Technická

Říkal jsem si, že bych si měl po Hrabalově vzoru založit “Sešitek nerozlišující pozornosti” a psát si tam fragmenty vět, příhody, který uslyším, střípky, ze kterých se skládá svět, příběhy, ze kterejch by se jednou mohl složit film. Problém je, že některý z nich jsou tak neuvěřitelný, že -- jak říkaj scénáristi -- šustěj papírem, na kterej je jejich vyumělkovanost a vymyšlenost prostě znát.

Procházeli jsme se se Shaddackem nahoře ve městě a hledali hospodu, kam ještě zapadnout. Na dlouhých schodech seděl v kuželu světla pod pouliční lampou kluk a zuřivě si škrábal něco do notýsku. Hle, básník, řekl jsem. Nebo podle Leninova vzoru studuje pod lampou, poznamenal Shaddack. Hospodu jsme nenašli, usadili jsme se na rohu a povídali si. Přikuckala k nám stará škodovka. Spíš dojela samospádem. V ní stará babka, ohromnou bradavici a obličej, kterej lehce evokoval demenci. Nejdřív že jí to chcíplo a jesltli ji pomůžeme tlačit. Vytáhněte z něj techničák, řekla pak, a ukázala na dědka, kterej se přibližoval z kopce dolů. A proč, proboha? Neptejte se, a vytáhněte z něj ten techničák! řekla rázně. A hlavně se nesmějte! Dědek přisupěl. Smíchu jsme se neubránili. Kluci potřebujou vidět ten techničák! A proč jako? Chtěj se na něco podívat. A na co jako? Neptej se a dej jim ho. Dědek se nedal. Ty krávo bláznivá! To nepojede, to ti řikám! Nasranost z něj jenom prýštila, návaly žloučovitýho vzteku nešly zastavit. Shaddack začal po technicku analyzovat situaci. Naskočil ten motor aspoň trochu? Jak dlouho ta baterie byla vybitá? No od podzima. Tak to nepojede. Shaddack ze sebe začal sypat data. Občas, když uskočil do angličtiny, opravil se a uvědomil si, s kým mluví. Jestli akumulátor dlouho nebyl nabitej, zoxidoval povrch zreagoval s kyselinou sírovou a potáhl se vrstvou sulfátu. Ta baterka je v háji. Dejte tam novou. Já nemám prachy a ona taky ne. Dědek nepřestával nadávat, babka nepřestávala zkoušet a žadonit o pomoc. Na rohu stála slečna s deskama, do kterejch si psala poznámky. Teď, ve dvě ráno? Řek jsem to. Chvíli všichni spekulovali, co asi dělá. Taky básnířka. Ty neřeš nějakou ženskou, řeš auto! křičel děděk. Víte, já to potřebuju nastartovat. Potřebuju s tím odjet. Kolega je technik, expert, dejte na něj, dodával jsem váhu Shaddackovým slovům. Nakonec jsme usoudili, že nejlepší bude auto odtlačit kus dál a zaparkovat ho ke kraji. A ráno moudřejší večera. To je s ní takhle furt, supěl děděk, zatímco my tlačili. Takhle v noci ji chytne rapl a že někam pojede. Já bych se z ní zbláznil, ale to není jediný. To snad ani nemá cenu vyprávět. Ty dva si spolu evidentně užili dost. Nepříjemná osoba. Oba dva jsou drsný. Babka od přirozenosti, dědek jako důsledek, uzavřel Shaddack.

Auto ztěžklo, babka zařadila rychlost, motor nenaskočil ani náhodou, jenom to šlo pekelně ztěžka. Vyřaďte, to už nepojede, křičel jsem dopředu, důvěřujíc Shaddackovým znalostem o bateriích. Vyřadila, ale stejně to šlo pekelně tězce. Rozmakali jsme to. To auto je celý prorezlý, konstatoval Shaddack. Babka že zase zařadí. Ne! řval jsem dopředu. Motor škytl a naskočil. Dědek se vydal ulicí za babkou, volajíc na nás díky a omluvy za tukrávublbou. Čas zmizet, řekl Shaddack. Nějak mně to dojalo. Přemejšlel jsem nad těma dvěma, jak se asi takhle masej pořád, jak je ta tvrdohlavá snaha tý pani někam, záhadno kam, v noci dojet vlastně krásná a jak je krásný, jak se jí to auto podařilo napříč varování třech chlapů rozjet. Daleko nedojede, konstatoval Shaddack.

Ještě jsme chvíli rozebírali technologie a politiku. Přiřítilo se policejní auto. Vyskákali policajti, doběhli ke schodům, co seděl předtím básník, bedlivě se rozhlíželi, s baterkama šacovali křoví. Třeba našli mrtvolu, pravil Shaddack. Čas zmizet, řek jsem tentokrát já.

Doťapal jsem na Ípéčko, koupil od Vietů banány a wasabi ořechy. Kousek jel noční tramvají, pak vystoupil na Karláku, dál to nejelo, dál po vlastních, pěšky. Na nábřeží přímo přede mnou dohopkala prorezlá škodovka. Mávnul jsem na babku, ona jétostevy, naskočte si. Překvapeně jsem nasednul. Byl jsem zvědavej, jak to bude pokračovat. Tak dlouho mi vykládala, že musí najít někoho, kdo jí to auto pomůže dostat přes nebezpečný křižovatky do směru na Benešov, až se začala ptát kolemjdoucích, jestli nemaj řidičák. Úpornost blázna. Kluk ve felině u nás zastavil. Nejdřív si myslel, že je babka opilá, pak jsme společně hledali ležíc pod autem oko, na který by šlo přidělat lano, nebylo tam. Poslyšte, a co kdybyste tady to vaše autíčko nechal stát a jeli tim mým kam potřebujete a pak na ten Benešov a ráno se dostanete zpátky nějak vlakem, sypala ze sebe babka jeden šílenej nápad za druhým. Nakonec se kluk odhodlal k riskantnímu kroku: dotlačit auto na tu šílenou rušnou silnici, co vede od Tančícího domu nahoru, tam to roztlačit, já nasednu k babce, on nás odvede na výpadovku a mně pak hodí domů. Byl racionální, zdvořilej a milej. Udělali jsme to. Po pár metrech škodovka zase chcípla. Proč vlastně na Benešov? nadhodil jsem. Známej tam má servis, on nám to dá zadarmo dokupy na technickou. Musíme se vyhnout policajtům a křižovatkám, kde by to mohlo chcípnout. Já totiž nemám řidičák. Kluk už musel na letiště. Slíbil, že se za hodinu vrátí. Svištěli jsme. Kolem samý policajti, tý noci se rojili. O pár metrů od babky kontrolovali taxikářovi lékárničku. Pomáhat a chránit. Obojí by bylo potřeba, odtušil kluk na světlech, kde před náma stály dvě další policejní auta. Řek bych, že tý noci probíhala nějaká policejní akce Kryštof. V noci ožijou. To oni maj rádi. Policajti a taxikáři. To je normální, povídal. A vrátíš se tam? ptal jsem se. Jo. Docela ti závidim, řikal jsem, když jsem za sebou na Smíchově zabouch dveře feliny. Dozvíš se, jak to dopadlo. Noc byla plná dobrodružství. Mohl jsem skončit v Benešově a já šel domů psát diplomku. Na kterou jsem ani nešáh. Psal jsem tuhle povídku.