|
|
Rok 2012
|
|
Všiml jsem si, že je v poslední době
velice v módě vyjadřovat se (velice odborně a fundovaně, jak jinak,
že?) k problematice Mayského kalendáře a roku 2012. Každý se snaží o
své jedině správné pravdě přesvědčit čtenáře "vysoce odbornými
argumenty" :-)
Původně jsem si říkal, že tohoto nemám zapotřebí, a své jsem si na
těchto místech řekl již před mnoha lety... No ale nakonec jsem
neodolal a rozhodl jsem se, že na tomto místě vytvořím jakýsi volný
seriál se svými postřehy :-).
Začnu poněkud zeširoka a z úplně jiné strany. Otázka zní, zda za cca
2 roky může přijít cosi, co by mohlo způsobit zničení civilizace.
Nesmysly o tom, že Mayský kalendář končí, či 21.12.2012 má přijít
konec světa, apokalypsa či podobně, nechme stranou. Mayský kalendář
nemůže končit neb starým civilizacím bylo naše lineární pojetí času
neznámé a čas pro ně byl cyklický. Mayský kalendář se prostě protočí
opět na začátek. Konec světa, apokalypsa atd. jsou zhusta nesmyslné
kategorie. Naše planeta prošla tolika úděsnými katastrofami, které
prakticky zničily veškerý život na planetě a přesto znovu obžila a
dál nesla život, že je hloupost mluvit o nějakém konci. Jde spíš o
indicie, které mohou vést k domněnce o ohrožení naší civilizace.
Vraťme se chvíli na začátek našeho století, do vesničky Fatima v
Portugalsku. Zde bylo třem dětem zjeveno "čímsi", "cosi" co dnes
známe jako tři Fatimská proroctví. Pokud se chcete dozvědět více
doporučuji
>>ZDE>>>. Dvě z těchto proroctví se zhusta naplnila a byla
Vatikánem lidem sdělena tak, jak si "účastníci procesu zjevení"
přáli a zdá se, že i v plném rozsahu.
Jiná situace nastala u proroctví třetího. To mělo býti sděleno lidu
prostému v roce 1960. V tomto bodě se stalo chování církve zajímavé.
V roce 1960 nic publikováno nebylo. V roce 1980 došlo k zajímavé
události. Jan Pavel II. na přímou otázku odpověděl sdělovacím
prostředkům následující:
"Pro složitý obsah a v zájmu toho, aby jistá velmoc nebyla podnícena
k jistým činům, dali všichni dosavadní držitelé Petrova stolce
přednost diplomatické formulaci třetí části fatimského poselství.
Každému křesťanovi by ale mělo postačit, že tam je možno číst, že
oceány zalijí celé světadíly, a že miliony lidí budou v několika
minutách odvolány z tohoto života. Pak by už skutečně neměli toužit
po zveřejnění tohoto tajemství."
"Mnozí ho chtějí znát jen z touhy po senzaci. Přitom však
zapomínají, že znalost znamená také odpovědnost. Je nebezpečné, když
současně nemají zájem nic dělat, neboť říkají, že zlu se stejně nedá
zabránit."
"Církev se musí připravit na velké zkoušky. Ty po nás mohou žádat
dokonce i nasazení vlastního života pro Krista a naprostou oddanost
Kristu. Mohou být zmírněny modlitbou, ale nemohou již být odvráceny,
neboť jen tak může dojít k opravdové obnově církve."
Jan Pavel II., Fulda, NSR, 1980
Jak to bylo dál? Inu nijak... V roce 2000 došlo k
publikování údajné interpretace textu, ale nic z toho co papež
naznačoval v roce 1980, v textu není. Upozorňuji, že v roce 1982 byl
Svatý otec mladý a čilý, a tak tento rozpor nelze svádět na sklerózu
či zmatenost hlavy katolické církve.
Máme tedy první indicii, pochybnost nebo jak to nazvat, o
bezproblémovém průběhu roků příštích?
Kolem roku 2012 se nashromáždilo několik mýtů, které je dobré určitě
zmínit. Většina lidí datum 21.12. 2012 spojuje pouze s Mayským
kalendářem.
Přesto ale existuje ještě další spojení. Za zmínku určitě stojí
teorie Time Wave Zero, který vychází z ideí Terence a Denise
McKennových. Na základě studia I-ťingu, mayského kalendáře a dalších
pramenů, vytvořili teorii, podle které vývoj probíhá ve stále se
zrychlujících fraktálních cyklech, gradujících do bodu Nula, který
je podle nich totožný právě s koncem velkého cyklu mayského
kalendáře 21.12.2012. Více
>>ZDE>>.
K dalšímu možnému propojení onoho data s egyptským kalendářem se
určitě vrátím později.
V poslední době je možné se dočíst v různých sdělovacích
prostředcích různá moudra o tom, že:
a) Mayové nezanechali žádné poselství, či věštbu o konci světa a
podobně
b) potomci Mayů neočekávají žádné mimořádné události o tomto datu
K bodu a) lze uvést jediné. Posuzovat mayskou civilizaci způsobem,
jakoby žila odříznutá na pustém ostrově, je holý nesmysl. Je třeba
posuzovat tuto civilizaci jednak v celkovém kontextu jihoamerických
civilizací (dnes již nikdo nedokáže říct co "už", nebo co "ještě",
byly Mayové), a jednak jako civilizaci, která byla do té míry
kontroverzní, že nad tím zůstává rozum stát.
Jen pro ilustraci... Mayský kalendář byl zpracován s takovou
přesností, že může být zdrojem závisti i pro současně lidstvo. S
pomocí nejdokonalejších technických zázraků dneška, tedy počítačů, a
dalších přístrojů, vědci spočítali délku roku na 365, 242 198 dní.
Nejde ani zdaleka o nějaký veliký objev, když vezmeme v úvahu, že
kněží Mayů (kteří nepoužívali kolo!!!) už věděli, že rok má 365,242
129 dní.
Dále: Titíž Mayové dokázali s přesností do 0,0004 (34s) stanovit
délku lunárního měsíce.
Chyba při výpočtu času otáčení Venuše okolo své osy během 50 let
činila pouhých sedm sekund! Současný člověk to dokázal spočítat
teprve koncem minulého století — o celých tisíc let později!
O deformaci hlav, které pak vypadaly jak hlavy filmových vetřelců
netřeba snad ani mluvit. Zkrátka divné věci...
K bodu b) asi toto. Tyto informace jsou relevantní asi jako zpráva v
novinách, která by zněla takto: "Čeští potomci Keltů se nebojí roku
2010, protože keltští druidové v roce 300 p.n.l. nepotvrdili
prohlubování hospodářské krize v tomto roce."
Z výše uvedených důvodů se naprosto a úplně ztotožňuji s článkem,
který (pokud jste ho ještě nečetli) najdete
>>ZDE>>>.
Jak jsem již naznačil, je pochopitelné, že veškeré americké
civilizace byly více, či méně provázené. Nebo, což by mohlo být
ještě více zajímavé, vycházely z jednoho zdroje. Pokud se zamyslíte
nad faktem začátku všech "moderních" velkých civilizací v podstatě
okolo stejného data, to jest cca 3100 p.n.l., stane se vše jste
mnohem zajímavější:
Náš současný velký cyklus (3113 př. n. l.- 2012 n.l.) se nazývá
Věkem Pátého Slunce. Tato doba je řízena 4. Zemí . Pátý Věk je
syntézou předchozích čtyř. Čtvrtá Země (maysky Caban a aztécky Ollin)
má několik významů: pohyb, posun, evoluce, zemětřesení, navigace,
synchronizace, hledání klíče, želva. V mayštině svět olu ollin
znamená vědomí.
Podle mayského kalendáře bylo datem, kdy Země vstoupila do doby
Pátého světa, 13. srpna 3113 př. n.l., zapsáno mayským způsobem
dlouhodobých počtů jako 13.0.0.0.0. Každý den od tohoto momentu byl
označen počtem dnů, které uběhly od kosmického počátečního bodu.
Dle Dr. Jose Arguellese z "Time and The Technosphere " - 13. srpen
3113 př.n.l. je tak přesné datum, jaké jen můžeme pro začátek dějin
získat.
