Zizala

Co pro vás znamená svatba?

	Veverek: Znamenala pro mně rozhodnutí, že s tímto mužem budu žít a mít možná děti. Bylo to pro mně dost obtížné rozhodování a někdy mám pocit, že nebylo tak úplně definitivní. Svatba sama o sobě byla nádherná, byla jsem při ní moc šťastná, plně jsem se na sebe a svého muže soustředila a paní, která nás oddávala mluvila moc hezky. Byl to opravdu hodně silný okamžik. Hodně mně překvapilo, co znamenala má svatba pro ostatní. Ztratila jsem nějaké kamarády { kamarádka s podobnou zkušeností je pojmenovala “čekatelé”}. Lidi se mně začali ptát co budu vařit k večeři, proč jsem si nechala své příjmení, proč nenosím prstýnek a jinak zkoumat moji podivnost, případně se tvářit, že to nemám v hlavě v pořádku, divit se, že dálkově studuji, jezdím sama na výlety a podobně. Celkově jsem získala pocit, že jsem se do jisté míry stala veřejnou osobou, o které každý ví, jak by se měla chovat a cítí právo jí svůj názor vnucovat.
	Eiram: Již dlouho hledám nějaké argumenty proč je to údajně dobré... Možná ty nižší daně?
	Žížala: Mým největším přáním je být si se svými blízkými co nejblíž. Když na to pomyslím, tak se mi hlavou míhají takové příjemné představy, které se míchají se vzpomínkami - jak sedí děti ve školce a kreslí si spolu pastelkami obrázky, jak si holky navzájem půjčujou oblečení a slibujou si věrný přátelství... a tak. Chtěla jsem si tak zařídit život - jako když je člověk pořád na prázdninách, kdy jsou lidi nakloněný tomu hrát si nebo dělat prostě velký věci, mají spoustu nápadů a taky touhu dělat všechno společně. A to se pak svatby s jedním člověkem vzdávám a beru si všechny. Jenže to nějak nevyšlo, kamarádi říkali, že prej už musej začít budovat kariéry a zapojit se do rodinných klanů a podobně. A co teda? Chce se mi vdávat, mít svatbu? Chce se mi šít si bílý šaty a pak se v nich, lehoučkých a krásných, vznášet po boku svého muže a chce se mi hostit sousedy a besedovat a tančit s nimi na svatební hostině pod širým nebem. Ale to je všechno, protože s mým mužem jsme se vzali už dávno a nebylo k tomu potřeba ničeho kromě velký a čistý touhy. Takže pro mě vlastně svatba znamená hodně, vlastně úplně všechno. Někomu se zaslíbit a vědět, že s ním MŮŽU zůstat po celý život, nejen, že to chci, ale že i můžu, to je to největší v životě. Taková je moje ženskost.
	Bráška: Myslím si, že manželstvi je určitej stupínek ve vztahu dvou lidí. Dá se určitě nahradit různejma smlouvama, ale to jen po stránce formalit. A pak je taky manželství občanské a církevní... Manželství je svátost. Vstoupí-li dva lidé do manželství před Bohem, v kostele, tak jim Bůh dává požehnání. V tom mají ti dva naprostou jistotu. Nemají jistotu v tom, že se nepřestanou milovat ani že spolu vydržej celej život, ale tím, že se zavázali před Bohem, jsou více donuceni řešit svoje krize a neutíkat od nich například rozvodem nebo zrušením smluv, protože církevní rozvod neexistuje (alespoň ne za normální situace). Já si pod manželstvím představuju radost a štěstí a mraky lásky, ale zároveň ohromnou odpovědnost, kterou chci na sebe vzít a na kterou jsem připraven. Je to pro mě něco, v čem chci žít celý život, z čeho chci čerpat celý život a čemu chci dávat celý život.
	Ačla: Svatební den jako takový pro mne znamenal spoustu kamarádů, rodinu, snad úsměvů a radosti. Ten okamžik, který pro mne a myslím, že i pro mého kluka byl rozhodující, bylo vůbec rozhodnutí, že my dva se chceme vzít. To byl ten okamžik, kdy jsem věděla, že jsme si oba uvědomili, že spolu chceme snášet to dobré i to zlé v našich životech. Také to pro mne znamená stvrzení, že chceme mít spolu děti, které chceme spolu vychovat. A to je také hodně - vychovat dobré nové človíčky je řekla bych práce na dlouhé a dlouhé večery, spousta odříkání, hledání nových cest.
	Píďala: Svatba... to je opravdu těžké téma... Svatba je pro mě na jednu stranu něco jako třeba Vánoce nebo Štědrý den... Je to tradice, která může mít spoustu různých podob, může být kýčovitá, nanicovatá, směšná nebo taková nijaká, ale taky může být krásná a poetická, pokud si ji (tu tradici) lidi hýčkají a dodrzují ji kvůli sobě, kvůli svému vnitřnímu pocitu a ne proto, že "se to tak sluší". Svatba je pro mě vlastně takový symbol toho, že vztah s tím druhým někam dospěl, nejspíše dospěl do toho vědomí, že oba chtějí ten vztah rozvíjet a udržovat, pracovat na něm a tudíž se tomu druhému "zaslíbit". V kostele se říká takový hezký slib, nejsou to pro mě prázdná slova... bohužel si to celé nepamatuju zpaměti... Svatba je něco, co není podstatné kvůli papíru, svatba nemusí být ani v kostele, ani na úřadě... nemusí být oficiálně "podepsaná"... může proběhnout jen důvěrně mezi dvěma lidmi, na louce nebo v lese, a nebo to může být tradiční svatba venkovská s muzikou a celým příbuzenstvem... důležité je na ní jen to, jestli je opravdová.
	Slečna J-M: Svatba je hrozně složitá věc. Je to záležitost těch dvou lidí, taky ostatních lidí a taky Boha. To, že se s někým vezmeme, tak v ten svatební den se slibujeme sobě navzájem, s tím dobrým i špatným. A nejen to, protože na světě nejsme sami, máme také svědky, kteří nám ten slib dosvědčují před ostatními lidmi. A taky prosíme Boha, aby nám pomáhal tam, kde naše síly nestačí, abychom ten slib byli taky schopni dodržet. Svatba je to, že s někým spojím svůj život, napořád, a že si nenechávám zadní vrátka. Změním strukturu vesmíru tím, že si tam my dva najdeme společné místo. Něco, co bylo předtím, už není, vzniká něco jiného, jiná kvalita. Něco ztrácím a něco získávám, protože není možné podržet si to, co má člověk jako svobodný, a vstoupit s tím do manželství. Musím si prožít tu chvíli totální nejistoty, kdy všechno opouštím, abych mohla přijmout něco jiného a vlastně se spoléhám na Boha, že něco jiného vůbec přijde. Oba opouštíme staré cesty a vydáváme se na cestu společnou. Jaká bude, to nevíme, ale svatba je to první společné vykročení.
	Murek: Pro mne osobně mnoho neznamená. V dřívějších dobách byla svatba důležitým životním mezníkem, teprve po ní mladí lidé měli právo na samostatnější jednání a rozhodování. Naše generace byla vychovávána volněji a odvrácené stránky manželství jsme mohli vidět třeba i v televizi už jako děti (např. sáhodlouhá dramata v nemocnici na kraji města). Také jsme měli více volnosti, více práv už jako malí. Proto se ze svatby coby jasně dané věci v životě stala otázka. Tzv. sexuální revoluce, singles, apod. otázku manželství ještě více posouvají. Kdyby se mne někdo zeptal, jak je uspořádána společnost, ve které jsem vyrostl a ve které žiji, kdybych měl mluvit o nějakých základech, nemluvil bych určitě s jistotou. Je jen těžko posoudit, zdali nás rozpad smyslu a hodnoty tradičního modelu rodiny posunuje někam dopředu. Nedávno jsme se jako stát podepsali pod úmluvu o právech dítěte - budu se muset podívat, zdali je tam také psáno, že má dítě právo na rodinu, kterou tvoří otec a matka. Spíše se mi zdá, že začíná doba, kdy není podstatné, kdo je čí dcera nebo syn, kdy rodina o sobě není ničím zvláštním specifická, je to jen jedna z alternativ. Děti nic nenutí vázat se na rodinné tradice nebo majetek a pokud se nechají dva mladí lidé zaregistrovat jako partneři a sepíší si několik smluv, jsou před zákonem téměř ve stejném postavení, jako by se byli vzali. Pro mne je svatba otázkou. Myslím, že kdo se dnes žení nebo vdává, vlastně nemůže ani dost dobře vědět, do čeho jde. Nemyslím tím, že by neznal toho druhého člověka, ale že neví dopředu, co se s institucí manželství v průběhu jeho života ještě stane.