dětský strach, a o to to bylo horší. Se sestrou jsem nebyl schopen o tom mluvit - čím větší byl můj strach, tím méně jsem o něm byl sto hovořit. Snažil jsem se spíš si to nepřipouštět, než tomu čelit.
Tyhle drobty ale byly smeteny ze stolu. Přišel jsem o jednoho z rodičů a můj život se na několik let úplně zastavil. Něco se ve velkých bolestech potichu dělo uvnitř, ale nevěděl jsem co, nebylo to v mé moci. Až když ta proměna skončila, zjistil jsem, že jsem někdo úplně jiný než dřív. Jinak jsem viděl svět, lidi i sám sebe, jinak jsem cítil, jinak myslel. Najednou jsem přesně věděl, které věci jsou v životě důležité, a které ne. Ten starý člověk byl zapomenut se všemi jeho starostmi a strastmi.
Viděl jsem, že můj starý život bylo jen takové protloukání se světem. Že jsem nevěděl kdo jsem, co mám chtít, za čím mám jít, aby to na konci nedopadlo nějakými trapnými rozpaky nebo prázdnotou. Že ta zamilovávání byla jen hrou, namnoze falešnou, podle toho, jak se mi zrovna chtělo být poctivý nebo si to zjednodušovat.
Všechny tyhle střípky života byly poházené po stole jen samy o sobě, neskládaly dohromady lidskou bytost. Pravda je, že to byl jen dětský život, od dítěte se nečeká, že bude mít hlubokou duši ale jen tu čirou. Ale stejně to nikam výrazně nesměřovalo, spíše se to nechalo unášet tím okolo, a kde to přece jen někam samo chtělo vést, nevedl jsem to dobře já. Odtud všechen ten strach.
Nu, a po té proměně už nemám strach. Vidím, že ty opravdu důležité věci v lásce a v životě má v sobě úplně každý. Že to důležité je vždy na dosah ruky. Že je jen na člověku, po čem se rozhodne sáhnout.

4 - Co pro vás znamená svatba?
Pro mne osobně mnoho neznamená. V dřívějších dobách byla svatba důležitým životním mezníkem, teprve po ní mladí lidé měli právo na samostatnější jednání a rozhodování. Naše generace byla vychovávána volněji a odvrácené stránky manželství jsme mohli vidět třeba i v televizi už jako děti (např. sáhodlouhá dramata v nemocnici na kraji města). Také jsme měli více volnosti, více práv už jako malí. Proto se ze svatby coby jasně dané věci v životě stala otázka.
Tzv. sexuální revoluce, singles, apod. otázku manželství ještě více posouvají. Kdyby se mne někdo zeptal, jak je uspořádána společnost, ve které jsem vyrostl a ve které žiji, kdybych měl mluvit o nějakých základech, nemluvil bych určitě s jistotou.
Je jen těžko posoudit, zdali nás rozpad smyslu a hodnoty tradičního modelu rodiny posunuje někam dopředu. Nedávno jsme se jako stát podepsali pod úmluvu o právech dítěte - budu se muset podívat, zdali je tam také psáno, že má dítě právo na rodinu, kterou tvoří otec a matka. Spíše se mi zdá, že začíná doba, kdy není podstatné, kdo je čí dcera nebo syn, kdy rodina o sobě není ničím zvláštním specifická, je to jen jedna z alternativ. Děti nic nenutí vázat se na rodinné tradice nebo majetek a pokud se nechají dva mladí lidé zaregistrovat jako partneři a sepíší si několik smluv, jsou před zákonem téměř ve stejném postavení, jako by se byli vzali.
Pro mne je svatba otázkou. Myslím, že kdo se dnes žení nebo vdává, vlastně nemůže ani dost dobře vědět, do čeho jde. Nemyslím tím, že by neznal toho druhého člověka, ale že neví dopředu, co se s institucí manželství v průběhu jeho života ještě stane.

5 - Jak často navštěvujete své rodiče a proč?
Já teď u rodičů přechodně žiji, takže se vidíme stále.
Možná ta otázka trochu míří na to, jaký vztah k rodičům mám, nebo jak je beru. Pochopitelně se to mění a nedá se vybrat jedna charakteristika. Ale co cítím jako důležité je zkoumání odlišností dvou různých generací.
V mnohém se s rodiči lišíme a poznávání těchto rozdílů mi pomáhá pochopit lépe to, proč jsem vyrostl a byl vychován tak jak jsem, a co jsem vlastně zač. Taky trochu hledám ten rodový úděl - tradici - ve které bych chtěl pokračovat. To ale člověk musí pátrat i do hlubší historie, přes více generací. Tohle jsou úkoly, ve kterých tě nikdo nezastoupí, ani ti nikdo nemůže poradit - a to je přeci velká výzva.
Také nás čeká stáří rodičů a pohled na lidský život úplně z jiného úhlu. Určitě mě to změní. Takových změn v životě není mnoho, a proto chci mít oči a srdce otevřené.

