Qqqqqqqqqqqqqqq a její tvorba

Mars - kapitola II.

„Vy jste chtěli, abych vám dělala pobočníka. Tak tady mě máte.“

Emko na nás významně kývl, ale popravdě – takhle jsme si Kátělaot nepředstavovali. Stála před námi, zkřivenými prsty hladila po hřbetě svého pidlookého potkana Shukiho a ačkoliv stála na dva metry od nás, velmi specificky páchla jakousi seniorskou zkažeností. Skrčená dvěstěčtyřicítka ve starém ošumělém plášti na nás zahlížela skoro až povýšeně. Občas si říkám, že by se doktoři měli ve svém postupu vpřed mírnit, nebo budeme nuceni čuchat i starší exponáty. Na druhé straně, pokud nám ji vybral Emko, musela být fakt třída.

„Dobře. No, tak abychom se vydali.“ přešlápla jsem na místě. Kluci se netvářili moc nadšeně, jen Emko se usmíval. Popadl svou tašku, chvíli v ní hrabal a vytáhl nějakou značně poškrábanou destičku a čtečí čip. Aktivoval zařízení a začal do něho tupě zírat. Shuki hlodal Kátělaot ucho, což mi přišlo více než nechutné (nejen mě, dokonce i Nezmar upustil známku znechucení).

„Tak abychom se vydali.“ připomenula jsem výpravě.

Emko uložil mapu zpátky do tašky a hodil ji na vznášedlo. „Jo.“ pronesl přismysluplně. „Tudy! Máme před sebou pěkný kus cesty. Chci říct, že musíme přes celý Puchýř. Což je něco kolem 20km pěšky. Musíme to zvládnout do dvou hodin, protože jsme tu vlastně načerno a dokud je tady noc, neběhají tu zahradníci. Poplašný systémy musíme likvidovat postupně, jak jsem už říkal, mám tady virus,“ ukázal na tašku na vznášedle „který by měl zajistit, aby systém vypadl v dobu našeho průchodu, jak tam, tak zpátky. Nezmar má souřadnice, kde se nachází hlavní server.“

„Ehm…“ škytl Nezmar. „Nemám.“

Ztuhli jsme. Na pár vteřin zavládlo totální ticho. Přerušil ho Shuki, který teď hlodal cosi na babčině hlavě a hrozně to křupalo.

Emko: „Cože?“

„Nemám ty souřadnice.“

„Chlapci, nějaký nouzový plán?“ ozvala se Kátělaot.

„Budeme muset ty senzory nějak přeprogramovat na místě… Což je sebevražda.“ řekl Bagr a protáhl se, až to v něm zalupalo.

„Nezmare, ty jsi takový idiot!“ Emkovi se srpek vzteku dostal mimo kontrolu. „Jednou za čas se koná něco velkého a ty zapomeneš na tu nejdůležitější věc! Tak proč tam vůbec lezeme? A proč jsme lezli sem? To jsme si mohli zůstat ve Skleníku, tam nakonec taky nebylo nejhůř, že?!“

„Tak o tom bych se hádala.“ podotkla jsem.

Kátělaot se očividně bavila. Pozorovala nás jejíma svraštělýma očima a cucala si palec.

„Hele, zvládli jsme i horší situace. Viz. Skleník. Mám dojem, že tohle pro nás bude hračka.“

„Jo, hovno hračka. Se z toho posereme. Bude to sračka.“ Ozval se znovu Bagr. „Kašlete na to. Jdeme. Není moc času.“

Kátělaot se rozhlédla a tiše se sunula kupředu. Nevím, jestli taky vedla něco jako vznášedlo, ale s její vzezřením vypadala skutečně věrně přízračně. Ostatní šli za ní.

Cesta ubíhala pomalu. Mlčeli jsme. Emko opět vytáhl svou destičku a čip a zkoumal mapu. Bagr zase přemýšlel o tom, jak udělat práci za Nezmara. A Nezmar sám se tvářil provinile, hlavu zklopenou a prostě nic. Mrakodrapy řídly a sloupoví se snižovalo, takže nás cesta brzy zavedla až na samotný povrch Marsu. Kdesi z Puchýře k nám občas zasvětélkovaly reflektory osobních letadel. Je to zvláštní pocit jít taky někdy po měkkém prachu, i když se z toho tady neumírající Greenpeace snaží udělat trávník. Oceňuji sice jejich snahu navézt chemikálie a podpůrnou půdu vyráběnou v laboratořích, ale tohle je pořád prakticky poušť, tady nic ani růst nemůže. Greenpeace je vůbec zvláštní organizace. Kdysi bojovali za udržení zdravého životního prostředí. Boj prohráli. Takže dneska přeorientovali a snaží se všude rozšířit zeleň a naklonovat původní zvířectvo, i když je to vlastně taky trochu proti přírodě. Lidé jsou různí.

Mlčení přerušila Kátěalot. „Slyšeli jste už o Zemi?“

„Ne asi. Odkud jsem asi tak přiletěla. Z Marsu, ne?“ odsekla jsem. Jsem si jistá, že Kátělaot se na Marsu narodila.

„Z MARSU! Ty už jsi asi fakt ztratila pojem o časoprostoru!“

„Jen tak pro informaci – já jsem ze Země přiletěla. Sídliště Skleník.“

„Teďka tam mají nějaké trable.“

„No?“ ozval se Bagr.

„Hýbe se jim podloží. Vršek kolonií je dělaný normálně z betonu, sice několik metrů silného, ale trhá se to. Počítají s tím, že se sídliště brzy zhroutí.“ pokračovala baba.

„Hm. Takže ti idioti, díky kterým jsem utekla ze Země, se budou chtít nechat spasit na Marsu.“ postěžovala jsem si. V tu chvíli po mě cosi ze zadu skočilo a zapištělo mi to do ucha. Podrápalo mi to rameno. Otřásla jsem se hnusem – právě na mě jumpnul Shuki. Ohnala jsem se, chytla ho za něco, co jsem v té rychlosti své reakce nedokázala identifikovat a vší silou ho mrštila někam do prostoru. Zůstal bezvládně ležet. Výprava se zastavila. A Shuki se nehýbal.

„Chudáček malý!“ zmohla je Kátělaot na jediný přiškrcený výkřik. Poklekla k němu a snažila se ho prohlédnout.

„Nech ho ležet. Nevezmeme ho přece s sebou.“ ozval se Emko. Kolem Shukiho se vytvořil kruh.

„Jasně, dyť může mít něco s páteří.“

„No. Třeba má něco s páteří.“ Kvíkla Kátělaot.

„Uhněte.“ Odstrčil je všechny Nezmar. Podržel nad Shukim ruku a přivřel oči. „Pošlu mu trochu energie od Boha.“

„Blázníš? Nějaký křesťanský praktiky ho definitivně zabijí!“ chytila Nezmara za loket. Její zelenošedé kontaktní čočky se ve vykulených očích skvěle vyjímaly.

„Křesťanství jsou přežitý praktiky. Nemyslím Boha jako Boha, ale Boha jako Boha mišismu. Tys o něm nikdy neslyšela?“

To bylo něco pro Nezmara. Hrozně rád někomu dělal přednášky a ještě radši ho zesměšňoval před ostatními. Pro něho to byla jistá kompenzace své vlastní smolnosti.

„Mišismus je to nejuniverzálnější učení, na které můžeš narazit. Shrnuje v sobě pravdy mnoha náboženství světa a uceluje je v jeden celek. Učí víru v nejuniverzálnějšího Boha, který se projevuje skrz proroka. Náboženství samo už existuje něco kolem 1400let, ale po celou dobu bylo hodně utajováno, protože je to cesta skutečně moudrých. Zasvěcení samo je velmi specifická věc… Jak bych ti to jen přiblížil…“

„No, prostě jako byla dnes už skoro přežitá Kabala souběžnou se Starým zákonem, součástí židovské víry, tak dneska je zasvěcení, resp. Metromagie, součástí mišismu. Kdybys chtěla nějaké další informace, doporučuji knihy od Lama Lachim.“ Dodal Emko.

Kátělaot nevypadala příliš přesvědčeně. Jak by ne! Metromagií se zabývají jen úzké skupinky hackerů a většinou se snaží pracovat v utajení, tak, jako my. Nakonec ale baba odstoupila od Shukiho a Nezmar se pustil do práce.

Drží na potkanem svou dlaň a něco si potichu mumlá. Ruka se mu začíná třást, to bude tím přílivem energie z kosmu. Pak namířil prstem potkanovi na břicho a on s sebou zacukal, myslím, že se na vteřinku dokonce rozsvítil. Nezmar odstoupil. A Shuki se postavil, udělal několik malých kroků a pak s sebou znovu praštil o zem. „Doufej, že to přežije. Bůh se většinou nehodlá zabývat pidlookými páchnoucími věcmi s tak pitomými jmény.“

Myslím, že tahle věta se Kátělaot docela dotkla, nicméně vzala si Shukiho do náruče a šlo se dál. Konečně se začal rozvíjet dialog. Kluci diskutovali o tom, jestli si mají na místě ukrást trochu zeminy pro svoje dvoumetrové kytky Žofie. Kátělaot zírala do Emkovy elektronické mapy (vlastně to bylo jen určovalo severu a vzdálenosti od hlášených objektů v Puchýři) a občas jsme změnili směr. Ona jediná nejspíš věděla, kde se tady, v kráterovém vrásnění v prostoru zhruba 20km, nachází přísně utajená zahrada na pěstování stromů a zeleniny a výrobu kyslíku.

Konečně to vypadá, že se blížíme k cíli. Zbývá nám asi jen 15min. na najití serveru, zavirování a rozbalení náčiníčka na vhodném místě. Problém je ale v tom, že server sám obalují stovky kamer a bezpečnostních zařízení, které ho před hackerským zásahem chrání. Věřme Bagrovi a Nezmarovi.

„A jsme tu.“ zhroutila se Kátělaot několik metrů před branou. Bezcitnost naší výpravy ji tam nechala ležet a zcela ohromeně jsme pokračovali k bráně. Vlastně jsme udělali dobrý skutek. A dvakrát. Za prvé – společně prožitá životní traumata neuvěřitelně sbližují, čili vztah mezi ní a Shukim to jen prohloubí. Za druhé – tím, že jsme se o ně nestarali, jsme získali tolik potřebný čas.

„Jo. A jak chcete najít ten server?“ neudržela jsem se poznámce.

„Potřebujeme tomu urvat jedno bezpečnostní zařízení, které má anténu. Akorátže bude problém se k nim dostat. Když se dívám na ty vysoký zdi a mříže…“ zkonstatoval Bagr.

„Kdo se obětuje?“ Emko.

„Spíš koho obětujeme?“

Podívali se na sebe. A pak, jakoby si četli myšlenky, se usmáli a otočili se směrem ke Kátělaot a Shukimu.

„Přineste někdo toho chcípáka.“

„Promiň, koho přesně máš namysli, Emko?“

„Toho pidloočejšího.“

A Nezmar šel pro potkana. „OK.“

Když ho byl přinesl, utvořili jsme kolem Shukiho hlouček a dali jsme se do hypnózy. Obětovala jsem svůj růženec a Emko zaříkává:

„Shuki, cítíš, jak se tvé tělo uvolňuje. Uvolňují se ti zadní ťapky a ocas.“ mává nad ním mým přívěskem. Shuki vypadá, že to na něho působí, ale jeho ocas se ne a ne uklidnit.

„Tvůj ocas je těžký. Lehni!“ potkanův ocas se trochu zklidnil a skutečně lehl. Zvíře samo se tváří šťastně.

„Tvé přední tlapky jsou úplně uvolněné. Přirozeně leží a odpočívají.“ Že by ležely zrovna přirozeně, to se říct nedalo. Ale hypnóza zřejmě působila.

„Pusť mě k tomu, já to chci taky zkusit!“ zaškemral Nezmar.

„Hele, teďka na to nemáme čas.“

„Prosím…“

„Vždycky to akorát zkazíš. Nehledě na to, že v téhle kaši jsme stejně kvůli tobě.“

V tom se zvíře začalo zase probírat, takže Nezmar vyškubl Emkovi růženec a zkusil to po svém:

„Chce se ti spát, chce se ti spát, tvé víčko je těžké.“

A skutečně – Shukiho oko se zavřelo.

„Co s ním?“ špitl Nezmar. „Teďka spí dokonale jako poleno.“

„Tos to trochu přehnal, nemyslíš?“

Nezmar zaříkává potkana dál:

„Až ti dám příkaz, zvedneš se a půjdeš odhlodat jedno z bezpečnostních zařízení s anténou a přineseš ho sem. Jsi mi dokonale poslušný. Přineseš zařízení s anténkou. Běž!“

Shuki se zvedl a trochu potácivě se vydal na cestu.

„Neřekl jsem, ať se plazíš! Běž!U-T-Í-K-E-J!“

Potkan se dal do běhu a za chvíli se nám ztratil z očí. Chvílemi jsem zaslechla dunivé nárazy, jak nevybíral zatáčky uvnitř budovy.

Nicméně čekali jsme těch zbývajících 10minut a Shuki nikde. Sedíme na zemi a přemýšlíme, co se mu asi mohlo stát. Že by se z hypnózy probral? A pak mě napadla spásná myšlenka.

„Kluci? Proč vůbec musíme provádět operaci uvnitř? Vždyť tady 20km okolo nikdo není.“

Svitlo jim v očích.

„A čekat na Shukiho je vlastně taky celkem sebevražda.“ Dodala jsem.

Emko na nic nečekal a začal světit dvojitý kruh. Nezmar s Bagrem se, podle našeho klíčového grimoáru Lama Lachim, dali do vykuřování prostoru kadidlem s vůní myrty a já se starala o přípravu oltáře. Provizorně šteluji vznášedlo a házím přes něho bílý ubrus. Rozsvěcuji velké diody (z mé zkušenosti ze Sítě vydrží déle než baterky) a připravuji náčiníčko. Nezmar se převléká do rituálního pláště.

„Ehm.“ odkašlal si. „Vy se nepřevlékáte?“

„Není čas.“ řekl Emko pokládaje na oltář kamennou destičku a křídu.

„Ne. Já jsem plášť nikdy nevedla.“ Usmála jsem se jeho pokusu. Nezmar dostal zahanbený výraz, očividně mu bylo trapně.

„Klídek. Metromagie přece nic nepřikazuje ani nezakazuje.“ Povzbudila jsem ho. Všechno je nachystáno. Kolem kruhu svítí diody, vrhají do noci přízračné stíny odrážející se od oltáře a od nás. Kopírují každičký náš pohyb. Připadám si, jako bych byla znovu ve Skleníku. Z výšky to muselo vypadat dost podobně. Blikotající světla, tma, ticho. Skleník spí. A my máme důležitý úkol. Konečně jsme dorazili na místo určení, tedy téměř. Konečně můžeme započít s vytvořením vlastního egregora. Uvidíme.

Ticho. Neuvěřitelné, hluboké, vyčkávající ticho se plazilo všude kolem nás. Snoubilo se s černotou, kterou byl nyní pokryt celičký Puchýř. Nyní vzhledem m Marsu nastává sextil Jupitera a Venuše. V Medium Coeli se právě pohybují dvě planety – Merkur a Země.

„Takže kdo to povede?“ zeptala jsem se.

„No, to nevím.“ usmál se Emko.

„Myslela jsem, že jste se domluvili, kluci.“

„Ehm.“ zakašlal Bagr. „Ne.“

„Tak si stříhneme.“ nahodil Emko, který si vždycky ví rady. Tedy, skoro.

„Jasně. Vítězové s vítězi.“ mrkla jsem. Postavili jsme se do dvojic a připravili si pěsti. Stříhala jsem s Nezmarem a Emko z Bagrem. Temnotou zaznělo naše sportovní „KÁMEN, NŮŽKY, PAPÍR!“ Ze soubojů vzešli jako vítězové Nezmar a Bagr. A úplným vítězem se nakonec stal Nezmar. Bohužel není moc času, aby se slunil ve světle slávy planoucích diod, a tak jdeme na věc.

Nezmar stojí u oltáře a soustřeďuje. Já, Emko a Bagr stojíme kolem, držíme se za ruce a dupeme, až se práší. Začínáme chytat rytmus. Potom na destičku píše slovo D´Bill. Emko se pohnul do nějakého určitějšího útvaru, tvoříme kruh a stále vydupáváme rytmus. Ve středu stojí Nezmar stále se zavřenýma očima, ruce položeny na destičce se soustřeďuje na jméno a nahromadění energie. Pole začíná být cítitelné a sílí.

Nezmar počíná do rytmu také dupat a šeptá jméno egregora. Pociťuji, že akci už jen tak něco nepřeruší, dostáváme se do mírného transu. Dým z myrty se mi dostává pod kůži a formuje se jakýsi vír. A pak se ozval výkřik.

To byl Nezmar. Vždycky všechno zkazí. A tentokrát seděl a držel se za palec. „ON MĚ KOUSNUL! Ta krysa mě hryzla!“

„Co blbneš? Jaká krysa?“ vykulila jsem oči.

„Ty bláho, on už se nějak projevil i na fyzické rovině?“ divil se světaneznalý Bagr.

„Pokračujte! D´Bill! Pokračujte! D´Bill, D´Bill!“ řval Emko a divoce tančil v kruhu.

Nezmar přešlápl a pod jeho dlouhým rituálním pláštěm se krčil Shuki. V tlamě poslušně držel bezpečnostní zařízení s anténkou.

„To snad…!“

„Kašlete na n-ě-h-o. Pojď-te tan-čit. D´Bill...“ nenechal toho Emko.

„Je pořád v hypnóze?“ zeptal se Bagr a šťouchl do Shukiho rituální kudlou. Potkan se ani nehnul, jen tam seděl a tupě zíral doblba.

„Ty krávo. Hezky, Nezmare.“ ocenil jeho hypnotické schopnosti Bagr.

„To je fajn. A co s ním jako chcete dělat?“

Krajinu roztrhl další výkřik, tentokrát Emkův. Porazila nás tlaková vlna. Ztratila jsem vědomí.

Když jsme se probrali, byla ještě noc. Kolem se válely rituální potřeby, kdesi v dálce sténal Nezmar. Bagr se otřepal.

„Dobře.“ pronesl. „Možná je tu trochu bodel, kamarádi, ale stálo to za to.“ Postupně se zvedl a sbíral poházené věci. Posadila jsem se. Vedle mě ležel Emko. Pomalu zvedl ruku a rukávem si otřel uprášený obličej. Pak otevřel oči a velmi zmoženě řekl „Je na světě. Ale že to byl porod.“

„Jé, hele, Shuki!“ zaslechla jsem Bagra. „Leží tu pod vznášedlem.“

„Chudák. Co ten toho nezažil.“

„No, vypadá trochu staře.“

„Nebo mrtvě.“

Pokusila jsem se vstát, úspěšně. Dobelhala jsem se k němu. „Ukaž mi ho… Není starý, je jenom uprášený. Půjč mi ho.“ Bagr mi s radostí potkana přenechal.

„Tys toho zažil, viď. Poslušný potkan, přinesl nám anténu.“ pohladila jsem ho, ačkoliv mi to bylo krajně odporné.

„Hej, kluci! Vstávat! Jde se domu.“

Ticho a mrtvo si pohrávalo s posledními záchvěvy půlnoci. „Podle hvězd, tipuji, jsou tak tři hodiny ranní.“ zhodnotil hvězdné nebe Emko. Pomohla jsem Bagrovi s úklidem, Shukiho vzala do kapsy a nakopla Nezmara. Emko také vstal a vydali jsme se na cestu.

„Jak to vůbec dopadlo s…, Emko? Myslím tu…tu…“ koktal polámaný Nezmar.

„Jo. Jasný. No, žije.“

„To je škoda.“

„Cože?“

„Myslel jsem, že už umřela.“

„Nesmí umřít, když jsem ho vypotil z vlastní krve. Doslova.“ odfrkl si Emko.

„Jak „ho“? Já myslel tu babu!“

„Jakou?“

„Kátělaot, celým jménem Kátělaot Použitou.“

„Jo, aha. No, tak to čert ví, kde je jí konec.“

„Nemůžu si pomoct, ale D´Bill. To je stejně hezké jméno. Kdo to vymyslel?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Nepamatuji se. Byli jsme úplně namol.“

„No, to je ovšem velká škoda…“

„Větší, než že žije Kátělaot?“

„To nevím, o tom by se dalo polemizovat.“

„My o vlku a vlk za humny, koukejte!“ Bagr nás dokonale vytrhl z nostalgie. Ukázal na hromádku jakéhosi dezorientovaného čehosi pohybujícího se. Letělo to poměrně rychle přímo k nám.

„Ehm, myslte na to, co já?“

„Myslíš jakože je na vznášedle rychlejší než my za běhu?“

Kátělaot se přibližovala a už z dálky nám hrozila pěstí: „Já vám dám, vy chuligáni! Takhle zneužít nebohou stařenku! Vy ještě uvidíte!“

„Vzhledem k tomu, že my máme jen jedno vznášedlo na čtyři osoby… PRCHEJTE!“

A tak jsme celou cestu utíkali před Kátělaot, naštěstí úspěšně. Jakmile se před námi začaly objevovat první špičky mrakodrapů, věděli jsme, že jsme zachráněni. Zmizeli jsme v jejich sloupoví, mávli si na Taxi osobní letadlo a rychle ujížděli domů – na střechu našeho milovaného nejvyššího mrakodrapu Puchýře. Měla jsem v sobě jistý pocit zadostiučinění - D´Bill žije. A Kátělaot naneštěstí také.

Qqqqqqqqqqqqqqq

Korekturu a přípravu do HTML a CSS provedl Cody.

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana ×  Bloxxter ×  O Codym ×  Články ×  Cizí díla × Knihovna ×  Magie ×  Necronomicon ×  Srazy ×  Ke stažení ×  Odkazy ×  Mapa stránek ×  Diskuse ×  Kontakt