Vítám vás v novém týdnu. Vítá vás v něm i tohle nádherný štěně na fotografii od Polly. Ze všeho nejdříve vás musím upozornit na dva nové články. Jedním je příspěvek k diskusím o abnormalitě či normalitě současné sluneční aktivity a druhým je článek o kultuře, která v kaňonu Chaco v Novém Mexiku kvetla cca v letech 850-1250 n.l.  a vytvořila množství masivních staveb, některé o výšce čtyřpatrového domu.   "Před neustálým unikáním není úniku. Rozptylovat se. Vyhýbat se konfrontaci. Překousnout to. Vyhonit si ho. Televize. Zapomnění." Chuck Palahniuk, Zalknutí Náhodná ukázka pro tento týden od mojí maličkosti.

A do nového týdne opět poučná historka ze života od Táni:-))

David přinesl další přívěšek, modré srdíčko občanského sdružení Život dětem.
Vzpomněla jsem si na tygří přívěšek, který jsem musela mít, jen co jsem ho u Davida viděla. Že by? Že bych se zapojila i do téhle akce? S tygrama mě zklamali, když jsem pak slyšela tu reportáž o jejich kastrování v zoologických zahradách ... děti snad nikdo kastrovat nebude, ne?
Zvláštní je, že tygří přívěšek stál šedesát, zatímco Život dětem je za pouhých čtyřicet ... další cynický vývod: je snad dětí méně, než tygrů? Nebo jsou děti méně potřebnější, než tygři?
Zdálo by se, že v oblasti pomoci jsem závislá na Davidovi, ale není tomu tak. Náhodou jsem minulý týden, jak jsem byla na kompletním rentgenu zubů, věnovala spoustu desetikorun na AIDS, na Davidovi zcela nezávisle. Ostrava byla plná dvojic a trojic mladých lidí, kteří rozdávali červené stužky, zvláště jedna akční skupinka se mi líbila, protože členem skupinky byl obří kondom, tedy chlapec převlečený za kondom. Krásný bílý sametový, musela jsem vynaložit velkou sílu vůle, abych si na něj nesáhla. A doteď toho lituju. Některé zábrany, které mám tak hluboko zakódované v podvědomí, mi jaksi připadají zbytečné, z čistě pragmatického hlediska ... třeba s tím vánočním stromečkem: Včera říkala kamarádka, že už mají nastrojený vánoční stromeček. "Už teď? My ho dycky strojíme až na štědrý den!"
"No, když to bysme si ho vůbec neužili, takhle to máme doma pěkné už teď."
No jo, proč vlastně ne? Stejně máme stromek umělý, to si taťka prosadil už hodně dávno, nesnáší ty opadávající smrky, jejichž jehličí se mu zabodává do bosých chodidel ... a nakonec, podle adventních čokoládových kalendářů mých dětí a podle adventního lahvového kalendáře tatínkova byly vánoce už v sobotu, :o))) Stromeček a světýlka třeba víc přispějou k sváteční adventní atmosféře, než předvánoční nakupovací, uklízecí a pečící šílenství ... Přitom tradice vánočních stromků nebude tak stará, ne? Sto let? A o čem je, stromeček? Kapr je ryba a půst, to je jasný, ale smrk?
Stejně mám zábrany, :o))) Adventní věnec musí stačit, :o)))

"...To vyprchava symbolika smyslu z lidskych mysli? Uzit si 'vanocniho
stromecku uz dnes'???
Advent - case cekani, nadeje, ze to, co je ted, ma otevrenou budoucnost, ze
neplati vzdy, ze je treba si uzit tady a ted, ze (verim ze) kazda
pritomnost ma take sve lepsi pristi, alespon v tom, ze ji bude darovan
smysl, kdyz uz nic jineho nezbyva. A taky to, ze verim, ze moje budoucnost
je svazana prave s lidmi kolem sebe, tj. ze cekam ne na veci, ale na dar
obdarovani nekym jinym, jeho casem, pozornosti, ci proste jeho existenci. A
ze se vyplati nekdy i pockat, protoze to, co neni hmatatelne, se nasi
nadeji, tou energii samotne nadeje, zhmotni do reality..."


