Vzal jsem si svůj poněkud starý kufr, do kterého jsem naskládal, lépe řečeno naházel, asi pět trik, dvoje džínsy, pět párů černých ponožek a několik kusů spodního prádla. Poté jsem vyhledal peněženku asi se dvanácti sty euro, revolver, pas, obálku kterou jsem měl doručit jistému člověku, taštičku, ve které jsem měl hygienické potřeby, hodinky, klíče od bytu, mobil a batoh, do kterého jsem většinu výše zmíněných věcí (kromě oblečení) dal. Zamkl jsem byt a klíče od domu jsem dal panu domácímu, aby mi mohl chodit krmit kočku.
"Konzervy jsou v lednici, pane Rucher a kdybyste chtěl, tak si vezměte i pivo a párky, děkuji a nashle!"
"Jo a pane Pantial, kdy se vrátíte," optal se mne pan Rucher.
"Vůbec nevím! Nashledanou," křikl jsem za ním a ještě jsem si všiml, jak mým směrem něco brblal, mělo to nejspíš znamenat: "Tak se nemusíte vracet vůbec!"
"Milý člověk," řekl jsem si a spěchal na autobus.
Vystoupil jsem na autobusové stanici v ulici Stencil, která byla přibližně pět minut cesty od letiště. Ještě než jsem vyrazil na cestu, skočil jsem si do krámku naproti zastávce, abych si koupil něco k jídlu. Krámek byl plný lidí. Vzal jsem si košík a šel k regálu. Po přibližně deseti minutách jsem již stál v řadě, která údajně vedla k pokladně. Za chvíli jsem již nakládal potraviny na pás. Zaplatil jsem a odešel. Vál příjemný větřík a bylo poměrně
horko.
Na letiště jsem dorazil právě včas. Přistoupil jsem k přepážce s výdejem letenek a objednal si letenku do New Yorku. Letadlo mi letělo v deset hodin a jelikož bylo něco kolem deváté, tak jsem se rozhodl poobědvat v letištní restauraci s názvem Sauvage Taureau. Z názvu jsem odhalil, že zde bude převážně hovězí a nemýlil jsem se. V názvu totiž stálo "Divoký Býk". Protože tady neměli skoro nic než jídla z hovězího masa, tak jsem si vybral sendvič s hovězím masem, salátem, kečupem a sýrem. K tomu jsem si dal pomerančový džus.
Po obědě jsem si šel sednout do hlavní haly. Dřív než jsem tak učinil, koupil jsem si bulvární časopis s názvem Mensonge. Usedl jsem na volné křeslo a pokojně četl článek o tom, jak se nějaký herec rozešel se svou milenkou. Tento ulhaný článek mne zaujal, stálo v něm:
Piere Erreur - Náš známý komik je prý sukničkář
"Naši redaktoři zjistili že se Piere Erreur rozvádí svou milenkou!
Jelikož prý spolu byli již dva roky, tak…" Dál jsem se nedostal, protože mně přerušilo moje čtení důležité hlášení: "Prosím o pozornost! Na letišti je údajně uložena bomba! Opakuji, na letišti je bomba, všichni se urychleně přemístěte ven, zachovejte klid, zaměstnanci vás budou pouštět." Dál jsem již neposlouchal a vyrazil ven z letiště. Venku nám oznámili, že jsou všechny lety pozdrženy. Po chvíli dorazila policie a televize těsně po ní. Raději jsem se odebral do nebližší kavárny a dal si silnou černou kávu. Jak jsem tak seděl, venku se rozpršelo. Přemýšlel jsem nad tím, kdo tam tu bombu mohl dát.
V kavárně se jménem Sansonnet měli televizi, a tak jsem ji jedním uchem poslouchal. Hlasatelka právě ohlašovala živý vstup z letiště. Napjal jsem uši a poslouchal.
"Na letišti dnes došlo k neblahé události! Více informací pro nás má Monika Gencive."
"Dobrý den, ahoj Liliem, k položení bomby se přihlásil Jean Parjure…," "Jean Parjure? Toho znám, to byl můj případ!", řekl jsem polohlasně. Přemýšlel jsem, ale můj tok myšlenek přerušilo hovoření hlasatelky. "Pane Parjure, mohl byste nám říci proč jste to udělal?" "Bez komentáře, bez komentáře!" "No, myslím, že lidé měli dnes veliké štěstí, protože to byl jen planý poplach! Pro Liliem Dette, Monika Gencive." "Děkuji Moniko a teď se…" "Zajímalo by mě co tam ten pošuk dělal asi chtěl někoho zabít," řekl jsem polohlasně tak, aby mne nikdo neslyšel a odešel jsem z kavárny.
Došel jsem na letiště. Moje letadlo letělo asi za pět minut, tak jsem počkal v hlavní hale. Přirozeně jsem se zeptal letušky, jestli letadlo letí.
"Samozřejmě, pane, letí," řekla.
Let byl poněkud nudný. Zaujal mne pán střední postavy, podsaditý, s brýlemi a bílou pomačkanou košilí s oranžovou kravatou a džínsami. Choval se velice roztržitě a bylo na něm vidět že je velice nervózní. Seděl asi o tři sedadla dál než já. Najednou oslovil letušku.
"P-prosím v-vás, k-kde j-j-jsou t-toalety?", řekl roztřeseným hlasem plným nervozity.
"Na konci chodbičky, jste v pořádku?"
"Nemějte strach," odpověděl a rychlím krokem se vydal na konec chodbičky.
Když kolem mne procházel, všiml jsem si, že byl v obličeji celý bledý a po čele mu stékaly krůpěje potu. Když odešel, letuška na konci chodby rozmlouvala s druhou. Jedním uchem jsem je poslouchal.
"Asi to bude jeho první let. Co myslíš, Kate?"
"No, radši mu dej pytlík nejvyšší potřeby, aby nepozvracel letadlo. A jak se jmenuje?" "Crever Farce. Jdu mu tam dát ten pytlík."
Dál jsem již neposlouchal. Toho člověka jsem ještě neviděl, ale jméno mi bylo povědomé.
Podával se právě oběd, a tak jsem již nepřemýšlel a pustil se do sekané s bramborem a dušenou mrkví. Po obědě jsem vytáhl zase ten bulvární časopis a četl. Do konce letu zbývalo asi ještě patnáct minut, a tak jsem se pustil do luštění křížovky, protože jsem již měl všechny aspoň trochu zajímavé články přečtené.
Po přistání v New Yorku jsem z telefonní budky objednal taxi. Za chvíli objednané auto dorazilo a já jel přímo do hotelu Palm Beach. Ubytoval jsem se v apartmá číslo 224.

Článek je součástí seriálu Tom Pantial.
Ostatní články z tohoto seriálu:

• Tom Pantial - 2. kapitola: Pošlete to doporučeně
• Tom Pantial - 1. kapitola: New York (Právě čtete)
• Tom Pantial - Úvod