Z autorských počinů na internetu zatím do povědomí širší veřejnosti pronikly jen dvoje elektronické noviny, Neffův Neviditelný pes a Čulíkovy Britské listy. Zčásti proto, že jejich texty byly natolik řízné a svým stylem pořád ještě spíše literární než "internetové", že je mohli vydat jako knihy, jimž se také dostalo čtenářského ohlasu. Druhý důvod je, že Neff a Čulík byli u nás první úspěšní, a tak na sebe strhli pozornost většiny potenciálních zájemců.
Značná část naší populace nicméně elektronické noviny neviděla, netuší, jaké množství jich u nás vychází, a leckoho by ani ve snu nenapadlo, že vydávat takovéto médium je možná i v jeho finanční i intelektuální moci.
Právě nevídaná dostupnost - spojená s absencí cenzury nebo i jen nutnosti žádat nějaký úřad o povolení - napomáhá tomu, že cosi připomínajícího noviny, občasník, nástěnku nebo zápisník si zkouší udělat kdekdo.
Vznikají tak často efemérní publikační aktivity, které v sobě zvláštním a pokaždé jiným způsobem mísí aspekty vysoce privátního až intimního sdělení, jaké se dosud nabízelo jen blízkým přátelům nebo zájemcům o stejný druh vášně nebo úchylky, s postupy veřejné kampaně.
Přitom každý z těchto projevů - už proto, že jeho médiem je obrazovka - musí mít nějaký výtvarný a většinou i literární výraz, přičemž obojí se liší od výrazu v papírových i tradičnějších audiovizuálních médiích. Elektronické projevy pak zase zpětně ovlivňují tradiční vizuální a literární výraz. Vliv e-mailů na epistolární kulturu už je citelný a může se projevit i u těch, kdo nikdy jediný e-mail neposlali: takhle se píší dopisy dnešních mladých.
Celá oblast však zatím má pouze své fanoušky - a samozřejmě i nepřátele -, nepěstuje se v ní soustavná kritika (vzácnou výjimkou je vzedmutá vlna pohoršení vůči firmě Microsoft a její "filosofii"), neformulují se žádné kánony. Vše je zde v pohybu - permanentní proměnlivost je klíčovým rysem tohoto média.
Tento esej není soustavnou kritikou internetu, ale výletem do jeho poloprivátních produktů: neznalým jako nahlédnutí, znalým - možná -jako prohlédnutí.
Student pražské techniky František nechť zůstane v anonymitě, není důvodu ho osobně ironizovat-jeho nectnosti jsou spíše generační než osobní a přitom poměrně střídmé. Jeho výtvoru se budeme věnovat jako "náhodnému" východisku tohoto brouzdání (což je zvukomalebný překlad anglického termínu browsing).
Tak to ostatně na internetu chodí, tady není apriorně vhodných výchozích bodů a namísto systematického studia, které je ex definitione (pro rozlehlost a proměnlivost jevového pole) nemožné, dominuje tu asociativní bloudění, vyplývající ze samé podstaty média. Internet je komunikační prostor, který není organizován opticky, aby se dal přehlédnout z nějakého centrálního místa tak jako produkce pořád ještě papírových novin a knih nebo televize. Prostor připomíná spíše haptickou organizaci, kdy se z náhodně zvoleného místa dostáváme dál hmatáním krok za krokem a nevíme, zda v dalším kroku bude konec cesty, křižovatka, zeď nebo třeba propast přičemž to vše se před vámi i za vámi ještě neustále mění.
Vazba privátních www-stránek na internetovou kulturu by se dala charakterizovat jednak jako strukturní (navazuje se na některé programátorské postupy, grafické členění stránky, způsoby začlenění reklamy, ležérní styl apod.), jednak jako bodové citační (převezme se hotový prvek, většinou bez uvedení autorství a často dokonce nabízený k převzetí). Strukturní návaznosti přitom mohou být poskládány z jednotlivých citací: málokdy se dá vytušit nějaký styl, spíše tu panuje záměrně křiklavý eklekticismus ("postmoderna"). Františkovým ušlechtilým sebeomezením (za něž se paradoxně omlouvá omezeným místem na školním serveru) je, že na jednoduché šedé "tapetě" v pozadí má písmo pouze dvou barev a že pro prohlédnutí většiny obrázků se tu můžete teprve rozhodnout, takže vás nenutí čekat, než se složité grafické řešení napíše.
Jsme ve vývojové fázi tohoto média, kdy se jeho žánry tvoří, a zdá se dokonce, že nevzniká tendence, aby se kodifikovaly, protože se od okamžiku svého zrodu inovují hybridizací (termín McLuhanův). František nechává na vás, zda jeho produkt budete vnímat spíše jako rozšíření jeho osobní stránky (home page), nebo jako svébytnou publikací, jejíž přílohou je obšírnější sdělení o autorovi a do níž stojí za to nahlížet opakovaně. V každém případě je tak rozsáhlá, že na jedno posezení ji asi neshltnete.