6 - Jak se dá najít chlap, se kterým se dá žít?
Nad tím jsem přemýšlel dlouho. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jak holka vidí kluka a jak kluka vidí jiný kluk. Myslím, že ten "pořádný" chlap je ten, který dokáže cítit, jak ho holka vnímá a touží být takový, jak ho vidí holka.
Pořádný chlap má dost velkou rezervu v sebevědomí na to, aby se na sebe dokázal podívat i očima, které vidí to, co on sám na sobě spatřovat nechce. Jako například různé (v klučičích očích) slabosti.
Myslím že během krátkého rozhovoru se dá zjistit, zdali s tím nebo oním chlapem půjde vydržet na dlouhou dobu, právě podle toho, jestli dá na to, co si o něm myslí někdo jiný.
No a pak to důležité - nestydět se. To, že teď nemám muže, přece neznamená nějaké selhání nebo neúspěch nebo nedostatečnost. Muži se pocitu nedostatečnosti nebo selhání přímo děsí.
Nedat se odradit a nedat se ošidit.

7 - Co jste dělali nejraději, když jste byli malí?
Asi nejvíc času jsem strávil vyráběním zbraní. Knížky Eduarda Štorcha o pravěku brobouzely mou fantazii, takže jsem pak na chalupě pobíhal po venku a sháněl nejrůznější materiály. Z těch jsem pak vyráběl jednu zbraň za druhou (kyje, luky a šípy, oštěpy, sekeromlaty, pěstní klíny, apod.). Potom jsem si představoval, jak se těmi zbraněmi bráním nějakému velkému a krvelačnému zvířeti - příšeře.
Představoval jsem si, že jednoho dne se ke mě přidají ty postavy z knížek. Myslel jsem, že ty postavy existují, že se potulují krajem a jednou se setkáme. Zatím se tak bohužel nestalo.

8 - Jak hodně bys chtěla/chtěl být v životě samostatná/ný a jak opravdu jsi?
Úplná samostatnost asi není možná, tj. viset ve vzduchoprázdnu, nebýt ničím. Na druhou stranu - úplná nesamostatnost, tj. i ztráta vědomí toho že nejsem samostatný, je zase druhý nesmyslný extrém, protože pak nemá smysl existovat vůbec.
Takže prakticky něco mezi tím. Vědomí nedělitelného vztahu (ne-samostatnosti, neosamostatnitelnosti) nemusí hned člověka ponižovat, rozčilovat, nebo mu působit bolest - nemusí mu vadit. Nedělitelné vztahy jsou stejně přirozené, jako to, že mám k tělu připojené ruce. Proti nim mě také nenapadne protestovat. Ale jsou i nemateriální vazby, které jsou nedělitelné.
Samostatnost pro mě proto nepředstavuje hodnotu, o kterou by stálo za to usilovat. Ze samostatnosti nemám žádný pocit, žádný prožitek. Snažím se neporušovat přirozený spád věcí.

9 - Co vás v poslední době doopravdy dojalo?
Já se dojímám rád a dojímám se často. Vůbec jsem rád že i my muži máme nějaké ty city, ačkoli si myslím že jsme obecně vedeni spíše je nemít, a často s nimi dovedem jen špatně soužít. Mrzí mě, že se rozlišuje ženské a mužské "chování", ženské a mužské "vlastnosti" a co víc, tohle rozlišování má jakoby hodnotící podtext. Dojímavost v tomhle rozlišování je spíš holčičí, a proto jsem tak rád, že se dojímám.
Mě by hrozně mrzelo, kdyby projev účasti a soucítění měl být jen suše racionální, tj. kdyby oko zůstalo suché. Pro mne dojmutí a slza v oknu znamená pouto lidskosti a chápu ho jako dar.
Dojmou mě často i tzv. hloupé filmy v TV. Vždycky když se nakonec někdo s někým šťastně shledá, když dítě najednou pochopí rodiče nebo rodič pochopí dítě, když padouch pochopí svůj problém, když někdo bezelstný a bezprostřední hodně narazí, ale nedá se odradit, když někdo nalezne ztracenou víru v sebe, v lidi nebo ve svět, nesnadné svatby, apod. - to mne dojímá.
Vím, že některé tyhle filmové a televizní "součástky" jdou taky používat s kalkulem. Tj. intelektuálně mám své důvody chtít těmto motivům předem nedůvěřovat, abych se nedojmul a nebyl přitom podveden, ale na takové důvody nereflektuju, protože je pro mě důležitější se dojímat. A být při tom třebas i tak zvaně směšný.
Mé největší dojetí za poslední dobu jsem si tak trošku vymodlil. Na internetu jsem si totiž četl článek o fenoménu "Pokémoni" a snažil se z něj pochopit, co na těch skřítcích děti i dospělé tak bere. A ono je to bere celosvětově. Chtěl jsem věřit (a ověřit si), že to nejsou oběti nějakého kalkulu, ale že ti skřítci opravdu někde existují, že je lidé opravdu božňují. A vůbec - že se v tom našem lidském světě přes všechny nesnáze, alespoň čas od času objeví něco krásného.
V článku psali o pokémonovském filmu, který se teď v našich kinech hraje. Že prý film podává přátelství jako to nejdůležitější, důležitejší než moc a sílu, než osobní prospěch, atd. Takových filmů dnes nevzniká mnoho, takže jsem byl skutečně rád, že právě na takový film chodí hodně dětí a s nimi snad sem tam i nějaký ten rodič. A šel jsem taky.
A nejvíc mě dojmulo, jak se Pikachu pokušel oživit Ashe, svého přítele. Dojmul jsem se ale při filmu mockrát. A fantastické bylo, že společným zájmem přes ty skřítky jsme ten film prožívali společně se všemi přítomnými diváky, což se tak často nestává. Šel jsem se podívat na skřítky pokémony a na dnešní děti a co jsem zažil mě naplnilo nadšením a vírou, že snad nějakou tu budnoucnost jako lidstvo přece jen máme.