No vida, výborně, :o))) Už je mi to jasný, :o)))

Koledy - jo, byla jsem před časem v takovém malém duchovním centru na sídlišti v Bystrci na malým koncertíku nějakýho spolku, a principál mluvil o těch ... prelátech ne, renegátech taky ne, co to bylo za slovo? A že koledy se o adventu nemají a tak ... a ... roráty? Zpívali a hráli o Marii, jak šla navštívit Annu, myslím, že by se dalo najít spousta krásných rorátů.

:o)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Hledám roráty, našla jsem HYPERLINK "http://www.vira.cz"www.vira.cz, bohužel tam nejsou roráty ve zvuku, ale pouze v notách, kteréžto číst neumím ... ale zato jsem narazila na - podrž se - biblické SMS !!! A nejen to, podle HYPERLINK "http://www.vira.cz"www.vira.cz "Mobilní spojení s Bohem funguje kdykoli a kdekoli," :o)))) Jakýho má Bůh operátora, ptám se, :o)))) A dozvídám se, že Oskara, :o))))) Bůh opustil T-mobile v momentě, kdy tento zpoplatnil SMS a přešel ke "konkurenčnímu Oskarovi, který (nejen) v této oblasti poskytuje levnější a kvalitnější služby."
Tyhle stránky asi tvoří někdo, kdo nemá zábrany, :o))))

David zrovna kouká na svoje bankovní konto, my jsme oba u eBanky, milujeme chodit do banky a David dycky koukne na stav účtu a pronese "Nu což, tak olupte." Ale dnes mu chybí optimismus, vánoce budou bídné, ještěže ta knihovna je zadarmo. "Že bych všem nadělil knížky z knihovny? Nu což, olupte!"


Mějte se krásně, :o)

Táňa.

Převzato: www.zvedavec.org

Znamení šelmy
10.12.2003


...a nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo 666.

Zjevení Sv. Jana, 13:16

A řekněme hned v úvodu: ještě tam nejsme, ještě znamení šelmy nemusíme nosit, ale blíží se to. Řeč bude o biočipech, tedy mikročipech implementovaných pod kůži člověka. Existují a zvolna se prosazují. Počáteční odpor veřejnosti slábne. Zatím tyto biočipy neumožňují určit přesnou polohu člověka kdekoliv na zeměkouli. Respektive ty, které to umožňují, jsou ještě příliš velké. Na jejich zmenšení se nicméně usilovně pracuje v mnoha laboratořích světa.


Průkopníkem biočipů je floridská firma ADS (Applied Digital Solutions), které pomohlo 11. září se prosadit. ADS se stala hlasitým zastáncem biočipů. Už několik roků nabízejí lidem čip VeriChip ID velikostí zrnka rýže, který pracuje na principu RFID ( radio frequency identification). Čip nemá vlastní zdroj, reaguje po vybuzení radiofrekvenčním polem na vzdálenost maximálně několika metrů. Nejde o žádnou převratnou novinku, podobným mikročipem se už deset let značí psi a kočky. Rozdíl je v tom, že VeriChip byl od počátku vyvíjen pro člověka. Může obsahovat unikátní číslo, zdravotní stav a další údaje - např. čísla kreditních karet.

Na výstavě ID World v Paříži tohoto roku se firma ADS pokusila dovést myšlenku kreditních karet implementovaných pod kůži do praxe. Nový produkt se jmenuje VeriPay. Jde o biočip, kterým mohou lidé platit namísto kreditní kartou. V praxi to vypadá tak, že si označkovaný člověk nechá namarkovat u pokladny zboží a odejde. Radiofrekvenční snímač přečte údaje o jeho kreditní kartě a cena nákupu se pak objeví automaticky v měsíčním výpisu z banky http://seattlepi.nwsource.com/local/68217_thumb27.shtml .

Soudě podle reakcí, lidé zatím nebyli biočipem VeriPay příliš nadšeni. Ale firma se nenechává odradit. Tvrdí, že kreditní karta pod kůží je nezcizitelná a tudíž mnohem bezpečnější. Kritikové naopak poukazují na to, že taková karta je čitelná i ilegálně pořízenými snímači, aniž by to osoba s implementovaným biočipem zaznamenala. ADS se brání poukazem, že data budou šifrovaná. Kritikové odpovídají, že to není příliš přesvědčující. Bude-li někdo vybaven příslušným snímačem, je pravděpodobné, že si k tomu opatří i dešifrovací algoritmus nebo rovnou klíč. Biočip navíc neumožňuje jednoduchou výměnu karty. Co když se majitel rozhodne kreditní kartu zrušit a pořídit si novou?

ADS nicméně věří, že se jí podaří překonat počáteční nedůvěru, a že výhody biočipů převáží nad nevýhodami. Pravdou je, že taková věc může urychlit mnoho zdlouhavých identifikací a může v krajním případě zachránit lidský život.

Umožní např. lékařům rychlý přístup k dokumentaci pacienta (celá dokumentace včetně krevní skupiny, alergických reakcí a podobně důležitých informací může být umístěna v biočipu pod kůží).

V běžném životě biočip zjednoduší nákupy v obchodech, urychlí čerpání pohonných hmot, zajistí bezpečný vstup do hlídaných objektů, pomůže bezproblémovému odbavení při letištní kontrole, umožní bezpečné přihlašování do počítačové sítě (namísto uživatelského hesla hesla) nebo odemykání dveří domu či automobilu. Výhod je tolik, že jsem si jistý, že nakonec rozhodnou. Zvláště když se styčné body vybaví dostatečným množstvím snímačů.  http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn?pagename=article&node=&contentId=A62663-2001Dec18¬Found=true

Kdyby se radiofrekvenční snímače rozmístily po městě v dostatečné hustotě, umožnilo by to monitorovat pohyb všech jeho obyvatel. Takové řešení by snad bylo použitelné v rámci podniku, ale na větší ploše je přeci jen poněkud nepraktické. Snahou je vyvinout biočip, který by byl schopen spolupracovat se systémem GPS (Global Positioning Satellite), takže by bylo možno určit jeho polohu s přesností na několik metrů kdekoliv na světě.

ADS nabízí zařízení zvané Digital Angel (digitální anděl). Jsou to náramkové hodinky spolu s krabičkou velikosti tabatěrky. Toto zařízení komunikuje se systémem GPS.

Podle optimisticky laděné webové stránky, vytvořené za účelem propagace digitálního anděla, zařízení pomáhá starým a nemocným lidem. Snímá některé jejich tělesné funkce a v případě selhání nebo pádu člověka automaticky uvědomí lékařský dispečink a současně přesně určí, kde se postižený člověk nachází.

Digitální anděl je rovněž k dispozici v obojku pro psy a kočky, takže zatoulá-li se čtyřnohý miláček, lze jej pomocí GPS systému snadno najít. Alespoň jeho obojek určitě.

Další formě digitálního anděla se říká PRISM a používají jej některá kárná zařízení pro monitorování pohybu vězňů. Odsouzenému se připevní na ruku nesnímatelný náramek. Systém způsobí poplach v okamžiku, kdy se vězeň dostane za hranici vymezeného prostoru. Vhodné například pro lidi odsouzené k domácímu vězení nebo pro špehování pedofilů.

Loni v květnu firma ADS oznámila, že do osmi měsíců hodlá zmenšit digitálního anděla tak, aby se dal implementovat do svalové hmoty na ruce nebo jiném místě. Za tím účelem rovněž přišla s originálním způsobem napájení. Biočip nemá mít vlastní baterii. Po implementaci by měl být poháněn elektromechanickou energií vzniklou pohybem svalů. Aktivován může být jednak osobou, která čip nosí (nebylo řečeno jak), jednak na dálku z monitorovacího centra.

V současnosti už takový biočip komunikující s GPS a upraven k implementaci do organizmu člověka, skutečně existuje. Bohužel je velikostí kardiostimulátoru. Je to kotouč o průměru 5 cm a výšky 1,27 cm. Pro široké použití ještě poněkud nepraktické. Rovněž napájení je u něj zatím vyřešeno klasicky pomocí baterie.

Po uvedení prvních verzí VeriChipu na trh musela firma ADS vzdorovat nařčení různých skupin sledujících lidská práva. To bylo ještě před 11. zářím. Po útoku nařčení ubylo, naopak se stále silněji ozývají hlasy, že by bylo možno těmito zařízeními sledovat teroristy. Není mi příliš jasné, jak. Museli by je nejprve všechny odchytit, označkovat mikročipem a znovu vypustit do volné přírody. Daleko snazší samozřejmě bude (a o to také zřejmě jde) označkovat všechny slušné občany a následně zavřít ty, kteří biočip mít nebudou. V každém případě ale firma ADS vidí teď svou příležitost. "Naše myšlení se po 11. září změnilo," řekl mluvčí firmy. "Teď vzniká větší potřeba monitorovat škodlivé aktivity."

ADS není jedinou firmou nabízející tuto technologii. V tichosti a zcela bez povšimnutí masmédií se testují další podobné výrobky. Už v roce 1998 psaly noviny London Times, že v Británii má 45 lidí implementováno pod kůži biočip umožňující určit jejich polohu. Jednalo se většinou o děti velmi bohatých rodin a některé filmové hvězdy. Britská varianta digitálního anděla se jmenuje Sky Eye - Oko na obloze.

Miliony televizních diváků mohly nedávno sledovat v přímém televizním přenosu rodinu Jacobsů, kterak si dobrovolně nechává implementovat VeriChip pod kůži. První americká rodina označkovaná biočipem, hlásaly titulky. A po nedávném útoku teroristů se objevilo nemálo názorů, že povinné implementace tohoto čipu všem občanům by pomohly zvýšit národní bezpečnost.

Zkrátka ať chceme nebo ne, biočipy přicházejí. Můžeme proti tomu žehrat a nadávat, můžeme se dovolávat práva na soukromí a jiných lidských práv, nic to nezmění. Pro vlády je to příliš lákavá možnost, jak nasadit svým otrokům další náhubek. Pravda, lidé se budou zpočátku bránit, ale propaganda vykoná své. A bude to dobře dělaná propaganda, to si můžeme být jistí. Zdůrazní se výhody biočipů, pohodlí a snadnost nákupů, nemožnost ztráty, další urychlení života, publikuje se řada případů, kdy biočip někomu zachránil život, udělá se z toho módní trend. Nakonec to zhlouplý dav přijme.

Zpočátku to bude nepovinné. Později budou lidé nemající biočip, znevýhodňování, budou jim kladeny různé byrokratické a jiné překážky - při odbavování na letištích budou podrobováni nesmyslným kontrolám, v obchodech budou muset čekat řadu u jediné manuální pokladny, v ordinacích lékařů jim bude odmítán zákrok s poukazem, že jejich dokumentace se někde "zatoulala" a nutno znovu udělat testy, apod.

A pak přijde zákon. Označkování bude povinné pro všechny. Dětem bude implementován biočip při narození. Za pár roků nikoho nenapadne vidět v tom něco zlého. Lidé si zvyknou tak, jako si zvykli na mobilní telefony, bez kterých řada z nich nemůže být.

Kolik času nám zbývá? Nevím. Ale jsem si jistý, že se toho všichni dožijeme.

 

Nostradamus: Co vlastně předpověděl?
Nostradamus. Věštec, žijící v 16. století. Předpověděl Hitlera, Stalina, útok na Manhattan. Právě nyní je tomu půl tisíciletí od jeho narození.

A není to jen tak ledajaké jubileum. Německý badatel Elmar R. Gruber totiž odhalil, že všechny "předpovědi" jsou zmanipulované výmysly. "Nostradamus do budoucnosti absolutně neviděl," říká s jistotou.

Michel de Nostredame (1503 - 1566), Žid, který přestoupil na křesťanství, se postaral již za svého života o to, aby jeho jméno znal takřka každý. Staletí však udělala z lékaře bojujícího s morovými ranami tajemného věštce, předpovídajícího zkázu světa.

