Maminko, tatínku, já se bojím Pershingů.

Jen se neboj, milé dítě - SS20 ochrání tě!

Již od nepaměti umění válečnictví zahrnovalo dopravu smrti na dálku. Kameny, praky, oštěpy a šípy a později lehké palné zbraně umožňovaly relativně pohodlné a bezkontaktní vyřazení protivníka z boje. Katapulty a později kanóny a děla pak umožnily nejen zlepšit dostřel, ale díky účinnějšímu nákladu i proměnit individuální péči o každého jednotlivce v záležitost kolektivní. Opravdové efektivity však bylo dosaženo teprve s nasazením bombardovacích letadel, a později raket.

Historie raket ve válečnictví je dlouhá. Sice již staří Číňané používali rakety na tuhé palivo na bázi střelného prachu, ovšem jejich využití bylo spíše ohněstrůjné než bojové. Technologii však ukořistili Mongolové a adaptovali ji k méně mírumilovným účelům; použití zbraní připomínajících rakety je dokumentováno již v roce 1241, a později roku 1258 při dobývání Bagdádu. Bez řídících systémů však byly rakety značně nepresné, i když významného zlepšení bylo dosaženo roku 1844 zavedením stabilizace rotací. 

Dalšího pokroku bylo dosaženo roku 1922 vývojem raket na kapalné palivo; kapalinové rakety měly stabilnější let, konstantnější tah, a jejich výkon se dal měnit za letu ovládáním průtoku paliva. Grafitová kormidla za tryskami a později naklápěné trysky pak umožnily řiditelný let; podmínka nutná pro vývoj účinných balistických střel.

Prvním větším pokusem o vojenské nasazení řízených střel byla křižující střela s náporovým motorem, známá V1, aka Fau Eins. Jednalo se o malé bezpilotní letadlo s gyroskopickou stabilizací navádění, poháněné náporovým motorem a nesoucí asi 850 kilogramů trhaviny amatol. Střely V1 byly podzvukové, letěly poměrně nízko, a Britové se po chvíli naučili je elegantně sestřelovat protiletadlovými děly i stíhacími letadly.

Netrvalo však dlouho, a do dějin vstoupila A4, řízená balistická střela krátkého doletu s inerciální navigací, lépe známá pod jejím alternativním označením V2, nebo Fau Zwei; raketový to následník křižující střely V1. Byla poháněna 4.9 tunami kapalného kyslíku a 3.8 tunami alkoholu z brambor. Její maximální dostřel byl 300 km, maximální dosažená výška asi 80 km, a nesla konvenční hlavici o hmotnosti jedné tuny. Některé pozdější modely byly naváděné pomocí směrových vysílačů. Přesnost zásahu však byla pořád ještě nevalná - při maximálním dostřelu byla šance přibližně fifty fifty že raketa dopadne v okruhu 17 km od cíle. Psychologický efekt byl tedy významnější, než účinnost taktická, a technologická náročnost jejich produkce pravděpodobně způsobila více škody Německu než Británii. Když pak během konce války americká výprava maskovaná za skupinu geologů ukradla z britského sektoru bedny s plány von Braunovým teamem ukryté v opuštěném dole, byla cesta k moderním balistickým zbraním definitivně prošlápnuta. Sověti, kteří tehdy ukořistili jen méně důležité vědce a množství nepoužitých raket, nezůstali o mnoho pozadu; vždyť již od roku 1939 vcelku rutinně používali mobilní odpalovače raket na tuhé palivo, známé jako katuše nebo též Stalinovy varhany.

Krátce poté záblesk jasnější než tisíc sluncí ozářil nevadskou poušt a ohlásil zrod další nové technologie - jaderných zbraní.

První jaderné zbraně byly velké, těžké, a neforemné. Little Boy ("Chlapeček"), bomba primitivní dělové konstrukce na bázi uranu 235, měril tři metry na délku a 71 cm v průměru, jeho porodní váha činila 4 tuny, a oblohu nad Hirošimou prozářil ekvivalentem 13-16 tisíc tun trinitrotoluenu. Fat Man ("Tlouštík"), mnohem sofistikovanější implozní konstrukce využívající plutonium 239, měřil 2.34 m na délku, 1.52 m v průměru, vážil 4.63 tuny a Nagasaki obštastnil ekvivalentem asi 21 kilotun TNT. Hmotnost a velikost tehdejších konstrukcí tedy zjevně neumožňovala jejich vzdušnou dopravu jinými prostředky než bombardéry. Vývoj však běžel rychle...

Základ jaderných úderných sil nejprve tvořily těžké bombardéry, velká těžkopádná letadla obvykle leskle stříbrná nebo natřená jasně bílou barvou ku zlepšení jejich odolnosti vůci záblesku od exploze. Původně navržené pro lety v extrémních výškách mimo dostřel protiletadlových děl a později raket, byly z výšin oblohy vypuzené zlepšující se technologií radarů a raket a přestavěné na let nízko nad zemí. Spolu s postupnou miniaturizací jaderných hlavic a novými lepšími protiletadlovými raketami však jejich význam postupně upadal, jak se doprava nákladu k zákazníkovi balistickými raketami stávala praktickou. Zároveň byly vyvíjeny alternativní dopravní technologie, včetne exotičností jako Projekt Pluto - křižující střely s náporovým motorem poháněné jaderným reaktorem, variace na německou V1.