10 - Existuje něco, kvůli čemu Vás rodiče (ačkoli jste dospělí) dodnes peskují?
Ano, tím důvodem je, že jsem jejich potomek, jinak by mne asi nepeskovali. :)
Ono to má ale i druhou stránku - na světě je vždy jen hrstka lidí, kteří člověka neberou na lehkou váhu, kteří se jím poctivě zaobírají a snaží se ze sebe dát to nejlepší právě Tobě. A mezi ně určitě patří naši rodiče. Někdy se jim ta nejlepší vůle nedaří, ale komu se daří vždy a všechno?
Ti moji už pomalu uvěřili, že se o sebe dokážu postarat, i když to dělám jinak než oni, tj. jinak než tím jediným možným a jediným správným způsobem. Občas mě pozorují podezřívavě, zdali ta původně malinkatá, stále řvoucí a vylučující potvůrka jenom nepředstírá, že už to zvládá sama; ale vcelku se přizpoůsobili tomu, co přináší čas.

11 - Co všechno byste dělali, kdybste měli víc času?
Připadám si hrozně zabořený do těch každodenních činností, jako kdybych ani neměl volný čas. Sice ho mám dost, ale všechen beze zbytku spotřebuji, takže zase není tak volný. No a pak vždycky po čase se rovzpomínám na to, co jsem všechno dělat chtěl, ale nedostal se k tomu. Vždycky cítím lítost i zahanbení, toho se asi nezbavím.
Kdyby se objevil nějaký velký čas, tak bych chtěl nedělat nic. Prostě bych si lehnul do trávy a pozoroval mraky. To jsem dělal dřív (dávno) a v těch chvílích jsem se osobně rozvíjel nejvíc, dá li se to tak říci.
A až bych byl dostatečně rozvinutý, tak bych si chtěl zahrát a dohrát všechny počítačové hry, co kdy člověk vytvořil. Možná by stačily hry na PC. Ještě bych přidal Amigu. Na Commodore-64 se také nesmí zapomenout. Některé bezvy věci byly jen na SNESu. Chtěl bych hrát dobré hry ale i ty úplně nejhorší a nejblbější. A taky nějaké ty automatovky. A opravdové pinbally, ne ty na počítači, v nějaké japonské pinballové herně, kde zní jen rachot kovových kuliček.
Taky bych si chtěl promluvit se všemi lidmi, co jsem je v životě potkal. Zajímalo by mě, co se s nimi stalo. Jak moc se liší od toho, co si z nich pamatuju a od toho, jak jsem si představoval, že to s nimi bude dál a jak si to představovali oni. Jenže to by oni museli mít taky "víc času". Protože v tom normálním, v tom běžném čase, se o těhle věcech nějak nemluví. To se člověk potřebuje úplně zastavit, vyvléknout ze všeho do čeho je oblečený, zůstat jen tak.
Možná bych také zkusil žít úplně jinak, tedy zkusil bych jinou profesi. Ta co dělám mě baví moc, ale myslím že jiné věci by mě bavily stejně hodně - tak proč to neomrknout?
Pak bych prohledal všechny šuplíky a kupy papírů a hledal bych ty lístečky, kam si píšu, co všechno je potřeba zařídit a udělat. A všechno bych to udělal.
Taky bych zkusil něco složitějšího uvařit, to už jsem nezkoušel 15 let...
Jak tak koukám, tak kdybych měl víc času, tak by to nestačilo ani na to, abych si dal dohromady seznam všecho, co bych chtěl dělat. :)

13 - Vzpomenete si na nějakou věc, kterou jste jako děti na rodičích vyškemrávali? Koupili vám ji nakonec? A co je s tou věcí teď?
Já si vzpomínám spíš na ty věci, které jsem nedostal. Jenže můj přístup taky byl, že jsem nikomu neřekl že je chci. Prostě jsem po něčem toužil a zároveň jsem toužil po tom, abych tu svou touhu nemusel vyjevit a přesto aby se splnila.
Tak jsem si představoval i Ježíška. Tj. ne že mu musím psát nebo říkat, co potřebuju. Představoval jsem si to tak, že on do mě vidí a že ví na co myslím a co cítím. Myslel jsem, že to je jediný a správný "kontakt".
Když jsem tu kýženou věc nedostal, tak mě ani tak nemrzelo to být bez věci, ale být bez toho, že někdo ví, co cítím.