"Nostradamus skutečně dělal horoskopy," vysvětluje Gruber. "Známý je například ten, který vyhotovil pro budoucího rakouského císaře Rudolfa II. Podrobný průzkum vede k závěru, že Nostradamus příliš horoskopům nerozuměl," uvádí německý badatel.

Odkud se však vzala celosvětová posedlost Nostradamem jako prorokem doby zkázy a zničení? "Vše pochází z od roku 1555 vycházejících čtyřverší, nazvaných "centurie". V nich se nemusel starat o spokojenost zákazníka a pustil naplno své vize o světové apokalypse," objasňuje Gruber. "Většinou jde o naprostý podvod. Skutečný text Nostradamových veršů byl přepracován, aby z něj bylo možné vyčíst to, co jeho fanouškové chtěli. Například u útoku teroristů na Manhattan je jako důkaz toho, že Nostradamus hrůzu předpověděl, tento text: Ohromný oheň sestoupí na nové město (rozuměj New York). Ve skutečnosti je tu zmínka o velkém městě.

Tak je tomu s většinou předpovědí, které se týkají nástupu Hitlera, války o Irák, smrti princezny Diany a všech důležitých událostí. Přitom kdyby se podívali lidé do původních textů, nic takového by tu nenašli," směje se vědec.

Legendární je i kniha, která vysvětlovala Nostradama za pomoci počítačového rozboru textů. Text, který vyšel v roce 1992, s jistotou předpovídal, že prezident George Bush st. bude znovu zvolen. Ironií osudu vyšla těsně před tím, než byl zvolen Bill Clinton.

Byl tedy i sám Nostradamus podvodníkem? "V žádném případě! Skutečně věřil svým chmurným vizím, ale psal je velmi neurčitě, takže každý, kdo chce, může si v nich najít cokoliv. Mnohým pseudovědcům to však nestačí a s klidem pozměňují verše podle toho, jak si přejí, aby vyzněly. A to je neodpustitelné," rozhořčuje se muž, který věnoval studiu Nostradama sedm let.

INT, alf (8. 12. 2003)
 

Čeština má prý kořeny v Turecku

Novozélandští jazykovědci přišli s novou teorií o zeměpisném původu indoevropských jazyků

Před osmi tisíci lety pronesli zemědělci z turecké Anatolie první slova v "prajazyku", tvrdí novozélandští lingvisté.

LONDÝN - Indoevropský jazyk, ze kterého vzniklo mnoho dnešních moderních jazyků včetně těch slovanských, možná vznikl před 8 až 10 tisíci lety v oblasti turecké Anatolie. Vyplývá to z nového výzkumu dvou novozélandských vědců. Jazyk podle nich začali poprvé používat tamní obyvatelé zároveň s rozvojem zemědělství. Zprávu uveřejnil na svých internetových stránkách list The Washington Post. Skupina indoevropských jazyků, které kromě jiného zahrnují například řečtinu, latinu, slovanské jazyky a sanskrt, se vyvinula před několika tisíci let - stále se ale nepodařilo ze zeměpisného hlediska doložitelně rekonstruovat, kde konkrétně mají tyto jazyky společné kořeny. Zatím nejuznávanější teorie z lingvistického hlediska, operuje s představou, že asi před šesti tisíci lety začali "exportovat" indoevropské jazyky kurganští jezdci, když vyrazili z asijských stepí dobývat Blízký východ a také Evropu. Jiní vědci jsou ale zase přesvědčeni, že vše mohlo začít v nynější turecké Anatolii. Takovou teorii právě podporují Russell Gray a Quentin Atkinson z Aucklandu. V článku pro britské odborné periodikum Nature konstatovali, že jejich analýza založená na evoluci biologických technik "je v souladu s anatolskou zemědělskou teorií původu". Oba vědci pomocí vyspělých počítačových technik porovnávali a křížově hodnotili větve jazykového stromu se známými historickými událostmi. Tím dospěli k závěru, že k větvení došlo v období až o několik tisíc let starším, než s jakým operuje nyní nejsilnější teorie, podle níž "prajazyk" rozšířili nomádští kurganští jezdci. "Díky novým sofistikovaným metodám, které jsme k výzkumu použili, jsme zjistili spolehlivé výsledky, které nám pomohly vyřešit tento dlouhodobý vědecký problém," uvedl pro The Washington Post Russel Gray. Pátrání po kořenech indoevropských jazyků začalo již v roce 1786, kdy britský učenec sir William Jones popsal tuto jazykovou větev. Od té doby vědci určili mnoho jazyků, které sem spadají a kterými se mluví na všech obydlených světadílech. Podle nové studie Graye a Atkinsona sem patří celkem 87 jazyků.