První egyptská dynastie se datuje 3100 př.n.l., první město Uruk v
Mezopotamii také 3100 let př. n.l., hindská Hindu Kali Yuga r. 3102
let př. n.l., a co je nejzajímavější, dělení času na 24 hodin po 60
minutách a 60 vteřinách (a dělení kruhu na 360 stupňů) také kolem
roku 3100 př. n.l. v Sumeru.
Okolo tohoto data v Irsku budují 250 000 tunový monument
Newgrange.
Cca 3100 př. n. l. - začíná nejranější fáze stavby
Stonehenge.
Hádanka pro pozorné na závěr:
"Největší anomálií je '12.19.19' uvnitř kruhu; ale teď si
uvědomujeme, že se snažili nastínit paralelu mezi prosincem 2004 a
tím, co se stane v prosinci 2012."
Hádejte co se stalo 26. prosince 2004?
Napadá mě jaký impuls, nebo spíše jaké trauma, lidi té doby donutilo
k činům, které ze všeho nejvíc připomínají pokus odříznout se od
všeho, co bylo do té doby. Vše jako zoufalé pokusy zapomenout na to
co bylo, zafixovat současnost a budoucnost od jednoho bodu. Včetně
jiného systému kalendáře, počítání času, budování nepříliš logických
monumentů a tak dále. Zajímavé je ovšem i to že se k onomu období
vztahují ještě další události.
Indický vědec profesor Kumar Kanjilal předpokládá, že strašlivá
bitva u Kurukshetry, na níž se podíleli i potomci bohů, se konala
okolo roku 3100 před naším letopočtem. Tato bitva je popsána v eposu
Mahábhárata.
Mahábhárata, společně s Rámajánou, jsou speciálním druhem
hinduistických spisů nazývaných Itihása, což znamená "to, co vskutku
bylo". Itihásy jsou součástí hinduistického kolektivního vědomí.
Jsou to hluboké kořeny indické kultury a většina Indů je má vryty
hluboko v srdci.
Mahábhárata je velký epos o historii Indie složený z 18ti knih (parva).
"Mahá" znamená "velký" a "bhárata" je tradiční pojmenování Indie
odvozené od starobylého krále Bharaty.
Příběh se týká souboje mezi dvěma skupinami příbuzenstva o vládu nad
celým védským světem. Pánduovci ztratí své právoplatné dědictví na
království ve hře v kostky s jejich příbuznými Kuruovci. Pánduovci
tak stráví mnoho let ve vyhnanství a zažívají přitom mnoho
dobrodružství. Nakonec se utkávají se svými příbuznými ve vrcholné
bitvě příběhu na Kuruově poli, historickém poutním místě severně od
dnešního Dillí. Pánduovci zvítězí a konec bitvy, stejně jako smrt
Krišny (3102 př. n. l.), jsou symbolem konce Dvápara jugy, třetí
epochy v cyklu času, a předznamenáním Kali jugy, věku sporů, ve
kterém žijeme nyní.
V oblasti mezi řekou Gangou a Rajmahálským pohořím byly vykopány
zbytky prastarých lidských sídel. Archeologové zjistili, že byly
zničeny při nějaké katastrofě. Badatel de Camp konstatoval, že domy
musely být vystaveny neuvěřitelně vysoké teplotě - tak vysoké, že se
tavily kameny a pak se slévaly. Nedaleko od oněch zesklovatělých
kamenů de Camp vykopal lidskou kostru. Vyznačovala se vysokým
stupněm radioaktivního zamoření.
Také David W. Davenport, italský badatel pocházející z Indie,
objevil ve své původní vlasti nesporné důkazy atomových výbuchů,
které se uskutečnily před tisíciletími: "Mohendžodaro, jedno z
nejstarších měst na světě, bylo zničeno atomovými bombami!"
Konec civilizace městských států Harappy a blízkého Mohendžodara je
dodnes záhadou. Města zahubila neznámá katastrofa doprovázená
mohutným otřesem s epicentrem asi 140 km jižně od Mohendžodara.
Neznámá síla přitom obrátila tok řeky Indu a okolní osady a města
utopila v bahně. Jejich hliněné zdi se ale uchovaly dodnes. Byly
totiž vypáleny žárem o teplotě 1400-1600 stupňů Celsia. Kde se
takový žár vůbec vzal?
Odpověď nacházíme v nejstarší indických eposech bojích mezi bohy i
lidmi, jejichž tradice sahá až do 5. tis. př. n. l. Válečný arzenál
bojujících stran byl úctyhodný. Najdeme zde barvitý popis zbraně
zvané Brahmaširas a jejích účinků. Byla to "ohnivá střela", "jed
získaný z hlubin oceánu", "plamen tající se v stéble trávy",
"čarovný šíp", "střela mocná, strašlivá a smrtonosná" a zároveň i
"prudký jed". Jako by se autorovi ani nedostávalo slov k vylíčení té
hrůzy. Není divu, když Brahmaširás zasažené věci, lidi i zvířata
rozkládala na pět původních prvků a neušetřila ani nenarozené děti v
tělech matek. Jedinou obranou proti Brahmaširás byla jiná hrozná
zbraň, která ovšem měla tu nevýhodu, že na místě jejího použití
potom dvanáct let nepršelo.
Když se do boje vložila zbraň zvaná Pášupata, tak "země se chvěla a
třásly se i se stromy, vylévaly se řeky, rozbouřily se moře, pukaly
hory a skály, duly divé větry, pohasly ohně a zchladly a ztmavly
paprsky Slunce. Bohové kladli svému oblíbeném rekovi lidského původu
Ardžunovi na srdce, aby ji použil jen v krajní nouzi, protože jejím
zneužitím by byli "ohroženi všichni".
Také účinky dalších starověkých zbraní byly podle indických eposů
katastrofální. Jedna z nich plivala oheň a obrátila celou armádu v
prach a popel, druhá zbraň, gigantický posel smrti, nejenom
zabíjela, ale navíc mrtvoly znetvořila tak, že nebyly k poznání -
těla byla zuhelnatělá, vlasy a nehty vypadaly. Po zásahu této zbraně
se rozpadly i postroje zvířat, ptáci zběleli a k dokonání všeho se
během jediné hodiny zkazily všechny potraviny. Velmi podobně
fungovala i třetí zbraň, neviditelný oheň zářící silněji než tisíc
sluncí. Po jejím úderu se nejprve zvedl vítr. Potom začalo všechno
hořet, vojáci, sloni, koně, i bojové vozy, aniž by však bylo vidět
oheň, který je zapálil. Bez viditelné příčiny popraskaly i hliněné
nádoby. Ti, kteří to přežili, se vrhali do řek, aby se ochránili a
aby omyli všechno, čeho se museli dotknout.
Jinými slovy, indické eposy popisují dosti barvitě použití jaderných
zbraní...
Mohendžodaro jsou nejtajuplnější zbytky města na světě a nacházejí
se 350 kilometrů severně od Karáčí v dnešním Pákistánu. Archeologové
tu objevili tisíce "černých kamenů". Tento název je však zavádějící.
Jde totiž o zbytky keramiky, která byla svého času vystavena tak
vysokým teplotám, že se roztavila jako máslo na slunci. Co však
mohlo být příčinou těchto extrémních teplot?
Bylo nalezeno 30 000 koster. Všechny byly
podivně znetvořené, jako by byly vystavené strašlivému žáru. Podle
zjištění Davida W. Davenporta explodovala před tisíciletími nad
centrem Mohendžodara nejméně jedna atomová bomba. Ve středu města
byly objeveny zesklovatělé kameny, ve vnějších čtvrtích byly účinky
výbuchu viditelně slabší. I zde se však našly tisíce lidských
koster. Je zřejmé, že lidé byli zaskočeni a vzápětí usmrceni jakousi
katastrofou, která přišla jako "blesk z jasného nebe". Přirozená
vysvětlení zániku těchto měst prostě a jednoduše neexistují. Nebyla
objevena ani stopa po lávě nebo sopečném popelu - sopečný výbuch
jako příčinu této příšerné zkázy tedy můžeme s klidným svědomím
vyloučit.
Pravděpodobně by nikdy nebyla nalezena rozumná odpověď, kdyby David
W. Davenport nenechal přeměřit přirozené radioaktivní pozadí
nalezených koster. Výsledek: všechny kostry jsou extrémně
radioaktivně zamořené. Naměřené hodnoty odpovídají hodnotám z
Hirošimy a Nagasaki.
Souvisí tyto podivnosti nějak s našimi otázkami? Nebo je to všechno
jen náhoda? Nebo je začátek civilizačních směrů okolo roku 3100
p.n.l. spojen s něčím úplně jiným a nikterak nesouvisí s rokem 2012?
Řekl bych ale, že pro naše otázky není až tak důležité, kdo byli ti
bohové, kteří pomáhali pozemšťanům se rychle a efektivně vyvražďovat
(či zatáhli pozemšťany do svého vyvražďování). Pro nás je
důležitější, že ať byl důvod jakýkoliv, vznikla v té době silná
potřeba nového počítání času a tato potřeba dokonce vznikla na mnoha
místech současně. Pro vznik potřeby "zafixování" času a věků do
nových kalendářů mne napadají následující příčiny:
1) Lidé prožili silný šok, který je vyprovokoval k této kalendářní
akci - původci tohoto šoku byli oni božští "ničitelé světů" a lidé
se chtěli po jejich odchodu odříznout od minulosti s nimi spojenou a
varovat pokolení budoucí.
Tato teorie mě připadá nepravděpodobná, na jiných místech světa
božští návštěvníci vystupují naopak v rolích spravedlivých učitelů,
soudců a podobně. Navíc teorie nevysvětluje maniakální strukturování
mayského a aztéckého kalendáře směrem do minulosti.
2) Lidé prožili přírodní katastrofu tak traumatizující, že cítili
potřebu vystopovat všechny katastrofy směrem do minulosti i
budoucnosti a jednoznačně je zakotvit v čase. Nezapomínejme, že pro
naše předky byl čas cyklický a tudíž cykly katastrof byly logickým
závěrem jejich zkušeností. Shoda civilizačních začátků jen vypovídá
o chvíli kdy se "otřepali z nejhoršího" a začali budovat civilizaci
znova od začátku. Zkuste si přečíst článek
Temné
roky.
Teorie není špatná,ale nějak vůbec nevysvětluje megalitické stavby a
památky, které jsou mnohem starší než naše startovní datum. A jsou
to rozhodně památky nesoucí punc kamenné kalendářní obsese.
Předchozí dvě teorie mají jednu výhodu. Pokud je přijmeme, zjistíme
že pro nás rok 2012 nepředstavuje žádnou hrozbu, neb se jedná o
chybné závěry našich sice technicky nadaných, leč poněkud příliš
vyděšených předků.
Zkusíme tedy naformulovat teorii třetí.
Má tu výhodu, že tak trochu slučuje dvě teorie předešlé a nemá
jejich krapet nelogické závěry. Připusťme možnost, že na začátku
kalendářního šílenství byly skutečné vzpomínky na cyklické
katastrofy postihující naši planetu a decimující její obyvatele.
Lidé si tuto kolektivní zkušenost, nesmazatelné hrůzy, předávaly
ústně z generace na generaci. Říkáte si, že není možné předávat
ústní vyprávění po tisíce let? Omyl.. Pokud vezmete například
pohádky, ty se tímto způsobem předávají skutečně tisíce let a nikomu
to divné nepřijde. Vezměte si keltské pohádky sebrané K. J. Erbenem.
Zachovaly se po dobu cca 3000 let jako nic :-) Dobrá, připusťme
tedy, že se v kolektivním vědomí uchovala vzpomínka na katastrofy
předešlé. Víme, že konec předešlého cyklu (aztéckého věku 4 slunce)
byl provázen změnami klimatu, mýtickou válkou v Indii, do které se
zapojili i Bohové. Na začátku cyklu nastartovalo "moderní měření
času" i všechny "moderní kalendáře". Otázky zní:
a) proč najednou nové kalendáře,
b) proč by měly nést poselství o katastrofách.
Odpovědi mohou být kupodivu velmi prosté. Na otázku a) si odpovíme
jednoduše. Bylo to konečně možné. Lidé měli dostatek poznatků a
možností tyto poznatky uvést do praxe. Otázka zní, jak k tomu došlo.
Zatím se spokojíme s jednoduchými odpověďmi. Jedna varianta je, že
jim to prostě pověděli oni Bohové, kteří se na konci minulého věku
tak radostně vyvražďovali (a to nejen v Indii, ale i kupříkladu v
Egyptě - viz legendy o Osirovi atd.). Nebo druhá varianta. Bylo
konečně dostatek astronomických pozorování a podkladů pro
kvalitativní změnu kalendářů. Cestu k této změně připravovali
pozorovatelé a astronomové už od neolitu. Všechny megalitické stavby
jsou účelově astronomicky orientované. Všechny tyto megality jako by
hystericky usilovaly o předání jakéhosi poznání budoucím generacím.
A to v dosti nezničitelné podobě :-).
Vím, že současný výklad archeologů o účelu megalitů vysvětluje
jejich stavbu závislostí našich předků na zemědělství a ročních
obdobích a na jejich přesném určení. Mně osobně tento výklad připadá
šílený. Dovedete si představit, jak kněz odkvačí od vizíru
označujícího jarní rovnodennost s příkazem sázet kapustu, přestože
na polích leží 10 cm sněhu? Řídí se v dnešní době zemědělci radami
astronomů, astrologů a meteorologů? No to by dopadli. Vysvětlení, že
všechny megalitické památky astronomicky orientované, sloužily
tomuto účelu, je směšné. Při stavbě megalitů lidé projedli mnohem
více potravin, než by se jim "přesnou" setbou či sklizní vrátilo.
Mimochodem k tomuto účelu by stačilo pár kůlů zaražených do země.
Dobře, zatím tuto otázku odložíme.
Odpověď b) může být mnohem jednodušší než si myslíme. Kalendáře o
cyklech katastrof vypovídají z toho důvodu, že kvůli tomu vznikly.
Zdá se vám to šílené? Inu pouze zdánlivě. Co jiného by totiž lidi
vyprovokovalo k takovému úsilí (mám teď na mysli stavbu gigantických
megalitů, pyramid, zikuratů, a to na celém světě) než strach? Je to
nejspolehlivější hnací motor lidského snažení do dnešních dob. Navíc
pro tuto teorii hovoří několik nezanedbatelných detailů...
Co jiného by totiž lidi vyprovokovalo k takovému úsilí (mám teď na
mysli stavbu gigantických megalitů, pyramid, zikuratů, a to na celém
světě) než strach? Je to nejspolehlivější hnací motor lidského
snažení do dnešních dob. Navíc pro tuto teorii hovoří několik
nezanedbatelných detailů...
Přesuňme se protentokrát do starověkého Egypta. Zkusme se na chvíli
oprostit od předsudků egyptologů. Držme se faktů. Pokud o
nezvratitelných faktech okolo plošiny v Gize a Velkých pyramidách
nevíte, doporučuji přečtení článku "Hvězdná
šifra v Gíze" od Jiřího Matějky. Nebojte, rozhodně to není žádná
fantasmagorie, ale fakta opřená o solidní výzkum. Z článku si
odneseme následující závěr:
- Sfinga, tři velké pyramidy, rampy a další přidružené monumenty
gízské nekropole tvoří obrovský astronomický diagram
- Tento diagram zobrazuje oblohu nad Gízou asi v roce 10500 př.n.l.
- Sfinga nese známky vodní eroze, což nasvědčuje, že byla vytesána
ještě předtím, než se Sahara stala pouští.
- Staří Egypťané svou civilizaci přičítali „bohům“ a „Následovníkům
Hora“.
- Tito bohové, nositelé civilizace, údajně přišli do Nilského údolí
v Zep-Tepi – „Poprvé“ (prvotním čase).
- Doba „Poprvé“ je epochou v dávné minulosti, tisíce let před érou
faraonů.
Zkusme pokračovat dále. Arabský autor Ibrahim Ben Wasif Sáh al-Katib
ve svém díle "Obrazy z Egypta a jeho divy", píše o Sauridovi, synovi
Sahluka, synovi Sirbaka, synovi Tumiduna, synovi Tadrasana, synovi
Husala, jako o jednom z egyptských králů před Potopou, kteří sídlili
v městě Amsus, o němž se mluví na místě, kde se v této knize
pojednává o egyptských městech. On byl stavitelem obou velkých
pyramid u Misru... Příčinou zbudování obou pyramid bylo to, že
Saurid měl tři sta let před Potopou následující sen: Země se i se
svými obyvateli otočila, lidé se v šílené zaslepenosti dali na útěk
a hvězdy padaly z nebes..."
Zkrátka a dobře tři sta let před Potopou měl prý král jménem Saurid
sen, který nakonec vedl ke stavbě pyramidy... Také jeho rádce a
věštce pronásledovaly hrozné sny, v nichž se předpovídal konec
civilizace. Král se otázal mudrců, jestli po Potopě bude Egypt opět
obyvatelný. Když mu to bylo odsouhlaseno, rozhodl se ke stavbě
pyramid, aby zůstalo zachováno veškeré lidské vědění tehdejší doby.
Kdo to byl, tenhle prozíravý král Saurid? Je to záhadná, mytická
postava, vymyšlená ve snovém světě přání a tužeb, nebo je možné ho
někam zařadit? Kniha "Hitat" o něm říká, že to byl "Hermes, kterého
Arabové nazývají Idris". Do znalosti hvězd ho totiž zasvětil samotný
bůh a také mu oznámil, že Země zažije katastrofu, ale že ji přečká
kousek světa, v němž bude zapotřebí věd. Nato Hermes alias Idris
alias Saurid zbudoval pyramidy.
Kniha Hitat ještě v 33. kapitole říká:
"Existují lidé, kteří tvrdí: První Hermes, který ve své jednotě
proroka, krále a mudrce byl zván Trojjediný (on je tím, koho Židé
nazývají Henochem, synem Jaredovým, synem Mahalalelovým, synem
Kenanovým, synem Enovým, synem Sethovým, synem Adamovým - budiž
požehnán a to je Idris), četl ve hvězdách, že přijde potopa. Proto
nechal postavit pyramidy a uložil do nich poklady, učené spisy a
všechno, o co se strachoval, že by se mohlo ztratit a vzít za své,
aby všechny tyto věci chránil a uchoval v pořádku." Pokud si o této
postavě chcete něco přečíst doporučuji zadat do Googlu. Jméno Henoch
či Hermes. Budete žasnout :)
Je možné nějak časově zařadit tuto katastrofu? Tedy onen důvod
potopy a v podstatě i důvod stavby pyramid? Pokud si tedy řekneme,
že tvrzení starých arabských dějepisců má pravdivé jádro,
samozřejmě...
Zkusme si vzít na pomoc znovu astronomii a astrologii. Závěr najdete
ve formátu PDF
>>>ZDE>>>.
Všimněte si egyptský čas Zep Tepi se v podstatě shoduje s dobou před
varováním údajného stavitele pyramid tři sta let před onou
katastrofou. Nepatrný rozdíl zůstává, ale pro ten mohou být důvody
různé (nepřesnost v určení Zep Tepi, informace arabských historiků a
pod.) V každém případě je shoda až nepříjemně přesná.
Dobrá, máme tu konečně další styčný bod. Shodu Mayského a Egypského
kalendáře. Jenže Aztécký kalendář vytvořený na základě Mayského
kalendáře se odvolává na další katastrofy a to mnohem starší.
Logická námitka potom bude následující. Pokud by existovaly a
lidstvo by je prožilo, měli by se najít alespoň nějaké stopy po
mnohem starších civilizacích. Prostě stopy jednoznačně datované a
jaksi materiální.
Budete se divit, ale tyto stopy již byly objeveny a jsou skutečně
jednoznačně datované a to dokonce "oficiální" vědou.
Takže egyptské pyramidy na plošině v Gíze jsou orientované takovým
způsobem, že zobrazují oblohu nad Gízou asi v roce 10500 př.n.l.
Seznámili s tzv. "Fénixovým cyklem" který začíná v roce 9792 p.n.l.
v éře Lva a končí v roce 2012. Pokud se chcete o tomto cyklu
dozvědět ještě něco víc, zkuste to
>>>ZDE>>>, nebo
>>>ZDE >>>. Na prvním odkazu se dozvíte širší souvislosti tohoto
cyklu, na druhém odkazu najdete originál výpočtů, které jste si
mohli přečíst v pdf souboru uvedeném v
minulém týdnu.
Našli jsme tedy shodu Mayského a Egypského kalendáře. Jenže Aztécký
kalendář vytvořený na základě Mayského kalendáře se odvolává na
další katastrofy, a to mnohem starší. Logická námitka potom bude
následující. Pokud by existovaly a lidstvo by je prožilo, měly by se
najít alespoň nějaké stopy po mnohem starších civilizacích. Prostě
stopy jednoznačně datované a jaksi materiální.
Budete se divit, ale tyto stopy již byly objeveny a jsou skutečně
jednoznačně datované a to dokonce "oficiální" vědou.
V Jižní Africe byly nalezeny pozoruhodné kamenné stavby, obydlí,
pevnosti, chrámy, cesty, zavlažovací systémy a zemědělské terasy,
které pokrývají tisíce čtverečních kilometrů. Nejzajímavější
strukturou je určitě tzv. Adamův kalendář. Jedná se o megalitickou
stavbu podobnou Stonehenge a astronomicky orientovanou. Datace této
památky sahá neuvěřitelných 75 000 let do minulosti. Zdá se že i
některé další stavby okolo města
Mpumalanga
jsou současníky megalitické památky a též vykazují astronomickou
orientaci. Hradby některých struktur jsou ještě dnes okolo 2,5m
vysoké se základnou několik metrů širokou. Ze vzduchu jsou dodnes
viditelné silnice a cesty propojující jednotlivé stavby.
Je zřejmé,
že osady byly dobře naplánované a vystavěné civilizací, která
využívala nějaké dopravní prostředky. Vše vypadá tak, že
civilizace těžila zlato v místních dolech, které fungují dodnes
(raději se nebudu pouštět do teorií Sumerů, Zecharii Sitchina a
Anunaki - stvořitelů lidí jako dělníků pro těžbu zlata). Zemědělské
terasy jsou velmi podobné těm, které známe z prostředí Inků v Peru.
Doporučuji nakouknout na stránky
>>>ZDE>>>. Zarážející je to, že stavby mají stejnou zeměpisnou
délku jako pyramidy v Gíze.
Pokud půjdeme dále, můžeme za další "důkazný materiál" rozhodně
přibrat i mapu Piri Riese. Nebudu popisovat všechny peripetie kolem
objevu mapy. Zajímavá začala být totiž ve chvíli, kdy na ni narazil
M. J. Walters z Úřadu pro hydrografii při americkém námořnictvu.
Kapitán ve výslužbě a profesionální kartograf Walters, odborník na
sestavování map Arlington Mallery a P. R. Linehan, seismolog a
pracovník Boston College, nalezenou mapu důkladně prozkoumali.
Dospěli k neuvěřitelnému výsledku – mapa Piriho Reise je v některých
oblastech velice přesná. O tomto výzkumu se doslechl profesor
Charles H. Hapgood z Keene State College. S několika svými studenty
zkoumal vzácný nález celých sedm let. Na první pohled se jim zdálo,
že mapa je naopak značně nepřesná. Bylo otázkou, zda se vůbec
vyplatí se jí podrobněji zaobírat. Nesvědčí spíše o nedostatečných
zeměpisných znalostech svého autora?
Nakonec se však ukázalo, že mapa Piriho Reise, rozluštěná pomocí
speciálních kartografických prostředků, je kupodivu až neuvěřitelně
přesná. Fantastické ovšem bylo to, že na ní byla téměř bez chybičky
zakreslena pobřežní linie Antarktidy, a sice tak, jak probíhá pod
věčným ledovým příkrovem.
Tvar tohoto pobřeží byl určen až roku 1957, kdy probíhal tzv. Rok
geofyziky, a to pomocí echolokace. Podobné nejmodernější technické a
vědecké postupy a přístroje samozřejmě Piri Reis léta Páně 1513
určitě k dispozici neměl. Jak tedy mohl v onom roce 1513 znát přesný
obrys pobřeží, skrytého pod silnou vrstvou ledu?
Ze stručných vysvětlivek na okraji této mapy jednoznačně vyplývá, že
původně existovalo cosi jako atlas. Většina tohoto souhrnného
kartografického díla se v průběhu staletí zřejmě ztratila.
Pravděpodobně vzaly za své i autorovy poznámky, které by nám možná
prozradily, jak svého času řešil záhadu Antarktidy. Vzhledem k tomu,
že nám chybějí základní informace, můžeme jenom spekulovat.
Využíval snad Piri Reis „nadsmyslových“ schopností a dokázal tedy
jasnovidecky „nazírat“ polární oblast bez ledu? Nebo využíval starší
mapy, které v podstatě jenom okopíroval? Takové předlohy by ovšem
musely být nesmírně staré!
Howard Z. Obermeyer, velitel amerického vojenského letectva,
konstatoval: „Pobřežní obrysy byly nepochybně kartograficky
zpracovány dříve, než se Antarktis pokryla ledem. Led v této oblasti
je v současnosti silný asi míli. V nejmenším netušíme, jak se údaje
na této mapě slučují s geografickými a kartografickými znalostmi z
roku 1513.“
Nepomůže nám třeba ona poznámka na samotné mapě Piriho Reise? Mnozí
kritikové ji uvádějí jako důkaz autorovy neznalosti. Přímo na místě,
kde je pobřeží Antarktidy neuvěřitelně přesně zakresleno, se totiž
dočítáme: „O této zemi se říká, že v ní panuje velké horko!“ Osobně
bych řekl že tato naivní poznámka je třešničkou na dortu celé kauzy.
Dokladuje, že Pier Reise zkrátka a dobře v dobré víře přebral ze
staršího zdroje i poučný textík, který už jaksi nebyl příliš
aktuální :)
Zajímavým místem je komplex jeskyní Loltún v Puuc Hills ve středním
Yukatánu. Dr. Manson Valentine, archeolog a zoolog, který provedl
významné objevy, řekl:
"Je to možná archeologicky nejvýznamnější podzemní komplex v
Americe. Vyprávějí o něm staré a daleko rozšířené legendy. Věříme,
že jméno Loltún znamená Kamenný kvítek, protože komplex má jedinečné
uspořádání prostorných galerií, vycházejících jako lístky
gigantického květu z rozsáhlé vstupní haly. Kamenný květ,
připomínající leknín, je archaický, velmi uctívaný a všeobecně
platný symbol, nacházíme ho na posvátných budovách i jako ozdobu na
čele bohů po celém pravěkém světě, včetně Mayů. Je také blízký
nejvýznamnějšímu a všudypřítomnému symbolu, kříži v kruhu, s nímž se
leknín dá srovnat, vezmeme-li v úvahu různé spojující chodby jako by
to byly paprsky kola. Zde v té nádherné jeskyni, člověku známé a jím
trvale užívané od tak dávných časů, že není možné přesné časové
určení, je dostatečný důkaz, že mnoho podivných sochařských prací,
modifikovaných útvarů a ozdobných rytin není dílem Mayů, ale
nějakého staršího národa nebo národů..."
Mezi neobyčejnými nálezy dr. Valentina byly ohromné sochy, vytvořené
zřejmě před mimořádně dávnou dobou uvnitř jeskyň z kamenných sloupů,
stalaktitů nebo stalagmitů.
Stopy vody uvnitř jeskyní a na sochách naznačují, že jeskyně, nyní
několik set stop nad hladinou moře, byly pod vodou po vytvoření těch
podivných kamenných postav. Teorie, že celý tento vápencový útvar
byl nějakou dobu pod mořem se znovu ověřila, když potápěči, kteří
zkoumali nedaleké posvátné studně, cenotes, přinesli z posvátných
tůněk oceánské mořské traviny.
I když komplex jeskyní Loltún, který dosud není zcela prozkoumán,
zřejmě po generace obývali Mayové, zdá se, že starší sochy,
vytvořené před zatopením jeskyní, byly dílem lidí ze zcela jiné
kultury, něčím připomínající pravěký Střední východ. Dr. Valentine
říká:
"Jedna taková postava, pochmurný obr s plnovousem, vysoký devět
stop, má jakási křídla a tělo má vertikálně i horizontálně zcela
proděravělé průduchy, pravděpodobně k umístění pochodní nebo jiných
obřadních doplňků."
Nicméně nejpodivnější a nejzajímavější na Loltůnu je skutečnost, že
je tam nespočetné množství vyrytých lidských tváří, zvířat, bohů a
pod. Mnohé z nich, včetně početných nápisů v kameni, se v žádném
případě nepodobají rytinám Mayů a tváře jsou obvykle obličeje s
plnovousem....
Je běžné, že na velmi starých pozůstatcích amerických kultur nebo na
místech blízko nich žijí domorodé národy, které si o předcích
zachovaly jen velmi matné pověsti.
Dr.Valentine poznamenal:
"Současní Mayové říkají, že (jako národ) nemají nic společného s
rytinami v Loltúnu a v sousedních jeskyních.
Říkají, že ony věci tam byly umístěny prvními obyvateli Yucatánu,
malými, hrbatými lidmi, kterým říkají Púus. Předpokládá se, že tito
lidé byli zcela vyhubeni při katastrofě, která se v dávné době
přehnala Yucatánem a zničila všechno na zemi, takže zůstaly jen
rytiny v jeskyních jako připomínky, že zmizeli tímto způsobem.
Mayové říkají, že později jejich předkové, první Mayové, vstoupili
do jeskyň a našli ty podivné zbytky Púus.
Bylo by přirozené, kdyby lidé, kteří přišli po nich, připisovali
neobvyklé fyzické znaky svým předkům, jak se to běžně stávalo v
ostatních částech světa, i s legendami o malých lidech, obvykle
žijících v jeskyních, nebo o dávných obrech. Trpaslíkům nebo
skřítkům byla asi přisuzována jejich výška pro snadný přístup do
jeskyň, zatímco obři v Andách, v Irsku, ve Středomoří, v Severní
Africe a na tichomořských ostrovech vysokým vzrůstem vysvětlovali
stavby jinak nevysvětlitelné."
Dalším unikátním místem je město Nan Madol, také nazývané Matelanim
(nebo Metaranimu za dlouhé vlády Japonců na Karolínách) rozkládající
se na ploše jedenácti čtverečních mil. Je protkáno kanály a
postaveno z ohromných, přesně otesaných čedičových kvádrů,
dovážených z kamenolomů ve vzdálenosti třiceti mil. Některé zdi
města jsou vysoké 40 stop a 18 stop tlusté. Neobvyklé je, že kanály
byly zřejmě budovány nad zemí místo v zemi a že samotné ostrovy jsou
z velké části umělé, jsou to vlastně kamenné plošiny, vybudované
uprostřed moře. Na vrchol korálových útesů byly umístěny kameny,
které vytvořily řadu spojených ostrovů a kanálů. Na ochranu města
byly do oceánu položeny obrovské vlnolamy a mořské plavební propusti
umožňovaly přístup velkých kanoí do moře.
J. Macmillan Brown se ve své knize The Riddle of the Pacific
(Hádanka Pacifiku) zmiňuje o množství pracovních sil, nezbytném k
vybudování takového města: Přemostění útesů při vysokém přílivu a
zvedání obrovských kvádrů, z nichž většina vážila od pěti do dvaceti
pěti tun do výše až šedesáti stop si muselo vyžádat desetitisíce
sehraných pracovníků; ti museli být ubytováni, šaceni a živeni. V
současnosti v okruhu patnácti set mil od tohoto centra nežije víc
než padesát tisíc lidí. Je to jeden z tichomořských zázraků, pokud
nepředpokládáme, že Země oproti dnešku byla dvacetkrát větší...
Domorodé legendy se většinou nezabývají technickými podrobnostmi
výstavby města - bohům podobní hrdinové prý přiměli kameny, aby
přilétly ze vzdálených kamenolomů na svá místa ve zdech, kanálech a
vlnolamech.
Podobně se vysvětlují i kyklopské stavby v Andách.
Dobře organizovaná a dobře technicky vybavená společnost by však
nepochybně dokázala vybudovat Nan Madol a další nevysvětlitelné
stavby na ostatních ostrovech Tichého oceánu.
Většina těchto ostrovů měla více obyvatelstva před příchodem bílých
mužů než po něm, když nemoci, alkohol, odvlékání do otroctví a někdy
i přímé vyvražďování obyvatelstvo zdecimovaly. Všeobecně však lze
říci, že kdysi zřejmě poměrně dobře vyvinuté civilizace byly v době
objevení bělochy již ve stavu kulturního úpadku.
Znovu nacházíme obdobu se situací amerických Indiánů, kteří - stejně
jako národy Tichomoří, uchovávají legendy o velkých dřívějších
národech.
Ohromné artefakty na Ponape, Rapa Nui a ostatních ostrovech možná
nebyly vybudovány jako součást kultury rozsáhlého ztraceného
kontinentu, ale třeba jen národy, které byly touto vyspělou
civilizací ovlivněny, podrobeny, nebo vycvičeny. Tento vyspělý národ
potom z nějakého důvodu zmizel, nebo třeba splynul s domorodci.
