Zizala

Co jste dělali nejraději, když jste byli malí?

	Skřítek Tchibo Četla jsem pozorně odpovědi všech ostatních a obdivuju na nich, že se na sebe jako děti pamatují. Že i dnes vědí o svých dětských pocitech. Já si na moc okamžiků ze svého dětství nepamatuji. Pamatuji si sebe s tím prstem v nose, asi mě někdo za to káral. Neměla jsem žádné jiné kamarádky, kromě dvou cikánek ze sousedství. Píšu cikánky, protože ony si tak říkali a já jsem jim tak říkala, nikomu nevadilo, že neříkám Romky. Jmenovali se Milena a Jitka Žembériovy. Nikdo mi nezakazoval se s nima kamarádit jen jsem vždycky musela říct, že je beru k nám do zahrady a nesměla jsem s nimi chodit ven na ulici, což mě mrzelo. Vychovávala je babička, jako mně a tak mi to přišlo v pořádku. Rodiče měli jinde, když měla přijet jejich máma, tak to byl pro ně obrovský svátek. Pořád o tom mluvily a vyprávěly mi jak vypadá a jak "tam někde" žije. Ta babička byla typická maďarská cikánka ještě v dlouhé sukni s květovaným šátkem, černá jako krém na boty....:) a byla hrozně tlustá. Takovou už dnes není vidět. Mluvila lámanou češtinou s cikánským přízvukem, holky mi vždycky musely přeložit na co se mě ptala. Uměla skvěle lamentovat. Doma u nich to zvláštně vonělo. Jednou jsem si u nás na zahradě při hraní s holkama vyrazila dech, nemohla jsem ho popadnout zpátky a tak mě Jitka nějak ohnula a zaklonila nebo co a já ho znovu popadla. Tím mi vlastně zachránila život. Byla starší, říkala, že se jí to už taky stalo a věděla co dělat. Od nich jsem se taky dověděla jak děti přicházejí na svět. Přišlo mi to divné a nepravděpodobné, moc jsem tomu nevěřila a pro jistotu jsem to řekla babičce. Babička z toho byla asi dost překvapená a nepamatuju se už, co mi na to řekla. Nějakou dobu potom, si ale holky Žembériovy u nás v zahradě nesměly trhat fialky. Psala jsem to, protože holky Žembéryovy pro mě znamenaly dětství, víc ony než moje vlastní pocity z dětských her, těmi jsem se jako dítě moc nezaobírala a dnes bych o nich musela předstírat.
	Véna: Když jsem byl malý, tak jsem nejraději přicházel věcem na kloub. Proč autíčko jezdí, co je elektrika, na co má paní prsa. Pak mě začlo hodně bavit si hrát s lidmi kolem sebe a okouzlovat je. Tím, jak mluvím, jak se směju, jak tancuju. A pak mě začlo nejvíc bavit si dopředu připravovat své chování na různé situace, které jsem si představil, třeba jak budu kosmonaut, prezident, jak očůrat policistu a jít na červenou, co mu řeknu, když mě chytne a tak. Ale to už jsem asi nebyl zase tak malý. To mi už bylo deset. Takže vlastně ani nevím, jestli se to počítá. A pak mě taky hrozně bavilo se prát a mít nad druhými navrch.
	Ačla: Po přečtení odpovědí mi přišli na mysl takové věci jak hraní si na poštu, rodinu, piráty, stavění domečků a bunkrů a spoustu dalích a dalších věcí. Nejraději ale vzpomínám na dobu, kdy jsem ležela na zemi u balkonu (bylo tam nejdéle světlo) a posléze pod peřinou s baterkou (sestra nebyla čtenář) a četla Mayovky a potom taky Děti z Bullerbynu (znáte tu kapitolu o stavbě bunkru v seně? Hmm...) a... Ale to ranní vstávání...
	Veverek: Nevím, jestli to bylo to úplně nejraději, ale: hrála jsem si a přitom snila. Realita mne tolik nezajímala, byla jsem kým jsem chtěla, třeba babkou bylinkářkou nebo maminkou. Malovala jsem a snila si příběhy o lásce. Dělala jsem si bytečky / ve skříni, pod postelí, za závěsem, na zahradě u dříví, v pokoji, který sloužil a slouží jako odkladiště. Prohlížela jsem si knížky z dějin umění a vymýšlela jsem si k nim příběhy. Hrála jsem si na knihovnici. Byla jsem ráda sama, i když i s kamarády z vesnice mi bylo hezky.
