| Do tohoto výběru
se dostanete, pokud odpovíte alespoň na 3 otázky. |
|
|
|
VÉNA
6 - Jak se dá najít chlap, se kterým se dá žít?
Tak Ti zkusím odpovědět na Tvou zákeřnou otázku, tak jak to cítím já.
Chlap, s kterým se dá žít se najít nedá. Ten se totiž musí vychovat.
Nebo jinak, s každým chlapem se dá žít, pokud víš, co na něm obdivovat
a pokud ho naučíš, aby i on obdivoval a vážil si toho, co máš Ty. Jinými
slovy správných chlapem může být každý, který má jen trochu vůle být
s Tebou a snaží se mít Tě rád a vážit si Tě.
|
7 - Co jste
dělali nejraději, když jste byli malí?
Když jsem byl malý, tak jsem nejraději přicházel věcem na kloub. Proč
autíčko jezdí, co je elektrika, na co má paní prsa. Pak mě začlo hodně
bavit si hrát s lidmi kolem sebe a okouzlovat je. Tím, jak mluvím, jak
se směju, jak tancuju. A pak mě začlo nejvíc bavit si dopředu připravovat
své chování na různé situace, které jsem si představil, třeba jak budu
kosmonaut, prezident, jak očůrat policistu a jít na červenou, co mu řeknu,
když mě chytne a tak. Ale to už jsem asi nebyl zase tak malý. To mi už
bylo deset. Takže vlastně ani nevím, jestli se to počítá. A pak mě taky
hrozně bavilo se prát a mít nad druhými navrch.
|
8 - Jak hodně
bys chtěla/chtěl být v životě samostatná/ný a jak opravdu jsi?
Tak tohle je opravdu silná otázka. Hodně dlouho jsem o ní přemýšlel a
hodně dlouho jsem se odhodlával napsat odpověď.
Odpověď vezmu ale v opačném pořadí. Tedy jak jsem samostatný. Dnes samostatný
moc nejsem. Rád nechávám řízení "osudu" na druhých. Rád na
toto "řízení" nadávám. Občas se osamostatním a "postavím
se na zadní", ale jinak, v průměru se podvoluji druhým.
A teď k první otázce. Ta i odpoví na to, proč je to dnes tak jak to je.
Mám rád samostatnost. Zbožňuji dělat věci podle sebe, sklízet plody mé
práce a mít obdiv druhých. Být nad nimi, být lepší než oni, být o krok
před nimi. To mám rád. A k tomu by mě samostatnost měla dovést. Měla
by mě také dovést ke mně a k tomu co fakticky, ale opravdu moc chci.
Jenže !!!! Cesta k samostatnosti vede přes odpovědnost, přes přijmutí
plné odpovědnosti za to, co dělám, plné odpovědnosti za plody mé práce.
Ale nejen za úspěchy, ale o to více za NEÚSPĚCHY!!! A přijmout svou prohru,
špatnost své koncepce, zmílení ve spoustě věcí je moc bolestivé. Neřkuli
nemožné. Proto je "lepší" nechat odpovědnost na druhých, nebýt
samostatný, a jen tak vše, co mi "nařídí" přijmout jako osud,
nevyhnutelnost a nesnažit se proti tomu vzpírat. Protože "ono to
nějak dopadne". A až to dopadne špatně, vždycky můžu spílat osudu,
nadřízeným, partnerce... Za to, že jsem tam, kde jsem, protože JÁ za
to přece nemohu.
Takže pokud by to šlo, tak je má odpověď na Tvou první otázku, jak hodně
bych chtěl být samostatný následující: Chci být natolik samostatný, abych
si mohl přivlastnit úspěch, ale nemusel se zaobírat neúspěchem, resp.
ten aby buď neexistoval, nebo abych ho mohl na někoho svést.
|
|
