• Hláška týdne: "Růženec je mocná zbraň, silnější než atomová bomba." - nástěnka na kostele Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a Svatého Kajetána (až na věky)
• Podzimní fascinace za sebou nechala odstavce vypsané z knížky Josef Sudek o sobě.
• V posledním čísle TYPOgrafického časopisu na téma pouliční propaganda vychází pár klokánkových fotek ze Španělska a krátký fejeton.
• Zima mi vtiskla do dlaně básničku. Jmenuje se Hra v kostýmech.
• Výlety do kladenské Poldinky nesou první ovoce. Na tom posledním jsme byli s Blueskinem a fotky jsou na Deviantartu.
  
• Marzsa objevila pikantni podobnost mezi mnou a mym bratrem. Pokud na teto fotografii zakryjete bradu opileho nebozaka bratra, dostanete mne s parukou. Dava smysl asi jenom tem, ktery me znaj.
• Jitro kouzelniku se zase prokrvuje. Tuto sobotu vysilame zaznam unikatniho koncertu Gamelanu. Doted na to byl Klokanek sam, ale nastesti se objevili dva novi spolupracovnici: romistka a adeptka dokumentaristiky Rozalie Kohoutova a malir a kytarista Jiri Vetesnik.
• Na FAMU visí černý prapor, umřel Bohuslav Blažek.
• přístupů sem (ne že by na tom záleželo)
  [stařinky]
  

Automatický psaní, chrlení potoků slov považuju sám pro sebe už za něco jako nectnost, hřích nebo úchylku. Vždycky jsem ten pocit v sobě měl, vždycky jakoby mi něco řikalo, že to co si po nocích v zoufalství dopřávám, že ten ventil, kterej otevírám, aby vylezla ven pátra nashromážděnejch slov vobrazů a pocitů, že to je něco špatnýho, a když už jsem tak hříšný, že této vášni propadám, neměl bych rozhodně nikoho obtěžovat natolik, abych mu napsaný dával přečíst. To není žádný umění, rozčilujou se ty, který literaturu nebo dokonce psaní vystudovali... Poslouchám jejich argumenty a pomalu si zoufám. Ale stejně. Když jsou všichni pryč, nikdo mě nevidí, uvařím si čaj a nechám mezi jednotlivejma miskama ze sebe lítat slova. Od tý doby, co jsem četl Kerouaca, Hrabala a Jáchyma Topola, si myslim, že to je nejupřímější způsob psaní. Když mám napsat reportáž nebo vážnej článek, nejde mi to, slova musím formovat tak, aby se to dalo číst, vysvětlovat souvislosti, držet se spisovnosti. A nebo se pokusim psát, jak mi zobák narost, jak nás učil Tomáš Kubeš na letních reportážních workshopech. Ale i tak to je přetvářka, snažím se nesnažit se.

Dlouho jsem na tuhle stránku nic nedával, potom, co mi X různejch lidí řikalo, že si ji prohlíželo. A lidi, před kterejma bych se styděl řikat nějaký intimnosti... a na druhou stranu nemá cenu psát nic jinýho než intimnosti, než to nejhlubší zevnitř. Některý lidi to viděj jako zbytečný se šťourání ve svejch bolístkách. Nejdřív mě to raní, protože to jsou lidi blízký, pak nad tim přemejšlim, pak to hořce přijmu a nepíšu, tvrdě a cynicky si proklesťuju cestu džunglí města -- a jsem nešťastnej. A ňáký noci, kdy fouká teplej vítr a v mý hlavě se objevujou slova, jsem vyflusanej, fyzicky unavenej, lezu přes ty pražský kopce a řikám si, že to je všechno nahovno, ve dvě ráno dorazím domů, zapnu počítač a slova ze mě vytrysknou jako ohromná úleva, konečně v randálu bušenejch kláves jsem sám se sebou, cejtim se a vim, že to jsem já. A pak zase ty rána, paneláky, tichý smíření se s tim, že "některý věci prostě nějak jsou a nikdo s nima nic nezmůže" a tak. Nechci nechci nechci, opakuju si, ale už ani nevim, co ještě je společensky možný.

Když byly v Nymburce narozky Eldaru, natáčeli jsme ještě večer po městě záběry z nočního města. Nádherný obrazy, miluju to město, krásu, nevim, co dělám v zaplivaný Praze. Našli jsme oheň, zevlové pálili podlážky na hasičským hřišti, pili pivo z petky, kouřili špeky, dal jsem si s nima, najednou jsem se propadnul do hluboký úzkosti z mužskýho pólu, z jangu, jak praví Tao, z toho, jak utíkám dopředu, do stran šťouchám loktama a myslim jenom na svý vlastní cíle. Zatoužil jsem po zpětný vazbě, po tom, aby mi lidi řekli, co je na mě blbý. Napsal jsem pár zpráv, ale nikdo se neozval. A pak začaly chodit z úplně jinejch stran -- vesmír nám vždycky dává to, o co si řekneme -- lidi mi řikali tak hnusný věci, až jsem se klepal, začal jsem se nesnášet a nesnášet je, rozpadal jsem se pod tim tlakem a nejdůležitější mesidž byl, že jsem magor, že jsem divnej člověk, kterej nezapadne mezi ostatní, kterej všude vyčnívá, kterej všechny udivuje svojí jinakostí, exot, za kterýho se všichni musej stydět.

Kami mi ukázala že i ty filmy, co chci natočit -- a stejně tak příjmací komise na FAMU -- jsou o stejnejch magorech, o lidech nemocnejch, nezdravejch, blbě komunikujících, jako já jsem. Slabým hláskem se bránim, že přece takový lidi taky maj co říct, že je na nich vidět vždycky něco krásnýho, něco co nás může inspirovat, B. na mě písmenkama řve proč ale ukazovat tyhlecty nemocný lidi, dyk trpí každej a jsou lidi, který jsou postižený a taky si nestěžujou, co to komu dá? Já nevim. Myslel jsem si, že dělám všechno, co můžu, že to dělám upřímně, že ty věci, co točim nebo chci točit, vycházej z lásky k lidem... Z. je taky zoufalá, je to jeden z nejkrásnějších lidí, který znám a stejně jí všichni řikaj, jak je odlišná, divná a magor a od tý chvíle už mi je líp, nejsem sám a když už dokážou odsuzovat takhle krásnýho člověka, znamená to, že ten odsudek musí bejt falešnej... A třeba strach z jinakosti, kterej máme vždycky. Ale zase co když se uzavřu do komunity nějakejch podivínů, který se navzájem chápou a udržujou ve svejch iluzích? Ale třeba je k tomu člověk opravdu odsouzenej, když není stejnej jako ostatní. Na základce, jsem byl zoufale sám a to, že mě vzali do Mensy, spolku lidí sdruženejch podle jednoduchýho kritéria -- naprůměrnejch výsledků v IQ testu -- mi dalo pocit, že mám aspoň někoho. Stejně snaha o pochopení musí zase vyjít od mně, a přesvědčení, že ostatní lidi sice můžu pochopit, ale oni nejspíš nebudou chápat mě, není už tak hořký, je prosvícený světlem buddhismu a lásky hinduistickejch učitelů, který stejně neuznávám jako autority, neboť neuznávám žádný autority a přesto je vyhledávám, abych se jim mohlu nábožně podřídit a pak se z jejich pout zase "silně" vymaňovat... Těšim se, až si přečtu Freuda, v 14 letech na něj bylo možná příliš brzo.

To jsou mý malý války, každej tejden jedna, -- a jak bolej, tak jsou důležitý, abych se srovnal a když už nenašel klid ve statičnosti, našel ho aspoň v neustálým pohybu a pochybu -- nikomu o nich nevykládám, abych nebyl nařčen ze zločinu zabývání se sebou samým a tohle psaní je možná jenom útržek, kterej jsem si dovolil pustit ven. Reakce na tyhle útržky choděj dlouho dlouho, teď mi sem tam někdo okouzleně napíše reakci na věc, kterou jsem napsal v patnácti, ale já jsem už o sedum let starší a řešim o sedm let jiný problémy... A rozpačitě mlčím, nevím, co na takový mejly odpovídat... Když jsem napsal tříkouskovou reportáž ze Španělska, napsala mi Viola (dlouho dlouho mlčící), že mám oči a že viděla stejný věci v New Yorku, bylo mi krásně, že to není zbytečný... Že ten život, hledání, krása a občasný zoufalství nejsou zbytečný. Ale zbytek jsou pochyby. Vysypej otázky do řeky s oblázky (Irena a Vojtěch Havlovi, muzikanti hrající snad nejkrásnější hudbu na světě a přesto na svejch webovejch stránkách prosí o příspěvek na reedici svých alb a nejsou na veřejnosti příliš známý)

Kristína mě seznámila s jednim zvláštním malířem, jmenuje se Luba, hned jak jsme si spolu sedli ke stolku, začal řvát a vyprávět historky ze šachty, Rozumíš, řve zpoza hranatejch intošskejch berejlí, zatímco mě bouchá do ramene, aby ukázal, že je po hornicku nevychovaný, jsem horník, a pak vypráví šílený historky jak na šachtě potkával intelektuály a faráře a jak mu ve tmě a prachu dávali under-groundový přednášky o umění, Bibli a všem, svérázným způsobem interpretuje evoluci (mozek zapisuje do DNA zkušenost, jak jinak by to fungovalo?), mluví o "unitrární" teorii pole a "rock-end-rollu". Po svým guruovi Igoru Zhořovi zdědil jakési cosi, co nazývá Indukcí, je to nejdůležitější slovo jeho světa (i když to popírá), dlouho nechápu o co jde, ale jemu je to jasný, a musí dělat indukční pásma, natočíme s ním rozhovor do rádia, tři hodiny nám vykládá o umění a šachtě a Zhořovi a indukci, odvysíláme to, je to obhroublej chlapík, kterej si mele svou a řve nestydatý poznámky po servírce... Pak v Brně pořádá indukční pásmo, slíbím mu, ale spíš se nechám ukecat, že ho natočím na DV, tak jako ukecal desítky jinejch lidí, aby se podíleli nebo se přišli podívat na akci, o který nikdo netuší, co by měla být, zaznamenávám ji na kazetu stále ještě s odstupem, výstup se nepovede, skončí zklamáním, Luba před hospodou skoro brečí, pak jedeme po dálnici domů, je sklesnej, smutnej až do hloubky, vykládá mi o svým životě a začínám ho milovat, už to neni magor ale nádhernej čověk, pábitel... A pak mi Kami ukáže že to je jenom další podivín jako já a že film s názvem Induktor bude jenom dalším výletem do podivnýho světa -- a mám dojem, že se z týhle podivnosti nikdy nevysvobodim a kdybych se o to pokusil, byla by to přetvářka a zase bych byl nešťatnej.

Balím si baťoh a vytrážím za svým bratrancem, se kterým si nás pletli a doteď pletou, kterej je tak spletitej jako já, tak podobnej, že se můžeme vidět na pár hodin jednou do roka, teď už vim, že se mu už nikdy nebudu smát, a vždycky, když jsem se smál, smál jsem se sám sobě.

Každej, kdo sebere dost nepokory k tomu, aby někoho zavrhnul, zavrhuje sám sebe, protože all in all si all we are all... A čim víc lidí budeš milovat, tim víc budeš šťastnější.