Náznaky, že na některých tichomořských ostrovech skončil rozvoj
kultury velmi rychle, nějakou náhlou katastrofou, jsou v legendách
velmi časté. Dokonce i některé trosky svědčí o něčem takovém. Na
několika sochách Velikonočního ostrova je vidět, že sochaři byli v
plné práci, když cosi způsobilo, že upustili své nástroje.
Otesané kamenné kvádry byly naskládány a čekaly na lodní přepravu a
v Nan Madol nebyla výstavba některých kyklopských zdí nikdy
dokončena.
Již poměrně dávno byly objeveny nálezy, které silně podporují teorii
o náhlé katastrofě. Ruští výzkumníci našli v Arktidě nevysvětlitelné
množství kostí slonů, nosorožců a jiných nearktických zvířat,
natlačených tak hustě dohromady, že na zemi tvořily pahorky a u
pobřeží některých ostrovů celé příbřežní terasy. Od devatenáctého
století nacházejí na Sibiři zmražené mamuty, zamrzlé v ledu nebo ve
věčně zmrzlé zemi (jeden byl nalezen poměrně nedávno, v květnu roku
1971, nedaleko řeky Indigirky); někteří z nich mají oční bulvy stále
v očních jamkách a nestrávenou rostlinnou stravu v žaludku, nebo
dokonce jen částečně rozžvýkanou trávu na jazyku.
Je prokázáno, že rostliny, kterými se mamuti živili, se na Sibiři
nemohly vyskytovat, pokud tam bylo subarktické nebo arktické podnebí
- v žaludcích mamutů se nenašly žádné stále zelené rostliny, ale jen
trávy teplého klimatického pásma. Když bylo maso mamutů rozmraženo,
zkusili jím nejdříve krmit tažné psy, ale zjistilo se, že je
poživatelné i pro lidi. Jeden mamut byl nalezen na 66. stupni
severní šířky, blízko polárního kruhu, když se jeho hlava objevila
při sesuvu půdy. Měl v hubě napůl rozžvýkanou potravu, ale jeho
kosti byly polámané, zřejmě bezprostředně před smrtí. Jiná mamutí
mrtvola byla nalezena s pryskyřníkem (který se na Sibiři již
nevyskytuje) v hubě; je to dojemný, ale přesvědčivý důkaz o
rychlosti změny klimatu. Někteří mamuti byli nalezeni zamrzlí v
průhledných blocích ledu; z vyprávění lovců, kteří je viděli,
vznikly zřejmě legendy o tom, že mamuti stále ještě na Sibiři žijí.
V době, kdy na Sibiři a na Aljašce skutečně žili, však bylo počasí
výrazně teplejší. Nesporné je, že katastrofa, která způsobila jejich
smrt a následné zmrazení, musela být velmi náhlá.
Mamuti a mastodonti byli zřejmě rychle vyhubeni spolu s ostatními
druhy zvířat. Mezi zvířaty, nalezenými v asfaltových jámách La Brea
blízko Los Angeles v Kalifornii, byly stovky šavlozubých tygrů,
koní, velbloudů, mamutů, mastodontů, bizonů a pávů. Všichni zřejmě
zahynuli při jakési náhlé katastrofě. Téměř stejný jev byl
zaznamenán i v mnoha dalších oblastech světa. Pahorek blízko Chalon-sur-Saone
ve Francii skrýval neobyčejné množství kostí savců - nosorožců,
koní, medvědů, lvů, vysoké zvěře i drobných zvířat. Profesor Albert
Gaudry říká: "Není možné předpokládat, že zvířata tak rozdílných
vlastností a tak rozdílné podstaty by vůbec kdy mohla být zaživa
pohromadě. Potvrzuje tak domněnku, že společné nebezpečí během
katastrofy dočasně zrušilo hranici mezi loveným a lovcem."
V kopcích Montrealu a New Hampshire a v Michiganu, pět set až šest
set stop nad mořskou hladinou, byly nalezeny kosti velryb. Na mnoha
místech Země - na všech kontinentech - byly nalezeny v ohromném
zmatku promíchané kosti mořských a polárních zvířat a zvířat
žijících v tropech; stejně tak v jeskyni Curnberlandu v Marylandu, v
Chou Kou Tienské trhlině v Číně, v Německu a v Dánsku hroši a
pštrosové byli nalezeni společně s ploutvonožci a soby. Od Arktidy
po Antarktidu, ve vysokých horách a v hloubkách moří, nacházíme
nespočetné známky ohromných převratů, pravěkých i nedávných.
Když Charles Darwin psal o svých cestách Jižní Amerikou na začátku
minulého století, zdůraznil, že většina vyhynulých zvířat Jižní
Ameriky byla nalezena na zemi společně s mořskými lasturami. V
souvislosti s vyhlazením celých živočišných druhů v té oblasti píše:
"Mysl je zpočátku nezadržitelně hnána k přesvědčení o nějaké
obrovské katastrofě; ale aby takto mohla být zničena malá i velká
zvířata v jižní Patagonii, Brazílii, na Kordillerách v Peru a v
Severní Americe až nahoru k Beringově úžině, muselo by se otřást
celou soustavou zeměkoule."
Víme, že v Arktidě i v Antarktidě bylo kdysi teplé podnebí, že na
Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři i nedaleko břehů Peru
jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy a že Himálaj,
nejvyšší hory světa, byly kdysi pod vodou, jak to dokazují nálezy
mořských lastur a měkkýšů.
Pokud byla nějaká lidská civilizace zničena stejnou katastrofou,
která zničila zvířata a lesy a změnila tvar povrchu Země a hladiny
moří, můžeme celkem oprávněně očekávat, že najdeme také nějaké
pozůstatky této kultury.
Některé již také skutečně známe; problém spočívá v jejich uznání.
Pozoruhodná sbírka trosek je v Tiahuanaco, místě ležícím tak vysoko,
že se zdá nemožné, že by tam mohla žít populace dost velká na to,
aby dokázala vybudovat podobné město. Tiahuanaco samotné leží v
nadmořské výšce 12 500 stop, ale některé kamenné zemědělské terasy,
vybudované kolem svahů okolních hor, šplhají až do neuvěřitelné
výšky 18 000 stop, vysoko nad hranici věčného sněhu. Další dosud
časově neurčené trosky, některé z nich hluboko pod hladinami oceánů
a moří, mají se zříceninami Tiahuanaca jednu základní věc společnou:
ať už to bylo kdykoli, nemohly být vybudovány ve své nynější
nadmořské výšce.
Není třeba zdůrazňovat, že člověk, na rozdíl od ostatních
živočišných druhů, při pravěkých katastrofách nevyhynul.
Jistě se alespoň někteří jedinci dokázali před pohromou uchránit, ať
už v jeskyních nebo na vrcholcích hor, nebo odpluli z postižených
oblastí na lodích nebo na jiných plavidlech. Ti, co přežili takovou
celosvětovou zkázu, byli ještě schopni předat dalším generacím něco
ze svých zkušeností a vyprávět jim o událostech, kterými prošli,
zpočátku jen v ústním podání, později i s písemnými záznamy.
Většina legend o zkáze světa má řadu společných rysů v líčení osudné
katastrofy (potopy, zemětřesení, požáry a obrovské přílivové vlny),
vcelku to však obvykle je směsice fyzikálního pozorování a
nejdivočejší fantazie.
Některé legendy o zkáze světa však obsahují věci, které vcelku dobře
odpovídají některým moderním teoriím o ledových dobách, o
seismických poruchách a o změnách naší planety následkem proměn
zemské kůry.
Jeden z aztéckých kodexů, kodex Chimalpopoca, při popisování jedné z
opakujících se katastrof, zachovaných v kmenové paměti, líčí:
...Třetí Slunce se nazývá Quia-Tonatiuh, slunce deště, protože padá
ohnivý déšť; vše hoří, a pak padá déšť oblázků.
Zatímco se pískovec, který nyní vidíme rozházený kolem a tetzontli
(čedič) divoce vařily, vyvřely tam také rumělkově červené skály...
To se stalo v roce Ce-Tecpatl, v roce Jednoho pazourku, dne Nahui-Quiahuitl,
dne Čtvrtého deště. Tedy v tomto dni, kdy lidé byli ztracení a
zničení deštěm nebo ohněm, slunce samo bylo v ohni a všechno spolu s
domy bylo zničeno...
Zprávy o zemětřeseních, o prodloužené temnotě a dokonce o biblickém
zastavení Slunce zaznamenal již řecký historik Herodotos.
Ten tvrdil, že mu kněží v Memfisu v Egyptě vyprávěli (jako důkaz
stáří jejich rodu, trvajícího údajně již 341 generací během 11 000
let), že po dobu vlády egyptských králů Slunce několikrát vycházelo
tam, kde obvykle zapadá a zapadalo tam, kde by mělo vycházet.
Hugh Auchincloss Brown, zastánce teorie o opakovaných katastrofách,
které způsobily zkázu Země. vysvětluje, že jisté katastrofy v
minulosti nastaly, když se magnetické póly Země vzdálily od pólů osy
otáčení, což způsobilo kymácení Země podél její osy, až Země svou
osu vyrovnala a znovu se otáčí jako obrovský setrvačník.
Udává, že se Země otáčí kolem své současné osy již asi 7 000 let a
ledová čepička na jižním pólu se za tu dobu zvětšila na současnou
váhu 19 trilionů tun. Vzniká tu zajímavý problém. Buď bude led stále
těžší a nakonec vychýlí zemskou osu z rovnováhy, nebo roztaje a
znovu zatopí svět vodou do výše 300 stop nad současnou úroveň oceánu
a zatopí přístavy a nízko položené země současného světa, jak se to
již asi v dávné minulosti stalo.
Teorie profesora Browna o naklonění zeměkoule nachází záhadnou
odezvu v legendě Indiánů kmene Hopi, týkající se konce jednoho z
předcházejících světů. Sotuknung, první bytost a posel Stvořitele,
zničil Druhý svět tím, že poručil obrům - dvojčatům, aby opustili
svá místa na severním a jižním pólu, kam byli posláni, aby udržovali
rovnováhu Země. Když opustili svá místa, svět ztratil rovnováhu,
prudce se roztočil a dvakrát se převrátil. Frank Waters ve své knize
Kniha o Hopi legendu převyprávěl:
"Hory se zřítily s velkým šplíchnutím do moří, moře a jezera se
přelila přes zemi; a jak svět vířil prostorem bez života, zmrzl v
pevný led. To byl konec Druhého světa... všechny prvky, které
tvořily Druhý svět, byly... sevřeny ledem... bez života, s výjimkou
lidí v jejich podzemním světě..."
Vzpomínka na doby ledové zachovaná v paměti tolika kmenů napovídá,
že doby ledové byly nějak spojeny s opakovanými katastrofami,
kterými Země prošla, nebo byly dokonce jejich příčinou. Podle názoru
Hugha Auchinclosse Browna: "...Dnešní ledová čepička na Antarktidě
je jenom poslední z mnoha..."
Je-li to pravda, pak nejplodnější pole pro archeologický průzkum a
bádání by mohl být sám antarktický kontinent. Ale takový projekt je
v současnosti nemožný vzhledem k tloušťce ledovce, který se navíc
stále zvětšuje, což je pro budoucnost skutečně zlověstné. Úroveň
sněhu a ledu se zvedá tak rychle, že sto stop vysoké věže, které v
Antarktidě postavil před poměrně krátkou dobou Byrd, jsou nyní téměř
po vrchol přikryty sněhem a ledem.
Avšak, přestože se všeobecně připouští, že tři nebo čtyři ledové
doby se vyskytly během posledního milionu let a že poslední z nich
skončila před 11 500 lety, jejich příčiny
jsou stále tajemné a dosud nevysvětlitelné. J. K. Charlesworth,
odborník na tvorbu ledovců na Královnině univerzitě Belfastu,
konstatoval: "Příčina všech těchto změn, jedna z největších hádanek
v historii geologie, zůstává nerozřešena... příčina nám stále
uniká..."
Teorii o souvislosti katastrof s elektrickým nábojem a magnetismem
Země podporuje dr. Manson-Valentine, archeolog, zoolog a zastánce
teorie o opakovaných katastrofách v dějinách Země a člověka. Na
svých četných výpravách do Střední a Jižní Ameriky a na tichomořské
ostrovy osobně studoval následky katastrof, jako jsou dlouhodobá
zaplavení a extruze jeskyní a potopení, naklonění a výzdvih pobřeží
a hor. Identifikoval předměty, vyrobené lidskou rukou, ve
vyzdvižených vrstvách zemské kůry, ve zkříženém navrstvení písku a
mořské flóry včetně útržků bavlněných látek, zbytků rybářských sítí,
keramiky a mořské suti, to vše ve vrstvách země ve výšce několika
set stop nad mořem v Paracasu v Peru a v pobřežních útesech,
vytvořených přílivovými vlnami v Anconu v Peru. Vrstva země v
Paracasu je jen jedním z mnoha příkladů, kdy bylo do výšky zvednuto
pobřežní přílivové pásmo nad současnou hladinu moře. Další příklady
nacházíme v Jižní Americe, v Grónsku a v severní Kalifornii.
Dr. Valentina o magnetickém faktoru při katastrofických změnách
říká:
"Jedné teorii, která vysvětluje možnou příčinu katastrof na této
planetě, nebyla, jak se zdá, věnována dosud pozornost, jakou si
zasluhuje. Tato teorie nehledá příčiny v mechanickém nebo
astronomickém střetu s cizími tělesy nebo s hmotou v jakékoli formě;
spíš se týká polarity Země, sekundárně ovlivňující její rotaci nebo
oběžnou dráhu kolem Slunce, popřípadě oboje."
Změny v magnetickém poli naší Sluneční soustavy, ať už cyklické nebo
ojedinělé, by zde na Zemi určitě vyvolaly předkatastrofická
varování. Prvním varováním před takovou kosmickou událostí by se vší
pravděpodobností byly stále se zvětšující rozdíly v zeměpisných
polohách geografických a magnetických pólů Země. Pokud se tyto
rozdíly zvětšují (což platí o současné situaci), mohou se napětí
zvýšit až ke kritickému bodu, kdy muže dojít k rychlému
kompenzačnímu polárnímu vyrovnání. Tyto změny polohy by nesporně
vyústily v katastrofické změny v zemské kúře. Čtyři ledové doby ve
stejnoměrně se zmenšujících intervalech během pleistocénu by mohly
být náznakem jisté pravidelnosti takových bouřlivých událostí.
Můžeme tedy brát i za fakt následující tvrzení. Starověké civilizace
naší epochy jsou vybudované na troskách civilizací mnohem starších.
Znalosti civilizací starověku byly získány jakoby skokem a docházelo
spíše k jejich postupnému ztrácení než rozvoji.
Jako jednu z možných příčin těchto procesů jsme si vytipovali
pravidelné změny v geomagnetickém poli spojené s pohybem zemských
ker, záplavami a podobnými efekty.
Do jaké míry je tento předpoklad reálný?
Budete se divit, ale do míry velmi velké. Vnímáme naší planetu a
její magnetické pole, které nás chrání před nebezpečným pronikavým
kosmickým a slunečním zářením, jako cosi konstantního a neměnného.
Leč není tomu tak... O tom se lidé mohli přesvědčit již před delší
dobou.
Již po prvních jaderných výbuších ve velké výšce (tři americké
jaderné, patrně vodíkové bomby, vypuštěné v rámci projektu Argus,
velkorážové sovětské bomby v říjnu 1961) bylo zřejmé, že kromě
rozptýlení značného množství lithia ve stratosféře dochází i k
výrazným poruchám magnetického pole, hlásícím se polárními zářemi,
poruchami rozhlasového příjmu atd. Mnozí vědci varovali před dalšími
pokusy tohoto druhu jako nebezpečnými a co do výsledků
nepředvídatelnými. Proti generálům se ovšem ani tentokráte
neprosadili. Američtí odborníci se shodli na nezbytnosti dalšího
pokusu, jenž by měl prokázat nebo vyloučit možnost ovlivnění, resp.
úplného vyřazení několika pásů americké radarové obrany umělými
polárními zářemi, vzniklými vysokými výbuchy jaderných náloží.
