Komentář
A za neplnění povinností socialistického
studenta...
Dlouho jsem měl svoji střední
školu, tedy gymplík, rád a dokonce - jaká to naivita - byl na
ni hrdý. Vyjímku tvořila snad jenom naše fyzikářka. Ještě
předtím než jsme vstoupili do školní budovy, byli jsme
důrazně varováni před tím jménem. A když jsem Jí byl druhou
hodinu fyziky upozorněn, ať nevybočuju z řady a že s Ní budu
mít problémy, bylo zaděláno.
Snad poprvý vůbec v životě se mi o
fyzice stalo, že mi učitel přetrhl stránku v sešitě. "Rámeček
kolem tabulky se dělá tužkou," řekla, když jsem se - zřejmě
drze - zeptal proč. Mohl by za normálních okolností někdo
přijít k dospělému člověku a roztrhat mu beze slova jeho
poznámky?
Hodiny fyziky připomínají ruskou
ruletu nebo arénu smrti. Hrobové - tedy skutečně mrtvé -
ticho, vpředu výklad učitelky, cvakání zubů, aby "netásla
zrovna mě". Když něco nevíš, vyslechneš si sžíravou ironii,
je schopná na tebe řvát, jak jsi neschopnej (zvlášť na holky)
a rozsévat pětky. Seřvávací akce jsou legendární, dušení u
tabule je jedním z nejvíce stresujících zážitků v celé škole.
Vím, že několik studentů muselo v posledních letech odejít
prý proto, že se fyzikářka rozhodla, že je nenechá
dostudovat, suše jim to oznámila a taky to zařídila. Někteří
z nich ztratili dva tři roky života jenom proto, že se
ješitná pokroucená osobnost rozhodla, že nemají právo
studovat na tomto ústavu. I učitelé vědí, či alepoň tuší,
jaké hodiny s "Lady M." jsou a občas v tom smyslu utrousí
narážku. Studentům neznámo, zda proti tomu něco dělají, jisté
je, že tato učitelka se stala legendárním démonem už pro
generaci našich rodičů.
Už v druháku jsem si všiml, že
výklad je věrnou kopií textu učebnice. Takřka věta po větě,
znalí mi dají zapravdu. Proč si ale celou knížku - tlustou
bichli - každoročně opisovat? Ta letošní má i s rejstříkem
398 stran. "Jsi stroj, nebo myslící bytost?" ptal se mě můj
rozum. Radši chápat, než tupě opisovat! Začal jsem si tedy
poznámky psát přímo do učebnice a příklady dál počítal do
sešitu. Snad desetkrát jsem byl seřván jako pes, ale druhák
jsem dostudoval.
V čtvrtce třeťáku jsem sešit ztratil a začal si psát nový.
Spustil se poprask, seřvávka každou hodinu. Jednou jsme psali
písemku z jakýchsi výpočtů. Fyzikářka se zeptala, kdo nemá
kalkulačku, přihlásil jsem se ještě s jednou kolegyní v dobré
víře, že pravda by se říkat měla, řekl jsem taky, že jsem si
onen přístroj zapomněl doma a jsem dohodnutý se spolužákem,
že si můžu půjčit jeho.
"To mě nezajímá. Vypadni do
poslední lavice," zakřičela. Osmělil jsem se zeptat proč.
"Nemáš kalkulačku," pravila. "Spočítej si to třeba na
prstech!" dodala ještě.
Další písemku nás varovala, ať si
dáme sešity a učebnice z lavic. Odsunul jsem všechny věci asi
na metr od sebe, úplně ze svého dosahu, ve fyzice máme dlouhé
lavice. Přišla ke mě, vzala věci mě a mého spolužáka a
normálně s nima hodila o zem. Když jsem se zeptal proč, řekla
lhostejně: "Asi mi upadly!" No comment.
Nebo mě nařkla z toho, že se
vyhýbám jejím cvičením z fyziky, protože jsem na jejich
většině nebyl. Bylo jí vcelku jedno, že se jsem nebyl ve
škole vůbec, jelikož jsem byl se školou na Invexu nebo na dni
otevřených dveří na vejšce. Ach ta paranoia!
Kolem sešitu bylo ještě dusno.
Obvolala snad všechny učitele na škole a vyzvídala, zda na
jejich hodiny mám sešit. A když se jí můj sešit na fyziku
nelíbil a řekl jsem jí, ať nepočítá s tím, že budu opisovat
učebnici, pravila, že mě navrhne na dvojku z chování za
neplnění povinností. Socialistického studenta, chce se
dodat.
Dlužno dodat, že mě fyzika vždycky
zajímala, v sedmý třídě jsem četl Einsteina a chtěl studovat
kvantovou mechaniku. Dodneška dokonce odebírám Československý
časopis pro fyziku, což může doložit Akademie věd, přestože
druhým dechem uvedou, že mívám spoždění při platbě (podobné s
jakým vychází onen časopis, šeptá Mefistoteles). Taky ve
škole toho nedělám málo, spousta projektů, zkouším (a občas
vyhrávám) soutěže a olympiády, připravuju něco školních
internetových záležitostí, učím v počítačovém kroužku... Není
toho málo a těžko bych - zvlášť v době písemek a ročníkových
prací - našel čas na tupé opisování osmdesáti stran sešitu,
navíc mým extrémně nečitelným písmem.
O studentech rozhoduje pedagogická
rada. Zavřela se do třídy, radila se, vyslechla si učitelku
fyziky, jak asi tušíte, mě nenechala mluvit, ba dokonce ani
vědět, že je o mě mluveno... Když skončili, vycházeli ze
dveří a neodpověděli mi ani na pozdrav. Jenom naše výborná
(to neberte jako ironii, bože!) dějepisářka se u mě zastavila
a řekla mi, ať příště napočítám do deseti, než něco řeknu,
protože tohle jsem opravdu pohnojil. Dodnes se jenom domnívám
co jsem řekl, tedy co jsem řekl oficiálně, na
pedagogické radě, ústy... učitelky fyziky. Třídní na rodičáku
se na mě jenom usmívala, jako by bylo všechno v pořádku. Že
mi "z rozhodnutí pedagogické rady uděluje důtku třídního
učitele", jsem se dozvěděl až druhého dne.
"Fakt jak za bolšánů," vrtí zde na
Eldaru hlavou Hade.
"Komunistický" režim jsem nezažil (proč úvozovky? Najděte si
někde definici komunismu!), ale teď mě rozhodně každý na
škole má bezmála za vyvrhela. Jsem ostře sledován. Těším se
až odmaturuju, (jestli vůbec odmaturuju a "dožiju" se
čtvrťáku), vypadnu z téhle fyzikou a jinými neduhy proklaté
školy a půjdu na vejšku. Mám vybranou žurnalistiku a už se
učím na příjmačky.
Jistý si jsem, že tehle komentář
teplotu ještě zdvihne. Není problém zjistit, kdo jsem já,
neskrývám se, ale neuvádím ani jméno školy, ani jméno žádné
osoby, nepotřebuju nikomu ubližovat. Mám potřebu psát
pravdu a Eldar je náš a nezávislý server. -Klôkänëk, 29. 11.
1999
