I když nejsme dokonalí, můžeme se naučit přijímat své limity a spřátelit se sami se sebou.
"... Ať najdu sílu změnit, co se změnit dá,
vyrovnanost přijmout, co změnit nejde
a moudrost to od sebe rozlišit.“
- Přání vyrovnanosti (Serenity prayer)
Existují vnější a vnitřní zdroje stresu. Například, když na vás zaútočí pes, je to vnější zdroj stresu. Zrychlí se nám dech, v krvi nám kolují stresové hormony. Je to přirozená reakce na ohrožení. Díky ní dokážeme rychleji a účinněji reagovat – utíkat nebo se bránit. Pokud by na nás, ale psi útočili, každý den, začneme zažívat chronický stres a ten může mít velmi vážné důsledky na naše zdraví – nespavost, neklid, podrážděnost, úzkosti, deprese a psychosomatická onemocnění.
Vnitřní stres vzniká, když se cítíme ohrožení, i když na nás zvnějšku nikdo neútočí. Místo toho na nás mohou dorážet sebekritické myšlenky, obavy ze selhání, pocity studu a viny. Reakce na vnitřní stres jsou podobné, jako kdybychom prožívali vnější ohrožení - utíkáme od problémů, útočíme na sebe nebo na druhé lidi, případně popíráme, že se něco děje, a předstíráme, že jsme přece „úplně v pohodě“.
Vnitřní stres je zesilován nebo přímo vytvářen vnitřním konfliktem. Vnitřní konflikt vzniká, když nedokážeme přijmout některé své tělesné nebo psychické vlastnosti. Těžké může být například přijmout, když o nás neprojevuje zájem člověk, kterého máme rádi. Nebo když se nám nedaří dosáhnout cílů, které jsme si stanovili. Když se srovnáváme s druhými a získáváme dojem, že nejsme tak atraktivní nebo schopní jako oni. Nebo když naše schopnosti a možnosti omezí vážná nemoc.
V takových situacích nám hrozí, že buď propadneme do bezmoci a pasivní rezignace. Nebo někdy naopak zoufale bojujeme s realitou, která v tu chvíli nelze změnit. A to je nesmírně vyčerpávající. Místo toho se můžeme naučit aktivně přijímat skutečnost, takovou jaká je. Postupně se můžeme naučit zdravě přijímat své limity a zároveň naplno užívat potenciál, který máme.
Inspirací pro nás může být na začátku zmíněné Přání vyrovnanosti. V první řadě to není nějaká laciná rada, že bychom měli věci měnit nebo přijímat. Není v ní žádný nátlak, žádné nároky. Je to pokorné přání, abychom našli podporu – sílu, vyrovnanost a moudrost. To vše jsou přirozené zdroje síly a zdraví, které má každý živý organismus, a které můžeme postupně posilovat a od vnitřního stresu se osvobozovat.
Přijetí nikdy není pasivní rezignace. Neznamená to, že musíme souhlasit s tím, co není v souladu s našimi zájmy a hodnotami. Zároveň ale neutíkáme před skutečností a učíme se vidět nezkresleně věci, tak jak opravdu jsou. Přijetí neznamená, že se vzdáme naděje, že bychom mohli změnit sebe nebo situaci, ve které jsme. V těch situacích, které jde změnit, může sebepřijetí dodat stabilitu a odvahu ke klidné, kreativní a vytrvalé práci na změně. V situacích, které změnit nejde, se můžeme naučit je přijmout a prožít obavy, hněv, smutek a truchlení jako přirozenou součást života. Místo abychom se nechali spoutat zoufalstvím a beznadějí, můžeme se otevřít možnosti, že i neúspěch nebo ztráta nám může přinést nové podněty do života. I ty nejtěžší ztráty se mohou proměnit v nečekané nálezy.
Přijetí ovšem není vůbec snadné. Prvním krokem k přijetí nějaké náročné situace, může být prostě uznání, že je to opravdu těžké. Paradoxně je možné přijmout i to, že něco přijmout nedokážeme. Já sám těžko přijímám některé své vlastnosti. Pomáhá mi, když rozliším, co změnit mohu a co nikoliv.
Otázka: Jaké vaše vlastnosti je pro vás těžké přijmout? Co na tom můžete změnit a co ne?
Jak ale přijmout, to co nemůžeme změnit? Překážkou přijetí je opět stres. Když prožíváme stres, uvolní se zdroje energie a aktivují obranné mechanismy. Na úrovni emocí, začneme prožívat odpor k aktuálnímu stavu a hledat způsoby, jak nastalou situaci aktivně vyřešit. Odpor je kořen, ze kterého vyrůstá celá škála dalších emocí jako je strach, hněv, bezmoc, hnus, stud a vina. Pro sebepřijetí jsou nejsilnější překážkou stud a vina. Nejde však o to se těchto emocí zbavit, ale naučit se je přijímat, porozumět jim a dovedně je využívat. Odpor je totiž přirozenou obrannou a motivující reakcí. A často skvěle funguje. Například pokud zjistím, že jdu pozdě na schůzku, může se objevit stud, že mne lidé začnou vnímat jako nespolehlivého, a tak zrychlím chůzi (aktivní řešení), abych přišel včas. Ale co když mi ujede autobus a já zjistím, že schůzku už určitě nestihnu?
Příklad: Stejně jako vy, i já jsem podobnou situaci zažil, dokonce mnohokrát. Na jednu si zvlášť dobře pamatuji. Pospíchal jsem na kurz, kde na mne čekalo skoro dvacet lidí. Autobus mi těsně ujel, nepočkal na mne. Byla tma, zima a mrholilo. Další autobus měl jet za deset minut. Nepřijel. Nepřijel ani za patnáct minut. Bylo jasné, že vynechal. Uvědomil jsem si, že zuřím. Mezi zuby jsem drtil nadávky střídavě na sebe a na Dopravní podnik. Protože ale na zastávce čekali další lidé, dával jsem dobrý pozor, aby mne neslyšeli, abych se neztrapnil. Když jsem si to uvědomil, tak mne to to pobavilo a pomohlo najít zdravý odstup od myšlenek a emocí, které jsem prožíval. Uvědomil jsem si, že nadávky, jsou jen projevem odporu k realitě. Přestal jsem nadávat a začal vnímat, jak se hněv projevuje v těle. Nebylo to příjemné, ale zároveň to bylo nesmírně zajímavé. Hluboko ve svalech a podél páteře jsem cítil intenzivní pulzování, které jakoby tělo chtělo něco aktivně dělat, ale nemohlo. Vedle tohoto pulsování, jsem ale zaznamenal ještě další, mnohem nepříjemnější, pocit mrazivé strnulosti. Byla to bezmoc. V tu chvíli jako by mi bleskla v hlavě představa, jako bych se viděl zvenku, jak stojím v dešti na zastávce a místo kritiky, jsem zavnímal sám k sobě laskavou a přátelskou podporu. Dovolil jsem si na chvíli plně otevřít pozornost pocitu bezmoci a s respektem uznal, že právě teď prožívám takto intenzivně nepříjemný pocit. Pocit, který je prostě jen přirozenou reakcí na to, že nemám moc ovlivnit danou situaci. V tu chvíli se objevil další nepříjemný pocit - stud spojený s představou, že zklamu lidi, kteří na mne čekají. Chvíli jsem vnímal velmi intenzivní poryvy pocitů, a nechal je, ať procházejí mým tělem. Pak přišla úleva, pocity se uvolnili, hněv i bezmoc se proměnily do lehkého zklamání, které nakonec přešlo do klidu doprovázeného myšlenkou: "Tak prostě přijdu pozdě. Počkají a já se omluvím. To je celé." Autobus přijel a já si v klidu užil zbytek cesty. Po cestě mne napadlo, že až se budu omlouvat za pozdní příchod, použiji zároveň tento příběh jako ilustraci, jak všímavě pracovat s emocemi. Několik lidí se mi pak svěřilo, jaká to je úleva, když nejsou sami, kdo se občas zpozdí. Navíc se jim od té doby při zpoždění daří méně se stresovat.
Všimněte si, že přijetí vnější situace (déšť, vynechal autobus, nestihnu přijet včas) bylo možné díky přijetí mé reakce na tuto situaci (dovolil jsem si plně prožít nepříjemné emoce hněvu a bezmoci). To platí obecně: Přijetí jakékoliv situace ve vašem životě, je možné díky zvládnutí a přijetí vašich reakcí, zejména emocí.
Na tomto příběhu bych rád ukázal, že sebepřijetí podporují tři prospěšné schopnosti:
Rozvíjení těchto tří vlastností se budemem věnovat v kurzu Sebepřijetí a podrobně je popisuji ve stejnojmenné knize, kterou vydá nakladatelství Portál.