Neznám člověka, který by byl rád nemocný nebo nastydlý. Nebo hůř - podchlazený, což může způsobit například chození po pás ve sněhu jen tak „nalehko“, stání dlouhou dobu na mrazu, nebo skákání z vysokých galér do velice ledové vody. Při podchlazení je pak člověku ukrutná zima, nemůže se ani pohnout a to nemluvě o havěti, která se tou dobou Urimu otírala o nohy a on neměl ani tu odvahu zjišťovat, o jakou havěť jde. Pomalými trhanými pohyby se snažil udržet se nad hladinou a s krátkými přestávkami cukal nohama, aby odehnal ryby a bůhví co ještě, co se mu pokoušelo zahryznout do nohy, lépe řečeno Uriho ochutnat. Od El-Ureta se linula vůně grilovaných gastaních klobásek a jakýsi zápach vycházející z gigantické továrny na rosolovitou zavařeninu, ze které měl Uri smíšené pocity.

Nikde kolem nebylo nic vidět, jelikož bylo celé jezero pokryté hustou, lehce nahnědlou mlhou. Uri se snažil udělat několik temp, aby se dostal blíže ke břehu, byl však natolik promrzlý, že i kdyby se sebevíce snažil, nijak by mu to nepomohlo. Najednou uslyšel cosi jako zpěv. A neslo se to dál a dál: „Já chudák starý, vesluju a vesluju, vždycky ve svým kráji a vesluju si dál…“, i když tento text nezněl moc rytmicky, mohla to být jediná Uriho záchrana, proto se rozhodl plavat tím směrem. Zanedlouho, když ten někdo dozpíval tu neuvěřitelně otřesnou písničku, Uri v mlze uviděl postavu. Plaval stále blíž a blíž, až spatřil starce ustrojeného v legračním trávově zeleném svetříku, sedícího na stejně legrační do urtemudy vydlabané pramici ve tvaru hrnce s důkladně ozdobenými uchy. „Dobrý muži,“ zavolal na něj Uri zoufale. Stařík se na něj pootočil a velice zvláštní řečí Uriho oslovil: „CoPa ty taDy elAš, tUDIE poZnÍ doBu lApčE?“ „Já, já no já…“ „By sNad tAČilo Ne?“, zarazil Uriho stařík a vytáhl ho na palubu svého „hrnce“. Stařík začal veslovat a neprohodil při tom ani slůvko, jako by byl Uri zcela obyčejný pocestný. Uri se pokusil navázat rozhovor a opatrně se zeptal: „Vy zřejmě nejste Srej že?“ „ Do, jA?“ podivil se stařík a poohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že za ním nesedí ještě někdo. „MeNujU sE OmáN a SeM NeES,“ dodal pyšně, poklepal si při tom na hruď a vrátil se k veslování. Celou cestu nepadlo jediné slovo, ať už od Omána nebo od Uriho. Několik nekonečných hodin projížděli hustou mlhou, až konečně dorazili k písčitému břehu. Uri zdvořile poděkoval a odcházel směrem do lesa. Stařec mávl na pozdrav, odrazil loďku od břehu a pokračoval dál ve své nudné jízdě přes jezero. Uri se za ním ještě naposledy otočil a pak vstoupil do černočerných hlubin lesních porostů. Srdce mu bouchalo rychleji, stále se však nebál – koneckonců, co horšího by ho mohlo ještě potkat?

„Mrchotirky!“ zakřičel, protože toto své mínění zakřikl. Kolem dokola se začaly spouštět tenoulinké pavučinky. Mrchotirky jsou tvrdé krunýřky s šestnácti nohama, kusadly, které rozštípnou klidně i Sreiskou lebku, jedovatým bodáčkem s jedem tak silným, že po bodnutí kdokoli umře do deseti vteřin a co je na nich nejhorší, že kde je jedna, tam jich je ještě dost na to, aby dokázaly zaplnit velkou bednu na kombory, tudíž ať by se Uri snažil jak chtěl, v tomhle případě nemá absolutně žádnou šanci. Uri stál na místě a ani se nehnul, protože věděl, že reagují na kterékoli pohyby a určitě ho nepřišly pozvat na čaj…

Uri se už setkal s mnoha potvorami, tohle tu však ještě nebylo. Několik mrchotinek si ho začalo ďábelsky oblézat a cvakaly při tom výhružně svými kusadly, takže to opravdu nebude přátelská návštěva. No a co asi udělal Uri? Samozřejmě začal panikařit, srdce mu bilo čím dál rychleji, ne však vzrušením, ale ze strachu. A hůř, začal přemýšlet, co bude potom, až ho zabijí. Jak mu vykoušou oči z důlků, jak mu vytrhají z těla vnitřnosti, když tu: „škub“! Uri na sebe pohlédl. Jednu z mrchotinek se mu podařilo z těla servat, držel ji za krunýř a ona bezmocně kroutila kusadly a nožkami sem a tam, stál tam a držel ji v ruce - vymyslel způsob, jak ze sebe odstranit mrchotinku a nic při tom neutrpět. „No ovšem,“ vydechl Uri a začal ze sebe strhávat další a další mrchotinky, než ho stačily kousnout, nebo hůř - zahubit. Uri přemýšlel, jak se co nejrychleji odsud dostat - strhl ze sebe poslední hladovou mrchotinku a co nejrychleji prchal z toho strašného místa.
Čím dál běžel, tím se vůně grilovaných klobásek a zavařenin vzdalovala a s ní i El-Ureto, nechtěl se však zastavit a spěchal dál, až najednou zapadl do mechu a bez moci se zvednout Uri usnul.

K ránu padla rosa. Uri se probudil, protřel si oči a pohladil se po obličeji. Měl ho tak poštípaný od komárů že se až lekl, že není ve svém těle. Celý se prohlédl, jestli se s ním nic není po takové hrozné věci. Na nohách a na rukách měl všude otisky spousty malinkých nožiček od mrchotinek. Uri na sebe pohlédl v kaluži opodál a celý se zděsil. Byl celý pošlapaný od mrchotinek! Muselo se to stát, když spal. Jak to, že ale není mrtvý? Nebo se to stalo před méně jak deseti vteřinami, což, pravda, není moc pravděpodobné. Uri vstal, prohrábl si vlasy a rozhlédl se kolem po nějakém ovocném stromě. Byl hladový jak čerstvě narozený Safurij, ale nikde kolem žádný takový strom nenašel. „Co se dá dělat,“ povzdechl posmutněle a posadil se ke kořenu nějakého neznámého stromu, ze kteréhož vycházela prapodivná, ale příjemná vzdušná vlhkost. Při tom čekání mu do nosu přilétla podivná vůně pálící se brčvy. Kdo pálí brčvu, ten bude zřejmě dobře civilizován. Uri se okamžitě zvedl a vydal se tím směrem, vůně, narozdíl od směsice vůní vycházejících z El-Ureta, postupně sílila a houstla, najednou už byl vidět i kouř a Uri vstoupil do neznámé, kouřem z pálící se brčvy zakryté oblasti…

---

Publikováno: 30.9.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk