Shaddack je hacker v původním slova smyslu. Nezabývá se pronikáním do počítačových systémů, jeho vášní jsou technologie, které pitvá do posledních součástek, od subatomární úrovně, až na úroveň politicko-ekonomických souvislostí. Od dětství vysedává před počítači všech typů, ze svého pokoje si vytvořil doupě jak z kyberpankového filmu. Pracuje z domova, byt moc neopouští, jenom jednou za pár dní, když se práce neobejde bez jeho fyzického zásahu, nadnárodní firma, pro níž pracuje, ho občas posadí na letadlo, aby spravil server v Irsku nebo v Londýně.
Prostor kolem sebe, své „doupě“ -- zbytkem domácnosti vytěsněné cedulkou „Pozor, uvnitř je extrémní bordel“ -- přizpůsobil zcela virtuální existenci. Spletence drátů, zařízení, asi sedm monitorů a pět počítačů, před nimiž sedí na sedačce z Toyoty, umístěné na kolejích. Na dvou monitorech běží výpisy ze serverů, logy, televize, jeden monitor je „na komunikaci“ skrze instant messaging, mail a chat, jeden na prohlížení Internetu, zcela vlevo září Wikipedie jako vševědoucí orákulum, jejíž je Shaddack pilným přispěvatelem (autor nebo editor cca. tisícovky článků o technologiích, chemii, jedech, barvivech, polymerech, energetických materiálech, kvantových jevech).
Tělo je jaksi nadbytečné, „suboptimální nástroj“, nejlépe by bylo tělo zcela odbourat. Hodilo by se míň spát, míň jíst, mít větší koncentraci, lepší paměť, širší spektrální pásmo na vidění, nejlépe od krátkých vln až po tvrdé gamma... víc rukou...
Technologie představují možnost,
jak tělo nahradit, od umělých zubů, kardiostimulátorů a transplantací selhávajících orgánů přes umělé orgány, náhrady funkčních orgánů orgány umělými s lepšími parametry, až po vylepšený, technologicky předělaný mozek.
Co je mozek? Analogovej počítač. A je vcelku jedno, jestli podklad je uhlíková biologická tkáň nebo křemík.
Cesta vede až k digitálnímu ráji, kdy se jednotlivé mozky mohou nejen připojit k Internetu a mít v dosahu téměř veškeré vědění a to okamžitě, včetně všech variant a interpretací, ale pospojovat se navzájem do jakéhosi úlu, kolektivního vědomí.
Shaddackův postoj ke světu je víceméně paranoidní. Pečlivě skrze Internet sleduje světové dění (zvlášť ve Spojených státech), s obavami pozoruje snahy o omezení svobody slova na Internetu, umělé ořezávání možností technologií, omezování osobních svobod pod průhlednými záminkami
, a vyvíjí nápady, technologie a zařízení pro „digitální disent“. Současný establishment nás prozatím neohrožuje, ale v případě změny režimu dostane vláda do rukou nástroje, o které se žádné totalitní vládě nesnilo. Kamery v ulicích, digitalizace téměř veškeré komunikace, sociální sítě jako Facebook -- to vše umožňuje odposlech, mapování společnosti a hledání vůdců odboje, v míře, která nebyla nikdy v minulosti možná.
Svět je pro Shaddacka neustálou konfrontací s protivníkem. Protivníka definuje jako vlády, agresivní megakorporace a obecně každý subjekt s ambicemi uzurpovat si větší díl autority a kontroly, než mu v rovnovážném systému náleží.
Je si vědom toho, že boj nelze vyhrát - dokonce se ani vyhrát nemá, protože bychom se pak stali tím, proti čemu bojujeme - ale je zapotřebí aspoň udržet rovnováhu
.
Není jasné, zda život v počítačovém světě je příčinou nebo důsledkem, ale Shaddack zcela (sám a vysloveně) postrádá empatii i schopnost rozpoznávat emoce v tváři. Na to by rád využil koncept „doplněné reality“, počítačové brýle, které by mu coby další vrstvu nad realitou, neustále promítaly informace o světě. Počítačový algoritmus by mohl i rozpoznávat tváře a emoce známých lidí, pomáhat mu v orientaci v bludišti města. Realizuje to aspoň skrze mobilní telefon, v němž má neustále otevřené spojení do svých serverů.
Svůj postoj ke světu i svá zjištění o technologiích publikoval v mnoha článcích, je autorem satirických písní, jako například této o stavbě radaru v Brdech:
Dětství a dospívání jsem strávil napůl před počítačem, napůl někde v přírodě, venku, mezi lidma. Digitální svět, zvlášť operační systém Unix a v té době se rozšiřující Internet pro mně byly únikem -- v zelených písmenech na černém pozadí konzole, v kódu jazyka C, v neomezeném a relativně anonymním prostoru pro publikování i intimissim jsem viděl tajemný ráj, kde do tmy noci svítila zelená záře. Internet mi učaroval prostorem pro svobodné vyjádření, který jsme i budovali na vlastním „undergroundovém“ serveru eldar.cz. Později jsem se vrhnul přece jenom spíš do světa reálného, ale ten digitální mne občas slupne a jsem schopen se zanořit na několik dní a hlavně nocí. Shaddacka si uvědomuju jako svoje alter-ego, jak by můj život asi vypadal, kdybych zůstal jen u počítačů.
já: Vždycky když se vidíme, mám zanořím se vždycky na několik nocí do textů o programování a sítích...
Shaddack: Inspirace je důležitá!
já: ...ale potom si zase říkám, proboha, sedíš tady před počítačem a venku se děje svět!
Shaddack: Ale protože sedíš před tím počítačem, tak o tom světě víš mnohem víc, než kdybys v něm byl. Já mám sice trochu moc těch počítačů, ale přece jenom nějakou tu reálnou expozici mám. I když ne tolik, kolik bych potřeboval, ale nějakou přece...
Z přepisů našich rozhovorů vzniklých pro film se pomalu rodí „Nebezpečná kniha -- Umění digitální války“, kterou vydá nakladatelství Dokořán. Myslím, že to bude důležitá a inspirativní kniha.
(výňatek ze scénáře filmu)