Skoro rok utekl od chvíle, kdy jsem na netu našel článek sociálního ekologa Bohuslava Blažka, ve kterým rozpitvával fenomén domovskejch stránek a webovskejch časopisů, mimo jiné i týhle stránky, skoro rok jsem nejistě přešlapoval na místě a málokdy něco přidal, jakobych byl pořád pd nějakým dohledem "kritické veřejnosti", jakobych byl komentátorem z titulní stránky a každej nade mnou káravě zdvihal prst, a každej zneužíval mejch zaškobrtnutí a zjevnejch skrytostí k tomu, aby se mi vysmál...
A teď je mi konečně jasný, že net je něco úplně novýho, něco co tu ještě nebylo, něco co se nedá srovnat ani s novinama, televizí, rádiem, ničím... Něco, kde (když to autor dovolí) může každej reagovat, kde se jakž takž stíraj rozdíly a každej může něco řikat (a nejspíš bude i vyslyšenej)... Konečně je mi JEDNO, kdo tohle čte. Teda přesněji řečeno to všechno dělám pro lidi, co maj srdce a ty bez srdce to stejně nepochopěj, takže na ně nemusim myslet... Ale trvalo mi to.
To trauma ve mě zůstalo taky vlastně ještě z gymplu, protože tam vypuknul ten pravej webovej konflikt. Tuhle stránečku jsem si začal stavět jako vykořeněnej týnejdžr na základce, kterej si pod snivým Klokánkovským xichtem lepil domeček, do kterýho dával nahlýdnout, ale hlavně proboha zval na kus řeči, na kousek dotyku, popovídání si, zájmu. Jakejsi Klokánek někde na webu. Ale pak jsme během gymplu rozběhli Eldar a Klokánek se stal jeho hlásnou troubou skrze komentáře na jeho titulní stránce... I gympl dostal (zpočátku) stránky na Eldaru...
No a pak takový to klasický smejkání s "odrzlým studentem" těma postkomunistickejma mechanismama. Psal jsem svobodně a o všem, napsal jsem i o tom, jak jsem dostal důtku za neplnění povinností ("socialistického studenta")... Spolužáci, co to četli, řikali, že to přesně sedí, že s tim souhlasej etc... Já zatim probíhal po gymplu se sklopenou hlavou a při zdi... Učitelé se o tom samozřejmě dozvěděli, ředitel jim to dával číst, ale mě nikdo nic neřekl... Napsal jsem taky ňákej článek, spíš mejl, do jednoho časáku o vzdělávání, kde vyzývali studenty, aby poslali svůj názor, tak jsem jako ňák vylíčil, jak bych si tu školu představoval... A po půl roce jsem se dozvěděl, že zástupkyně ředitele vobcházela kolegy a ukazovala jim vofocenej ten článek, ale mě NIKDO NIC NEŘEK, nikdo se mnou vo ničem nediskutoval, nikdo mi ani neprozradil, že takhle koluje... A její manžel, sodou okolností učitel chemie a moje noční můra, dělalo se mi z jeho hodin vážně špatně, dostával jsem třes a chodil za školu, protože jinak se nedalo přežít, mi při každým zkoušení neváhal dokazovat, jak nic nevim, a kořenil to poznámkama o "těch co píšou vo tom, čemu nerozuměj" a já netušil odkud to bere, jestli proto, že píšu do okresních novin...
Stránky si začali asi číst učitelé pravidelně, pověstně jedovatá profesorka dokonce prej v nějaký třídě vykládala, že "ten Šípek dělá na těch svejch příšernejch stránkách anketu proti rodičům" (asi myslela tohle). Řekli mi to její studenti, na mě se dycky jenom usmívala a byla samej med.
Korunu tomu ale nasadila moje třídní. Odpoledne, studovna. Třídní sedí u počítače, žádá studenta, aby jí pomohl něco s mejlem. "Paní profesorko, támhle sedí Honza Šípek, ten vám určitě poradí líp..." "Ale ne, to je dobrý, vážně..." Honza Šípek dostudoval, co potřeboval, rozloučil se s třídní (ta přátelský úsměv na tváři, cukrkandl), a doma našel ve schránce mejl (odeslaný právě v to odpoledne ze studovny), od třídní samozřejmě. Ještě ho mám schovanej. Že moje články jsou otřesný a že až vyrostu, budu si říkat, co jsem to byl za hlupáka, jak jsem takový blbosti mohl psát.
Jediným vyloženě pozitivním zážitkem byly debaty s naší úžasnou dějepisářkou (a "pedagogickou poradkyní"), která si udělala jedno odpoledne čas a všechno to se mnou (a reformní kamarádkou) probrala a dokonce nám navrhla vytvořit studentskou radu.
Pod vlivem dokumentu o Plastikách jsem napsal další nadšeně svobodořečnej článek, všechno na plnou hubu, pár tejdnů před maturitou. Na net jsem ho už ze strachu nedal. Možná to bylo dobře, neboť jeho hlavní protagonisti fyzikářka a chemikář -- pod akronymem M&M's -- mi na poslední chvíli pořádně zatopili, aby mi před maturitou mohli dát najevo, že jen díky jejich blahosklonné vůli a tomu, že mě "pustili", jsem prolezl a mohl (s vyznamenáním) odmaturovat.
A já věděl, že mě nachytali na švestkách, že jsem se všechny ty jejich pitomý vzorečky a konstanty nedokázal nabiflovat (že se mi z nich dělalo těžce blbě od žaludku, ale to nekecám)... a odbojnej nekonformní bouřlivej student gymnázia vyšel od maturity zlomenej a tichej...
Už to sou dva roky. Konečně mi je jasný, že se nemám za co stydět. Že opravdu můžu říct svůj názor. Že se nemusim stydět za to, že jsem si vyráběl falešný omluvenky a chodil za školu (pilně a poctivě se učit na příjmačky, nekecám!), v rámci zásady, že "lže se jenom doma a ve škole". Že jsem se vyhejbal těm traumatizujícím hodinám chemie a fyziky, kdy jsem se celej klepal (naštěstí nepoznali, že se jich bojim. Dokonce se myslim, že se někdy báli mě). Že to je chyba v systému. Že něco nefunguje.
Klokánek, 17. června 2003Zajímalo by mě, který lidi tehle web navštěvujou pravidelně. Vim o Maňáskovi, několika slečnách. Ze statistik vim, že nejvíc lidí navštěvuje moje stránky o Einsteinovi, o Jungovi a o Karlu Havlíčku Borovském -- o třech osobnostech, které na českém webu výrazně chybí a skoro žádné stránky o nich se jinde v Čechách nevyskytují, nebo na mě odkazují. Takže vlastně ani netuším, pro koho píšu. Pro koho dělám tehle web. Proč (jak nad tím přemýšlel Bohuslav Blažek) tohle všechno vzniká a je to zajímavé nečím? Je nějaký důvod, aby sem lidi chodili? Má nějaké právo zaplňovat prostor na discích a přenosové linky v síti? Není návštěva mých stránek spíš omylem, jenom na chvilku nahlídnutím a zase zmizením? Čte vůbec někdo na webu souvislé texty? Ne? Akdyž ne, co způsobuje to, že po něm lidé tak těkají? Nepřehledná navigace? Nepohodlnost sezení před počítačem a čtení z obrazovky. Nebo naše potřeba těkat z místa na místo? Je tenhle můj textík spíš dopis příteli (literárnost, ale uvolněnost, důvěra, kašlání na formální pravidla), nebo spíš článek v novinách (pozor na rozsah, dokonalá stylistika, každý tvrzení desetkrát ověřit a brát ohled na to, jestli to je žalovatelné) nebo spíš dokument (čtenář s echce o mě něco dozvědět, pochopit mě, nějak se mnou obohatit), nebo spíš deníček hledače (hledám, hledám, toužím a tohle se při tom dějě, prosím, inspirujte se -- naprosto intimní líčení, uvolněný jazyk)? Od malička čtu Neviditelného psa, znám ten způsob psaní i o tom, jak "jsem byl na procházce s psem Bartem", ale přitom způsob neffovsky literární. Znám svět kanceláří, kde odtažití a přísní nadřízení zírají na své pozdřízené svazujícími obroučkami brýlí. Znám ten svět keší a inteligentních vyhledávacích algoritmů, svět, kterej proplachuje data na čistou strukturu a tu matematicky interpretuje. Znám svět, kde je vše mediálně vyslovené pod palbou okamžité kritiky. Znám svět, kde policie a tajné služby shromažďují všechny možné "důkazy" a "stopy" z webu. A Intenret je médium, které ty všechny světy propojuje. Tam všude se vyskytuje. Protínají se v něm všechny sociální role, všechny generce. A každý má ten jeden subjektivní pohled, jaký dává televize, ale navíc svobodu pohybu, jaký začal u dálkového ovladače nebo v katalogu knihovny), navíc ještě ale svým aktem prohlížení zanechává stopu.
Co ale dělat? Pro koho píšu? Kdo to bude číst? Co o sobě chci říct? Co o sobě chci utajit? Jakým se chci udělat? Jakým se nechci udělat? Jak moc se mám otevřít? Jak moc se mám držet formy? Budou to číst přísným pohledem? Budou to soudit nějaké zákony? To všechno jsou otázky, které mě pořád napadají a které jsou pro mě stejně důležité jako: Kdo jsem já? Kdo jsem ve vztahu ke svým blízkým, k společnosti?
Nejsem si jistý odpovědí. A tak je tahle stránka váhavá.
Klokánek, začátek DUBna 2003Jediná věc mi dneska udělala moc dobře. Teda radost. Nathan. Ta story by se Lence líbila. Před pár dnama začínalo jaro, byl to naprostej koncert světel a barev, krása, světlo teplýho sluníčka, všechno mokrý od tajícího ledu. Tak sem si tak radostně poskakoval a potkal jsem Nathana. Pod rukou tá ňáký papíry, byl víkend a ptal jsem se ho, estli jde pracovat. A on že ne, že dopisuje báseň, že ji už musí dopsat, že ji píše už tři dny a je do toho úplně ponořenej.
To je ten nejlepší druh psaní, bejt úplně ponořenej, řikal jsem. A on na to, jo, vyčerpává mě to, musim to dopsat. A já česky: "Škoda, že musím jíst, škoda že musím spát..."
A on na to: "Erh?"
A já: "What a pitty, that i have to eat. What a pity, that i have to sleep." Byl nadšenej, líbilo se mu to, vyprávěl jsem mu o Topolovi a o jeho melodramu Střepy, nedokázal mi říct anglický slovo pro střep. Prej se to řekne "a piece of glass".
No a dneska ráno jsem ho potkal. Byl úplně nadšenej. "Hanza," řikal jak dycky amíci komolej moje méno. "Díky za tu úžasnou myšlenku, jak jsi říkal. Škoda že musím jíst, škoda že musím spát. Je to moc inspirující. Dva dny jsem skoro nespal a jedl jsem jenom trochu rýže. Dneska v noci jsem stál na střeše a koukal jsem se na hvězdy. Dole štěkal pes" -- naprosto věrohodně napodobil rafání typickýho českýho smetáka -- "a zespoda na mě volali: Co tam děláš? A já řval: Koukám na hvězdy! Je to úžasný! A oni: On se zbláznil!"
Tyjo, to byla pecka!
Klokánek, Sestra, konec února 2003"Tento mejl byl vylosován k zodpovězení z celkového počtu 3052 Klokánkových nepřečtených mejlů. Gratulujeme a přejeme mnoho štěstí v dalších kolech," to bejvá na konci každýho mýho mejlu. V létě tam bylo napsáno, že trávim prázdniny bez sítě a že se omlouvám za pozdní reakce, na podzim mi počítač připojoval hlášku že ticho a samota mají něco do sebe... Tak teda tohle je hromadná odpověď na všechny otázky jak se mám a polorozčilený mejly o tom, jaktože neodpovídám.
Mám se dobře. Teda jestli někomu tohle stačí, tak to je v pořádku. ve skutečnosti skáču od euforie k depresi, ale místy (už pár měsíců) mám dojem, že Kráčim Po Síle. "Fire, walk with me," psal mi Filipes jednou, absolutně bez souvislostí, mobil zapípal na pustý noční Masaryčce. Učim se jít po síle, nebát se silnejch věcí. Drsnejch věcí. Na začátku prosince jsme byli s Idou Kelarovou a lidma kolem ní na východnim Slovensku v cikánskejch osadách. Ida tam vezla humanitární pomoc -- náklaďák oblečení do osady Hermanovce. Byli jsme celkem ve třech osadách a viděli věci... silný věci, drsný věci. Některý lidi sou nasraný, že jsem jim o tom neřek ani slovo. Ale nemůžu. Nemůžu to vyprávět každýmu na potkání. Uslyšíte to v rádiu. A přečtěte si o tom v Romano nevo L'il, výbornejch romskejch novinách, který na Slovensku vycházej a který jsou celý k dispozici na Internetu.
Kouřim marihuanu a fotim a točim zvuky do rádia. První věc je sice společensky rozšířená, ale nebejvá zvykem o ní mluvit, tak mám teda ňákou potřebu se přihlásit. Focení a točení -- to vede až někam k dokumentaristice, po který toužim ji dělat a lopotně a pomalu se to učim. To je pro mě o síle. O konkrétních okamžicích, o konkrétních lidskejch osudech. Nechce se mi o tom psát. Čím dál míň se mi chce psát. A čim dál míň se mi chce mluvit o sobě. Chtěl bych umět zprostředkovat sílu.
Pak taky vařim čaj v Čajovně. To je úžasný a baví mě to.
A hlavně se učim samotě. Odstěhoval jsem se z "rodného paneláku" a učim se žít sám, dívat se na sebe jenom svejma očima, žít jenom sám k sobě, bejt zodpovědnej jenom sám před sebou. Věci který zněj jako klišé a stejně jsou tak těžký. Přitom čím dál míň mluvim a nemám moc potřebu vyhledávat davy povrchních lidí. Ale spoustu lidí miluju, takže se to vyvažuje.
Ale divný je, že mám pořád rád tyhle stránky a starám se o ně. Začal jsem je dělat na základce jako absolutně nevyrovnaný nekomunikativní tvor nabitý energií a toužící po komunikaci a mám je pořád rád a pořád přidávám nový věci. I když se řiká, že na Internet se maj dávat jenom věci s nějakou informační hodnotou a mít svoje osobní stránky je něco jako přežitek.
Snažim se dělat věci upřímně (a musim rychle dopsat tehle text, protože čím dál víc myslim na to, že ho někdo bude číst a tim se ta upřímnost polehoučku ztrácí). To je snad jediný, co má smysl. A mezilidský hry...? jedna slečna mi pořád vykládá jak ji to baví a že to je její život... Já nevim... je tak těžký bejt sám sebou a proč si to ještě komplikovat falší? No a když tak opravdu od srdce napíšu nějakej mejl, zvládnu tak tři čtyři za tejden. Chodí mi jich asi stokrát tolik.
Ale opravdu opravdu opravdu přeju lásku a štěstí každýmu, kdo tyhle písmenka čte.
Klokánek, leden 2003Třetího července mi začala výstavka v nymburské čajovně na Valech, kde občas taky vařím čaj, takže abych za den a noc stihl udělat fotky, musel jsem dokonale zatemnit pokoj. Zalepil jsem okna několika vrstavma černý fólie, trvalo mi to dlouho, takže mi zase bylo líto to sundávat. Od té doby spím ve tmě. První noc byla kouzelná. Fantazie pracovala na plné obrátky, snů byla celá kaskáda, v noci, nad ránem a vlastně i v bdělosti. Druhou noc se mi zdály sny tak hrůzostrašný, že jsem každou chvíli prorážel hlavou zeď. Teď spím dlouho a jako vždycky.
Chtěl jsem ale říct, že mám pokoj naprosto přeplněnej. V ohromnejch hromadách se mi tu válej knihy, cédéčka s muzikou (dostal jsem jí od strahovských kamarádů zhruba na měsíc nepřetržitého poslechu), do toho noviny, občas sklenička se štětcema, zbloudilé tři čajové konvice, z nichž jednu vždycky vyhrabu, zvětšovák, hromady polštářků, sem tam ňákej odpadek, posmrkaný kapesníky, oblečení, tuny poznámek ze škol... Do toho šišky, knížky kamarádů, deníky, kazety, minidisky, misky na fotoroztoky, tři počítače a jedna počítačová síť.
Chtěl jsem ale říct o těch knihách. Čtu si před spaním Drtikola, mystika a učitele, knihu o Dalajlámovi, Carla Gustava Junga, ňákou psychologii, prohlížím si Koudelkovy a Cudlínovy fotky... a tak... a stejně se nic neděje, i když tam ta jiskřička je.
Po nocích teď konečně programuju, plním si svůj sen o binární schizofrenii, oči mám rozbolavělé od monitorů, piju furt čaj a sem tam zajdu něco pojíst...
...noční procházky, vůně sena a cvrkání cvrčků, hlasy velryb ze seřazovacího nádraží, bouřka, včera byla úžasná, a furt chci vyrazit někam na cestu, ale cejtim, že tady je potřeba něco udělat a ono o pořád nejde, pořád mě něco blokuje a tak...
Chtěl jsem ale říct, že vobčas... naoko náhodou... mimo všechny plány... se něco stane... je to jakoby svět skládal ňákej nádhernej obraz... přijde to, ať se snažím nebo ne... bez ohledu na stohy muziky a hromady knih... protože svět je krásnej... svět je moudrej... a co chceme, to dostaneme.
Klokánek, 11. 7. 2002
Den to byl takovej zabitej, kromě úžasný meditace ráno, pár stránek knihy o tom, že to jak vnímáme není vůbec vnímání skutečnosti, hádky s bratrem a odpoledního cvičení jógy na Ostrově (paráááda!) se vlastně nic nedělo. Sluníčko krásný. Stejně jsem večer skončil v čajovně, kde občas vařím čaj, byla tam čajovnice Sandra. Ukázal jsem jí svůj ranec knížek (asi 8, celkem tak 7 kilo, tipuju), ona mě její hromadu (obdobně) a navzájem jsme si je pozabavovali a četli.
Já si u Sandry vybral Obrázky z chatrče od Leopolda Alda. je to něco jako Thoreau -- chlapík co žil v ňáký chatrči na břehu jezera a psal o filosofii a ekologii a životě...
Psal taky, jak se kupodivu málo v dějepise učí o tom, jak souvisej dějiny planety s dějinama národů. To jako dějiny přírody. Uváděl, že kolonizace ňákejch americkejch států byla závislá na tom, že tam po vymýcení rákosí začala skoro náhodně růst tráva lipnice... Nebo jak jsou provázaný různý druhy lesa s různejma mikroorganizmama v půdě a že po vymýcení lesa se původní nedá obnovit právě proto, že zmizely ony mikroorganizmy. Nebo že když se vykácí les borovic a nenchaj se tam kořeny, že je míň odolnej, protože kořeny borovic maj tendenci růst podél těch starejch a jsou mnohem pevnější a proto borovice v umělejch lesech nedorostou nikdy "přirozený" vejšky.
A taky tam ňák udělal narážku na erozi půdy a na Nový Mexiko a mě najednou došlo, že tam ty pouště vůbec nemusly bejt a že tam vznikly kvůli kolonizátorům třeba a že se to dneska těžko dozvíme.
A co tady? Kdo odlesnil tuhle krajinu? Praotec Čech? Tatíček Masaryk? Markoman Marobud? Gottwald nebo Hitler?
Kdo zreguloval Labe? A jak dlouho byly povodně? Kdy začaly a jak se s nima lidi vypořádávali dřív?
Občas sedim na kopci Oškobrhu, čtu si, koukám daleko do tý polabský placky, na vzdálenej Nymburk -- kdysi tady prej bylo moře a Oškobrh byl ostrov. Kolem je nebe a vzduch a vlastně ležím na pláži a nikdo kolem není, všude samý moře...
Ale kolem jsou samý pole a představuju si, jaký to asi bylo, když na Oškobrhu měl hradiště stromovej národ Keltů (a to taky moc lidí neví, i když jsme ho tam s Hadem našli) a jak kolem byly samý lesy, hluboký a krásný... Keltové stromy uctívali.
My je kácíme.
A to nám ve škole říkali, že čím hlouběji do historie, tím primitivnější civilizace...
Klokánek, 3. 6. 2002Tak nějak ztrácim jistotu, co je za roční období. Je hnusně. Asi podzim. Ne vlastně časný jaro. Loni touhle dobou jsem byl asi tak tam, co jsem teď. Nebo jinde? Nebo jsem myslel jinak? A co jsem zažil mezi tím?
Stejnost stále hotovějšího člověka nebo kontinuita, který řikáme osobnost?
Ten čas ale letí. Dyk jaro bylo před chvílí. Dědečkové to taky řikaj. Když vyslovujou ty věty jako "Tak to nevadí, vyjde to za rok," zdálo se to dřív neuvěřitelný, jak dlouhej rok přečkat a čekat. Rok je chvilka. Člověk se naučí ňák přetrpět těch osum až osumnáct hodin v práci, ňák přežít rodinný slavnosti... zabíjet čas je lepší než ho ňák tvořivě využívat.
Je to tady to samý, u mě v pokoji, jenom ještě větší bordel, víc papírů, poznámek, který jsem si kdysi napsal a už nikdy nečetl. Rozházený meditační polštáře, na nichž mám nejlepší vůli cvičit jógu. Zůstalo pár namalovanejch obrázků po smutnejch vztazích, po sladkohořkejch chvílích, obrázky z léta....
Vzpomínky...
A do toho všeho názorovej chaos. Lidi co mi ubližujou. A dokážu pochopit proč. Dokážu se vcítit do jejich pozice a vidět se jejich vočima. Nebo aspoň trochu. Dokážu si představit jaký to je.
A vůbec. Názory mamčí na mateřský, dělňasů, doktorů, rodičů, učitelů... dokážu si představit, co si si myslej a proč. Pak jsem našel ňáký lidi co mi fakt sedli, co jsem je hodnotil fakt vysoko... v zápětí jsem odhalil souvislosti a spadli... Dokážu se koukat svejma vočima předtim i potom. Jsou úžasní nebo děsní? Kde je pravda? Neexistuje! Tak aspoň názor na ni? Jak člověk může mít názor, když každej názor je principiálně správnej, teda i ten vopačnej!
A věci, co jsem si myslel, že jsou dobrý, se ukázaly špatnejma. A špatý -- viděný jinak -- dobrejma. Co teď? Rezignovat a řikat: "Nemám na to názor"? Bejt součástí šedýho stáda?
Nebo to neřešit? Nepřemejšlet?
Nevim. Až na to přijdu, dám vědět. A dejte vědět vy, konečně. Napište.
Klokánek, 12. 4. 2002A duše na talíři, rozprostřená a je jak lágr. Sebe si nesu svůj otrok, sebenegr.
Fakt nevim, proč začínám zase Topolem, nojo, mějte mě za blázna nebo nadšence, je mi to fuk.
Poslední tejdny a měsíce jsou pro mě fakt hustý, všechno se mění, postoje ke světu a tak, karma mě pronásleduje (ve skutečnosti mě nikdy neopustila) na každém kroku, setkávám se se svými vytouženými vzory a zjišťuju, že to jsou vytoužený vzory a že mám důvod je mít rád a mít na nich něco rád. Ta doba je drsná, furt se sunu v nějakejch depresích a málokdo to pochopí a nikdo nepronikne až ke mě, do začarovanýho zámku...
Během včerejška jsem snad desetkrát umřel a když jsem i přes to šel dál, šel dál úplně všemu navzdory, nesl se nočním městem hledaje, konečně jsem našel zase kus sebe, toho, co zůstává, toho, kdo prostě přelejzá ty překážky, dokud může. A najednou jsem začal zase koukat a vidět, všechny ty lidi a situace a zase jsem zatoužil fotit. Nemám čim. Ale možná že na tuhle stránku pověsim nějaký hezčí fotky a vyhlásím mikroplatbovou sbírku a třeba po těch desetníkách dám dohromady nějakej novej foťák.
Jsem děsně rád, že všechno tohle běsnění přežila tahle stránka. Pan Bohuslav Blažek, sociální ekolog, kterýho si docela vážím (a kterýho mí rozumnější přátelé označují za grafomana), publikoval v Kritické příloze Revolver Revue článek, kde nějak sociopsychologicky hodnotí tři vybraný stránky českýho Internetu. Jedna z hodnocených (postižených?) stránek článek přetiskla zde, to si přečtěte, ehm.... Jedna z hodnocených stránek je právě Kangaroo's Homepage. No, skousnout, že to je něco mezi narcistním sebeportrétem a časopisem, mi dalo trochu přemáhání, ale proč ne... Jenom jsem k tomu chtěl napsat, že mám potřebu si ty věci, co vytvořím, nenechávat pro sebe a dělit se o ně, dělit se o věci, který mi přijdou fascinující. Přemejšlel jsem nad tím, jestli je to zbytečný žvatlání a chvíli jsem měl docela depku. Pak jsem ale dostal mejlík od Elišky, která psala, že se jí v tomhle virtuálním domečku líbí a že si sem bude chodit léčit deprese a líbily se jí obrázky a tak... Takže to má smysl, má to smysl.
Ostatně tahle stránka má svůj vývoj. Ležej tady věci, co jsem napsal někde na základce a ležej tady tak, jak jsem je napsal, ani čárku jsem nezměnil. Neretušovaná minulost. Nestydím se za ně. A snažím se sem dávát i věci, co píšu teď a porůznu vycházej, nebo se vysílaj a tak...
Proč tehle text píšu? No, prostě díky těm 9000 lidem, co tuhle stránku navštívilo a mám radost, že někomu k něčemu byla... Ostatně je to můj skutečný domov ve virtuálním světě. Zůstává i když se stěhuju z místa na místo. Textíky a fotky tu čekají, i když mi havaruje pevenej disk, nějaká zrůda mi sežere záložní cédéčko nebo mi ve Fotomarketu zničej negativy. Kdo chce přijít na návštěvu, může.
Kangaroo, 8. 12. 2001, 4:58AMJáchym Topol vydal novou knížku, jmenuje se Noční práce. Byl jsem na představení v Torstu, J. T. mě překvapil, není temný, je jemný. Ve svý promyšlený kombinaci svetru a bundy je sekáčem všech svejch rodin. Podepsat si ji nechala taky taková stará a děsně živá paní. "Mámě" napsal tam.
Ptal jsem se na Mongolskýho vlka, knížku zhruba o tom, jaký to bylo, když komunisti v Mongolsku likvidovali tradiční náboženství. V roce 99 vyšla v Labyrintu ukázka a ani jsem nad ní nedutal. Topol říkal, že téma Noční práce mu přišlo silnější a že z Mongolskýho vlka vyjde asi jenom kus. Už nikdy neudělám takovou blbost, že budu mluvit o knížce, která ještě není, řekl a pak se věnoval zas někomu jinýmu.
Noční práce na první pohled nevypadá vůbec tak zběsile jako Sestra nebo Anděl.
Kangaroo, 7. 11. 2001Asi před měsícem jsem tady psal, jak mi je skvěle, jaká je to neuvěřitelná pohoda, že nemůžu pochopit, jak něco může tak v klidu existovat. Abychom nebyli tak zcela optimističtí, je mi naprosto Mizerně.
Ani nevím, jak tehle text píšu, slova skáčou samy na řádky. Jsem nastydlej, chytá mě děsná alergie, cejtim, že vypršel ten limit snesitelnosti, kterej jsem si domluvil se svou duší, abych zvládl dodělat seminárku z dějepisu, která by měla být tou nejdokonalejší seminárkou ze všech, co jsem napsal. Už tejden mám jeden dlouhej den, neznám noci, jenom si tak oblečenej někde (v pokoji na zemi, mezi knížkama, ve vlaku) zdřímnu a pak se vzbudím do pokračování. Ignoruju všechny signály z těla, všechny nemoci, který mě zeslabily tak, že jsem skoro čtrnáct dní nebyl ve škole. Právě vyprchává limit poslední noci, kdy to zvládnu dodělat a pak se budu věnovat svýmu tělu a svý duši, abych se uzdravil a mohl pokračovat ve vzdělávacím procesu, směřujícímu k maturitě (ha, ha). Zbejvá mi poslední kapitola a tělo i mozek říkají NE. V hlavě mám místa, na kterejch jsem duchem i tělem byl, lidi, události, věty, žádná hranice spánku je neodděluje, je to jenom nekonečný plynutí... Nutnost přemejšlet o sobě mě přivádí k šílenství, teď se přidávají ještě nějaký křeče a všechno půjde do hajzlu...
Proč to píšu? proč si takhle ukrutně stěžuju? Protože mým jediným cílem, kterej v životě mám, je něco jako dosáhnout osvícení, odjet do Indie a učit se tam jógu, žít v lesích, nebo něco na ten způsob, všechno, kromě toho, co dělám. vyvlíkl jsem se z většiny společenskejch norem a jsem za vyvrhela, ale z tý poslední, z tohohle života jsem ještě nevyklouz a vyklouznout nehodlám... Prostě CHCI a NEUDĚLÁM TO. Protože je ve mě společnost zažraná tak hluboko, že bych se cejtil jako zrádce všeho. Protože jsem slaboch...
Možná proto, že kašlu na všechny svoje hodnoty a jenom se učím a za sčotem sedím seminárku, co bude nejlepší v mým životě. Tý brďo, jak dlouho jsem nemluvil s živým člověkem? Ve vlaku z domova k doktorovi a zpět lačně koukám po lidech, jestli by se se mnou chtěli bavit. Ne spát, nebo hulit, nebo chlastat, ale bavit se, mluvit. Pak doma zapadnu do kýchavého a slintavého psaní, hnán termínem, který nastává za hodinu a já jsem na konci. Osciluju mezi nepřemýšlící šprtounskou krysou, komplexovaným historikem vysedávajícím ve studené studovně, počítačovým maniakem závislým na počítačích, pijákem čaje (5-6 konvic denně, závislost nepociťuju)... Proč to píšu? Už vím, protože jsem na Eldar Party nedokázal udělat jedinou slušnou fotku, že jsem furt kejchal a přehlížel problémy, který se daly vyřešit meditací a souzněním, přehlížel I-Ťing, kterej říkal, že je právě čas na velký změny a ty velký změny skutečně přišly a já je všechny prosral. Každej odtamtud vyšel změněnej, někdo mi píše ještě teď, jak je nabitej energií (ahojík, B.!), já jsem za čtrnáct dní neměl ani hodinu na přemejšlení a v tomhle automaticky pohybujícím se těle není kousek duše.
Proč to píšu? Celou věčnost jsem nic nepsal... Jedno, jestli to budou číst ústavní Moliny, ústavní ředitelové, ústavní třídní... Síť je velká a myšlenka, která by nás mohla přivést k poznání, se z pohodlnosti dá zašantročit kdekoliv... (To myslím spíš o sobě....).
echo("Hello, World!\n")
Příjemnou depresi a máte-li chuť, napište slovíčka o sobě, ať jste kdokoliv a kdekoliv. -Klokánek, 22. 3. 2001
P.S.: Tu je má seminárka...
|
osobnosti: Carl Gustav Jung | Albert Einstein | texty Karla Havlíčka Borovského naučno: Keltové | germánská mytologie | klokánkův Nymburk web&svět: Kožárna | http://bookmarX autor těchto stránek © Kangaroo 1998 - 2003 |
|
Co vy na to? Debata |