Jakmile vkročil do mlhavého lesa, srdce se mu rozbušilo ohromnou rychlostí. Nakonec se ale uklidnil, protože nesešel z cesty. Cesta byla něco jako jeho vodítko - kdyby z ní sešel, byl by naprosto a navždy ztracen v hlubinách temných lesů Bree. Věděl, že jakmile sejde pár kroků, není cesty zpět. Kdyby ho nerozsápala nějaká stvůra, určitě by po čase zemřel hladem či únavou. Při pomyšlení na takovouto smrt se mu zvedal žaludek. Šel však stále dál mlhou tak hustou, že by se dala krájet. Viděl sotva dva kroky před sebe a děsily ho různé skřeky, houkání a hekání, které vycházely z hlubin lesa. Najednou mu něco začalo dýchat na záda. Ani se neohlížel, protože ho děsila představa, co by to mohlo být. Po čase i tento zvuk ustal. Uri strachem ani nedýchal. Dal by přednost luční cestě, ta však vedla pouze do Farut, nikoli do Dertia, tudíž neměl na výběr. Cesta se linula pořád přímo, žádné zatáčky ani kopce. Měl hlavu skloněnou k zemi a pozoroval míhající se plevel prorůstající mezi ohromnými balvany na cestě. Jak šel a pořád hleděl na šedozelené rostlinky, ani nezaregistroval, že se balvany mění v menší kameny, oblázky, kamínky a později v šedou hlínu. Zastavil se, až když jeho pravá noha zůstala zabořená až po koleno v bažině. Uri se vyděšeně rozhlédl kolem. Viděl obrysy stromů, liány, lišejníky, všelijaký hmyz, jenom cesta nikde. Ať se rozhlížel, jak chtěl, cestu neviděl.

Sešel z cesty. Jak se tohle mohlo stát? Jak jen mohl sejít z cesty?! Otočil se a zkoušel se vrátit. Čím dál ale běžel, tím naděje na nalezení ztracené cesty slábla. Nakonec se vyčerpáním zastavil a posadil se ke kořenům abuvníku a zakousl se do jedné kombory. Byla sladká jako med. „ Dobře,“ řekl si, „prostě půjdu, však já už si Dertio nějak najdu!“. Uri vstal ze země, popadl trakař a razil si cestu slizkým porostem, který se mu otíral o nohy. Nastal podvečer, mlha trochu opadla a dokonce se i oteplilo. Teplota stoupla na nulu. Uri to ale nevzdával, přejížděl přes hrboly a jiné povrchové nerovnosti, když se z trakaře najednou ozvalo: „Lup!“. Kolo se utrhlo. „No nic,“ vykoktal ze sebe Uri, ale bylo vidět, že má nervy na niti. Přehodil si pytel přes rameno a znovu vyšel. Neušel ani deset stop, provázek u pytle se přetrhl a kombory se vysypaly na zem. Pár si jich maličcí vatučutové odvalili do svých primitivních příbytků a zbytek zůstal v bahně. „To snad ne!“ zahulákal Uri na celý les a pak jen tiše a zoufale naslouchal ozvěně, která se odrážela o skály. Větší hloupost už udělat nemohl. Tím, že takhle porušil zákony lesa, mohl probudit nejmíň stovku hladových a vražedných tvorů. Po těle mu stékal ledový pot.

Najednou mu něco slizkého káplo za ucho. Byl to zelený sliz, který po chvilce tak ztvrdnul, že se nedal odštípnout ani pořádně ostrým nožem. Na Uriho hlavu spadlo ještě pár kapek, Uri o krok ustoupil. Měl štěstí, protože místo, na kterém před chviličkou stál, dostalo pořádnou spršku dalšího slizu. Pohlédl nahoru. Neviděl nic než husté koruny marutovníku. Už mu bylo jasné, že si jeho nepřítel myslí, že byl dostatečně zastrašen sprškou zelené tekutiny a nečekaně zmizel. To věděl až moc dobře, dělala to spousta tvorů v Bree. Vždy vás omráčili, zmizeli a pak na vás nečekaně zaútočili. Uri opatrně zalezl ke kořenům nejtlustšího marutovníku a začal se nenápadně zahrabávat do spadaného listí. Sice věděl, že mu to nijak nepomůže, ale doufal, že mu to alespoň zpříjemní smrt. Najednou se před ním z ničeho nic objevily dvě hnědožluté oči. To „něco“ mu, aniž by se mohl nějak bránit, stříklo do očí několik kapek zeleného slizu a než se stačil natáhnout pro nějaký klacek, upadl do hlubokého bezvědomí.

