Na plakátě

Hadův týden - Vítám vás v novém týdnu. Minulý týden jsem objevil článek, který mi poslední dobou nějak mluví z duše. Zkuste si ho přečíst - Zvrácený svět. No, lepší příliš nedomýšlet a budeme raději pokračovat tam, kde jsme minulý týden skončili s rokem 2012. Minulý týden jsem se zmínil o tom, že v době okolo tzv. "začátku" mayského kalendáře, můžeme najít i další události, které jsou jakýmisi novými začátky. Napadá mě jaký impuls, nebo spíše jaké trauma, lidi té doby donutilo k činům, které ze všeho nejvíc připomínají pokus odříznout se od všeho, co bylo do té doby.

Dívejte se zpříma!

Příchod informační totality mnozí předpovídali na "orwellovský" rok 1984. Je rok 2006 a mně orwelliáda začíná. Začalo to kartou na vlak. Za Junior Pas jsem platil šest stovek několik let. Teď už na něj nemám nárok bez plastové kartičky s vlisovaným čipem RFID. Každý průvodčí v každé čugále na Sázavu má příruční terminál, který bezkontaktně načte údaje z čipu a později sdělí jakémusi centrálnímu počítači. Jan Šípek, narozen.., trvalé bydliště... (údaje vyplňte čitelně a doložte občanským průkazem), se nacházel ten a ten den na tomto místě. Souhlasím s tím, podepsal jsem to na žádosti o vydání. Skřípějíc zuby. Poslední naději vyslovil kamarád průvodčí Marcel, když říkal, že za stovku příplatku si můžu nechat vystavit kartu papírovou. Paní u okénka však tuto možnost nezná. České dráhy za kartu dostaly anticenu BigBrother Award.

Jedu do ciziny. Na dlouho. A taky mám na výběr. Buď můžu za šest stovek dostat standardní cestovní pas na deset let s čipem RFID, který lze číst na dálku, a biometrickými údaji v něm vepsanými (zatím prý jen můj obličej). Nebo za cenu více než dvojnásobnou pas bez čipu na pouhý jeden rok. Potřebuju delší platnost kvůli vízu a tak na městském úřadě v Nymburce vstupuju do podivné šedivé kukaně. Chladné zářivkové přítmí, přede mnou okénko s foťákem, za ním úřednice, obrazovka. Nic vyplňovat nemusím, úřad o mně všechno ví. Jen podepsat, že souhlasím s uchováním a zpracováním svých dat po dobu 60 dnů od vydání pasu. A nechat se vyfotit. "Počítač hlásí, že se nedíváte přímo do objektivu," říká úřednice. Je nám to divné, protože oba víme, že se do objektivu dívám. Dalších deset pokusů. "Pořád: Chybí přímý pohled." Začínám dostávat potutelnou radost míšenou s nadějí, že můj obličej je strojově nečitelný. Na tváři je prý několik bodů, které "musí svítit zeleně" (tento pohled je mi ale odepřen, vidí ho jen úřednice za sklem) a oči mám pořád "červené". Další a další pokusy. "Co budeme dělat?" ptá se úřednice. Pomáhám jí s nastavením foťáku a počítač konečně fotku přijímá. "Hlavně že nemáte otevřenou pusu. To se nesmí." "Mám," odpovídám s pohledem na fotku, na "mém" monitoru je větší, než na tom za sklem. "Tady to není vidět. To by počítač hlásil Otevřená ústa. Hlavně že vám nejsou vidět zuby." "Jsou, tři," hlásím. "Snad to nikdo nepozná. Počítač to schválil." Uklidňuju se absurditou té situace. Ale tak to přece v totalitě bylo taky. Myslím na Havlovy hry. Za měsíc už bude ta malá knížečka vysílat informace o mé osobě. Kdybych se chtěl dozvědět jaké, a informace z čipu (bez dotyku) přečíst, hrozí mi podle webu ministerstva pokuta až milión korun. Ptám se kamaráda Shaddacka, odborníka na RFID, jestli alespoň alobal zabrání dálkovému přečtení čipu. "Spíš bych použil plech z konzervy. Budeš mít aspoň zpravodajské krytí. Můžeš tvrdit, že o stínění RFID nevíš, že to máš kvůli mechanickému poškození." God bless us.

klokánek, 28. 12. 2006