Qqqqqqqqqqqqqqq a její tvorba

Šla jsem jednou večer sama lesem – vracela jsem se z pouti. Bylo mi jasné, že bych přišla pěkně pozdě, kdybych obcházela půl města. Šlapala jsem po lesních cestičkách, zkratkách, po kterých chodím už od mala. Odbočila jsem na louku. Nade mnou už dávno vysvitly hvězdy a měsíc je všechny opatroval ve své stříbrné náruči.

Letmo jsem hledala Velký vůz a souhvězdí Labutě, když v tom jsem zaslechla tichý usedavý pláč. Kdo by sem mohl zrovna v tuhle noční hodinu zabloudit? (kromě mě, ovšem) Rozhodně ne nikdo se zdravým rozumem. Pozorně jsem naslouchala a udělala onen osudný krok – přirozeně jsem šlápla na suchou větev. PRASK! Pláč ustal.

Ale já ji už viděla jasně. Na borůvčí mezi již popadanou rosou seděla bytůstka, snad lesní víla, jež byla tak malinká, že by se mi snadno vešla do dlaně. Její dlouhé světlé vlasy se zaplétaly do listí borůvkových keříčků. Měla na sobě jemné bílé šaty tenčí než pavučina a nyní se na mě překvapeně dívala svýma jasně modrýma očima, jakoby čekala odpověď na otázku „Co tu děláš?“. A ještě překvapeněji se tvářila, když jsem se ta totéž zeptala já jí.

Povzdychla si a spustila: „Jmenuji se Vincent. V tomhle lese žiju. A kdybys chtěla vědět, cože tu dělám, kdyby ti to náhodou nedošlo, tak PLÁČU.“ Vypadala poměrně uraženě. „A co se ti stalo?“

„Rozsypal se mi náhrdelník. Perly se rozkutálely všude kolem.“ zvedla se a ukázala na kapičky rosy. Potom se na mě podívala, jako by mi něco vyčítala. „To se stává pokaždé, když se setmí. Je to prokletí. Pláču potom celou noc a posbírám je teprve až vyjde sluníčko.“

„To je pak navlékáš zpátky na šňůrku?“

„Samozřejmě.“

„A proč to děláš?“

„Protože…“ zarazila se. „Protože jsem to vždycky dělala.“

„Tak ukaž. Já ti je pomůžu posbírat.“

„Ne.Slyšíš? NE! Nech je ležet tam, kde jsou.“ Skočila před rosu a roztáhla ruce, že ji jako bude bránit vlastním tělem. Zahlížela na mě velmi odhodlaně. „Běž raději pryč!“

A tak jsem odešla. Víla za mnou ještě vztekle volala „A-a-a už se nezvracej! Ne-ne-neohlížej se! Dělej, běž pryč!“ Domů jsem přišla přirozeně asi stejně pozdě, jako „kdybych obcházela půl města.“ Vyhubovali mi a já jim nemohla nic říct. Nikdo by mi setkání s Vincent neuvěřil.(ostatně Vy asi taky ne) Dodnes nechápu, proč si nenechala pomoci. Pokud byste aspoň trochu tušili, dejte mi prosím vědět. Ráda bych té záhadě přišla na kloub.

Qqqqqqqqqqqqqqq

Korekturu a přípravu do HTML a CSS provedl Cody.

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana ×  Bloxxter ×  O Codym ×  Články ×  Cizí díla × Knihovna ×  Magie ×  Necronomicon ×  Srazy ×  Ke stažení ×  Odkazy ×  Mapa stránek ×  Diskuse ×  Kontakt