|
|
 |
|
|
|
|
|
|
 sem
pohostinný člověk”, povídá Nasrudin hloučku kamarádů v čajovně.
“No dobře, tak – vezmi nás všechny k sobě domů na večeři”, řekl
ten nejžravější.
Nasrudin sebral celý ten dav a vydal se s ním ke svému domu. Když
už tam skoro byli, říká:
“Půjdu napřed, abych řekl svojí ženě, vy zatím počkejte tady.”
Když se jeho žena dozvěděla tu novinu praštila ho po hlavě.
“Nemáme v domě žádné jídlo – pošli je pryč.”
“To nemůžu udělat, moje pověst pohostinného člověka je v sázce.”
“No tak dobře, běž nahoru a já jim řeknu, že jsi odešel.”
Asi tak za hodinu začali být hosté neklidní a obklopili dveře
domu křičíce: “Nasrudine, pusť nás dovnitř!”
Mullova žena vyšla ven.
“Nasrudin není doma.”
“Ale my jsme ho viděli vejít a pozorovali jsme tyhle dveře po
celou dobu.”
Žena mlčela.
A tu Mulla, pozorujíce všechno zpoza horního okna, se nemohl udržet.
Vyklonil se ven a zakřičel: “Mohl jsem snad odejít zadními dveřmi,
nebo ne?!”
English version >> |
|
|
|
|
|
|