Když si jeho stránky otevřete, nejprve se vám nabídne odskok - plakát s kontem pro Čečensko a možnost kliknutí na internetovou adresu, které údajně způsobí, že sponzor přispěje na dodávku potravin hladovějícím. Pak menu pokračuje v podobě obsahu, členěného do okruhů Věda, Počítače, Křesťanství (s vmontovanou reklamou na Nový zákon zdarma, ve které poblikává několik střídajících se sloganů) a Ostatní. Položky, ze kterých si v této poslední části můžete vybrat, jsou například Můj životopis, Maturitní otázky z českého Jazyka nebo Mimozemské civilizace mezi námi.
Tato trojkombinace není nečastá. Vzdělávání jako povinnost, počítače jako hobby, náboženství jako "vertikála". Vzájemná konfrontace těchto sfér je ve Františkově stránce -a možná i duši-minimální. Každá z nich je pojata tradicionelně: vzděláním se rozumí osvojování fakt, s počítači se poněkud samoúčelně kutí a náboženství se šíří.
Než se podíváme autorovi do tváře, zalistujme jeho maturitními otázkami. Je to dáreček těm, kdo nyní navštěvují Františkovu předchozí školu, průmyslovku. První otázka má nadpis: Technika a metody racionálního studia. Škoda že Františkovi neřekli, že nejracionálnější cestou, jak se připravit k maturitě, je otázky si zpracovat sám. Na závěr nabídne šprýmovně:
Umíte vyjmenovaná slova? Ne... Tak se je můžete opět naučit...
Připojená tabulka je poněkud tristní: protože text nemá diakritiku, je tam dvakrát
byt
stejně jako vy-
A protože autor neodstranil překlepy, je tam
mylit
se
a mylit
.
Jedna ze strategií připoutávání zájmu o stránku (Hendersonová pro tyto postupy razí trefný termín ekonomie pozornosti): zapamatují-li si návštěvníci, že něco užitečného - například nějakou encyklopedickou informaci - najdou právě u vás, přijdou možná zas. To vám přinese peníze, pokud to tak máte zařízeno (je to stejné jako v televizi-zadavatelé reklamy platí za sledovanost, kterou měříte počitadlem). František peníze ze své stránky netěží (plyne to, jak připomene v úvodu, už z toho, že je zařazena pod stránky vysoké školy), symbolickou odměnou mu je, že o něj projevíte zájem. Máme proto omluvit, že i v elementární informaci má boty, které ji činí nepoužitelnou? Nejsou to chyby jediné. Asi proto, že nezařadil vybraná slova po T, napsal v seznamu druhů slovníků
etimologický
. Jak omluvit výraz hononyma (opakovaný, nejde tedy o překlep), nevím. Šíření chyb, polopravd, klišé a absurdních učitelsko-studentských kváků je vlastnost nemalé části maturitních otázek, jimiž nás jejich zpracovatelé po internetu hrdě zaplavují. Pravda, veřejně se tím přiznává to, co se potají dělalo vždycky. František ostatně zdaleka nepatří k nejhorším.
Z černobílé fotografie - jak vytržené z občanky - se na vás na jeho osobní stránce dívá maminčin kluk-slušňák. Vlastní životopis pod snímkem (ročník 1976) má shodné rysy s úředními dotazníky. Ve výčtu koníčků jsme se nespletli:
hlavně počítače, křesťanství...
Nečekané se tu objevuje jakási metareflexe:
Tvrdí se, že tyto studentské stránky plní spíše účel seznamovací (Jako seznamka), říkat si tomu můžete, jak chcete... Zase na druhou stranu, kdyby věděli všichni všechno a znali bychom se navzájem, tak by nemusel být TV, rádio ani informační část
internetu.
Osobní www-stránky představují vlastně elektronickou verzi díla, které by v předelektronické době asi hned tak nikdo neudělal: že by sebral rodinné fotografie, kádrový dotazník, své školní slohy a adresář svých idolů i kamarádů, sestavil ze všeho jakési tablo, vyvěsil je na veřejnosti a sám by jen pokukoval zpoza rohu. Protože chce, aby se u jeho nástěnky zastavilo co nejvíc lidí, připojí vše, o čem si myslí, že by k ní diváky mohlo připoutat. Přechod k periodicitě bulletinového typu se pak dá chápat buď jako potřeba nástěnku obnovovat, nebo jako její obohacení o autorův deníček, který je od té doby veřejné přístupný. Pokud si nedovedete představit, co to udělá s upřímností a autenticitou nové doplňovaných deníkových záznamů: ze soukromé osoby se stává veřejný činitel, z jedince instituce.