Po chvíli se probudil a vší silou si z očí strhl ztvrdlou hmotu. Zjistil, že je vysoko nad zemí a navíc vzhůru nohama. Úlekem upustil hmotu na zem, která se na ní roztříštila jako keramická váza. Při pohledu na lesy pod ním se mu zvedal žaludek. Podíval se nahoru a zjistil, že ho táhne velký nechutný tvor s taktéž velkýma žlutohnědýma očima, zapadlým nosem a velkou černou tlamou s dlouhým jazykem nezdravé barvy, kterým při cestě mával kolem dokola. Jeho dopravním prostředkem byla dlouhá kožovitá křídla. Svůj let kormidloval dlouhýma skřetíma ušima. Uri ho na první pohled poznal, byl to bodohlod. Klasická stvůra Breeských pralesů. Jedno se mu tím ujasnilo - byl v blízkosti bažin, jelikož bodohlodi nikde jinde nežijí, takže kdyby ho náhodou upustil, nezlomil by si vaz, ale utopil by se. Stvůra s ním letěla nad ponurou krajinou nejevící žádné známky života a občas spočinul pohledem na Uriho, aby mu neuniklo nic, co se Uri pokouší udělat. Za okamžik dorazili k dominantní skále tyčící se nad všechny stromy kolem. Na její špičce bylo velké hnízdo splácané z jílu, ztvrdlého slizu a nemála suchých větývek. V něm sedělo něco jako slizká hadrovitá hromádka s nenápadnou tlamičkou a roztomiloučkými, žlutými kukadly. Když přeletěli ještě o kousek blíže, Uri poznal, že se jedná o bodohlodí mládě čekající na matku v domnění, že mu přinese něco k zakousnutí. To něco měl být právě Uri. Začal sebou vyděšeně škubat a cukat. Bodohlod tornu nevěnoval moc pozornosti, svými drápy se však ještě více zaryl do Uriho kůzě, až mu z ní vyskočily první kapičky krve. „Aúúú!“ zasténal Uri a mládě k nim otočilo svůj pohled. Bodohlod začal nehledě na Uriho kroužit kolem hnízda pořád dokola, až se Urimu zatočila hlava. Bodohlod se klidně snesl blíže, uchopil Uriho do tlamy a posadil se na okraj hnízda. Uri nečekal, že ho bude porcovat, protože mládě bylo už dost velké na to, aby se mohlo nakrmit samo. Bodohlodi nechávají svá mláďata u sebe tak do osmi až deseti měsíců, dokud úplně nedospějí. Tomuhle mláděti už bylo alespoň šest měsíců, tudíž mohl počítat s rychlou smrtí. Mládě ho spolkne jako menší komboru a bude to mít za sebou. Bodohlod Uriho nahodil a vrhl s ním na dno hnízda. Mládě se k němu netrpělivě a neobratně přiklonilo a rozevřelo tlamičku plnou ostrých zubů. Už se mu chtělo vrhnout po krku, ale Uri na poslední chvíli nečekaně uskočil a vší silou praštil mládě do oka. Velký bodohlod si toho ihned všiml a okamžitě Uriho přirazil ke spodku hnízda. Uri se nedal a vší silou ho kopl do břicha. Bodohlod ze sebe vydal pištivý vřískot. Mládě nebylo zvyklé na to, že se oběť brání a vyděšeně poskakovalo po hnízdě. Bodohlod se otřepal a vystříkl z tlamy zelený sliz, který čirou náhodou oslepil mládě. Bodohlod skočil po Urim a zakousl se mu do pravé ruky. Uri bolestí vykřikl a vytrhl z hnízda malou větvičku, kterou chtěl použít k obraně. Při boji nadělal bodohlodovi na obličeji několik ošklivých škrábanců, přičemž stačil vypadnout z hnízda a zachytit se za skalní výstupek. Pod ním bylo asi padesát metrů volného pádu až na zem. Ruka mu polevovala a z té výšky se mu točila hlava. Visel asi dva metry pod hnízdem, odkud na něj vzhlížel hladový bodohlod. Neměl na výběr. Povolil napjatou ruku, pustil se a přistál v koruně marutovníku. Opatrně slezl dolů a podíval se, zda je celý. Kromě kousanců od bodohloda a škrábanců od ostrých větviček marutovníku byl celý. Neměl však svůj pytel kombor, trakař ani kožený vak, byl prokřehlý a měl hlad. Opatrně a nejistě našlapoval po listí a jehličí. Teď už nepotřeboval jít do Dertia a vydělat si peníze. Potřeboval najít lesní cestu.

---

Publikováno: 18.6.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk