Qqqqqqqqqqqqqqq a její tvorba

Posedlost

Byl jsem doma sám. Seděl jsem potichu v křesle a přemýšlel o tom, jak je báječné si tu sedět zabalený v dece, zatímco na parapetu bubnuje déšť. Poslouchal jsem ten rytmický zvuk a čím byl pomalejší, tím víc se mi protivil. Zpomaloval se, zpomaloval..až bylo úplné ticho. Neslyšel jsem, jak venku štěká pes, neslyšel jsem, že hodiny odbily půl jedné v noci a neslyšel jsem ani to, že se moje o osm let starší sestra Danny právě vrátila domů ze zábav. Propadal jsem se kamsi hluboko do nádherného ticha, ticha, které obsahuje všechno a zároveň nic. Mám citlivý sluch. Nesnáším hlasitou hudbu, hlučné rozhovory ani smích. Moje uši byly radarem, přijímaly sebemenší šelest, ale když jsem se propadal do svého Ticha…

Vytrhly mě zase kapky. Zamračil jsem se. Pomalu otevírám oči a vidím před sebou sestru, opřenou o desku stolu, jak pláče…Kap. Kap..kap…Pláče, a její slzy se tříští o stůl. Opět vytváří dojem deště. To mi bylo protivné. Melancholickým tónem jsem se zeptal, co se děje.

„Byla jsem s Petrem.“

Tázavě jsem se na ní podíval a ona zase zabořila tvář do dlaní a plakala. Nemohl jsem to vydržet. Hodil jsem jí kapesník a odešel jsem. Byl jsem unavený tím jejím věčným fňukáním o Petrovi. Vždyť už jsem ani nevěděl, o koho jde.

Ulehl jsem. Já a sestra jsme měli společný pokoj, proto jsem za ní ještě důrazně křikl, ať se vypláče mimo ložnici. Kap-kap-kap…Slyšel jsem to přes dveře. Taky hlasitě vzlykala. Bodalo to.. Zachumlal jsem se pod peřinu a usnul.

Vzbudil jsem se někdy okolo šesté hodiny ranní. Danny ležela naproti mně, ve své posteli.. Pozoroval jsem, jak oddychuje, poslouchal, jak se její dech opírá o polštář, jak šustí... Řekl jsem si, že vstanu. A vstal jsem.

Venku je pořád tma. Ostatně, v celém bytě je tma. Šíří se jako zlá paní, ve všech koutech se skrývá jako had..A já se bojím že mě…uštkne! Beru si prášky. Doktor říkal, že je důležité, abych je bral. Mám je vůbec spolknout? Když to říkal doktor..Ale doktoři jsou divná stvoření. Neměl jsem je už včera ráno, a připadal jsem si dobře, tak proč dneska? Pak jsem usedl do křesla – jediné místo v pokoji, kam dopadá světlo, světlo z pouličních svítidel. Poslouchal jsem, jak sestra oddychuje. Nádech, pomalý a táhlý, ale kratší, než výdech. Je pravidelný. Spí. Ona spí. V hlavě jsem měl najednou úplně prázdno a pak nevím, asi jsem usnul.

Probudil mě výkřik. Hrozně jsem se lekl, vyskočil jsem a v uších mi pískalo. To moje matka. Zvuk pomalu doznívá, až zavřískl naposled. Máma stojí a lije na stůl vodu. Zvedá se pára. Co se děje? A..proč vlastně stojím? Proč nejsem k křesle? Přiběhla sestra, chytila se za hlavu a otevřela okno. Za pár chvil se ukázal ten důvod, který mě probudil, a pro který bylo tolik povyku. Na stole ležela seškvařená dečka, ohořelá..A stůl celý od sazí, trochu strop, ale jen lehounce. Na zemi rozsypané zápalky. Co se děje?

„Vzal sis prášky?“ zeptala se matka.

„Ano.“

„Hodný chlapec…tak…běž si zase lehnout, klidně ještě spi. Je brzy.“

Brzy? Tak brzy? Hodiny ukazují půl osmé a to je brzy? Nu, dobře, šel jsem ještě spát, nakonec jsem byl unavený. I když mě to trochu trápilo. Lhal jsem. Ale lhal jsem často, tak proč dělat z komára velblouda. Vždyť ani nevím, proč ty bílé perličky beru..

Do kuchyně přišel někdo cizí, měl hluboký hlas, nebyl jsem na něj zvyklý a probudil jsem se. Mám hlad. A taky zase prší… Ten hlas sílil a sílil, vzpomněl jsem si, že takovýmhle hlasem mluví náš rodinný doktor. Dnes je poněkud nervosní.

„Pane doktore..“ozvala se naléhavě maminka „..trpěl tím už jeho otec a tenkrát jste říkal, že se to dá vyléčit. Ale přesto se stala…ta nehoda..“ hlas jí přeskakoval.

„Jistě chápete, že pro mě není lehké o tom mluvit. Promiňte.“ a odešla z místnosti do své ložnice. Myslím, že tam plakala, i když docela potichoučku.

Doktor těžce vydechl. Uslyšel jsem svou sestru.

„Nemohl byste mu dát nějaké silnější léky? Prosím vás..“

„Slečno, samozřejmě mám k dispozici nějaké, ehm, metody a – řekněme tedy – léky, ale je mou povinností vás upozornit na jeden , ehm, fakt. Vedlejší účinky těchto léků mohou být až 25% a jsou velmi citelné, to mi věřte. Jen tak mezi námi, slečno..“ ztišil hlas, trochu se mi ulevilo „..obávám se, že Váš bratr trpí, ehm, stejnou chorobou jako jeho otec a víte, co ten muž byl a co to s ním udělalo za zvěrstva..“

„Mluvíte o jeho otci jako o kriminálníkovi, pane.“

„A nebyl snad?“

„Promiňte? Doktore, já chápu, že o něm máte pochybné mínění, ale není nic pravdy na tom, že..však víte. Ráda bych také podotkla, že ho léčil pan doktor Wieders, který je méně zkušený, než vy a vy byste snad mohl mého bratra zbavit té příšerné choroby. Jednou to tu celé zničí!“

Doktor se odmlčel.

„Dobrá. Tak tedy, jak si přejete. Zítra Vám přinesu tu medicínu, nemám ji namíchanou.“

Pak se kvapně rozloučil a odešel, řekl, že prý pospíchá.

Danny nakoukla do mého pokoje. Seděl jsem na posteli. Dívá se mi do očí a já si říkám, že má hezké oči, takové bych chtěl taky mít. Danny má oči černé, úplně černé a neproniknutelné, ale dnes v sobě měly něco zvláštního. Byly plné smutku a starostí. Ona věděla, že jsem všechno slyšel, vzala si něco ze stolku a odešla s tím, že mi přinese večeři. Večeři! On byl večer?! Jak je možné, že jsem tak dlouho spal?

Najedli jsme se bez jediného slova. Sestra se po jídle oblékla a odešla ven, do tmy, do deště. Ptal jsem se sám sebe – proč? Proč jde ven do toho psího počasí? Proč tu raději nezůstane se mnou? Matka dohlédla na to, abych si vzal léky, umyla nádobí a šla spát. Já jsem si až do svítání četl.

Druhý den ráno někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem. Stál tam doktor v tmavém dlouhém plášti a trochu se lekl, když uviděl, kdo mu otevírá. Pak rozpačitě pozdravil, svlékl kabát a zeptal se: „Je paní Cooperová doma?“

„Zavolám ji.“ já na to. „Nechcete kávu?“

„Ne, ne..děkuji. Jsem tu jen na skok.“

Vzbudil jsem matku. Vzala si župan a pomalu šla do kuchyně. Zůstal jsem u ní v pokoji.

„Máte to tady?“

„Myslíte..“

„Ano, dcera mi o tom říkala.“

„Jistě. Tady to máte.“

„Kolik?“

„Je to tam napsáno. Omluvte mě, budu muset jít. A – ehm, slečna ještě není doma?“

„Má dcera? Proč se ptáte?“

„Nemá tu věci. Viděl jsem ji včera večer jít přes náměstí a..Víte, je mi to divné, promiňte, že se vměšuji do Vašich osobních záležitostí.“

„Nashledanou, doktore. Zavoláme, bude-li to potřeba.“

Od té doby jsem bral nějaké jiné léky. Motala se mi po nich hlava a chtělo se mi spát. Spal jsem 2x déle než obvykle. Propadal jsem do hluboké melancholie a deprese. A co se týká mé sestry, nevrátila se až do jedné zvláštní události.

Matka měla zase noční směnu. Byl jsem doma sám. Vzal jsem si léky a jako obvykle jsem si sedl do svého křesla. Zapálil jsem si svíčku, zíral do jejího plamene. Jak hřejivá barva, jak jasné světlo, jak přívětivá věc.. Utápěl jsem se ve svém Tichu a pozoroval, jak hoří knot, jak stéká bílý vosk na stůl a ta záře! Od té chvíle si jen pamatuji sirény a veliký shon, křik mužů a hluk prudce dopadající vody, syčení, páru a pískalo mi v uších… Koukal jsem na to z okna. Hořel sousedovic dům, plameny šlehaly pěkně vysoko. Slyšel jsem praskot dřeva, jak se jím prokousával oheň, jak jemně žhnul a vydával takový nádherný, uklidňující zvuk. V domě také někdo křičel. Pronikavý vřískot nějaké ženy, která se očividně nemohla dostat ven z domu a..nakonec to vyřešila bizardním kouskem. Zapálila si šaty a vyskočila jako hořící pochodeň, nebo snad prskavka, z balkonu. Mohl být tak 7m vysoký. Vypadala tak statečně. Dopadla na trávník a už se nehnula, plameny ji pomalu strávily.

Za pár minut tu byla moje sestra. Prudce otevřela dveře a zatáhla závěs, abych se na to nemohl dívat.

„Vzal sis léky?“

„Vidělas to? Jak padala!“ Byl jsem nadšený.

„Vzal sis léky?“

„Kde jsi byla?“

„Na tom teď nezáleží. Vzal sis medicínu?“

„Ano. Tak kdes byla tak dlouho?“

„Petr.“ šeptla.

Někdo se neobtěžoval zaklepat a vtrhl do místnosti. Doktor.

„Vy jste se už vrátila? Ehm, dobrý večer.“

„Slušností je alespoň zaklepat.“

„Víte přece, proč jsem tady.“ Pak se obrátil ke mně a přiložil mi ruku na čelo, jako kdybych byl nějaký kritický případ. „Omluvte nás, prosím.“ Tak jsem odešel, ale přece jsem poslouchal.

„Slečno, pamatujete si na ty vedlejší účinky?“

„Ano.“

„A…řekl jsem Vám, co je to zač? Víte, je také docela možné, že to vůbec nebude působit..ehm, kladně. Rozumíte mi? Chci říci, že jeho chorobu to může jen zhoršit a také – mít trvalé následky.“

„Co tím…co tím, proboha myslíte?“

„Že ho dříve nebo později budeme muset umístit do nějakého ústavu.“

Zarazila se. Začala obcházet po místnosti.

„Myslíte, že ty léky..měly ty, ty vedlejší účinky, jak říkáte..že?“

„Obávám se, že a..“

„Dobře. Dobře tedy. Hned?“

„Nejspíš ne, ale pokud se bude něco podobného opakovat, tak tuto možnost nejenže nevylučuji, ale budu o ni nucen zažádat.“

„Je to snad Vaše povinnost.“

„Vzhledem k bezpečnosti jeho i Vaší.“

„Děkuji, doktore. Hezký zbytek večera.“

„Nashledanou, slečno Cooperová.“

O čem to pořád blábolí? Vždyť beru správné léky, ne? Rozhodl jsem se, že udělám to, co mi nařídí. Možná mají víc rozumu než já sám.

Zavolal jsem na Danny. Slyšel jsem její kroky, jak se o sebe tře látka jejích šatů, jakoby to tvořilo naprosto dokonalou symfonii. Pak se za rohem mihly její tmavé kudrnaté vlasy a vešla. Krátce se usmála a sedla si ke mně. Náhle jsem ji objal. Lekla se, ale potom jsem cítil, jak je najednou v mé náruči uvolněná, jak se hroutí v mém objetí. Slyšel jsem, jak se jí zrychlilo srdce, jak čím dál rychleji dýchá..Voněla. Moje sestra se obyčejně nevoní, ale dnes krásně voněla nějakým drahým francouzským parfémem. Rozpustila si dosud svázané vlasy, kadeře jí obtočily šíji a sklouzly po zádech a ona šeptá:

„Děláš mi takové starosti. Bojím se o tebe, bratříčku..“

„Čeho by ses bála? Vždyť jsem..“

„Ach! Bojím se, že tě ztratím a bez tebe už nebudu mít nikoho. Jen svůj smutek a slzy.“

„Máš přece Petra.“

„Petra!? Kdo je Petr? Kdybys věděl, čím je, takové zvíře! To kvůli němu jsem odešla a kvůli němu jsem dnes taková, jako mě vidíš, to on…!“

„Jsi krásná. Ale krásnější bys byla, kdyby ses usmívala.“

„Nebýt tebe..Jsem tak osamělá!“

„A co matka?“

„Naše matka? Dobře víš, že mě nenávidí, protože můj otec ji vždycky moc bil, víš dobře, jak plakala a že právě proto utekla z domu, a pak – na ulici, ve blátě a bídě jsem se narodila já, špinavá holka…“

Neměli jsme společného otce. Můj zemřel prý nějakou nešťastnou nehodou, od jejího raději utekly. Pak jsme s Danny přijali jméno po matce – Cooperovi. Všichni říkali, že na naše otce by se mělo co nejrychleji zapomenout.

„Dnes je to všechno jinak, uvidíš.“

„Nedokážeš si vůbec představit, v jaké je matka situaci! A v jaké jsem já!“ vysmekla se mi a vstala.

„Danny?“

„Nevíš, co mluvíš! Vlezlo ti to na mozek, nech mě samotnou!“ a otočila se ke mně zády, tvář schovala v dlaních a celá se klepala. Odešel jsem. Nemám trpělivost jí pořád utěšovat, pořád poslouchal to její fňukání a věčnou nespokojenost. Já jsem spokojen. Já ano. A to musím věčně trčet sám, doma.. A čekat, kdy se vrátí od toho svého Petra. Mám jen ji, a ona říká, že má jen mě. Máme se oba navzájem.

Doktor nás navštěvoval pořád častěji. Chodil za mnou a dlouze si se mnou povídal o všem možném. Přišlo mi to hloupé. Říkal, že jsem moc nemocný. Ale já se cítím zdravý! Copak mám horečky? Copak mám rakovinu? Jak to, že jsem nemocný, když mi nic není? Matka za mnou přestala chodit, ale často jsem ji zahlédl, jak stojí u okna, nebo zaslechl cinkot skleničky a láhve vína..a to mnohem častěji, než dříve. Začala silně pít, hroutila se, bledla, byla čím dál slabší. A Danny pořád mluvila s doktorem o metodách pana Wiederse a prosila ho, ať mi zvýší dávky, že si myslí, že je to se mnou čím dál horší. Doktor o tom ani nechtěl slyšet a přemýšlel spíš o tom, že mi léky zruší. A jednoho dne, když jsem si chtěl vzít medicínu, jako obvykle, mě sestra chytila za ruku a řekla „Ne.“

„Co se děje? Bral jsem vždycky..“

„Ne. Už víc ne. Doktor říkal, že ses už skoro uzdravil.“

„Cože?“

„Prostě už ty léky neber. Tady jsem ti připravila jiné pilulky, jsou to ty, co jsi bral předtím. Budou lepší..“

„Ale – říkali jste, že přece potřebuji něco silnějšího.“

„Už ne. Už jsi skoro zdravý.“ A dala mi do ruky nějaký bylinkový čaj.

