Josef Sudek o sobě

To je logický, člověk nemá bejt na všechno tak ortodoxní. Vždycky má mít otevřený dvířka taky někam jinam. Je to sice hezký být takhle zásadní, ale to může bejt každej mladej takhle zásadní. Ale pak se začne měnit prostředí, přijde nová generace, a už se musí s něčím počítat. To jináč nejde. To bylo, jest a bude. Nebejt toho, tak by to byla hrozná otrava. To by se muselo fotografovat pořád, jako to dělali ti staří. Ono se to dělá, ale jináč.
(str. 42)

U těch starých pánů, třeba u van Eycka, člověk musí obdivovat jen ten řemeslný výkon. To umění můžete dát stranou. Jen ten řemeslný výkon, co to bylo za rachotu! A není to přitom unavený! To je to nejtěžší. Víte, nejtěžší je vždycky, aby ta lopotnost tam nebyla cítit, aby to bylo, jako když tam není. Jinak řeknete: Sakra, to je hrůza, kdy ten člověk vlastně spal? Ale to musí přijít později. Když je ta dřina hned vidět, tak je to potom jen dřina. To je potom řemeslo. Víte, když to bylo nějaký, tak to byla nějaká dřina. Ono je to vždycky nějaká rachota, která by tam neměla být vidět. Tak by to mělo asi být.
(str. 49)

Fotografie chodila na švestky k malířům, to jinak nemůže být, tak to na světě bývá. Kam jsem chodil na švestky, když jsem začínal fotografovat? Chodil jsem tady do Galerie, to byla ještě v Rudolfinu. Chodil jsem tam na pana Piepenhagena, pana Kosárka a pana Havránka, na všechny krajináře, kteří tam byli.
(str. 52)

Nevím, čím to je. Když někdy chci dělat, tak to vůbec nevidím, to je zajímavý. Ono to zkrátka jde jenom někdy. Nevím, čím to je. Je to záhada, kterou nerozluštím. A kdybych chytračil, tak to taky nejde. A když to někdy jde a člověk potom toho udělá moc, tak to stejně vychází. Řekne: Tak to je rozmělněný tamhleto a tamhleto, tak to nic! Včas přestat, to je to nejlepší, nejlepší utýct, aby se to nezprotivilo.
(str. 60)

Funke, abyste rozuměl, do toho vplul, poněvadž se víc zajímal o literaturu. Oni ho v tom podporovali, protože v tom viděli jako něco novýho. Já jsem říkal: To je mi srdečně jedno. Oni třeba budou o mě říkat, že jsem starej protiva, ale to mě nezajímá. Mě zajímá to, co mně sedí. Víš, já nesahám nikdy přes plot, kde je mi to vzdálený.
(str. 72)

Co mám dělat, poručit si nemůžete, teď si to můžete jenom přát. Někdy se vám zdá, že to nepůjde, a pak to jde, a najednou to pak zase nejde. No, tak jako nevíte. V tomhletom jsem já ty programy, který jsem měl jako mladej, už dávno pustil z hlavy. Měl jsem dopředu naplánovaný, já blbec, co všechno udělám -- nakousl jsem toho moc, nedodělal nic.
(str. 87)

Ale tady je to obráceně, tady se o něco převalíte a teďka si myslíte, že byste to měl zaznamenat. Buďto se vám to podaří zachytit hned, jak jste to viděl, nebo přijdete později a pak už je to vždycky trochu jiný. I kdybyste si třeba napsal tu hodinu a třeba i všechno a přišel byste tam za den, za dva, tak tam trochu pravděpodobně nějaká změna nastane. Možná, že pro vás značná, ale ve skutečnosti třeba málo značná. Poněvadž když jste na to překvapeně koukal, tak ten váš vztah je k tomu úplně jinej, než když na to koukáte ten druhej den. Podruhý už je to trochu jiný. A teďka si to uděláte, jak si myslíte, ovšem zakopáváte o technický věci. To je ta největší ironie, která u toho je. Když se na to dobře podíváte a dobře to postavíte, tak můžete expozici trefit buď málo, nebo moc, nebo někdy akorát. Když vidíte negativ, ten je slibnej a pak ho budete kopírovat a řeknete: Hergot, tohle je blbý. A proč je to blbý? To teďka nevíte. Samozřejmě já se už teďka, abych to řekl ještě přesněji, já už se nekoukám barevně, já se koukám jen v tom poměru světlo-stín. Možná, že kdybych začal fotografovat barevně, tak by se mi to v hlavě všechno převrátilo a bylo by to už všechno někde jinde. Ale zatím fotografovat barevně nebudu, pravděpodobně se k tomu taky už vůbec nedostanu, to se může lehce stát. tak já už vidím jen v tom poměru světlo-stín a přechody mezi tím. Takže i když s tímhle počítáte a máte tu kopii, najednou vidíte, že vám to zešedlo, nebo že ten dojem tam není a jsou tam náznaky něčeho takovýho podivnýho. Řeknete: Hergot sakra, to už je marasmus, tohleto je marasmus, u mě je to pochopitelný, to jsem na tom asi blbě. Tak to radši někam položím, nechám to bejt a za rok se na to podívám a řeknu: He, kruci, ono to tak blbý není, ono tam něco zůstalo z toho původního. Ale teďka proč to je, to já nevím.

Pochopitelně mi to nikdy nevychází, jak bych chtěl. Představivost se mění, a když to potom uděláte a uvidíte, tak tam vždycky nějakej rozdíl je, někdy hrozně velikej, to je málokdy, že to je skoro tak, jak jste si to přál. Vždycky to je nějak jináč. Nevím proč.

A co potom děláte?

No, jsem otrávenej, nechám to bejt, počkám nějakej čas a pak se na to podívám znova. A pak vidím, jestli je to blbý nebo ne.

Ale to se ta vaše představa, jak jste sám říkal, mezitím změní.

Heleďte se, ono to bude asi jináč, spíš to bude obráceně, asi ta skutečnost, kterou jsem si dělal, se mi trochu vzdálí.

Ale taky vy se změníte za tu dobu, vy jste taky ta skutečnost.

To já nevím, jak to je. To je těžký, víte, sebe kontrolovat, to bych nechtěl. To by dopadlo blbě. No myslíte, že ne? To ne, to by dopadlo blbě.

Nemluvím o racionální kontrole, která je typická pro určité německé umělce.

To teprve ne. Víte, to je přesnost, která bolí.
(str. 107 - 110)

Ale na druhé straně je u Westona [USA] něco, co je nám velmi vzdálené.

Ale to je logický, to jináč nejde. Mají tam jiný prostředí. To je ta dokonalost, kterou tam v sobě mají, tu tam chtějí. To já nemusím mít. To je tam daný, u nich je to daný, protože ten jejich materiál, ne, kterej oni dělaj, už je takovej. To všechno je k tomu váže. Ale to u mě nemusí bejt. To já třeba můžu fotografovat čímkoli, to je jedno, jen aby to nějak šlo.
(str. 116)

Jistě, koukejte, ono na toho současníka okolí taky působí, i když na něj bude nadávat, tak na něj bude působit. Nemůže se z něho dostat. Vyseru se na něj... -- to je nesmysl, nemůže se vysrat, ...no, on se může vysrat, ale je mu to hovno platný, poněvadž kdyby se na to vysral, tak bude izolovanej v něčem, žejo, a bude s tím na to narážet a bude nasranej ještě víc.

Máte pravdu. Závislost na prostředí se projevuje výrazně u umělců v emigraci.

(...)

Jak jsem říkal: Raději v tý prdeli bejt, to je jedno, a nasranej, než v emigraci dobře bejt chudák smutnej. To potom hledáte ztracený štěstí. No, ztracený štěstí, pane! Kdyby člověk věděl, co to je štěstí, tak by byl blbej nebo moc chytrej a prosral by to v obojem případě, ale víte, štěstí, to nikdo neví, co to je. To poznáte, když už to není takový. Nebo spokojenost. To je široký slovo. Já myslim, že člověk je spokojenej, když řekne: No, tak dneska jsem toho moc neudělal, ale nadával jsem málo. To už je spokojenost, ne? Všechno je tak, všechno má svoje měřítka.
(str. 122 - 123)

Nemůžu si myslet, že fotografie není ničím ovlivněná. Vždycky bude něčím ovlivněná, musí být. Jako byla ovlivněná, když začínala, tak teďka bude zase... Bez toho nemůže být živa. Víte vždycky do ní musí něco strčit, jak ona strčí zase do něčeho jiného. Tak to je. Ovšem člověk s tím nemůže pořád držet krok, vždycky zůstane zpátky. Musí si udržet jen to svoje. Jinak nic jiného nemůžete chtít. Taková ta programová současnost, ta je vždycky protivná. S tím, víte, nic není. Dejte si s tím pokoj, to je pěknej prevít.
(str. 124)

A pak, já si myslím, že fotografie tu skutečnost musí mít stále před sebou, že s ní musí být pořád ve styku. Bez toho to není možný. I když bude fotografie barevná a ty barvy bude možný přeházet, jak budete chtít - určitě to tak bude a já už se toho nedočkám -, tak pořád ta realita tam bude hrát tu úlohu. S tím se nedá nic dělat. Ten aparát by vás k tomu dokonce sám dovedl, kdybyste to jako sám neviděl. Heleďte se, ono se proto ta fotografie musela narodit!
(str. 127)

tvořivo: povídky | fotky | článečky | seminárky | Moulinovy fejetony | ...další výtvory osobnosti: Carl Gustav Jung | Albert Einstein | texty Karla Havlíčka Borovského naučno: Keltové | germánská mytologie | klokánkův Nymburk web&svět: Kožárna | http://bookmarX autor těchto stránek © Kangaroo 1998 - 2003

Co vy na to? Debata