Mezitím na obou stranách formující se Železné Opony horečně běžel výzkum raket. Vernher von Braun, válečná kořist Američanů, se svým týmem vylepšil původní konstrukci V2 a zkonstruoval rakety středního doletu třídy Redstone a později Jupiter. Díky rozličným smlouvám o vojenské přítomnosti byly tyto rozmístěny ve strategické blízkosti Sovětského Svazu, k nemalé radosti Moskvy.

Rusové takové smlouvy neměli, k znovunastolení rovnováhy tedy museli použít lepší technologii. Sergei Korolev, vůdčí osoba ruského raketového výzkumu, byl pověřen nalezením odpovědi. Po prozkoumání válečné kořisti našel slabiny v konstrukci V2 a navrhl konstrukci vlastní, R-7. Tato dvoustupňová raketa vynesla na orbitální dráhu první satelit v dějinách, a pod označeními Semyorka ("Sedmička"), SS-6 Sapwood, a 8K71 se stala první skutečnou mezikontinentální balistickou střelou v dějinách. 

Čtvrtého října 1957 zazněl kolem Země pláč novorozené orbitální technologie, tiché pípání na frekvencích 20.005 a 40.002 MHz. Několik krátkovlnných miliwattů zasáhlo americké sebevědomí silou vodíkové bomby a způsobilo rozsáhlou restrukturalizaci jejich průmyslu, výzkumu, i školství. Výsledkem bylo mimo jiné založení agentur NASA, ARPA (kde byly později vyvinuty síťové protokoly jež jsou nyní základem Internetu), zvýšený důraz na výuku matematiky a přírodních věd, uvolnění peněz na vývoj raket Polaris odpalovaných z ponorek a nesoucích termojaderné hlavice W47, a výstavba sil pro tisíc mezikontinentálních balistických střel Minuteman, zoufalý to pokus odpovědět na úspěšnou sovětskou dezinformační kampaň, jež Američanům nabulíkovala, že Rusové mají raket mnohem víc. Pro porovnání s Chlapečkem a Tlouštíkem, hlavice W47 má v průměru 46 cm, délku 1.2 metru, hmotnost 326 nebo 332 kg, a poskytne ekvivalent 600 nebo 1200 kilotun TNT. Demonstrace schopnosti dostat satelit na orbitu byla totiž zároveň i demonstrací potenciální schopnosti dostat jadernou hlavici na kterékoliv místo na zemském povrchu.

Mezi americkými odpověďmi na Sputnik Adin byl i Vanguard One - satelit mnohem menší a lehčí, neboť ruské nosiče byly o dost výkonnější, ale zároveň nesoucí podstatně sofistikovanější elektroniku, v čemž zase měli lepší praxi Američané. Ti roku 1959 odpověděli na ruskou R-7 svým vlastním nosičem třídy Atlas. Mnohé konstrukce orbitálních nosičů byly tehdy identické nebo blízce odvozené z mezikontinentálních balistických střel.

Stejně jako jejich němečtí předchůdci s konvenčními hlavicemi, první mezikontinentální střely měly přesnost v nejlepším případě nevalnou. Například Semyorka, při doletu 8800 km, měla pravděpodobnost 50% zásahu v okruhu pěti kilometrů od cíle. K dosažení potřebného účinku bylo tedy třeba použít řádně napapané hlavice, schopné ohněm a tlakovou vlnou uklidit dostatečně velkou oblast. Semyorka, 34 metrů dlouhý a 3 metry tlustý doutník o hmotnosti 280 tun, nesla hlavici s výkonem ekvivalentním třem miliónům tun TNT. Americký Atlas, dopravní systém se stejným účelem, nesl hlavici o síle čtyř megatun. Vývoj horečně pokračoval, raketami Redstone a Titan na straně americké a nosičem Proton na straně ruské.

Rakety na kapalné palivo jsou ale cháska nevděčná, mnoho času zapotřebí jest pro jejich naplnění palivem. Mnohá okysličovadla jsou nevhodná pro dlouhodobější skladování, ať již pro jejich kryogeničnost (např. kapalný kyslík) nebo korozivitu (např. dýmavá kyselina dusičná). Pokud byla kyselina dusičná načerpána do rakety, tato se musí buďto odpálit, nebo odvézt zpět k výrobci na výměnu kritických součástek rozvodu paliva. Navíc plnění paliva do raket se utajuje špatně, dá se v mnoha případech vidět ze satelitů, a odpalovací komplex je vzhledem k množství skladovaných a přečerpávaných hořlavin velmi zranitelný. I v případě paliv která mohou v nádržích raket zůstávat déle, např. kombinace hydrazin/dimethylhydrazin a oxid dusičitý, jsou zde pořád rizika; jednoho záříjového večera roku 1980 upadl technikovi čtyřkilový klíč do šachty sila rakety Titan II a porušil její plášť. Unikající palivo druhého dne ve 3 hodiny ráno explodovalo; 750 tun vážící ocelové víko sila bylo odhozeno do vzdálenosti čtvrt míle. Devíti a půl megatunová termojaderná hlavice byla nalezena opodál prasklá, ale jinak málo poškozená. Únik okysličovadla zabil dva techniky na jiné základně o dva roky dříve.