	Murek: Asi nejvíc času jsem strávil vyráběním zbraní. Knížky Eduarda Štorcha o pravěku brobouzely mou fantazii, takže jsem pak na chalupě pobíhal po venku a sháněl nejrůznější materiály. Z těch jsem pak vyráběl jednu zbraň za druhou (kyje, luky a šípy, oštěpy, sekeromlaty, pěstní klíny, apod.). Potom jsem si představoval, jak se těmi zbraněmi bráním nějakému velkému a krvelačnému zvířeti - příšeře. Představoval jsem si, že jednoho dne se ke mě přidají ty postavy z knížek. Myslel jsem, že ty postavy existují, že se potulují krajem a jednou se setkáme. Zatím se tak bohužel nestalo.
	Červánek: Nemyslím, že by se mi z dětství vybavovala jedna činnost, která byla ta nej... Vlastně ano: nejraději jsem si hrála. Na školu s mým lišákem, medvědem (ten hrozně zlobil) a panenkama. Na šipkovanou, a vybíjenou s holkama z baráku. A taky koláč, vyborná hra pro čtyři, při který se po sobě hází klacíkem a do písku užíráš koláč tomu druhému. Strašidelná hra na krvavý koleno. A hra na vdaný ženy s mojí kamarádkou, při který bylo nutný vařit. Vařilo se v kanálu - z bahna a písku, míchalo klacíkem. Sbíraly jsme papírky od jídla u popelnic a navzájem jsme se s nima hostily. Zvláštní, dávná doba...
	Zorka: Když jsem byla malá, tak jsem nejraději lezla po stromech a starých půdách a hrála jsem si na objevitele nových světů. U babičky jsem mohla prozkoumávat ve velkém, protože tam byla spousta opuštěných statků.
	Píďala: Možná stárnu, ale poslední dobou vzpomínám čím dál častěji na to, když jsem byla malá a musím říct, že na to nejranější dětství mám vzpomínky moc hezké. Jako malá jsem hodně moc jezdila k babičce a dědovi na venkov. Bylo to príma, ráno jsem jela na tříkolce s dědou do "konzumu" pro chleba a rohlíky, cestou zpátky už mě děda táhl na špagátu a já kousala rohlík a k tomu čokoládovou Milenu (A víte co? Kam se hrabe Nutela, vyzkoušejte si to :o)). Pak taky vzpomínám na to, jak jsem moc ráda chodila s dědou na houby, pak jsem je s babičkou krájela a už jsem se jenom těšila na houbovku se škubánkem (typicky chodské jídlo). No a nemůžu nevzpomenout na bandu kluků, se kterou jsme každoročně vlezli do vypuštěného rybníka a lovili škeble, každoročně jsme za to taky všichni dostali výprask, protože jsme vylezli neuvěřitelně špinaví a smrděli jsme rybinou. Jeden rok jsem v bahně utopila červenou holinku se žlutým kuřetem (možná tam ještě někde na dně leží...). No a nakonec musím vzpomenout na jednu hračku, po které jsem jeden čas strašně toužila a nakonec jsem ji dostala za první bolestnou návštěvu zubaře. Byla to taková krabička s dvěma čudlíky a těmi se točilo a podle toho se malovaly různé čáry a obrázky. Netuším, jak se to jmenuje a už dlouho jsem to neviděla, možná už se to ani nevyrábí... a možná jo, už jsem nebyla v hračkářství možná 15 let, takže mě tak napadá, že po výplatě tentokrát zamířím právě tam.
	Žížala: Když jsem byla malá, tak jsem jednu dobu měla skrýš na skříni za závěsem, tam jsem měla barvy a papíry. V jednom období mýho dětství jsem zase strašně ráda chodila na výpravy korytem potoka. Různým částem týhle krajiny jsem dávala jména, ale nikdo se mnou nechtěl chodit a já se sama bála, a tak to brzy skončilo. Každý léto bylo vlastně jiný, jak jsem rostla, tak se mý záliby rychle měnily. Často jsem o prázdninách bývala u babičky a tam jsem neměla žádné kamarádky. Celé hodiny jsem sedávala na půdě a prohlížela si staré Dikobrazy a 100+1 nebo jsem šmejdila po domě, který byl plný strašně zajímavých věcí - vycpaná zvířata, mušle, staré pohledy, mrtví motýli, brouci a pavouci, indiánské šípy, diapozitivy z dědových cest po světě... Zlobila jsem se na rodiče, že mě nechávají tak dlouho samotnou, jen s babičkou, strašně se mi tam stýskalo, ale dneska to vidím trochu jinak.