Po ránu padla rosa. Bylo slunečné a teplé ráno, Uri právě snídal na kameni poblíž místa, kde spal. Korupové tykve ve vlhku zažloutly a mírně nakysly. Uri nečekal, že tady v kopcích nalezne nějaké tvory nebo obživu, proto musel vylézt ještě výše, kde žijí Slizolezové. Ve vesnici jednou zaslechl, že to jsou ta nejohavnější zvířata v Bree, přesto je jejich maso zkrátka vítečné. Uri dojedl poslední tykev, kterou měl strčenou v kapse, a znovu se vydal do kopce. Šlo se mu tady sice lépe než po lese, ale kopec byl čím dál strmější, kameny kluzčí a sněhu čím dál víc. Za chvíli už se Uri musel přidržovat rukama skalek, aby nespadl z kopce dolů. Údolí a lesy pod ním se stále zmenšovala a zmenšovala, až je zcela zakryly mraky. Zanedlouho se už brodil po kolena sněhem a musel zdolávat strmé srázy dolů do rokliny. Uri na první pohled poznal, že stoupá, najednou se mu hůř dýchalo a bolely ho oči.

Něco poblíž vykouklo zpod kamene a šibalsky se to zachichotalo. Uri přišel blíž a nakoukl pod kámen. Nikde nic. Najednou ho něco bouchlo do zad. Uri se obratně otočil a chytl do ruky asi dvě stopy velkou, chlupatou kuličku. „Pusť mě, pusť mě,“ křičelo to a snažilo se to ze sevření dostat. „Kdo jsi?“ otázal se překvapeně Uri. Zvířátko na něj pohlédlo velkýma hnědýma kukadlama a roztřeseně řeklo: „Jsem Papagui, skalní skřítek.“. „A co tu chceš?!“ zeptal se překvapeně Uri. „Žiju tady v horách a otravuju lidi, co se tady ukážou,“ pronesl vítězně Papagui a vyklouzl Urimu z dlaní. „Vidím, že se tady moc nevyznáš.“. „To tedy ne,“ přiznal Uri. „Tak to teda potřebuješ nějakýho průvodce, nebo snad ne?“ uculil se skřítek. „Ty bys o někom věděl?“ vyhrkl překvapený Uri. „Se ví,“ ujistil ho skřítek nadšeně ,,klidně tě tady provedu!“. „Ty?!“ podivil se Uri a zařechtal se. „Tak když myslíš…!“ rozhodil Papagui rukama a odkráčel pryč. „Počkej!“ zastavil ho Uri. „To znamená souhlas?“ vyhrkl nadějně Papagui a otočil se zpět k Urimu. Uri se chvíli rozmýšlel, ale nakonec všechno odsouhlasil. Nečekal, že bude Papaguimu dělat takovou radost, když mu bude dělat průvodce.

Skřítek stále cupital před ním a vodil ho těmi nejkratšími a nejméně zasněženými uličkami. Za několik hodin byli už tak vysoko, že Uri nemohl skoro dýchat a občas musel Papaguiho nosit na rameni, hlavně když se brodili až po pás ve sněhu. Dolů na zem už nebylo vůbec vidět. Viděl pod sebou jen nízké srázy a vyschlá koryta horských řek, které tady před mnoha lety protékaly. „Mrouur!“ ozvalo se Urimu z břicha. Oba dva měli hrozný hlad, když tu dorazili na horskou zasněženou plošinu. „Tady najdeme určitě několik slizolezů,“ pousmál se Papagui a olízl si pusu. Uri bojácně sestoupil na velkou plošinu a rozhlédl se kolem.

Stál na rozlehlém zamrzlém jezeře. Po slizolezech ani vidu ani slechu. Papagui se ďábelsky zašklebil a klekl na chladnou ledovou pokrývku jezera. Přiložil špičaté ucho a lehce zaklepal. Uri viděl v životě už spousty podivných věcí, ale všechny dokázal chápat. Tuhle však ne. Neušil, co se Papagui snaží dokázat tím, že leze po ledu a každou chvilku do něj ťukne. „Mám to,“ usmál se vítězně Papagui a znovu zaťukal na led. Na místě, kde klepal, se ozvalo hluboké dunění. Papagui vstal a odkráčel směrem pryč od jezera. Za krátký okamžik se vrátil s kamenem v jedné ruce a hrstí uschlé trávy ve druhé. „Víš, nečekal jsem, že ti tohle budu muset za dobu, co tě sleduju, říct, ale budu tě potřebovat,“ dodal Papagui a vrazil Urimu do ruky hrst uschlé trávy. „Promiň, ale řekl jsi ‚Za dobu, co tě sleduju‘…“ zarazil se Uri a pozorně se na skřítka zahleděl. „Jo,“ přitakal skřítek a začal kamenem bouchat do místa dunění. „Vod tý doby, co tě napad‘ ten mataru nebo co… Žvachlej!“ zvolal Papagui, když začal led praskat. Uri poslušně žvachlal uschlou trávu, jako by už předem věděl, co se bude dít.