Naštěstí i zde technologie nabídla řešení: návrat ke konceptu raket na tuhé palivo, tentokrát s lepším palivem a přesnější navigací. Namísto střelného prachu, jež poháněl první čínské rachejtličky, je používán polymer připomínající tvrdou gumu, s přísadou okysličovadla. Typická směs je polyurethan s chloristanem amonným, často s přídavkem práškového hliníku. Rakety na tuhé palivo jsou připraveny k odpálení prakticky okamžitě; žádné čerpání paliva, pouze zapojení palubní elektroniky, odjištění hlavice, zadání souřadnic do navigačního systému, a otevření sila, nebo v případě mobilních nosičů zvednutí rakety do startovací pozice. Z několikahodinového utrpení se rázem stává nudná rutina na pár minut. Rakety na tuhé palivo tedy přirozeně vytlačily kapalinové rakety z mnoha taktických pozic do oblastí civilního využití. Své místo na slunci, nebo přesněji na návěsech, ponorkách a v silech, mají již od počátku 60. let. Reprezentativními zástupci skupiny jsou v silech umístěné mezikontinentální rakety Minuteman, ponorkové rakety Polaris a mobilní rakety středního doletu Pershing I a II. 

Existence zbraní však vyvolá vývoj protizbraní. Štíty a brnění proti mečům a šípům, pevnosti proti armádám, lepší pevnosti proti katapultům, pancíře proti kulkám, lepší pancíře proti lepším kulkám, protiletadlová děla, stíhací letadla a rakety země-vzduch proti bombardérům, stealth technologie proti radarům... není tedy divu, že krátce po vstupu raket na scénu se začaly objevovat technologie protiraketové.

Prvním vážným předchůdcem raket dlouhého doletu byla proslulá křížující střela V1. Byvší spíše bezpilotním letadlem než raketou, její rychlost byla značně podzvuková a letová hladina nízká, což ji učinilo zranitelnou protiletadlovými děly či přímým ostřelováním ze stíhacích letadel např. typu Spitfire. Odvážnější piloti dokonce používali manévr, kdy křídlem letadla nadzvedli křídlo V1, střela ztratila stabilitu, a spadla. Vývoj magnetronů pro pásmo 30 GHz a jejich nasazení v zaměřovacích protileteckých radarech zvýšil přesnost děl natolik, že efektivní účinnost V1 klesla skoro k nule. V2 už byla jiná písnička; proti balistickým raketám s nadzvukovou rychlostí se tehdy nic moc dělat nedalo. Přestože byly vidět na radarech, k sestřelování předmětů pohybujících se v takových výškách a rychlostech přes jejich předvídatelnou trajektorii chyběla technologie; úsilí bylo tedy zaměřeno na likvidaci odpalovacích stanovišť, což předvídatelně vedlo k nasazení mobilních ramp na nákladních automobilech - vývoj, který se opakoval i později. Rakety země-vzduch, určené proti formacím bombardérů, byly však vyvinuty již během konce druhé světové války.

Válka horká vychladla do podoby války studené, vývoj však pokračoval. Z ukořistěných rádiem a radarem naváděných německých raket Wasserfall se zrodila řada amerických raket Nike a ruských R-101. První rakety Nike Ajax, s konvenčními fragmentačními hlavicemi, byly uvedeny do operačního nasazení roku 1953. Raketové základny, chránící velká města, jaderné elektrárny, a vojenské objekty, představovaly poslední linii obrany proti sovětským bombardérům.

Začátkem šedesátých let byly Nike Ajax nahrazeny raketami Nike Hercules, s vyšší rychlostí, delším doletem, a vyšší účinností. Nike Hercules byly první rakety země-vzduch schopné zasáhnout nejen letadlo, ale i mezikontinentální balistickou střelu v návratové fázi. Mohly nést konvenční fragmentační nálož, nebo jadernou hlavici W31 s výkonem 2, 20, nebo 40 kilotun. Kromě nahrazení raket Ajax plnily od roku 1963 též roli obrany první linie v západní Evropě. S ústupem významu obrany vůči strategickým bombardérům však poklesl i význam raket Hercules, které byly na území USA deaktivovány mezi roky 1974 a 1979, a v Evropě počátkem 80. let nahrazeny bateriemi raket Patriot.

Na scénu přichází další generace, třístupňová raketa na tuhé palivo nazvaná Nike Zeus. Při testovacím letu roku 1959 dosáhla maximální rychlosti 3.5 km/sec a zrychlení 100g. Projekt byl však zrušen, raketa byla přejmenována na Spartan a osazena pětimegatunovou termojadernou hlavicí W71. Hlavice byla navržena pro výbuch mimo atmosféru, kde je účinnost jaderných zbraní omezena absencí tlakové vlny, její účinek tedy spočíval hlavně v extrémně intenzivním záblesku rentgenového záření. Ruské střely po jejich zachycení radary včasné výstrahy, kterými tehdy byla zaplevelena celá Aljaška, měly být zlikvidovány nad oblastí severního pólu. Rakety Spartan byly doplněny dvoustupňovými raketami kratšího doletu Sprint, osazenými neutronovými hlavicemi W66, které měly za úkol vychytat hlavice uniknuvší Spartanům. Mezi říjnem 1975 a počátkem roku 1976 byly nasazeny v rámci obranného systému Safeguard, zmenšené to verze nerealizovaného programu Sentinel. Kombinace jejich ceny, nevalné účinnosti, opozice některých osvícenějších politiků, a Smlouvy o antibalistických raketách z května 1972 však předčasně ukončila jejich kariéru.