Lidové noviny, 28. 11. 2003, ver, čtk

Převzato: www.science-world.cz

Revenantni: Návraty mrtvých ve středověku


Přesvědčení, že mrtví se v té či oné podobě vracejí jako duchové, pokládáme dnes za pověru. Zajímavé je, že o existenci tohoto fenoménu byla však v minulosti přesvědčena celá řada lidí zjevně vzdělaných a inteligentních. Francouzský historik Jean-Claude Schmitt popisuje v knize Revenanti (snad by se dalo přeložit nějak jako Navrátilci) způsoby, jak se s vírou v návraty mrtvých vypořádávali vzdělanci ve středověku.

Schmidtovi jde přitom právě o vzdělané vrstvy, konec konců se zabývá především rozborem dobových písemných památek a ne folklórem ani archeologickými nálezy mrtvol s probodnutými srdci. Tehdejší vzdělanci jistě nevěřili všemu, nicméně některé příběhy o návratech mrtvých legitimizovali minimálně tak, že je učinili součástí "oficiální" psané kultury.
Před středověkými intelektuály každopádně stála otázka, jak zakomponovat zjevování mrtvých do křesťanského světonázoru či ještě obecněji do nějakého "logického systému".
Na počátku stojí úvahy svatého Augustina. Pokud se setkáme (ať už v bdělém stavu nebo ve snu) s přízrakem, který se vydává za mrtvého, není to zřejmě sám mrtvý. Stejně tak se někomu o nás může zdát, aniž si toho jsme vědomi, aniž jsme v jeho snu "my sami". Duch je tedy mnohem spíše svébytnou bytostí, andělem či démonem, který na sebe bere podobu mrtvého, nikoliv mrtvým jako takovým. Zde se přímo nabízí srovnání s Homérem, kde na sebe podobu některé osoby může brát přímo sen jako jakási svébytná bytost. Schmitt se touto paralelou ovšem nezabývá a dostali bychom se jí někam jinam.
Zpět do středověku. Duše mrtvých se podle Augustina na náš svět nevracejí. Pohřební obřady včetně např. pohřbu v posvěcené půdě nemají na další osud zemřelého žádný vliv, jejich jediným důvodem je konejšit pozůstalé.
Augustinovu postoji nelze upřít logiku (jak vidno, přesvědčení, že středověk byl pouze obdobím iracionálních pověr, je zcestné), i on sám si však nechává otevřená zadní vrátka. Tak třeba těla světců podle Augustina nemusejí podléhat rozkladu, okolí jejich hrobu je zvlášť posvátné, vzduch je zde prosycen zvláštní vůní, kdo spí na světcově hrobě, tomu se někdy mrtví zjeví ve snu apod.
V pozdější době poněkud skeptický Augustinův postoj dostal ještě závažnější trhliny. V raném středověku se víra v návraty mrtvých dávala do souvislosti s přežívajícími pohanskými pověrami (vampyrismus apod.) a církev proti nim vystupovala. Změny nastaly ve středověku vrcholném (zde by snad stála za zmínku jistá extatičnost gotiky, stejně jako fakt, že pohanství již bylo potřeno a nebylo třeba se proti němu tolik vymezovat). Součástí oficiálního kánonu se stala do té doby spíše nezřetelná víra v očistec. Duše na "mezicestě" se pak mohou zjevovat pozůstalým (pokrevně příbuzným či například členům stejného církevního řádu) a žádat po nich slitovné modlitby, dary církvi či složení zádušních mší, které jim tresty v očistci mohly ukrátit.
Schmitt samozřejmě uvádí, že organizování zádušních mší či církevních modliteb měla přímý vztah k ekonomickému fungování středověké církve. Na tyto procedury bylo často pamatováno už přímo v závětích. Obchody s odpustky se samozřejmě staly předmětem kritiky - paradoxně ale i ti, kdo je pokládali za nemorální, však ne vždy vylučovali jejich účinnost.

Komplikace přinášela odedávna otázka po tělesnosti zjevení mrtvých. Církev zpočátku vystupovala proti víře ve vampyrismus a pokládala za pověru přesvědčení, že živým lidem může být nějak nebezpečná samotná mrtvola. Tento postoj však častokrát polevil a i kněží se podíleli na otevírání hrobů, načež následovalo buď vložení posvěcených předmětů, nebo destrukce těla. Fakt ale je, že církevní přesvědčení o zázračné moci ostatků svatých značně podkopávalo původní zásadový postoj o naprosté netělesnosti duše (zde by ale stál za připomenutí Tertulianus či přímo biblické pasáže o tom, že Slovo se stalo tělem a Ježíš byl vzkříšen i s tělem a v ráji budou mrtvým dána nová těla apod., ale to bychom se znovu dostali někam jinam).
Nakonec i církevní představitelé začali ve vrcholném středověku soudit, že duchové mohou mít cosi na způsob těla; a ostatně i v očistci, kde duše pobývaly bez těl, byly však tyto přese všechno vystavovány "tělesným" trestům typu ohně. A tak se nakonec nějakou jednotnou doktrínu vypracovat nepodařilo, duchové byli tu chápáni čistě duchovně ( :-)), tu zcela tělesně jako totožní s oživlou mrtvolou, tu se jim přisuzovalo jakési obrazové tělo z jemné látky či ze vzduchu. Tento poslední postoj zřejmě ve vrcholném středověku převládal.
Autor studie nakonec uvádí, že zatímco dnes se snažíme na mrtvé nezapomínat a udržet je živé alespoň ve vzpomínkách, účelem středověkého pohřebního rituálu byl úplný opak. Vzpomínku, včetně bolesti v srdcích pozůstalých, postupně zamazat, zahladit, nechat emoce vyvanout a mrtvému dovolit se propadnout do anonymity (samozřejmě z hlediska tohoto světa, předpokládala se další existence duše na onom světě). Schmitt samozřejmě není přesvědčen o tom, že mrtví by se vraceli na tento svět, nicméně příslušné zážitky jsou podle něj reálné v tom smyslu, že si je sami přivozují lidé, kteří se se smrtí nedokázali vyrovnat. "Co zůstává nepochopeno, vrací se jako trpící duše," končí kniha Revenanti.

Zdroj: Jean-Claude Schmitt: Revenanti, Argo, Praha, 2002

Pavel Houser
 

Jedinou věcí, která za studené války v šedesátých letech zabránila americkým či ruským psychopatům v ovládnutí celého světa, byla doktrína "zaručeného vzájemného zničení" [MAD], kdy by hromadné odpálení ICBM Amerikou na Rusko nebo obráceně automaticky vedlo ke stejné odvetě ze strany přepadeného národa a tím k "poslednímu soudu".
Zhruba před měsícem se o MAD, tentokrát ale na Středním východě, opět diskrétně zmínilo Rusko v přímé reakci na hysterické izraelské hrozby nukleárním útokem americkými řízenými střelami Harpoon vypouštěnými z ponorek na Írán. Rusko, které mezitím bez povyku rozmístilo své nejdokonalejší taktické jaderné rakety i s osádkami v Sýrii a Íránu, vyslalo jasný diplomatický signál naznačující, že pokud Izrael zaútočí na Teherán nebo Damašek jadernými zbraněmi, Rusko odvetou okamžitě a anonymně vaporizuje Izrael.
Více o těchto "povzbudivých faktech" a příčinách tohoto stavu >>ZDE>>