Kelen přijela blíž, seskočila z muloně a přátelsky Uriho objala. „Sledovala jsem výpravu,“ dodala rychle, aby na nic nezapomněla. Poté se podívala na překvapeného Papaguiho a cosi pošeptala Urimu do ucha. „Tohle je Papagui, seznámil jsem se s ním ještě dřív, než jsem potkal tebe.“. Papagui se nadějně usmál a zamával Kelen, aby na sebe upoutal alespoň trochu pozornosti. Když zjistil, že na ní může Uri oči nechat, nechal hrdličky hrdličkami a pokračoval v chůzi.
K jejich velkému štěstí se Kelen rozhodla pokračovat vpřed spolu s nimi a vnesla do jejich života trochu optimismu, který tito dva zaostalci potřebovali jako sůl. Hlubokým sněhem se šlo čím dál hůř, brzy pošel i muloň, a tak jim nezbývalo nic jiného, než si své zásoby nést sami.
Procházeli horskými úbočími, kam v životě nevkročila sreiská noha, natož noha někoho jiného. Radši si cestu prodlužovali, než aby se museli namáhat výstupy na vysoké hory.
Jednoho večera se všichni tři utábořili v ledovcovém průsmyku a na slabém plamínku opékali bobulovníkové šišky. Nechutnaly sice nic moc, ale ostatní zásoby museli dát buď dát divým zvířatům, aby je nesežrala zaživa, nebo byly tak rozmočené celodenním trmácením ve sněhu, že se nedaly jíst. Nikdo z nich nepromluvil. Všichni byli tak promočení a promrzlí, že nedokázali ani pořádně otevřít ústa, aby si odkašlali.
Najednou všichni uslyšeli hlasité chrčení na svahu nad nimi…
„C-c-c-co t-to b-b-bylo?!“ zamumlal Uri a zaskřípal zuby.
Kelen pohlédla nahoru. Nikde nic. Chvíli se opět věnovali opékání šišek, ale chrčení se ozvalo znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Papagui stáhl obočí a zatnul zuby, aby nezačal panikařit. Čím bylo chrčení hlasitější, tím byli všichni tři vyděšenější. Najednou chrčení ustalo…
Z vrchního srázu se rozeběhlo stádo safurijů po téměř strmé stěně útesu zasypaného sněhem směrem přímo k Urimu, Kelen a Papaguimu.
„CO BUDEME DĚLAT, CO BUDEME DĚLAT!? VŠICHNI TADY CHCÍPNEME!!“ začal vyděšeně křičet Papagui a běhat dokola kolem ohníčku, dokud jej úplně neuhasil. Hladoví safurijové byli čím dál blíž. Uri popadl Papaguiho a nacpal ho do koženého vaku plného plesnivého, navlhlého jídla. Kelen mezitím zahodila opálené šišky daleko do sněhu, popadla pytle s přikrývkami a společně s Urim se rozeběhla dolů ze skalní vyvýšeniny směrem z kopce. Safurijové se řinuli dolů za nimi. Byli to huňatí vlci se stočenými rohy, které sahaly až pod bradu.
Uri a Kelen nad nimi sice měli malý náskok, safurijové však byli o mnoho rychlejší. Uri táhl Kelen za ruku dolů a přeskakoval sněhem nezakryté výčnělky skal. Pomalu se blížili k horskému úbočí. Safurijové zrychlovali stále víc, až celé stádo nabralo rychlosti řítícího se povozu taženého silou setiny bodohlodů. Uri a Kelen se schovali pod skalním převýšením, nad kterým ležel převrácený kus skály. Oba dva se přitiskli ke zledovatělé stěně výčnělku.
Safurijové už nabrali takové rychlosti, že by je pořádně nezabrzdil ani čelní náraz do kamenné stěny. Pod Urim a Kelen se začala nepatrně klepat zem. Příčinou byli samozřejmě stále se blížící safurijové. Brzy museli Uri s Kelen odolávat takovým otřesům půdy, až je to často povalilo na ledovou zem. Najednou nastal ten nejtvrdší otřes. Safurijové se v domnění, že jsou Uri s Kelen stále před nimi, přehnali přes skalnatou převislou stěnu a dále se řítili údolím dolů. Nad Urim a Kelen se uvolnila ledová stěna a zasypala je pokrývka těžkého a vodou nasáklého sněhu…
Uri se prohrabal ven nad vrstvu sněhu a vyndal Papaguiho z pytle.
„No to je vážně směšný!“ postěžoval si Papagui umatlaný od shnilé šabastové dřeně a navlhlých haštěřích stehýnek. Zpod sněhové pokrývky se vyhrabala taky Kelen a každému z nich hodila jednu deku ze svého pytle. Papagui se zabalil do deky, posadil se na zem a otřel si obličej hrstí sněhu.
„No… aspoň jsme to přežili,“ dodala s nepatrným úsměvem Kelen a posadila se vedle rozmrzelého Papaguiho. Uri přikývl a vyšel ven. Před výčnělkem bylo denní světlo.
„Uri, pozor!“ zakřičela Kelen a prstem ukázala na skalní útvar. Stál tam jeden zbloudilý safurij a velkýma zelenýma očima hleděl na Uriho. Potom začal vydávat ten chrčivý zvuk, který slýchali toho večera, kdy se proti nim stádo rozběhlo. Safurij začal popotahovat a seskočil dolů ze skalky. Rozeběhl se proti Urimu a ohromnou silou jej srazil k zemi. Uri vstal a seběhl pod výčnělek. Kelen mezitím vzala Papaguiho do náručí a vyběhla s ním druhou stranou. Uri sebral hrst sněhu a uplácal z ní kouli. Safurij se proti němu opět rozběhl, odrazil se od skalního převisu, strhl Uriho a přimáčkl ho k zemi. Vycenil svoje silné a ostré zuby, aby mohl Urimu překousnout hrdlo.
Safurijové skrývají ve svých zubech ohromnou sílu, tudíž překousnout Uriho krk by bylo pro safurije stejně snadné, jako rozlomit suchou větvičku. Uri sebou však prudce trhl a nacpal mu sněhovou kouli do tlamy. Safurij zachrčel a přišlápl Urimu ruku, aby si ho přidržel a na poslední chvíli se do ní zakousl.
„Pusť ho, ty zrůdo!“ ozvalo se a safurij padl mrtev k zemi. Kelen stála na skalce. Trefila safurije kamenem do hlavy a zabila ho. Uri zjistil, že je v ní víc, než očekával.
Vstal a očistil se od safurijí krve.
„Tak a teď můžeme pokračovat do Dertia…“
„A proč?“ přerušil jej Papagui s nechápavým výrazem ve tváři.
„Vždyť už jsme tam!“ a ukázal rukou do údolí.
Článek je součástí seriálu O Bree.
Ostatní články z tohoto seriálu:
Publikováno:
14.5.2006 v rubrice
Fantasy a sci-fi - PĹ?ĂbÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk
FrantiĹĄek SkĂĄla (webmaster, tvĹŻrce redakÄ?nĂho systĂŠmu)
