Uri se promotával houštinami, které se mu připletly pod nohy. Některé měly sametově hladké chloupky na stoncích, jiné měly slizký povrch a když jste se je pokusili rozmáčknout, vystříkly na vás bledě modrou tekutinu. Nacházely se zde i takové, co měly tělo pokryté ohavnými a ostrými trny, které vás při každém pohybu nepřetržitě řezaly do kolen. Urimu to však nijak zvlášť bolavé nepřišlo. Měl už tak pořezané nohy od větví marutovníku, že by mu nepřišlo zvláštní, ani kdyby mu nohy někdo uřízl.

Bylo nové ráno. Mlha už opadla úplně a na obloze se rozsvítilo žhavé letní slunce. Celý les nyní nevypadal tak ponuře, stroze a nebezpečně. Uri měl ale přesto strach. Po té příhodě s Bodohlodem bych se mu ani nedivil, koneckonců byl první, komu se podařilo uprchnout ze spárů Bodohloda jen s několika škrábanci po těle. Nohy se mu křížily, hlady ani neviděl, když tu najednou před ním krásný průhledný potůček. Uri si protřel oči, aby se ujistil, že se nejedná o žádný optický klam ani nic takového. Poté do potůčku šťastně skočil a čvachtal se v něm jako malé dítě na brouzdališti. Když se pořádně napil a umyl, vylezl z vody a uviděl před sebou obrovský korupovník. Uri si pro sebe mlaskl a přiklusal ke stromu blíže. Na první pohled to vypadalo, jako by ho objímal, ale pak se ukázalo, že se na něj spojenými silami snaží vyšplhat. V jeho koruně se totiž leskly vyzrálé korupové tykve. Chvíli mu trvalo, než se dostal na rozvětvení, ale nakonec byl příjemně překvapen. Několik tykví snědl a několik si jich nastrkal do kapes, protože věděl, že takovýto zázrak ho nepotká každý den. Už chtěl slézt dolů, když tu ho něco vší silou praštilo přes oko a Uri spadnul asi ze dvou metrů na zem. Všechno kolem se mu jevilo rozmazaně, najednou však před sebou uviděl něčí tvář. Byl to dospělý Mataru. Měřil asi dva metry, byl tlustý a jeho podivuhodný obličej připomínal vodní žínku. Měl malá zelená očka a velký rozpláclý nos. Kolem velkých úst mu rostly dva stočené kly a po těle ho zdobily černo šedé štětiny. Nabral Uriho bezvládné tělo do klů a odvalil se směrem ke své skrýši.

Uri se po asi deseti minutách zotavil, nedal to však znát, protože nestál o další ránu do oka, proto zůstal nehybně ležet na Mataruových klech a pozoroval okolí. Mataruové vypadají na první pohled mile, ale když útočí, patří asi k těm nejnebezpečnějším tvorům v Breeských lesích. Uri měl ještě větší strach, než když ho táhnul Bodohlod padesát metrů nad zemí a ještě k tornu vzhůru nohama. Přitom ho táhlo na klech jenom nevinné prasátko. Uri ani neviděl na cestu, jak se mu dělalo mdlo před očima. Mataru ho táhnul k malé díře u kořenů urtemudy. Hodil do ní Uriho, jako by to byl kus hadru. Uri sjížděl čím dál níž stočenou dutou chodbou dokud nedopadl do hliněné místnosti plné zšedlých kostí tvorů, kteří přišli Mataruovi do spárů. Uri zahlédl i lebku nějakého Sreea, který taky určitě sešel z cesty a taky padl do spárů Matarua. Při pomyšlení na takovouto smrt Urimu skočilo srdce až do krku. Mataru sjel chodbou hned za ním a pomalu se k němu zezadu plížil. Uri si ho vůbec nevšiml. „Lup,“ ozvalo se Mataruovi z pod nohou. Uri se otočil. Mataru se prozradil prasklou kostí, kterou měl pod pařátem. Uri uskočil a Mataru se svými dlouhými drápy zaryl do hlíny.

Uri se otočil a přitiskl se na hliněnou stěnu. Mataru vytáhl drápy z jílu a opět se po Urim rozběhl a přimáčkl ho svými kly k zemi. Uri se přidušeně snažil ze sebe kly dostat. Věděl, že je v úzkých, tak se natáhl pro ulomenou lopatku a vší silou jí zaryl Mataruovi do boku. Zvíře hluboce zasténalo a odkulilo se k protější stěně. Uri ze země nejistě sebral několik žeber a odhodlaně se postavil. Mataru zase zaútočil. Uri zjistil, že ho několika žebry nezastaví a v rychlosti přeběhl k chodbě. Vlezl do vyklenuté rozšířeniny a začal šplhat směrem k východu. Šplhal jak nejrychleji uměl, přesto ho vsak rozzuřený Mataru doháněl. „Jeste kousek,“ mumlal si pro sebe Uri a stále zrychloval. Najednou uviděl záblesk světla. Byl zase nahoře. Matarua se však nezbavil. Rozzuřené zvíře ho přimáčklo na strom a hltavě slintalo. Uri se natáhl po velkém kameni a praštil Matarua přes čumák. Zvíře ho kupodivu pustilo na zem a překvapeně heklo, jakoby se mu nic podobného nikdy nestalo. Uri se v tom nehodlal šťourat, vylezl na blízký tabačovník. Mataru za několik minut odběhl pryč, Uri se ujistil, že na něj někde nečíhá a opatrně slezl ze stromu.

Po tomhle boji mu značně přibyla odvaha, nebyl si však jist, jestli se k němu budou takhle chovat všechna zvířata, která potká. Vytáhl z kapsy jednu korupovou tykev a s chutí se do ní zakousl. Uvnitř byla plná rudé šťávy se semínky. Dužnina byla nazelenalá, slaďoučká a měkká. Uri se vydal neznámo kam. Hustý porost lesa mu bránil v rychlé chůzi a nevyjádřitelně ho zdržoval. Uri celou noc nespal, proto byl o mnoho pomalejší a nemotornější. Šel a šel až došel na kraj lesa. Byla u něj malá louka a za ní se tyčily vysoké hory. Uri úplně zapomněl na všechny starosti a pustil se směrem k nim. Několika kroky přešel louku a vstoupil do strmého svahu. Počasí se záhadně zhoršilo a Uri stoupal stále výš do kopce. Brzy se ukázal první sníh, ale nebyly žádné mrazy. Bylo příjemné chladivé počasí a vál podvečerní horský větřík. Uri se otočil a pohlédl dolů do údolí. Připadalo mu to všechno zvláštní. Zatímco dole byl horký podvečer, tady bylo chladivě. Zatímco dole svítilo slunce na zelená luka, tady bylo oblačno a tráva hnědo-žlutá. Začalo se stmívat. Uri si lehnul na vlhkou zeminu a pozoroval šedé nabobtnalé mraky plující po tmavě červené obloze.

---

Publikováno: 27.6.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk