Rožhlížející se rytíř v tmavošedé zbroji náhle spatřil draka. Krásného, ale o to nebezpečnějšího draka. Velká blanovitá křídla mocnými máchnutími držela ve vzduchu to obrovské tělo, pokryté velkými zeleně se lesknoucími šupinami.
"Wershonte, utíkej," zavolal na rytíře trpaslík na malém koni.
Ale Wershont se na něj ani nepodíval. Byl odhodlán bojovat a díval se do velkých drakových očí. Při pohledu do takových starými časy nasáklých očí se už mnoho hrdinů změnilo v prach své slávy a uteklo, čímž se uvrhli do posměchu lidu a nemilosti králů. Ale Wershont byl jiný. Byl na Syvaru legendou. Děti by daly své rodiče, aby se mohly dotknout jeho helmy s dračími drápy. Vykldádaly se o něm četné příběhy a on sám říkával:
"Člověk je někdy tak slavný, že obyčejní lidé znají jeho příběhy lépe než on sám."
Pro tuto chvíli mu však sláva byla k ničemu. A věděl to i trpaslík Lerand, který byl zvyklý žít v jeho stínu. Drak využil okolních stromů, a chvilky neopatrnosti a snažil se zabránit Wershontovi v úniku tak, že kolem něj vytvořil hořící kruh. Wershontovi to však bylo jedno. Narozdíl od jeho druha Leranda si cenil více své pověsti než života. Rozhodl se pro útok. Z koženého toulce na zádech, vytáhl jeden z dlouhých šípů. Vložil jej do luku a natáhl tětivu k prasknutí.
"Zabij ho, Wershonte, " zařval Lerand stojící za ohnivou hradbou.

Má naději, leť s šípem,
propoj se se stínem.
Zabij tu stvůru,
ať má nohy vzhůru.

Můj život chraň zas,
jako dosud vždy mě spas.
Leť rychle a rovně k cíli,
a seber drakovi všechny síly.

Po posledním verši pustil tětivu, která vymrštila šíp, jenž zasvištěl vzduchem a jen tesně minul drakovu hlavu. Několik staletí starý drak poznal, že před ním stojí zatím nejtežší soupeř. Nebylo tajemstvím, že Wershont je synem krále a kouzelnice. Nezdědil sice její kozelnou moc, ale tak mocná krev v žádném jiném smrtelníkovi neproudila. Wershont natáhl na další střelu. Znovu zopakoval svou báseň štěstí a tentokrát se trefil. Šíp drakovi protrhl blánu na pravém křídle, a ten se zřítil k zemi. Ohromná rána zaduněla, až okolní ohořelé stromy popadaly. Naneštěstí drak při pádu svými kostantými a až dva metry dlouhými prsty, které ještě před nedávnem spojovala blána, zavřel Wershonta do neprůchodné klece. Nebyl by to ale Wershont, kdyby nevyužil situace a nevypálil ještě jednu dobře mířenou ránu do drakova hrdla. Drak vydal poslední zaúpění a z jeho nozder naposled vyšel oblak kouře.
Wershont se s pomocí Leranda dostal z pod draka. Společně přešli malé ohníčky roztroušené po spadlých stromech.
"Wershonte, myslím, že by o tomto boji měl někdo napsat báseň, nebo alespoň písničku, kterou by si lidi zpívaly na trhu," řekl Lerond.
"Tak ji napiš ty, kdo jiný zná tento příběh líp," odpověděl Wershont.

Stál tam Wershont oděn do zbroje,
tam vedle velké dračí sloje.
Ni strachu nepocítil v duši,
dračí hlavu už viděl v nůši.

Všude kolem velké ohně plály,
a já s mým koníkem za nimi stáli.
Však Wershont na draka své šípy chrlil
a já se modlil, aby se trefil ...

A tak za zvuků neobratného Lerandova veršování odjížděly za dalšími dobrodružstvými.

---

Publikováno: 8.6.2006 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: LukĂĄĹĄ LesovskĂ˝ (Autor)
Náhled pro tisk