Zajímalo by mě, co do toho dala. Sedl jsem si do křesla a usnul.

Lupnutí. Vzbudilo mě hlasité křupnutí něčeho moc divného. Nikdy v životě jsem nic takového neslyšel. Bylo pozdě v noci, lampy už nesvítily. Zažehl jsem svíci a posvítil si na místo, odkud se to ozvalo – na okno. Bylo otevřené, prázdné, vítr silně vál a hnal do bytu studený vzduch.Podíval jsem se dolů. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Na okně byla připevněná stočená záclona a na jejím konci viselo tělo naší matky.

Šel jsem za Danny a vzbudil jsem ji. Vykřikla, asi se mě lekla, když jsem nad ní stál s tou svíčkou a svítil jí do obličeje. Vzal jsem ji za ruku a odvedl ji do kuchyně. Látka se začala pomalinku trhat, vlákno po vláknu.. – nu, my máme chatrné záclony, chtělo by je vyměnit. Danny se podívala dolů, vítr si hrál s jejími vlasy a trochu jí vzdouval noční košilku. Pak se prudce otočila. V očích nevýslovné zděšení a padla mi do náruče.

„Pojď od toho okna, ještě se nastydneš.“ zašeptal jsem.

Policie ohledala mrtvolu. Maminka se totiž mezi tím utrhla a s kusem záclony se zřítila dolů na ulici. Vyptávali se mě a vyptávali se mé sestry. Nakonec za mnou přijel nějaký velký černý vůz, naložili mě a odvezli. Mezi přítomnými jsem rozpoznal našeho rodinného doktora.

Nepochybně si mysleli, že jsem to udělal já. Ano, je to logické, byl jsem to já, kdo tam stál první. Odvezli mě do nějakého divného vězení, ale nebylo to tak zlé. Pouštěli nás na krátké procházky, dobře vařili a slušně se k nám chovali. Nakonec – bylo tam hezky. Často jsem potkával doktora Wiederse. Asi tu měl na starost zdraví vězňů. Psal jsem dopisy, jméno – Danny Cooperová, ale nepřicházela odpověď. Ani pan Wieders nevěděl, co je s mojí sestrou.

Danny. Bývala moc hezká. Kdoví, jaká je teď? Má pořád ty jasné oči a útlý pas? Češe si ještě vlasy do nádherných spletenců splývajících až do půlky zad? Chodí ještě slušně oblékaná a pláče? Má mě ještě tak ráda? Já ji měl vždycky moc rád. Když spala, sedal jsem si k ní na postel a poslouchal, jak klidně oddychuje, díval se na její půvabný obličej a když byla odryta, přikryl jsem ji, aby mi nenastydla. Teď je mi moc smutno, protože ji nepotkávám každý den, protože ji nemám v objetí, protože se o mě nikdo tak nestará jako ona. Myslím, že Danny je anděl.

Doktor Wieders mi dával nějaké úplně jiné léky. Do pokoje mi umisťoval různé květiny a divné předměty, taky jsem tam měl mističku se rtutí a nevím, proč to všechno. Mnohem méně jsem spal. Zato častěji jsem se propadal do svého Ticha. Sluch se mi stále zostřoval, slyšel jsem všechno, všecičko, co si povídají ve vedlejších pokojích, jak dýchají, jak jim tluče srdce, všecičko. Bylo mi to nepříjemné. Tvořilo to svět plný všelijakých zvuků a já se nemohl soustředit, nemohl jsem najít klid. Někdy jsem se probouzel se spaní, protože si někde někdo ještě četl a mě rušilo otáčení stránek, jak se lámal papír... Nesnesitelné.

