Zizala

Vzpomenete si na nějakou věc, kterou jste jako děti na rodičích vyškemrávali? Koupili vám ji nakonec? A co je s tou věcí teď?

	Já si vzpomínám spíš na ty věci, které jsem nedostal. Jenže můj přístup taky byl, že jsem nikomu neřekl že je chci. Prostě jsem po něčem toužil a zároveň jsem toužil po tom, abych tu svou touhu nemusel vyjevit a přesto aby se splnila. Tak jsem si představoval i Ježíška. Tj. ne že mu musím psát nebo říkat, co potřebuju. Představoval jsem si to tak, že on do mě vidí a že ví na co myslím a co cítím. Myslel jsem, že to je jediný a správný "kontakt". Když jsem tu kýženou věc nedostal, tak mě ani tak nemrzelo to být bez věci, ale být bez toho, že někdo ví, co cítím.
	Jesus Ačkoliv to není přesně to, na co se ptáš, mám jednu takovou událost, která se mi vybavila, zvláště pak v souvislostech dnešních dnů. Je to jedna z mála, na které jsem schopen si ještě dnes vzpomenout a dokonce si i trochu vybavit jakési pocity, jež mne tehdy asi mohly provázet. Když jsem byl ve věku asi tří let, hrozně jsem toužil po sourozenci a neustále jsem chodil za rodiči s přáním, které nebylo zrovna skromné: chtěl jsem sestřičku a chtěl jsem, aby se jmenovala Petruška. Pamatuji si velmi dobře, jak jsem všem rád povídal o svém přání a s neochvějnou jistotou předpokládal, že tomu prostě tak bude. Rodiče, když jsem o tom s nimi později mluvil, jsem prý rád a často popoháněl, aby už se mi konečně ta sestřička narodila a neustále žadonil a ptal se, kdy že už to bude. No a pak to přišlo - maminka otěhotněla a čekali jsme miminko. Možnost, že by to mohl být bratříček jsem naprosto nepřipouštěl, všude vyhlašoval že budu mít sestřičku a rodiče byli asi trošku nervózní z toho, co budu dělat, pokud to nebude vysněná Petruška, ale bratříček. Krátce před mým pátým rokem se miminko narodilo - byla to holčička a naši rodiče jí dali jméno Petra. Nevím a nepamatuji si jaké mohlo být asi moje štěstí, ale prý nezměrné. Můj krásný vztah k Petrušce trval asi do čtyř až pěti let jejího věku, pak vzájemná náklonost výrazně ochladla na život vedle sebe a již se to nikdy příliš nezměnilo. Dnes jsem čerstvý třicátník a těšíme se se ženou na prvního potomka, který má přijít na svět každým dnem. Víme, že se nebude jmenovat Petruška, nevíme zdali to bude holčička či kluk, ale určitě se netěšíme o nic méně než já tehdy. Jen už nejsem asi tolik netrpělivý :-).
	Snof Milá Žížalo, není to zrovna přesná odpověď na tvou anketní otázku, ale jednou jsem chtěl potěšit spolužačku, která se mi líbila a dát jí k narozkám krabici bílých fidorek. Jenže jsem se o tom zmínil doma a naši to pochopili tak, jako že tu krabici chci já! Taky že jsem ji dostal a od té doby nemůžu bílou fidorku ani vidět.
	Ivka Asi mi naši vždy koupili, co jsem chtěla (nebo jsem nic nechtěla), ale na nic takového si nevzpomínám. Teď je asi jiná doba, děti budou chtít víc věcí. Bertíkovi je 8,5 měsíce a zatím nic nechce, tak nemám zkušenosti ani jako rodič.
	Žížala: Jednu věc si obzvlášť pamatuju: Když jsme byli na dovolený v Jugoslávii, strašně jsem toužila po koženém pytlíčku na krk. Bylo mi asi 11 a chtěla jsem si do něj dávat takový ty důležitý věci, co jsou třeba v Krabičce poslední záchrany. No, to bylo asi až druhotný - hlavně jsem ho chtěla mít a nosit ho na krku. Na každém tržišti byl alespoň jeden stánek, kde nějaké pytlíčky měli (kde takový stánek nebyl, tak to pro mě nebylo tržiště a děsně jsem se tam otravovala). Rodiče mi ho nechtěli koupit, říkali, že je to moc drahý, ale z dnešního pohledu bych řekla, že jim to prostě připadalo jako hrozná blbost. Na konci dovolené, kdy už jsem byla úplně posedlá a hrozilo, že naši budou odjíždět z těžce vymodlené dovolené s totálně otrávenou holčičkou, mi takovou malou koženou taštičku na krk koupili. Nebylo to přesně to, co jsem chtěla - já snila o takovém tom kouzelnicko-zálesáckém s koženým šněrováním. Dostala jsem ale asi podle mých rodičů o dost vkusnější taštičku ze světlé kůže s přezkou (asi zohlednili, že jsem TO chtěla nosit i do školy). Ale stačilo to, abych se uklidnila - koneckonců bylo to z kůže a to bylo to hlavní. Tuhle taštičku pořád ještě mám, šla se mnou dost dlouhou dobu (nejdřív jsem ji nosila na krku a později jsem oddělala řemínek a připínala jsem si ji velkým zavíracím špendlíkem k pasu). Teď jsem se šla podívat do skříně, jestli ji najdu na místě, kde jsem myslela, že je - a byla tam, pořád připravená s velkým zavíracím špendlíkem, až si ji zase připnu na pásek (a uvnitř měla starej desetník).