Seznamovací inzeráty v novinách mívají značku. Na osobních stránkách je to obvykle autorova e-mailová adresa. Má ji i František. I on vás vyzývá, abyste mu napsali. Na osobních stránkách však často panuje zvláštní bezčasí - nemají-li povahu periodika, autoři se snaží utajit, jak jsou texty staré (z papírových médií to známe například u reklamních textů). U Františka najdeme občasné datace, například datum poslední modifikace životopisu (15. září 1998) nebo zcela čerstvé titulní stránky. Také v obsahu má poslední z připojených textů označeny - ve shodě s nejen internetovým, ale hlavně obchodním územ - jako nové. Jeho smíšený žánr je tedy jen poměrně volně spjat s reálným časem. Františkovy stránky jsou jakýsi rostoucí sborník, kde přírůstky nejsou soustavně datovány ani chronologicky řazeny (samozřejmě ani nemůžeme vědět, zda autor už cosi staršího neodebral nebo nepřestylizoval). Více než na čas se František odkazuje na "nadčasově" platné vztahy, a to tak, že nabízí hodně odkazů. Počíná stránkami kamarádů studentů, připojuje stránky jemu blízkých zájmových skupin a institucí.
Tyto seznamy "links" dávají na srozuměnou:
Zkrácená verze prvních dvou konotací - Jsem znalý & Jsem nezištný - platí i pro další oblíbený druh nabídek, tipy a triky, které u Františka najdeme v rubrice Počítače. Pokud položka v obsahu nemá formu webovské adresy, nepoznáme z ní, zda se jedná o vlastní dílo, nebo zda nás autor odesílá někam jinam. Ti, kdo si vás chtějí udržet stůj co stůj, to programátorsky zařídí tak, že se jejich stránka pouze překryje novou a ta jejich zpod ní vykukuje. František volí variantu, že se náhle ocitnete jinde.
Takto pojatá stránka s mnoha odkazy samozřejmě riskuje, že se na ní návštěvník ani nezahřeje a hned odletí zase někam jinam, za lepším, které mu nabídli právě zde. Asi také proto musí být nabídka tak bohatá, aby byl důvod se vracet a zkoušet další autorovy tipy na výlet. Některé webovské stránky tím nabývají rázu adresáře - u nás nejznámější stránka tohoto žánru je Seznam. Papírové časopisy o internetu se z velké části skládají z takovýchto ukazatelů cesty, které jsou jako v moderním bedekru doplněny komentáři někoho, kdo se tam byl nedávno podívat. Ačkoli tuto funkci (a tedy i strategii) František ve své krátké metaúvaze nezmiňuje, začlenil ji do svého repertoáru.
Technici nebývají sdílní. Dalo by se říci, že www-stránky jim daly šanci se pootevřít. Při nahlédnutí do jejich nitra ale obvykle najdeme odkazy někam jinam. Nemám na mysli jen seznamy "links": z jejich sebeprezentací nabudete dojmu, že si technici upřímně myslí, že Jejich já je složeno ze zájmů a koníčků. Proto František vcelku výstižně zařadil mezi své koníčky i křesťanství, hned po počítačích.
Ze sedmi kamarádů, na které nezištný František ve svém seznamu odkázal, mu zpětným odkazem oplatil jen jeden. Přesněji řečeno, u dvou to nevíme, protože jejich stránky (už?) nejsou k mání. Skončili s tím - nebo se studiem - nebo snad i se životem? Strukturní vazby nejsou tedy nadčasové, ale přímo pomíjivé: mnohdy odkazují na něco, co už na internetu není. Internet tedy v úhrnu stále (ještě) narůstá (vyhledávač Google uvádí, že kvůli každému dotazu prochází 1 030 000 000 webovských stránek), nicméně nemalou část jeho proměn představuje odumírání. Je to trochu jako procházka zásvětím, ve kterém nelze poznat, zda k nám promlouvají bytosti živé nebo již mrtvé a zda se hovoří o ještě živých, nebo již mrtvých.
Stránky veselých farníků studentského kostela u svatého Salvátora představují vzácnou výjimku v náboženském čtivu, se kterým se tak hojně setkáváme na internetu. Jsou hravé, ironické, místy satirické a jejich humor je občas až černý. Nejprve ale žlutý: úvodní menu (lide.pruvodce.cz/minibylt/deb/index.htm#99) má sice tučné žlutozelenočervené šraňky mezi odstavci obsahu, ten sám je však světle žlutý, takže takřka dokonale nečitelný. První trik, jak jej dešifrovat, který jsem vynašel, je zvětšit si písmo na maximum, druhý-lepší-je zmáčknout s kurzorem na položce "myš", ale nekliknout. Volitelná položka pak zčerná. Vlastní texty už jsou pak černé na růžovém pozadí. Zvyk nutit vás, abyste si museli hledat cestu dál, pochází zřejmě z počítačových her-jezdíte s kurzorem po obrazovce a klikáte, na co se dá. Je to způsob mladistvý, provokativní a interaktivní. Tím však, jak se zdá, veškerá dialogičnost tohoto výtvoru končí.