Jednou si mě pak Wieders pozval k sobě do kanceláře.

„Jak se cítíte, pane Coopere?“

„Dobře. Vždycky mi bylo dobře.“ Kdesi v chodbě někdo zasténal. Bodlo mě v uších, chytil jsem se za ně.

„Až na ty uši. Jsem na ně TAK citlivý - - a tady je příliš hluku, než abych našel klid.“

„Opravdu? Kolik toho slyšíte?“

Trochu mě to rozčílilo.

„Všechno. Slyším, jak dýcháte, slyším vaše srdce, ba slyším i srdce toho blázna, co je momentálně na zahradě, toho, co spí vedle mě, co se budí ze spaní a když je vzhůru, tak se zmítá v křečích.. Slyším, že v mém pokoji je zrovna nějaká uklizečka, že si zpívá a že zrovna mění květiny, že stírá podlahu.. Pane doktore..“ chytil jsem ho za ruku „tohle je k nevydržení. Je to nekonečná mozaika.. a neumím se jí nijak bránit. Slyším i sám sebe, jak se napínají moje svaly, jak mi vržou klouby, jak mi pracují vnitřnosti, jak hýbu očima..VŠECHNO!“

Těžce jsem dýchal. Pustil jsem ho a zhroutil se do křesla.

„Přijďte večer.“ Řekl mi doktor a v zamyšlení se obrátil k oknu.

Stmívalo se. Kdesi v dálce určitě stála nějaká hodinová věž. Odbilo devět hodin. To byla doba, kdy chodí zamykat cely. Proklouzl jsem hlídce a přišel do kanceláře pana Wiederse. Nebyl tam. Možná mě nečekal. Popravdě řečeno jsem byl až do teď pohroužen do svého Ticha a probraly mě až ty hodiny.

Procházel jsem místností. Hlídka zamykala pokoje, cvak, cvak, cvak. Tři západy. Spustil se déšť, kap, kap, kap, kap, kap…Rychle a rytmicky. Nesnáším tenhle zvuk. Je všude kolem a nemohu se před ním skrýt. V krbu plápolá oheň. Sedl jsem si k němu a pozoroval, jak plameny olizují polena, jak je mění v prach. Od ohniště se rozlévá utišující hřejivé světlo. Oheň má tak nádherné barvy, mění se a prostupují..Skládají se z tisíců maličkých jazýčků, některé mají jeden hrot, jiné hned tři, některé hoří dlouho a jiné umírají rychleji.. vždycky mě to fascinovalo.

„Drahá slečno Danielo Cooperová,
je mou povinností Vám oznámit, že dne 18.5 spáchal Váš bratr sebevraždu. Před svou smrtí se mi důvěrně svěřil, že jeho sluch je příliš citlivý, než aby to mohl dále snášet. Pozval jsem ho do své kanceláře, ale nepřišel, proto jsem se ho rozhodl vyhledat sám. Jeho pokoj jsem našel prázdný. Musel někde proklouznout, aby se dostal do mé kanceláře, kde mě pravděpodobně očekával. Váš bratr tam ,nejspíše v důsledku své duševní nemoci, vstoupil, lépe řečeno - „vlezl“, do krbu a upálil se. Bohužel jsem se vrátil příliš pozdě, než abych mu mohl pomoci.
Máte mou upřímnou soustrast.
            Dr. Weaders “

Qqqqqqqqqqqqqqq

Korekturu a přípravu do HTML a CSS provedl Cody.

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana ×  Bloxxter ×  O Codym ×  Články ×  Cizí díla × Knihovna ×  Magie ×  Necronomicon ×  Srazy ×  Ke stažení ×  Odkazy ×  Mapa stránek ×  Diskuse ×  Kontakt