Zizala

Čeho se nejvíc bojíte v lásce?

	Myška: Čeho se nejvíce bojím v lásce : ... první co člověka sobecky napadne, že se bojí toho, že mu nebude opětovaná jeho vroucí láska, že ho někdo zradí, že se zklame, že ho někdo opustí, že to krásné opojení zkončí a začne z toho všeho vykukovat jen obyčená všední každodenost... ... jenže pak jsem si uvědomila, že toto láska není ... láska by zřejmě měla být něco co dávám a nic za to nechci, dávám ti TO dobrovolně, ze svého srdce, protože si mi milý a přitom všem a HLAVNĚ tě respektuju, nechci tě NAVLÉKNOU a UDUSIT v mých představách, mých darech a mém zahrnování.... ... a byla by škoda se lásky bát a nebo se na ní něčeho bát, tedy pokud dávám či dostávám tu SPRÁVNOU lásku a ne žádnou pseudo, vždyť náš jazyk zná spousty přívlastků ke slovu lásce, jimiž se dá vyjádřit jaká ta láska dokáže být (sobecká, ....) Takže pokud by to byla láska bez přívlastků NEBOJÍM SE JÍ, určitě musí být krásná. Jenže určitě to není jen tak, té správné lásce se člověk musí učit....
	Červánek: Snad toho, že vlastně nevím, co to je láska a tím pádem nepoznám, jestli to, co mám s tím druhým, je láska nebo jenom strach nebýt sám, mít pocit být potřebný a důležitý, nevybočovat z normálu, moci se s někým smát. Proč většina bab bulí u zamilovanejch filmů? Proto, že jsou jenom citlivky nebo proto, že nikdy nic takovýho opravdovýho nepoznaly? Nejvíc se asi bojím, že moje představa lásky je něco, co je nesplnitelné.
	Emilka: Už se nemám čeho v lásce bát, nebo se obávat, protože už jsem zažila všechny druhy a způsoby zklamání a můžu očekávat jen zlepšení, v tom nejlepším případě, nebo úplný útlum (= konec), v horším případě.
	Žížala: Dřív jsem se bála nevěry, zrad a opouštění. Přávala jsem si ovládat nějaké kouzlo, pomocí kterého bych dokázala, aby muž se mnou zůstal, abych nebyla jen zastávka. Tajně jsem si myslela, že takové kouzlo mám, ale lidi okolo mě mne přesvědčovali, že se žije jinak a že podvádět je normální. Dnes mě čas od času (ale čím dál řidčeji) navštíví pocit nenávisti k tomu člověku, který mi potom taky prakticky předvedl, jaké to je být podváděná. Ale už je to jen přízrak z jiného světa, ani nevím, kolik je to let. Teď se bojím jen svých špatných nálad, černých dní, kdy se na všechno zlobím - pak nemám nic ráda. To hrozně bolí, jsem od všeho jakoby odříznutá a může být slunečný, teplý den a já se klepu zimou a nevidím trávu ani králíky a nepustím k sobě nikoho, kdo by mě obejmul a utěšil. Končívá to ale tak, že hrůza z toho, že by to tak mohlo zůstat, mě přiměje, abych v sobě přemohla všechny zlý našeptávače, vyšla vstříc svým blízkým a nechala si od nich pomoci.
	Ačla: Na lásce se nejvíc bojím zevšednění či nudy. Myslím si totiž, že jakmile si ti dva už nemají co dávat, je to s nimi špatné....
	Veverek: Odpovím, co mne napadlo nejdřív, i když mi to samotné zní divně. Tak tedy nejvíc na lásce se bojím toho, že málo miluji...
	Píďala: Čeho se nejvíc bojím v lásce? Asi toho, aby nezmizela, abych jí nepřestala hýčkat a opatrovat. Nebo aby nepřestal ten druhý... Je to jako s kytkou vlastně... musíš zalívat, pohnojit občas, stavět ji na sluníčko... a někdy pro spoustu jiných věcí na chvíli přestaneš a ona už se z toho nevykřeše...
	Murek: Teď se nebojím ničeho, protože jsem našel tu pravou lásku, ale dřív to nebylo tak růžové. Když jsem byl úplně nejmenší, tak jsem se bál, že nikdy nepochopím, co to ta láska vůbec je, že to nikdy neprožiji. Ale naštěstí jsem měl mnoho jiných věcí na práci (třeba rozebírání hraček), takže jsem ten strach měl jen občas. Při prvním zamilování jsem měl největší strach o to, abych nebyl zamilovaný jen já sám. Dlouhou dobu jsem kličkoval a vlastně ani nechtěl zjistit pravdu přímo. Potom jsem zase chtěl, aby to byla "láska" na celý život. Ale byla to jen taková umanutost, protože jsem byl zamilovaný čím dál méně. Tak jsem se bál, že ztrácím tu schopnost někoho mít rád, protože zamilování bylo jediné "mít rád" co jsem uměl. Mám starší sestru a s tím souvisí můj další minulý strach. Sestra prožívala své první lásky daleko dříve než já, ale mě to ještě nezajímalo. Až když jsem byl sám zamilovaný, začala mne tahle stránka jejího života víc zajímat, všímal jsem si více věcí z jejího chování než dříve. Porovnával jsem si, jak zamilování prožívá ona a jak já. Pochopitelně její prožitek byl mnohem hlubší, bohatší, pestřejší - byl to mnohem více vztah než zamilování. Já jsem prožíval jen takové občasné zachvění, nebyl jsem do toho tak ponořen. A tak jsem se bál, že jsem příliš povrchní, než abych dokázal někoho mít opravdu rád. Připomněl se mi ten první dětský strach, a o to to bylo horší. Se sestrou jsem nebyl schopen o tom mluvit - čím větší byl můj strach, tím méně jsem o něm byl sto hovořit. Snažil jsem se spíš si to nepřipouštět, než tomu čelit. Tyhle drobty ale byly smeteny ze stolu. Přišel jsem o jednoho z rodičů a můj život se na několik let úplně zastavil. Něco se ve velkých bolestech potichu dělo uvnitř, ale nevěděl jsem co, nebylo to v mé moci. Až když ta proměna skončila, zjistil jsem, že jsem někdo úplně jiný než dřív. Jinak jsem viděl svět, lidi i sám sebe, jinak jsem cítil, jinak myslel. Najednou jsem přesně věděl, které věci jsou v životě důležité, a které ne. Ten starý člověk byl zapomenut se všemi jeho starostmi a strastmi. Viděl jsem, že můj starý život bylo jen takové protloukání se světem. Že jsem nevěděl kdo jsem, co mám chtít, za čím mám jít, aby to na konci nedopadlo nějakými trapnými rozpaky nebo prázdnotou. Že ta zamilovávání byla jen hrou, namnoze falešnou, podle toho, jak se mi zrovna chtělo být poctivý nebo si to zjednodušovat. Všechny tyhle střípky života byly poházené po stole jen samy o sobě, neskládaly dohromady lidskou bytost. Pravda je, že to byl jen dětský život, od dítěte se nečeká, že bude mít hlubokou duši ale jen tu čirou. Ale stejně to nikam výrazně nesměřovalo, spíše se to nechalo unášet tím okolo, a kde to přece jen někam samo chtělo vést, nevedl jsem to dobře já. Odtud všechen ten strach. Nu, a po té proměně už nemám strach. Vidím, že ty opravdu důležité věci v lásce a v životě má v sobě úplně každý. Že to důležité je vždy na dosah ruky. Že je jen na člověku, po čem se rozhodne sáhnout.