Ruský systém, vybudovaný koncem 60. let a tehdy zvaný A-35, sestával z 64 raket Galosh umístěných ve čtyřech komplexech zhruba 80 km severozápadně od Moskvy. Rakety měly dosah 300 km a nesly dvou až třímegatunové hlavice. Nebyl však příliš účinný; navigační radary umožňovaly sledovat jen jednu hlavici najednou. Během 70. let byl tedy nahrazen lepším systémem A-135, který, podobně jako americký Safeguard, sestával z raket delšího doletu Gorgon a kratšího doletu Gazelle. Gorgony byly třístupňové kapalinové, s dostřelem 350 km a megatunovou hlavicí, Gazely nesly desetikilotunovou hlavici dopravovanou k cíli dvoustupňovým motorem na tuhé palivo s dostřelem 80 km. Počátkem roku 1998 dostali Rusové rozum a oznámili stažení jaderných hlavic z antiraket a jejich nahrazení konvenčními fragmentačními náložemi. Snad tak i učinili. V současnosti Moskvu chrání 68 Gazel a 32 Gorgon, v silech po 17 a 8 kusech. Na rozdíl od systémů amerických zůstává A-135 pořád v provozu. Rakety Gorgon byly podrobeny testům roku 2002 jako demonstrace síly po vypovězení smlouvy ABM. Navzdory jejich operační připravenosti je A-135 již zastaralý systém, sice pravděpodobně schopný poradit si s jednou hlavicí, ale zranitelný salvou většího množství raket, nebo vyřazením jejich jediné společné radarové stanice.

Protiraketové rakety ale vyvolávají problémy nejen technického charakteru. Svou existencí narušují křehkou rovnováhu sil mezi supervelmocemi, v té době zajišťovanou konceptem vzájemného zaručeného zničení; i přes občasný tlak některých generálů na obou stranách, či v závěrečných fázích jeho kariéry i skoropsychotika Nixona, si nikdo netroufl stisknout příslovečný červený knoflík. Kdo by tak učinil, proměnil by v radioaktivní parkoviště nejen toho druhého, ale rukou toho druhého i sebe sama. Funkční - nebo i jen domněle funkční - protiraketový systém může významně narušit efektivitu odvodu odpadního tepla z horkých hlav bojechtivých politiků. Dalším faktorem je cena - nejen systému samotného, ale i nástupců jeho nástupců, neboť bude nevyhnutelně odstartováno další kolo závodů ve zbrojení, tentokrát v disciplíně protiraketových raket. Technologie dostupná v té době nedovolovala účinnou obranu velkých území. Zavádění raketového "deštníku" by navíc mohlo přimět protivníka k preemptivnímu útoku než budou antirakety uvedeny do provozu, motivovaného strachem před výše zmíněným mechanismem selhání chlazení válečných štváčů. Neochota plýtvat penězi na další nepotřebné zbraně byla tehdy silnější než lobbying tehdy ještě mladého vojenskoprůmyslového komplexu. Roku 1972 tedy v rámci rozhovorů SALT I úhlavní nepřátelé podepsali Smlouvu ABM, oboustranně omezující protiraketové systémy na jednu lokalitu. Rusové si samozřejmě vybrali Moskvu, americký systém měl centrálu v Grand Forks v Severní Dakotě. Smlouva zůstala v platnosti až do roku 2002, kdy byla nezodpovědně vypovězena panovníkem Bushem Druhým; poprvé v historii tak USA jednostranně odstoupily od významnější mezinárodní smlouvy o zbrojení.

I samo použití jaderných hlavic na antiraketách neslo problémy. Nejen politického charakteru - dokonce i velmi tvrdou propagandou zpracovávaní civilisté mají potíže s konceptem atomových výbuchů nad jejich hlavami. Ionizace atmosféry, způsobená výbuchy, drasticky snižuje účinnost radarů. Protiraketový systém tak již po několika málo salvách oslepí sám sebe. Nemluvě o vedlejších škodách na ostatních komunikačních systémech - exoatmosférické jaderné výbuchy způsobují silné elektromagnetické pulsy, narušující komunikační systémy a poškozující elektroniku. Jak se mohli obyvatelé Havaje přesvědčit během slavného testu Starfish Prime, 1.4 Mt exploze ve výšce 400 km nad Johnstonovým ostrovem, která zničila třetinu satelitů na nízké orbitální dráze, zlikvidovala asi 300 pouličních lamp v oblasti Havaje, poškodila civilní komunikační systémy a elektrické rozvody, a vytvořila přes sedm minut trvající nádhernou polární záři. Rozběhl se tedy výzkum přesnějších zaměřovacích, navigačních a řídících systémů, umožňujících zničení cíle zásahem projektilu namísto blízkou jadernou explozí. Úkol při rychlostech v řádu kilometrů za sekundu v pravdě netriviální.

Prvním úspěšným systémem, kterému se podařilo zničit návratový modul mezikontinentální střely srážkou s ním, byl Homing Overlay Experiment. Hlavice byla vynesena mimo atmosféru, rozevřena do podoby obráceného deštníku, a infračerveným senzorem navedena na blížící se hlavici. V červnu 1984 byl proveden v pořadí čtvrtý test, první úspěšný v historii, kdy tento interceptor v rychlosti 6.1 km/s a výšce přes 160 km zneškodnil hlavici rakety Minuteman.

Samotná možnost existence protiraketových systémů provokuje k zamyšlení. Jeho výsledkem byl nápad osadit rakety mnoha hlavicemi místo jedné. I vznikl koncept vícenásobných nezávisle naváděných návratových modulů, známých jako MIRV. Spolu se zvýšenou přesností navádění raket tak bylo dosaženo možnosti opepřit cíl mnoha menšími sluníčky namísto jednoho většího; postup, který je nejen účinnější, ale zmnohonásobuje obtížnost obrany. Namísto jedné hlavice je nutno vychytat jich mnoho. Soustředěný útok několika nosičů tak může snadno zahltit systémy protivníka, a prakticky zaručeně se něco podaří propasírovat skrz již tak chatrný deštníček. První raketou s vícenásobnými hlavicemi byl roku 1970 Minuteman III, následovaný na druhé straně raketami SS-17 roku 1975. Podobně vybavené rakety odpalované z ponorek následovaly o něco později a jejich pionýři byli zastoupeni raketami Poseidon roku 1971 na straně americké, s deseti hlavicemi o účinku 50 kilotun, a méně poeticky pojmenovanými SS-N-18 na straně ruské, nesoucími sedm půlmegatunových sluncí.

Válečný štváč zůstane válečným štváčem, i kdyby státní rozpočty padaly. 23. března 1983, krátce po svém slavném projevu o Říši zla, přišel tehdejší americký prezident, republikán Ronald Reagan, s projektem Strategické obranné iniciativy, známým též jako Hvězdné Války nebo SDI. Jeho slova dopadla jako železná pěst vojenskoprůmyslového komplexu do tváře zahnívající mezinárodní politiky. Navzdory odporu z mnoha stran se rozběhl horečný výzkum divokých technologií, od vylepšených antiraket odpalovaných z pozemních sil přes lasery chemické a rentgenové po urychlené paprsky neutrálních částic, antirakety usazené ve vesmíru, a senzory obsypané satelity. Do té doby byly antirakety schopné zasáhnout - někdy - střely jen v jejich konečné fázi letu a detekce byla víceméně omezena na radarové systémy dalekého dosahu.

Laserová děla jsou zbraní lákavou, pokud ovšem fungují. Lasery jsou mezi laboratorními techniky pro svoji nepříliš vysokou efektivitu známé jako drahé ohřívače vody; pro paprsek schopný jakés takés destruktivní účinnosti na dálku požadují alespoň stovky kilowattů elektrického příkonu, zlomek čehož se dostane do paprsku samotného. Zbytku je nutno zbavit se chladícími systémy. Technologie 80. let s klasickými pevnolátkovými ani plynovými lasery neumožňovala dosáhnout dostatečně vysokých energií. 

Chemické lasery, na druhou stranu, získávají energii pro paprsek z chemické reakce. Technicky se podobají raketovému motoru, s Fabry-Perrotovým rezonátorem napříč tryskou. První laboratorní prototyp byl zkonstruován již roku 1969, teprve nyní ale zaujal armádní výzkum; chemické lasery jsou zatím jako jediné schopné dlouhodobě dodávat výkony v řádu megawattů. Po mnoha peripetiích a ještě více proinvestovaných dolarech byl zkonstruován a na pokusné střelnici White Sands Missile Range v Novém Mexiku umístěn deuterium-fluorový laser nazvaný MIRACL. Je schopen po dobu až 70 sekund generovat paprsek o průřezu 14x14 cm a výkonu přes megawatt. Takový paprsek je schopný přeříznout betonový panel, nebo odpravit satelit na orbitě. Podobný laser mají Číňané na své raketové střelnici Lop Nur. Lasery tohoto typu mají perspektivu nejen jako protiraketové, ve spojení se satelity nesoucími přesně směrovatelná zrcadla k odražení paprsku na cíl, ale i jako zbraně proti satelitům ("ASAT"). V rámci experimentu v roce 1997 MIRACL úspěšně zneškodnil vyřazený armádní satelit na nízké orbitě. Vzhledem k závislosti moderních armád na satelitní technologii, ať již pro navigaci, spojení, nebo špionáž, mají antisatelitní zbraně nemalý strategický význam. Lasery třídy MIRACL, ve zmenšené a mobilní podobě pod názvem M-THEL, měly být touto dobou již rozmístěny podél izraelských hranic jako obrana před minomety a raketami třídy Kaťuša, technické problémy a obecná nechuť vojsk zacházet s velkými objemy jedovatých chemikálií v bojových podmínkách však projekt zdržely a přesunuly výzkum směrem k laserům pevnolátkovým, na bázi krystalů Nd:YAG.

Další strategický význam výkonných laserů je pro vývoj a testování odolnosti zbraňových systémů, včetně raket, proti laserům.

Roku 1990 bylo úspěšně odzkoušeno přesné a dlouhodobé zaměření paprsku pozemního laseru na zrcadlo o průměru 60 cm umístěné na oběžné dráze, a jeho odraz na jinou pozemní stanici. 

MIRACLův menší bráška, kyslíko-jódový laser (COIL), je v současnosti testován na palubě modifikovaného Boeingu 747 jako létající zbraň proti taktickým raketám (např. Scud nebo Katyusha). Měl by být schopen je sestřelovat na vzdálenost až 200 mil. Testy však zatím mají spíše smíšené výsledky, neboť šíření paprsku v atmosféře ovlivňuje příliš mnoho faktorů a mraky a prach paprskům nesvědčí. 

Jeden z exotičtějších a utajenějších výzkumných programů se zabývá i lasery čerpanými jaderným reaktorem. Energie do aktivního média, typicky plynu, je dodávána ve formě vysokoenergetických fotonů, neutronů, a štěpných fragmentů. Nevýhodou je radiace z reaktoru, výhodou je extrémní kompaktnost energetického zdroje. Říká se, že aktivní výzkumný program na poli atomových laserů má Čína.

Proti laserům však existuje obrana. V pozemních podmínkách je vlnová délka laserů omezená absorpčními pásmy v atmosféře. Rentgen ani některá infračervená pásma tak nikam moc nedosáhnou. To umožňuje těleso rakety upravit např. vhodnými povlaky nebo vyleštěním tak, aby použitelné vlnové délky místo absorbování neškodně odráželo. Další možností je materiál pláště, který po ozáření laserem vytvoří hustý oblak absorbující záření laseru a plnící roli izolační vrstvy.

Rentgenové lasery tento problém částečně řeší, za cenu mnohem vyšší složitosti zařízení. Nepříliš vysoké výkony mohou poskytnout lasery na volných elektronech. Pro likvidaci roje hlavic s megatunami komunismu na palubě je ale potřeba více energie. Jedním z konceptů SDI se tedy stal rentgenový laser čerpaný čím jiným než malou jadernou bombou; "ježek" laserových rezonátorů s bombou uprostřed měl být následován rojem menších satelitů se zrcadly, odrážejícími vzniklé paprsky směrem k blížícím se raketám. Podzemní jaderný test s kódovým jménem Cabra, provedený roku 1983, však nepřinesl výsledky. Vedlejšími produkty výzkumu však byly mimo jiné malé laboratorní rentgenové lasery a rozličné nové materiály.

Roku 1989 byl pokusnou raketou mimo atmosféru vynesen a úspěšně odzkoušen urychlovač neutrálních atomů vodíku, schopný produkovat paprsek o energii 1 MeV. 

Paralelní výzkum však probíhal i na původní myšlence zasáhnout raketu mechanickým projektilem. S tím vylepšením, že namísto odpalování z pozemních stanovišť měly antirakety na své cíle čekat ve vesmíru, mimo vliv otravné atmosféry a ještě otravnější gravitace. Space Based Interceptor byl takový projekt; automatické stíhací jednotky měly být umístěny v orbitálních silech, a v případě detekce salvy mezikonitentálních střel jednotlivé rakety zaměřit a zničit mechanickou kolizí. Testování vznášedel na kterých byla stabilizace a navádění zkoušeno bylo dokončeno roku 1988, spolu se systémy převedení navádění v terminální fázi letu z intenzivně vyzařujících výtokových plynů rakety na její chladnější tělo. Z projektu SBI byl odvozen projekt Brilliant Pebbles ("Brilantní kamínky"), roje orbitálních miniraket o velikosti melounu s autonomním naváděním. Program byl zrušen roku 1994, ale v současnosti se uvažuje o jeho oživení.

Neoddělitelnou součástí projektu SDI bylo i bohaté pole senzorových technologií, opět povětšinou umístěných ve vesmíru. Jejich rolí byla detekce raket již od samotného okamžiku startu, povětšinou s použitím technik multispektrálního zobrazování. Raketové motory zejména ve fázi startu produkují obrovské množství infračerveného a něco ultrafialového záření, zejména na vlnových délkách odpovídajících rotačním a vibračním přechodům molekul vody a oxidu uhličitého. Výtokové plyny velkých balistických raket mají teplotu typicky kolem 2000 stupňů a vyzařují zejména v pásmech 2.7 a 4.3 mikrometrů, se zářivými výkony přes megawatt na steradián. Šoková vlna před špicí rakety při hypersonickém letu ve vysokých oblastech atmosféry může zářit v ultrafialové oblasti; např. při letu ve výši 40 km a rychlosti 3.5 km/s dosahuje teplota rázové vlny skoro 6000 stupňů Celsia. Křižující střely, díky jejich nižším rychlostem, nižším letovým hladinám, a podstatně méně výkonným motorům produkují mnohem méně infračerveného  záření a skoro žádné ultrafialové. Detekují se tedy podstatně obtížněji. I ony ale mohou být vidět díky rozdílu teploty jejich těla a okolí. Zde však zabíháme do konvenční problematiky stealth v infračervené oblasti.

Let balistické rakety má tři hlavní fáze. 

Fáze vzletu trvá asi 3-5 minut. Během ní hoří hlavní motory a raketa se z pozemního odpalovacího zařízení dostává na cestovní rychlost okolo 7 km/s. Ve výšce 150-400 km dochází k vyhoření hlavních motorů rakety. Na zjištění silných infračervených záblesků při startech velkých raket se zaměřoval Boost Surveillance and Tracking System. Raketa plná paliva bývá velmi zranitelná, nádrže jsou křehké; k výhodám raket na tuhé palivo patří jejich vyšší odolnost. Vyhnout se detekci zde bývá poměrně obtížné, i když raketa může vypustit část paliva k ochlazení výtokových plynů nebo odstínění jejich vyzařování. Zasáhnout raketu v této fázi vyžaduje orbitální interceptor, laser, nebo antiraketu v relativní blízkosti, a včasná detekce je pro úspěch kritická.

Střední fáze letu trvá asi 25 minut. Raketa pokračuje setrvačností po suborbitální dráze s eliptickou orbitou protínající zemský povrch. Maximální letová výška bývá asi 1200 km. V této fázi letu může raketa vypustit rozmanité prostředky pro zmatení obranných systémů, od návnad vypadajících a chovajících se jako "opravdové" hlavice přes mračna kovových pásků co poskytnou zábavu protivníkovým radarům po aktivní radarové rušičky. Hlavice také mohou mít tvar a povrch omezující odrazy radarových impulsů, a mohou manévrovat, což značně znepříjemní jejich zaměření a zasažení, a/nebo vypustit vícenásobné návratové moduly. V této fázi se rakety typicky sledují radary včasné výstrahy z pozemních stanic. Součástí SDI pro sledování raket v této fázi byl Space Surveillance and Tracking System. Brilantní kamínky měly likvidovat hlavice právě v této fázi. Modernější systém GMD, Ground-based Midcourse Defense, který je nyní v čilé výstavbě, má plnit tutéž roli.

Návratová fáze začíná ve výšce cca 100 km a trvá asi 2 minuty. Návratové moduly vstupují do hustších vrstev atmosféry a zahřívají se na vysokou teplotu. Zde plní svoji roli ablativní tepelné štíty, ať již z uhlíkových kompozitů nebo z tlusté překližky (to jde taky!). Zde také dochází k závěrečným korekturám letové dráhy a navedení na cíl. Rychlost na konci návratu dosahuje až 4 km/s. Zde je kariéra střely zakončena buďto efektním sluníčkem nad zemí, kdy dochází k likvidaci cíle a přilehlých civilistů tepelným zábleskem a tlakovou vlnou, nebo k zaboření hlavice hluboko do země a následné explozi vyvolající zemětřesení podobnou tlakovou vlnu a zaměřené zejména na likvidaci hlubokých obrněných podzemních struktur. Hlavice v této fázi mohou být sledovány pozemními radary a likvidovány raketami kratšího doletu, např. Gorgon/Gazelle nebo Spartan/Sprint. Pokud má tedy obránce dostatečné množství štěstí a obranný systém nebyl nejlevnější nabídka nebo kamarádský kontrakt bez výběrového řízení.

Motivace pro protiraketový systém takového rozsahu dočasně zanikla spolu s rozpadem Sovětského Svazu. Zbrojní kontraktoři se však svých zisků vzdávají neradi, program byl tedy pouze zeštíhlen a požadavky změněny z obrany proti masivnímu útoku na obranu proti jednotlivým raketám menších subjektů. Clinton měl více rozumu než jeho předchůdci, přiškrtil tedy financování a vývoj se přibrzdil.

V prosinci 1999 Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci požadující aby USA zastavily plánovanou stavbu protiraketového deštníku. Proti hlasovaly jen USA, Albánie, Israel, a Mikronésie. Státy EU se zdržely hlasování, s výjimkou Irska a Francie, které hlasovaly pro. Rezoluce však měla efekt předpokládaný, tedy žádný.

Vývoj nabral původní otáčky s nástupem Bushe Druhého na trůn a nahrazením Říše Zla novou vyrobenou hrozbou neimaginativně nazvanou Osa Zla.

V současnosti je v provozu radar včasné výstrahy na Aljašce, schopný detekovat hlavice ve vesmíru, spolu s asi deseti protiraketami, osmi ve Ft. Greely na Aljašce a dvěma na základně Vandenberg v Kalifornii. Další radar, umístěný na plovoucí základně a operující v pásmu 8-12.5 GHz, a až se jej podaří zprovoznit aby se nepotápěl, měl by být schopen sledovat objekt velikosti 20 cm na vzdálenost přes 4600 km, nebo 15 světelných milisekund; zda musí objekt být kovový není uvedeno. Jeho maximální dosah je utajený, bude ale limitovaný fyzikálními zákony popisujícími šíření elektromagnetických vln. Testy zásahů zkušebních cílů začínají být občas i úspěšné, např. systém Aegis využívající rakety SM-3. Pozemní systém likvidace raket ve střední fázi (GMD) měl svůj úspěšný test v září 2006, kdy antiraketa odpálená ze základny Vandenberg v letu zasáhla raketu odpálenou z ostrova Kodiak po trajektorii odpovídající severokorejské raketě.

Mnoho protiraketových komplexů je plánováno k výstavbě po celém světě. V místních podmínkách nejznámější je zájem zámořských přátel o základnu Libavá jako další uzel v síti GMD a politická tragikomedie tím rozpoutaná. Pro výstavbu raketové základny nejen lid ale dokonce i někteří méně zbabělí politici požadovali referendum. Lidová nálada však podle průzkumů vojskům spřátelených armád příliš nepřála, fobie z odmítnutí tedy naše současné přátele přiměla změnit plány a namísto raket požadovat radar, který pro laické oko vypadá méně kontroverzně. Rakety bez naváděcích radarů jsou však slepé jako čerstvě vylíhlá koťata a radar tedy v případě nepřátelského útoku přiláká palbu jako velký kulatý terč. Intenzivní mikrovlnné svazky mohou představovat riziko pro leteckou dopravu i pro ptactvo; to, že pečení holubi nepadají z nebe, může tvrdit jenom ten, kdo nikdy nesloužil u radaru. Mnohý záklaďák opékal špekáček na dlouhém klacku před parabolou. Je tedy paradoxem, že relativně méně nebezpečné rakety vyvolávají větší veřejný odpor, než aktivní instalace chrlící megawattové impulsy do okolí a představující mnohonásobně významnější strategický cíl. Zkušenosti obyvatel s posádkami spřátelených základen např. v Jižní Korei a v japonské Okinawě, symbolizované občasnými demonstracemi za odchod hostí, sem také moc nedoléhají. Dalším obočí zdvihajícím faktorem je argumentace některých politiků Severní Koreou. Ti zjevně nikdy neviděli glóbus, neboť zakřivení Země neumožňuje korejské rakety vidět odsud, a ani Kim není tak blbý, aby útočil na USA raketou přes Evropu. Hypotéza o obraně proti Rusku, z geopolitických důvodů nikde příliš nezmiňovaná, je stravitelnější.

Antiraketové systémy svou vlastní existencí snižují svou účinnost. Ruská mobilní mezikontinentální střela RT-2UTTH, též zvaná Topol-M, může nést až šest hlavic na vzdálenost až 11500 km. V listopadu 2005 byla ze základny Kapustin Yar odpálena tato raketa a byla úspěšně otestována schopnost změny trajektorie hlavice po jejím oddělení od nosiče, což významně znesnadňuje pokus o její zneškodnění. Raketa samotná je navržená s vysokým stupněm imunity proti ionizujícímu záření, elektromagnetickým pulsům, jaderným explozím i ve vzdálednosti pod 500 metrů, a vydrží i přímý zásah z jakéhokoliv v současnosti dostupného laseru. Je také schopná nést kromě hlavic ještě bohatou paletu nejrůznějších návnad a rušiček. Technologie pro významné snížení radarové viditelnosti objektů na oběžné dráze jsou široce známé již od dob satelitů CORONA. Materiály na bázi feritů pohlcujících radarové paprsky jsou používané mnohými vojenskými letadly; sendvičový gumový kompozit s vysokým obsahem uhlíkových částic byl používán již ve druhé světové válce ke snížení radarových odrazů periskopů německých ponorek. Nové metamateriály s jemnou vnitřní strukturou umožňující exotické vlastnosti jako například negativní index lomu v mikrovlnné oblasti pak posouvají radarovou hru na kvalitativně novou úroveň. Exoatmosférické jaderné exploze, odpálené mimo dosah antiraket proti hlavicím v návratové fázi, mohou být použity pro částečné nebo i úplné vyřazení napájení a komunikace mezi radary, raketovými sily, a dalšími částmi obranné infrastruktury. Vzhledem k závislosti moderní ekonomiky na komunikačních systémech by i jediná taková událost mohla mít devastující účinek na růst hrubého národního produktu.

Další implikace pro antiraketové systémy vyplývají z vývoje suborbitálních dopravních prostředků. Nosiče jsou v principu stejné jako mezikontinentální balistické střely, v některých variantách částečně podobné letadlům, místo jaderné hlavice však nesou jednu až několik tun nákladu potřebného na jiném místě planety. Američané sami mají ve vývoji suborbitální dopravní systém FALCON, s variantami HCV s doletem 14500 km a kapacitou 5450 kg, a CAV s doletem 4800 km a kapacitou 450 kg. Návratový mechanismus je klouzavý hypersonický let. Uvedení CAV do výzbroje je plánováno na rok 2010, HCV na rok 2025. Komerční využití bude časem následovat též; již nyní se objevují první seriózní známky rozvoje suborbitální vesmírné turistiky, což spolu s rozvojem suborbitální nákladní dopravy povede ke zmnožení signatur startů na planžetách protiraketových systémů. Již během Studené Války se mnohé falešné poplachy vyskytly; některé od slunce zářícího na senzory v nečekaném úhlu, jiné vyvolané meteorologickými výzkumnými raketami třetích zemí. Jen díky štěstí a několika málo chladným hlavám typicky s nižšími hodnostmi jsme ještě naživu.

Irelevantnost protiraketových systémů ilustruje mimo jiné fakt, že i malá země či hráči nestátní povahy mají možnost dopravit jadernou hlavici skoro kamkoliv na palubě obyčejného charterového či linkového letu. Hlavice, uložená v nákladovém prostoru letadla, může být odpálena ještě před přistáním - dlouho před tím, než by mohla být objevena při stále ještě vzácném rentgenování nákladních kontejnerů na letišti. Dokonce i stará kraksna jako Boeing 747-100 má dolet 9040 km s plným nákladem a i nejamatérštější dělová konstrukce třídy Chlapeček pro něj nebude představovat problém hmotností ani velikostí. Jumbo Jet se dá sice sestřelit snadno, je ale nutno nějak zjistit, které letadlo z těch desítek tisíc je legitimní cíl. Použití uneseného letadla jako prostředku k dopravě jaderné hlavice bylo popsáno mimo jiné již roku 1993 Rynem Douglasem Pearsonem v jeho technothrilleru "Cloudburst".

Nemálo otázek vzbuzuje i smysl zjevného plýtvání penězi na v samotném principu děravý raketový deštník, když v té samé chvíli chybějí prostředky na závažnější rizika. Civilní infrastruktura je životně závislá na elektrické energii. Rozvodné sítě, toho času převážně v soukromém vlastnictví, byly delegovány z role kritické na pouhý prostředek vydělávání mrzkých peněz. Následkem čehož jsou opomíjeny nutné investice, namísto toho se kapacity rezervní stávají kapacitami operačními, a i jediné spadlé vedení či vyhořelý transformátor pak můžou spustit kaskádu selhání a výpadky elektřiny v rozsáhlých oblastech - jak už se nejednou stalo.

Reálného zlepšení bezpečnosti můžeme dosáhnout na domácí půdě spíše investicemi do robustní infrastruktury než do dalších zbytečných zbraní. Na mezinárodním kolbišti pak lepší a levnější službu odvede dobře provedená diplomatická deeskalace konfliktů.

Alternativou je noční můra šílené spirály zbrojení, kde jediní vítězové budou zbrojní koncerny a jimi zmanipulovaní politici.

Slovy počítače z filmu "War Games", jedinou variantou, jak tuto hru vyhrát, je nehrát.