Pokud ale využijete další skrývačky a kliknete na sdělení pod menu, že stránky připravují redaktoři miniByltenu a jim blízcí, naskočí vám jeho titulní stránka, kde najdete jména hlavních autorů Pavla Kurky a Jana Stodoly a dostanete možnost spojit se s nimi e-mailem (věk jsem nezjistil, protože odkaz na Kurkovu home page nefunguje). Další odkaz na dosud vyšlá čísla vám vysvětlí, že miniDEbiltén jsou vlastně aprílová čísla miniBylténu (který je vskutku mnohem méně veselý). Poslední číslo miniBylténu zde uvedené je z 8. í2. 1998. Můžete ale také navštívit čerstvější stránky nazvané Salvátor a dále Betánie, což je jméno spřízněného studentského klubu v Dejvicích.
Kromě zmíněných šraňků není v celém miniDEbilténu ani jeden obrázek (natož reklama). Témata jsou vnitrocírkevní a časová. Na zákaz spřízněného (papírového) časopisu AD pro litoměřickou diecézi se reaguje sarkastickou glosou o tom, že tím stoupl zájem o časopis mezi mladými lidmi. Milé je, jak se autoři vyrovnali s archaickými formami poutnické zbožnosti-vyprávějí příběh o podnikateli, který vyrobil pětimetrový nafukovací kříž. Kdo někdy jen nahlédl do katolických tiskovin typu Světlo, pochopí, jak moc si mladíci troufli.
Jízlivé texty jsou psány černě na růžovém pozadí. Zdá se však, že tato barevná škála se užívá s jistou vnitrocírkevní obezřelostí. Neposlušného (byť v té době ještě neodpadnuvšího) kněze Ivana Odila Štampacha tu líčí dost černě, když si zašprýmují, že prý propůjčí své tělo do reklamy firmy Dunlop. Zato jediná postava, kterou vydavatelé malují pouze růžovou barvou, je profesor Tomáš Halík. Podle článku Halík na indexu si kardinál Vlk Halíka předvolal pro jeho přitažlivost v očích studentek. "To přece není normální, aby profesor po padesátce vypadal k světu, kypěl zdravím a elánem, rád přednášet, věnoval svůj volný čas studentům, konzultoval a ještě chodil dobře upraven a oblečen." Méně zasvěceným připomeňme, že P. Halík je farářem od sv. Salvátora. V této souvislosti působí podivně, že jediný text z obsahu, který se mi nepodařilo vyvolat, je příspěvek nadepsaný Minulost a budoucnost faráře od sv. Salvátora z roku 1998...
S údivem jsem zjistil, že s malým (ohlášeným) pozměněním jmen byl v tomto internetovém časopise ocitován i úryvek z jedné neveřejné e-mailové konference na křesťanská témata včetně mých výroků. (To, že se na internetu nečekané najdete-v dobrém i ve zlém -, patří k jeho lákadlům jakož i děsům; politik /Vlasta Štěpová/ nebo třeba hudební skupina /Lunetic/ mohou dokonce zjistit, že existuje jakýsi jejich antifanklub.) Základním žánrem těchto nepravidelných novin o roční produkci do deseti článků však není polemika ani přetiskování textů, ale fantaskní satirická próza, vzdáleně připomínající povídky Gustava Meyrinka pro Simplicissimus.
Celý projekt začal v roce 1996, který je datován nejprve jako rok 32 po Koncilu. Máme před sebou jakési neveřejné veřejně přístupné médium, ve kterém není nápadným způsobem uveden e-mail vydavatelů a nevyzývá se k polemikám ani k dopisování, jakož i aperiodické periodikum, protože za rok 2000 nepřibyl jediný příspěvek. Zdá se, že se něco muselo stát. Chodíte po palubě Titanicu, který ještě neví, že se za chvíli potopí, a jídla na stolech jsou nedojedená a ještě vlažná - ale možná, že se všichni šli jen na chvíli potápět...
Když nevyjde jedno číslo papírových novin, je to hrozivý signál. Plátci předplatného se bouří. Na internetu se autoři mohou třeba po roce vynořit a začít mezi stránky z předchozích let zase zavěšovat nové příspěvky, byť by to byly jen odkazy na stránky někoho jiného. Nečekejte ale, že se omluví, spíše vylíčí svůj bolestný příběh.
Po dvou předchozích příkladech by se mohlo zdát, že pokud zůstává webovský produkt v rukou jednotlivce, neprošel vlastně žádnou cenzurou, jazykově jeví rysy idiolektu, zmítají jím chyby a překlepy, výtvarně je eklekticky překypující a nevyrovnaný a má v sobě cosi až privátně stydkého-naproti tomu kolektivní výtvor má vůli ke střídmosti, dodržování gramatických pravidel i zvoleného stylu, zachovává si tematický cíl, respektuje zásady slušnosti a korektnosti jak v útocích, tak co do autorství, a snaží se o jistou periodicitu. Jedinec využil zvláštní internetové samoty a obnažil se, v týmu si autoři navzájem poskytují jakousi náhradní veřejnost s její kontrolní funkcí.
Pokušení vytvářet si takováto zobecnění je velké - ale nic není na internetu předčasnějšího (protože internet není oblast, kterou si můžete osvojit, ale proud, v němž jste jedním z unášených a zároveň tento tok spolutvořících).
Individuální a týmové způsoby tvorby se proto neustále prolínají a přelévají. Internetový časopis iRegion (www.iregion.cz) je dílem týmu. Ten nezůstává utajen, ale naopak postupné shledáte, že jeho autoři -zdá se, že dva, tedy jeden plus jeden - tu (v rubrice iGalerie) vystavují snad vše, co každý sám za sebe kdy vytvořil, on své rané fotografie, ona verše i kresbičky. Recenzi o ní napsal - on. Výtvarný výraz je veskrze eklektický, počínaje děsivým švabachem titulku. V záhlaví je troufalý název DENÍK, mělo by to tedy být periodikum z nejčetnějších. O něco níže však čteme: "Zastavili jsme denní vydávání iRegionu. Aktualizujeme pouze při dodávání další publicistiky, kterou najdete v rozbalovací nabídce výše."
Text umístěný v seznamu ze všech nejvýše - podle častého úzu ten nejnovější je recenze na knihu o Kavanově minulosti, datovaná 18. 5. 2000. Vypadá to tedy tak, že ve chvíli, kdy píšu tyto poznámky, mlčí iRegion už třetí měsíc.
Když se vrátíme na titulní stránku, můžeme po ní jet dolů. Tu překvapivé nacházím sdělení o Občanských právních hlídkách s dnešním datem. Záblesk života? Klouzejme níž. Pod nadpisem Co se děje v iRegionu najdeme zpravodajství nikoli o broumovském regionu, ale právě jen o tomto jeho internetovém ("i") hlasu. Znovu se musíme vyrovnat s konvencí, podle níž se internetové chronologie většinou čtou odzadu. Jednotlivé záznamy vlastních dějin jsou vždy uvedeny datem a řazeny tak, že nahoře je nejnovější sdělení. Čtěme: "28. 2. 2000: Zastavujeme denní vydávání iRegionu. Musíme se začít také něčím živit."
Abychom zjistili, odkdy se tato perpetua mobile vydržela ničím neživit, budeme zřejmě muset hodně dlouho klesat. Po poměrně krátkém sestupu se náhle nabídne možnost (kterou jiní autoři nepřipouštějí sjet rovnou až na dno-začátek. Velký Třesk-totiž umístění prvních stránek (Regionu na síti - nastal 22. 3. 1999. Jeho předzvěstí byla nicméně událost z 8. 9. 1998, kterou rovněž připomeňme: "Jednatelé Prvního spořitelního družstva Krnov Pavel Zeman a Jiří Hajt obsadili redakci týdeníku PATRIOT, který jsme vydávali pro okres Bruntál. Zmíněným pánům (kterým jsme pár měsíců předtím naivně přenechali dvoutřetinový podíl vydavatelství výměnou za slibovanou ekonomickou stabilitu týdeníku) se podařilo zničit několikaletou práci. Až později jsme se dozvěděli, že jednali v souladu se záměry estébáka Ludvíka Zifčáka, jemuž jsme tvrdě šli po krku pro jeho podvratnou činnost a sprosté pomluvy i útoky na vše slušné v týdeníku Nové Bruntálsko. Týdeník pod taktovkou estébáka, známého z listopadu 1989 jako agent Růžička, nadále zvrací špínu s vědomím úřadů i nejvyšších míst." Podepsáni: Vladimír Měrák & Lenka Daňhelová. To jsou dva hrdinové příběhu, ve kterém jsou odváděni v poutech od soudu (11. 3. 1999) a po četných zvratech dostávají 10 měsíců podmíněně (25. 10. 1999) za napadení dvou strážných bruntálské nemocnice a za to, že proti nim křivě svědčili. Jak se dočteme ve faksimilovaném rozsudku, on je ročník 1960, ona 1973.
Jistě, je to popis viděný jen z jedné strany. Není ostatně mým záměrem zde komukoli stranit. V každém případě je ale zřejmé, že vstupní motivy i průběh celého vydavatelského příběhu jsou dramatické. Autoři se snaží být nezávislými novináři nového média, zároveň využívají svého výtvoru jako obranně-útočného vozidla. Nemusejí si události vymýšlet ani uměle vyvolávat, stačí, když se o cokoli podivného ve svém regionu začnou zajímat, a drama je tu. Deníkový ráz jejich story, prudká až "nepublikovatelná" slova, obžaloby, odhalení, zrady a rozchody. obsáhlé citování protivníků a poté krutý výsměch - to vše známe z publicistiky J. S. Machara nebo Jakuba Demla. je zbytečné a ukvapené kárat je, že nedosahují hlubin těchto dvou velikánů, srovnatelný zápas to nicméně je. Možná že internet vyvolává na naší kulturní scéně stav podobný Manifestu moderny.
V duchu interaktivního média se pokoušejí vtahovat čtenáře do diskuse pomocí ohlasů, těch ale došlo zoufale málo. Rozesílají apely na vlivné osobnosti. Vstřícný krůček udělal Čulík v Britských listech, velmi odměřený zůstává Petr Cibulka, který také vydává své stránky. Nejzáhadnější epizoda z jejich místy až paranoidního příběhu zní: .;20. 9. 1999 Ptáme se Petra Cibulky na názor na podezřelý sit Cenzurované noviny. Avšak Cibulka neodpovídá a kontruje protiotázkou. Zkoušíme poslat mail Cenzurovaným novinám, zda autor Martin Škapík není záhadným Markem, který nám na jaře anonymně doporučoval spolupráci s estébákem Ludvíkem Zifčákem. Potvrzuje se, že jde o téhož člověka."
Pamatuji tento tón z redakce Literárních novin za časů totality. Přišel rozbolavělý chlapík z maloměsta a hodiny vykládal o tom, jak bojuje s místní mafií. Jeho jazyk se předem devalvoval paranoiditou. jeho paranoidita byla zjevně velmi podložená...
Nakoukl jsem do jedné Škapíkovy vlastní stránky (kromě zmíněné vydává
ještě nejméně dvě další, Viditelné prase a Špína). Na pozadí Škapíkovy dikce
se ovšem tón Měráka a Daňhelové jeví jako vrchol střízlivosti a pohody.
Takto líčí, jak mu vykradli v Praze Vysočanech auto: Neříkám rovnou, že mi
škodu asi za 20 tisíc způsobili občané nepřizpůsobivé romské menšiny, ale
vzhledem k lokalitě je tato eventualita víc než pravděpodobná. (...) Příští
týden si jdu zažádat o zbrojní průkaz, a každému, kdo se neoprávněně DOTKNE
mého majetku rovnou ustřelím nohu! Už aby zas byla nějaká amnestie.
Navrhoval bych zřídit třeba na Doupově speciální obory kam bych amnestované
,státem persekuované' občany vypouštěl (spolu s recidivisty) a zvrhlí
spřátelení němečtí tlustokožci by nemuseli plenit naše lesy od jelenů a
laní, nýbrž rovnou by mohli vyzkoušet účinnost své munice na mnohem
atraktivnějších cílech...
Internet vytahuje stavidla. Činí odvážnými zbabělce, osměluje k psavosti ty, kdo se ostýchali kvůli svým rozpadlým větám nebo pravopisným chybám, dodává pocitu tribunů lidu těm, kdo předtím hřímali jen ke svým hospodským kumpánům.
Internet ale také eroduje po staletí působící tabu, která se skrývají za gramatickým, stylistickým nebo etickým kodexem veřejného vystupování, jehož účelem do značné míry byla a je represe, obrana mocných, obrana průměrnosti a obrana jalovosti vydávající se za normalitu.
Když se začala šířit po světě bible v národním jazyce a ještě k tomu levně vytištěná, klérus ztratil monopol na Písmo a náhle získával každý možnost stát se jeho vykladačem. Internet znamená ztrátu monopolu na písmo s malým p, na jakékoli veřejné sdělování.
Vybavme si, jak soudruzi v Rudém právu triumfálně zveřejňovali hudební produkci undergroundu, který úspěšně diskreditovali pouhou "vulgaritou" textů a "primitivností" jejich hudebního projevu. Připomeňme si, jak naše veřejnoprávní televize dodnes odmítá tvorbu amatérů a malých firem pod záminkou jejich nedostatečné profesionality, kterou přitom posuzují obrazoví technici. Internet dává šanci primitivismu, agramatismu, oslovování dalších smyslů kromě "vyšších" - zraku a sluchu -, lidovému humoru, improvizaci. Mohou to být ale i strategie, díky nimž se drobí monopol těch, kdo nemají na víc než naučit se prostoduchým pravidlům správné komunikace o ničem.
Když analyzujete knihy nebo časopisy, pracujete s originály. rejstříky, výpisky, xerokopiemi. Všechno si můžete naklást kolem sebe, pokud plocha stolu nebo podlahy stačí. Na internetu si sice můžete nadělat z každé stránky, která vás zajímá, rovnou na své tiskárně kopii, ale je to způsob toporný, jako kdybyste auta zaplňující celou síť dálnic chtěli dirigovat bičem. Možnost otevírat si i několik oken zároveň a mezi nimi přeskakovat stejně jako jakýkoli odkaz okamžitě vyhledat je totiž základním strukturním rysem této komunikace (pro síť vzájemných odkazů se užívá pojmu hypertext). Paradoxem je, že to ale pečlivou komparaci neusnadňuje, spíše ztěžuje.
Mou pracovní pomůckou je, že na obrazovce ve stále se rozšiřujících a zase zužujících spirálách probíhám www-stránkami a sítí jejich odkazů a na klíně mám notebook, kam píšu text článku. Průběžné záznamy www-adres doplněné stručnými charakteristikami je nutné vždy, než je začnete rozvádět do podoby textu, nejprve opět navštívit, abyste zjistili, zda ještě existují, co přibylo či ubylo nebo čeho jste si nevšimli minule. Asi jako kdyby měl pastýř nekonečné stádo v nekonečných horách a chtěl podávat zprávy o jednotlivých ovečkách.
Když jsem dopsal předchozí úvahu, vyhledal jsem si neobyčejně rozvětvené
stránky mladíčka z Nymburku, jehož publikaci na pomezí home page a novin
jsem měl delší dobu poznamenánu. Tentokrát jsem narazil na text nadepsaný
Čeština za katrem: Veškeré slohově práce studujících na škole střední mají
vést ke skvělému složení maturitní práce písemné z jazyka českého, nikoli k
tomu, aby dotyčný student v sobě objevil chuť k psaní či alespoň k
neodmítání projevu psaného. (...) Procházíme drezurou soudruhů učitelů k
naučení se psaní. Ale to není naše psaní, to je jejich psaní, které se
postupně stává konformním stylem užitým ve většině slohů školních. Ten, kdo
píše, by si do toho neměl nechati moc hovořit, jinak se z něj stane jedna
velká školní slohová nechuť.
Jmenuje se Jan Šípek a říká si Klokánek nebo Kangaroo (eldar.cz/kangaroo/). Svůj věk nezveřejňuje, o vysoké škole se nezmiňuje, snad je stále ještě středoškolák. je zběsile pilný a jeho pavoučí sítě zdá se zatím stále rostou. Jeho přiznaným vzorem je Ondřej Neff řečený Aston. Proto mu na svých stránkách udělal také fanklub Tři prsty Astonovy. V rubrice Inspirace hledá původ jmen Neffových postav a nachází ho v jeho pracovním, rodinném i literárním okolí (které má nastudováno jak soukromý detektiv).
Jeho vzpoura proti všem je mnoharozměrná a vehementní. Na doklad jen
několik řádek z oddílu Článečky. Vyberu několik bodů z dlouhého seznamu,
jímž končí text Všechno. co se mi nelíbí na mých rodičích: ...nekoukají se
kolem sebe... nemají žádný další cíl... nejsou tvořiví... necítí potřebu se
omluvit... nejsou ochotní sestoupit se svých výšin do dětství, raději nás
tahají do dospělosti... jsou hluší a slepí k tomu, co děláme... prožívají
intenzivně své choroby, než aby se snažili dostat se do pohody... slepou
snahou o naše štěstí, bez pohledu na to, jest! to chceme nebo ne, nás
přivádějí do neštěstí...
Soukromé deníky, soukromé dopisy, šifrované zápisky, paměti určené pro posmrtné vydání, neodeslané dopisy rodičům, anonymní dopisy do novin, studentské veršové výrony, školní časopisy, publikace vlastním nákladem, mystifikace pod smyšleným jménem, pálení rukopisů -to vše jsou klasické fenomény literární civilizace, které se dnes pomocí internetu transformují. Klokánek všechny tyto formy a antiformy propojuje v jakousi mediální hydru. Tak jako všechny privátní formy vyvolávají v čtenáři pocit jisté trapnosti, ale liší se od nich tím, že tento pocit nevzniká bezděčně ("kouzlo nechtěného") a možná ani nemá být čímsi přechodným ("z toho vyrosteš"): zdá se dokonce, že je součástí autorského záměru. Internet je svět protahované, zvěčnělé puberty. Neříkejme to ale štítivě, puberta patří mezi údobí vzdoru, za kterých se konstituuje zodpovědné a tvořivé lidství. Odpor vůči ní je obranným mechanismem těch, kdo nabyli dojmu, že už mají vzdorování za sebou. Klokánek nás "dospělé" nutí připustit, že jsme v době puberty asi byli vnímavější než nyní.
Jaké jsou Klokánkovy lásky? Kromě Neffa samostatnými stránkami uctivá - abecedně seřazeno - Einsteina (to je maskot Mensy, spolku ctitelů vlastního nadprůměrného IQ, kde Klokánek vede jednu sekci, takže jste přepnuti na jejich stránku možná jsou inteligentní, ale určitě jsou suchaři), Germány (výpisky z přiznaného a to jednoho-zdroje, knihy Germánská mytologie), Havlíčka (vypadá to, že jde o maturitní otázku, technik František byl v tomto ohledu pečlivější), Junga (emotivně podané encyklopedické heslo + Jungovy texty) a Kelty (žoviální převyprávění historie, zdroje neuvedeny, podepsán přítel Moulin - odskokem na jeho home page zvíme, že František Šereda je gymnazista, ročník 1983).
Stránky Kangaroo jsou tedy opět variantou průniku narcistního sebeportrétu s novinami. Tak jako se tu sugeruje, že chronologicky řazený sborník jsou noviny, tak se psavý jedinec s výběžky na méně psavé kamarády mění v redakční tým. Klokánek to vše však zatím svírá pevnou rukou toho nejpilnějšího. Kromě všeho, co jsme dosud navštívili, vydává (mimo jiné) také regionalistickou stránku o Nymburku, "literární" "noviny" Pseudo (jsou to vlastně desky s všelikými texty, které nešly zařadit jinam: diskusní rubrika o citu a rozumu v umění je bída s nouzí), "zpravodajské" "noviny" Sketa (poslední zpravodajství ze srpna 1998), hackerské "noviny" Public Zone. Klokánek rovněž maluje, jeho přítel Moulin skládá (obojí na Creativity Net). Na svých astrologických stránkách vám například vysvětlí, jak to doopravdy myslel Nostradamus. Nekouří a nejí maso.
Ach, jak rád by kázal, všechno znal a byl nad vším, jak touží, aby mu bylo s úžasem nasloucháno. Co všechno dělá vlastně pro to, aby se připodobnil rodičovské generaci a mohl si připadat Dospělý. Tuto svou netrpělivost sublimuje v píli. Co si vlastně výkonová civilizace může víc přát: dostala ho tam, kde ho chtěla mít. Je to takříkajíc "protestantský" pól internetového publikování: odříkáním a pílí do nebe.
Internet je pro takovéto hyperaktivní netrpělivce příležitostí, jak přeskočit nudné mezistupně elementární orientace v problematice, mnohaleté sebekultivace, úmorného hledání smyslu života, klopotného navazování a přetrhávání sítě přátel a partnerů, vyhledávání i odmítání jediného pravého guru - to vše má nahradit závratně rychlé brouzdání po elektronických pláních.
Přeskakuje se také ponižující uctivost vůči dospělým, kteří monopolně drží v rukou tradiční média. Přeskakuje se fáze dobrovolné konformizace a sebekastrace, kterou většina "zralých" dospělých nepřežívá ve zdraví. Není to projekt reformy společnosti, ale reforma sama-byť si toho společnost zatím moc nevšimla. Dospělí vynalezli technický prostředek, který je koncipován tak, že v jeho užívání se mladí ukázali být zdatnější než dospělí. To nebyl jejich cíl, ale velmi nežádoucí vedlejší účinek, který pak dospělí dodatečně využili k tomu, že se pokusili učinit z mladých lidí konzumenty svého produktu.
Internet je bytostně určený pro mladé díky tomu, že je to první technologie v dějinách, která nevyžaduje především rutinu a jen navrch, jako doplněk pro vynálezce a opraváře, špetku kreativity, ale naopak především kreativitu. Dospělí svým technickým výtvorem - internet není vynález, ale nastartování inovačního procesu -napodobili otevřenou mentální strukturu, a tedy samu podstatu svých biologických soků: hle, elektronická verze oidipovského a Elektřina komplexu zároveň. Klokánek nevkládá generační vzpouru do prázdné tabule internetu, ale využívá jeho základní strukturní vlastnosti.
Ur-vater Neff se svým Neviditelným psem je tu vzorem vyvolávajícím v život celou vlečku epigonů. jeho den má víc než 24 hodin. Máte dojem, že píše víc než všichni jeho přispěvatelé dohromady. Vyjadřuje se k čemukoli a vždy s vítěznou převahou. Má bezednou paměť. Na všechny něco ví. Má skoro všechny z božích atributů, počínaje vševědoucností a konče všudypřítomností.
Internet je totiž pokusem o nebe na zemi. Zdrojem jeho přitažlivosti je utopie, a tedy i eschatologická očekávání. Proto v něm panuje jiný čas připomínající bezčasí - není rozdílu mezi dnem a nocí, mezikontinentální vzdálenosti jsou překonány instantní komunikací, živí tu vypadají jako mrtví a mrtvi jako živí. Jedinec cítí, že před tváří elektronické věčnosti není co skrývat, a tak se obrací naruby jako rukavice. Mezi anděli je všechno privátní zároveň veřejné.
Nehrozí-li setkání tváří v tvář, ztrácí stud ostatně svou naléhavost.
Bohuslav Blažek
zvukový rozhovor s Bohuslavem Blažkem najdete v archívu Dračí studny
|
osobnosti: Carl Gustav Jung | Albert Einstein | texty Karla Havlíčka Borovského naučno: Keltové | germánská mytologie | klokánkův Nymburk web&svět: Kožárna | http://bookmarX tvůrcové těchto stránek ©opyleft Kangaroo's Homepage 1998 - 2003 |
|
Co vy na to? Debata |