Voda začala podivně bublat. „Pusť to, to je lákadlo!“ vyhrkl Papagui a vytrhl trávu Urimu z ruky. Z díry v ledu vyskočilo několik tlustých červů s mohutnými chapadly podobnými několika rozplizlým rosolovitým koláčům vyrobeným z hodně husté agarové hmoty. Červi se vrhli na suchou trávu a během několika následujících sekund ji měli ve svém sulcovitém těle. „A jak je ulovit?!“ otázal se Uri. „To se ptáš mě?“ dodal překvapeně Papagui. Ve vteřině oběma došlo, že je potřeba se z toho strašného zamrzlého místa jakýmkoliv způsobem dostat. „Tam!“ zakřičel Papagui a ukázal na vysokou skálu na protější straně jezera. Slizolezové mocně mávali chapadly a pomalu se k nim plazili. Oba věděli, že nemají jinou možnost. Uri vzal Papaguiho do obou rukou a rozeběhl se směrem ke skále, přičemž stačil dva slizolezy bosýma nohama rozšlápnout, až se jejich nemálo vnitřností rozstříklo do stran.

„Počkej!“ zadržel Uriho Papagui a seskočil na ledovou pokrývku. „Chceme se najíst, ne?“ a začal sbírat mrtvoly slizolezů. „Papagui, už jsme blízko!“ popohnal ho Uri ukazujíce na nedalekou skalku. Sliozolezové se pomalu plazili blíž a blíž a nechávali za sebou rýhy po svých ostnech. Uri Papaguiho popadl za ruku a i s mrtvolami slizolezů ho táhl dál. Najednou ucítil v noze palčivou bolest, ohlédl se a spatřil slizoleza, jak se mu ostny zaryl do paty. V tu chvíli nenapadlo Uriho nic jiného než: „Eláááá hop!“. Papagui dopadl na vršek skalky a skutálel se do sněhu. Uri běžel stále rychleji ke skalce: „Ještě několik metrů, ještě kousek!“ říkal si pro sebe a natahoval svou paži. Zavřel oči a pokoušel se nemyslet na nic jiného, než aby už šplhal po skále. Slizolezové byli sice už dost daleko, ale stále mu to nedodávalo takové uspokojení, jako by se jezera nohama už nedotýkal. Najednou v ruce ucítil studenou hrubou zeď. Otevřel oči a zjistil, že už stojí před skálou a z výšky na něj shlíží Papagui.

Uri se rozhlížel po kamenné stěně skály. Nerovností, kterých by se mohl zachytit nebylo příliš mnoho a navíc se mu ruce klouzaly od potu. Slizolezové stáli pod skalkou a výhružně a stále rychleji klapali svými klepety. Urimu stékal po těle stále teplejší pot. Papagui nahoře u průsmyku hodil mrtvé Slizolezy do sněhu a natáhl svoji huňatou pracku pro Uriho. „Nedosáhnu tam!“ volal shora. „Jseš moc daleko!“. Uri šplhal stále dál. Už byl sice mimo dosah slizolezů, ale bál se, že spadne dolů - byly to dobré čtyři metry. Od Papaguiho ruky byl asi jen půl metru, když tu skřítka něco napadlo. Uri v ruce ucítil nechutnou tekutinu na něčem strupovitém s malými pichlavými ostny. Bylo to přesně, co si myslel - Papagui mu vrazil do ruky mrtvého Slizoleza, aby ho mohl vytáhnout nahoru. Papagui byl sice malý, ale Uriho obavy to značně ulehčilo. Za několik málo minut se dostal nahoru. Ruku měl celou obalenou nechutným slizem a probodanou od ostnů. Popolezli kousek výš do průsmyku, kde nefoukal tolik vítr a Papagui slizolezy rozřezal kamenem na silné plátky. „Dobrý sou prej s Gaabskou révou.“ prohodil, když z masa strhával strupovitou kůži, z čehož se Urimu nevyzpytatelně zvedal žaludek, proto se radši koukal někam jinam. „Zkusím rozdělat oheň,“ pronesl hned, když viděl, jak Papagui vytrhává ze slizolezů vnitřnosti. Natáhl se k suchému keři poblíž a ulomil z něj dvě silnější větvičky, poté ze země odhrnul trochu sněhu a začal je o sebe drhnout.

„Projdeme tímhle průsmykem a obejdeme ty nejvyšší vrchy, co tady jsou.“ vysvětloval mu Papagui a Uri ho napjatě poslouchal. „Pak sejdeme dolů do údolí, odkud už pudeš sám. Níž je na mě až moc horko, ehmm...“ zakašlal nápadně nahlas Papagui, když viděl, jak se Urimu kouří z pravé ruky. Uri vyděšeně pustil hořící klacík a olízl si spálené prsty. Papagui doběhl pro několik dalších klacků a naházel je na ten hořící. „Tak, a je to,“ oddechl si vítězně a naházel maso do otevřeného ohně. Uri cítil, jak se oslňující zápach později mění v příjemnou vůni pečeného hovězí. Čekali několik hodin, než se maso dokonale upeče a pak je z ohně vytáhli a pustili se do jídla. Chutnalo to jako pečený kanec s mátou, byl to však nechutný, oslizlý ostnatý červ. Ti dva měli ale po takovém dni tak velký hlad, že na to s chutí zapomněli. Na obloze zářilo žhavé odpolední slunce a Uri s Papaguim se zase vydali do kopce. Uri vůbec nečekal, že v takových výškách něco poroste, bylo tu však víc keřů, než o pět set metrů níže. Rostly zde bažinatky, ochlupené zčernalé keře, nikdy nekvetoucí a nikdy nezelenající. Měly zde vlhké podnebí a úrodnou půdu, zkrátka dobré podmínky pro jejich růst. I sníh ustoupil - zatímco dole se museli brodit po pás ve sněhu, tady ho našli jen velmi zřídka. Oběma se to nijak zvlášť nezdálo. Opatrně se promotávali krajinou a dávali pozor, aby na ně něco odněkud nevyskočilo. „Musíme si dávat pozor, jsou tady prej Lesotrpky!“ vyhrkl roztřeseně Papagui a roztrhl kořen jedné bažinatky. Uri nevěděl, co to Lesotrpky jsou, ale po tom co ho potkalo s bodohlodem, mataruem a slizolezy, se vtom nemínil nijak šťourat. Opatrně našlapovali mezi porostem a dávali pozor, aby se nepoškrábali.

Když tu najednou se něco zvláštního posadilo Urimu na hlavu. „Co to je!?“ zahlaholil vystrašeně a otočil se na Papaguiho. Ten se koutkem oka podíval na Uriho a vysoko nadzdvihl obočí: „Lesotrpky!!!“ vykřikl vyděšeně a zalezl pod nejbližší keř. Uri si sáhl na hlavu a dostal do ruky bolavé žihadlo. Najednou za zády uslyšel hlučný bzukot, otočil se a uviděl velký roj ohromných nafialovělých vážek s černými žihadly nastavenými proti němu. Uri bez rozmýšlení vklouzl pod keř za Papaguim, jenže když tam vklouzl Uri, lesotrpky taky, a tak jak rychle tam vklouzli, tak rychle zase vylezli. Uri schytal do zad osm žihadel, ani nevěděl jak, Papagui sice jen dvě, ale i to ho přimělo utéct. Neústupné lesotrpky je stále pronásledovaly. Uri sebral ze země několik kamenů a hodil je po prvních pěti, které se okamžitě spustily na zem. Papagui bez problému vklouzl pod malý kámen, kde se před lesotrpkami schoval. „A co já!?“ vykřikl ulítaný Uri, když dostal žihadlo do lýtka. Nejvíc ho píchaly do stehen, až Uriho napadlo, jestli nejdou po zbytku slizolezího masa, které měl po kapsách. „Jsou lesotrpky masožravý?!“ zakřičel na Papaguiho. „Asi jo, tak to zkus,“ zvolal Papagui a zalezl zpět pod kámen. Uri sáhl pobodanou rukou do kapsy a vytáhl z ní plátek masa. „A co teď?!“zakřičel znovu na skřítka. „Zahoď to!“ pronesl Papagui a Uri zahodil maso daleko od sebe, kde se napíchlo na ostrou větev. Lesotrpky se ihned pustily tím směrem. Uri sundal z Papaguiho kámen a vzal ho na rameno. „Raději odtud zmizíme, než se sem vrátí.“. Papagui přikývl a vydali se daleko, směrem od dotěrných lesotrpek.

---

Publikováno: 7.7.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk