Ž Í Ž A L A  

Anketka
Jak často navštěvujete své rodiče a proč?
 
Jesus:
Mám rodiče velmi rád, vážím si jich a navštěvuju je relativně často (1x měsíčně) a zhruba stejná frekvence návštěv je opačná, akčkoliv to od sebe máme sotva hodinu jízdy. Častější kontakt není možný, i když rodiče by si to určitě přáli (občas to dají najevo, ale už jsou to spíš úlety), protože zůstali doma sami a byt je často prázdný a neveselý. Za ta léta s dětmi si zvykli na nějaký šrumec a teď (již několik let) se z toho dostávají.

Jezdím za nimi proto, abych je rozveselil, pomohl jim, podělil se s nimi o svoje a jejich starosti a radosti ... řekl bych, že jde o běžnou partnerskou komunikaci, kterou každý z nás potřebuje, aby to tu nějak v pohodě ustál. Ne
ve všem si rozumíme, občas přicházejí z jedné či druhé strany nároky, které už dávno nejsou opodstatněné, ale jsou to spíše drobnosti. Ale považuju za hrozně důležité právě komunikovat a hledat společná témata. Díky frekvenci našich setkání se tak úspěšně vyhýbám situaci, že bychom si lezli na nervy (každý máme svoje zájmy, zvyky, jiné práce, jiné lidi se kterými se stýkáme), ale zase stále nás to ještě nerozděluje, abychom nemohli bez problémů navázat při dalším setkání.

A je tu jeden hrozně důležitý aspekt: moji rodiče jsou velmi aktivní lidé s řadou přátel a aktivit, navíc v pracovním procesu. A jsou fyzicky i duševně v pořádku. Až to za nějaký čas bude jinak, jinak se asi budu chovat i já.
Veverek:
Ve školním roce je navštěvuji minimálně jednou za čtrnáct dní na víkend, protože poblíž mého bývalého domova dálkově studuji a u nich přespávám. Jezdím za nimi i mimo školní rok, protože je mám ráda. Z mamky se stala moje kamarádka, i když se jí úplně se vším nesvěřuji, mohu jí toho povědět hodně a ona mně taky. Mám ji moc ráda. K tátovi stále ještě hledám cestu, ale i můj vztah k němu je mnohem víc v pohodě než dřív.
O prázdninách jsem se jim snažila pomoci s jejich starostí o dědu a babičku, kteří jsou hodně staří a nemocní a péče o ně je hodně vyčerpávající. A taky se od nich učím a vidím jak se oni chovají a můžu si díky nim tak trochu představit, jak asi bude mně v jejich věku, jakkoli si myslím, že jsem úplně jiná, někde uvnitř tuším, že zas tolik se od nich neliším.
Červánek:
Rodiče poslední dobou navštěvuju tak jednou za tři tejdny. Najednou dostanu pocit, že se to už konečně změní, že tam přijedu a budeme se chovat jako partneři. Bude mi třicet, takže už snad mám nárok na vlastní život, ne?

A po příjezdu, během pár okamžiků, zjistím, že situace je nezměněná, že se mě pořád snažej vychovávat k obrazu svému a že je jim úplně jedno, co chci a kdo jsem. To zjištění mě pokaždý dostane na kolena. Že nechtějí mě, ale chtějí realizovat svoje sny skrz mě.

Takže to končí tak, že na všechno kejvu, všechno odsouhlasím a pak se v neděli vracím do svýho života, o kterém oni nemají sebemenší představu. Možná jsem v osmnácti měla udělat palácovou revoltu a bylo by to jiný, já ale vážně věřila, že by to mohlo fungovat i jinak. Bohužel ne.
Žížala:
Mám svý rodiče ráda. Ale úplně stejně jako jiný lidi. To znamená, že když se s nima mám setkat jen ze zdvořilosti nebo prostě proto, že "jsme se už dlouho neviděli", vyhnu se tomu. Stejně jako se vyhnu věcem nebo lidem, který mi nic nepřináší a kterým nic nemůžu dát já, který mě nudí nebo mi ubližujou.

Nebylo to tak vždycky - byla jsem dítě a pak taky tady nebylo zvykem, když člověk dospěje, že prostě odejde a staví dál svůj život na základě svých schopností a PŘÁNÍ. Tady se spíš jelo (a jede?) na rodinný klany a rodinnou spolupráci. Hm, a taky na mezirodinnou soutěž ("koukejte, jak jsou ty NAŠE děti chytrý a slušný"). No, v podstatě jsem se chystala jako správně vychovaný dítě, se do toho zapojit.

Naštěstí ale mezi mnou a rodiči došlo časem a událostmi ke střetu, který ukázal, jak to asi tak se mnou myslí, co ode mě skutečně očekávají a odkdy přestávám být JEJICH dcera. A to, co po mě chtěli, bylo nesplnitelný, takže jsem vnitřně jejich dcera přestala postupně být.

To nám nebrání se čas od času vidět (cca hodinu měsíčně, teď, když na chvíli bydlím ve stejném městě, tak častěji), ale už vím, co od nich můžu čekat a co určitě ne, a tak se kvůli našim neshodám nijak nerozčiluju ani nesmutním.
Bráška:
Rodiče navštěvuji každý týden až čtrnáct dní na víkend, protože u nich stále bydlím. Ale i tak s nimi netrávím moc času, protože svůj čas raději trávím se svojí snoubenkou nebo se svými přáteli. Takže se doma vidíme akorát v pátek odpoledne a večer a pak většinou až v neděli večer, kdy odjíždím opět do Prahy. Ale teď o prázdninách doma s rodiči stávím určitě víc času.

A proč je navštěvuju? Samozřejmě se s rodiči rád vidím a zajímá mě, jak se jim vede, ale je tu i druhá stránka věci, a to že ještě nejsem samostatný, takže potřebuju vyprat a potřebuju nějakou finanční podporu. Mamka si teda myslí, že domů jezdím spíš jen kvůli tomu praní a penězům a nenechá si vysvětlit, že mám víceméně už svůj život a že televizní večery (Esmeralda, Labyrinty vášně,...) mě zrovna dvakrát nebaví. Ale i tak jezdím domů hlavně kvůli tomu, že jsou to moji rodiče a mám je rád.
Murek:
Já teď u rodičů přechodně žiji, takže se vidíme stále.

Možná ta otázka trochu míří na to, jaký vztah k rodičům mám, nebo jak je beru. Pochopitelně se to mění a nedá se vybrat jedna charakteristika. Ale co cítím jako důležité je zkoumání odlišností dvou různých generací.

V mnohém se s rodiči lišíme a poznávání těchto rozdílů mi pomáhá pochopit lépe to, proč jsem vyrostl a byl vychován tak jak jsem, a co jsem vlastně zač. Taky trochu hledám ten rodový úděl - tradici - ve které bych chtěl pokračovat. To ale člověk musí pátrat i do hlubší historie, přes více generací. Tohle jsou úkoly, ve kterých tě nikdo nezastoupí, ani ti nikdo nemůže poradit - a to je přeci velká výzva.

Také nás čeká stáří rodičů a pohled na lidský život úplně z jiného úhlu. Určitě mě to změní. Takových změn v životě není mnoho, a proto chci mít oči a srdce otevřené.