Pokus byl pečlivě připraven a již 29. července 1961 byla v jeho
rámci vypuštěna umělá družice Injun I (doba oběhu 104 minuty,
vzdálenost oběžné dráhy od Země 890-1010 km), konstruovaná k měření
intenzity záření v oblasti vnitřního van Allenova pásu. Fungovala
uspokojivě a hlásila na Zem hodnoty mezi 700 - 1200 elektronů a
protonů za sekundu.
Teprve za rok, 9. července 1962, se po několika nezdarech Američanům
podařilo uskutečnit stratosférický výbuch větší atomové bomby ve
výšce 320 km poblíže Johnstonova ostrova asi
1200 km od Honolulu.
V okamžiku exploze byl Injun 886 km vysoko, minul místo exploze a
blížil se nad Tichým oceánem břehům Kanady. Za 45 minut míjel Jižní
Rhodesii - a již začalo překvapení: počet registrovaných a hlášených
částic se zvýšil za tuto krátkou dobu desateronásobně a dosahoval 11
000 částic cm2 s-1. Hodinu po explozi přibylo v geomagnetickém poli
Země l O24 elektronů. Dokonce i v blízkosti Země, kde byla dříve
registrována průměrně jedna částice záření za vteřinu, hlásil Injun
kolem stovky částic s energií, schopnou prorazit i olověné kryty
jeho přístrojů. Země byla až do výšky 600 km obklopena pásem
intenzivního záření, jež mj. dokázalo těžce poškodit i pancířem
chráněnou přístrojovou komoru satelitu Ariel již za 20 vteřin po
explozi, ačkoli se tato britsko-americká družice vznášela v okamžiku
výbuchu 7400 km vysoko a byla tedy od exploze vzdálena více než 7000
km.
Poruchy magnetického pole se lavinovitě zvětšovaly, nastala jakási
jeho pulsace, výkyvy intenzity v intervalech asi osmi minut.
Závěrem bylo konstatováno, že elektrony dodané do geomagnetického
pole Země vytvořily dvacet minut trvající pás aktivity záření kolem
naší planety s maximy podél 20° severní i jižní šířky. Elektrony
vnikly až 30 000 km hluboko do magnetosféry, dosáhly tedy a
překročily i druhý, zevní van Allenův pás. Záření pokleslo k normálu
teprve za tři dny po pokusu.
Výsledky řádově překročily očekávání. Kromě zničení obou jmenovaných
družic, k experimentu záměrně použitých a chráněných (Ariel se
odmlčel čtyři dny po explozi, Injun I byl těžce poškozen a jeho
údaje se staly nespolehlivými), doplatily na výbuch naprosto
neplánovaně i dvě nevinné navigační družice Transit 4b a Traac,
jemuž olověná ochrana počítače prodloužila "život" toliko o měsíc.
Vážně poškozeny byly i sluneční články komunikačního satelitu
Telstar, vrcholu tehdejší spojovací a kosmické techniky, a - ač se o
tom nepsalo - zaniklo i několik tajných zpravodajských družic USA.
Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání mj. všechno živé na
jejím povrchu před účinky pronikavého kosmického záření, jehož
podstatnou část odchyluje a nutí vytvořit v uctivé vzdálenosti
1000-50 000 km již zmíněné radiační van Allenovy pásy, ohrožující
sice do jisté míry kosmonauty (Discoverer XVII se vrátil na Zemi
značně radioaktivní), avšak pro "přízemní" život nekosmonautického
zbytku lidstva neškodné; naopak obyvatelům poblíže severního
magnetického pólu a při značné aktivitě Slunce dokonce i daleko
jižněji poskytují pohled na polární záře.
Van Allenovy vnitřní pásy objevil zcela neočekávaně Explorer I,
startující 1. února 1958 s úkolem registrovat intenzitu záření všeho
druhu. Občasné selhávání počítače vysvětlil správně tým fyziků
iowské univerzity, vedený J. A. van Allenem, jako přetížení
počítače, schopného registrovat a oznamovat jen postupně dopadající
částice, a v určitých úsecích své oběžné dráhy ve výšce od 348 km do
1170 km nad povrchem Země vystaveného příslušným dávkám. Domněnku
potvrdili sovětští vědci. Později byl pomocí vesmírné sondy Pioneer
III zjištěn další, tzv. zevní van Allenův pás, vzdálený asi 25000 až
50 000 km od středu Země, popsaný ovšem už dříve Vernovem a jeho
týmem v SSSR.
Magnetometrické analýzy vzorků hornin, vyňaté z hloubky až 6000
metrů, dokázaly, že za posledních 75 miliónů let (starší vyvřelé
horniny, trvale zachovávající po ztuhnutí původní orientaci
magnetického pole, nebyly dosud zjištěny) se naše Země "přepólovala"
výměnou magnetických pólů celkem 171krát. Přibližně v dnešní poloze
setrvávalo magnetické pole průměrně 420 000 let, v opačném směru
působilo vždy asi 480 000 let. K poslednímu "otočení" došlo však již
před 700 000 lety; takové opoždění bylo zjištěno za zmíněné období
76 milónů let teprve patnáckrát.
V současné době zkrátka a dobře k změně polarity zemského magnetu
směřujeme. Je to fakt, s kterým nemusíme souhlasit, můžeme proti
němu protestovat, ale to je všechno, co proti tomu můžeme dělat.
Již v roce 2004 (zase v ten rok) vydala NASA zprávu, podle které
magnetické pole Země jen během 20. století zesláblo o 10 až 15%.
Upozorňovalo se také na „cestující” severní magnetický pól, protože
jen během 20. století se odstěhoval od své původní pozice o 1100 km.
To už byla první silnější indicie, že bychom měli více upřít zrak na
děje kolem jeho nestability.
Na konci roku 2008 vědci NASA upozornili na velkou, i když jen
přechodnou, poruchu geomagnetického pole. Objevila se v něm zatím
největší díra, již kdy vědci zaznamenali. „Díra rostla docela
rychle,” řekl tehdy Marit Oieroset z Kalifornské univerzity.
Naštěstí šlo jen o přechodný problém, takže díra se, jak dále sám
Oieroset uvádí, asi po hodině znovu zacelila.
Došlo k výraznějšímu urychlení posunu severního magnetického pólu.
Podle posledních měření se posouvá již rychlostí 64 km/rok, stěhuje
se pomalu z Kanady nad Sibiř a přitom neustále slábne. Dokonce si
toho všiml i mainstream:
Severní magnetický pól se posouvá rychlostí 64 km za rok.
Oficiální věda ovšem v žádném případě nepředpokládá možnou změnu
polarity v současné době. Podle oficiálních teorií magnetické pole
před samotným přehozením pólů několik set let pozvolna a „nevinně”
slábne, z čehož vyplývá, že podle těchto teorií by se intenzita
geomagnetického pole měla „vynulovat” přibližně za 1000 let.
Nicméně Patrick Geryl (www.howtosurvive2012.com)
píše: „Dnešní geologové a astronomové vědí jen málo o mechanismu,
které vytváří magnetické pole Země. Můžeme se tedy blížit k našemu
konci bez jediného potvrzení z oficiálních zdrojů.” Inu to je vcelku
možné, že?
Podle Patricka Geryla na Slunci při maximu aktivity v roce 2012
dojde k radikálním změnám v polaritě jeho magnetického pole, k nimž
údajně dochází jednou za asi 12 000 let. Následně se uvolní velké
množství hmoty, která naplno zasáhne Zemi a způsobí na ní razantní
změny – mimo jiné i zhroucení našeho magnetického pole a převrácení
pólů. V důsledku toho by mohlo dojít k přepólování mnohem rychleji –
možná ze dne na den.
To, že by teoreticky takový scénář mohl proběhnout, jsme si ukázali
výše, na příkladu výbuchů jaderných náloží.
Následky těchto dramatických změn by pak byly katastrofální.
Podle vědců má geomagnetické pole svůj původ v zemském jádru, které
se nachází uprostřed Země v hloubce 3 000 až 5 000 km. A to jádro má
možná také problém...
Jádro se dělí na vnější, složené z tekutého železa, niklu a
křemičitanů, a na vnitřní, které tvoří pevné železo a nikl. Zejména
ve vnitřním jádru jsou přitom nepředstavitelné podmínky – teplota se
zde pohybuje až kolem 6 000°C, tlak je 1 400 000 krát větší, než na
jaký jsme zvyklí na povrchu Země, a je velmi husté. Probíhá zde také
spousta procesů, díky nimž se Země může chlubit vlastní gravitací,
potažmo magnetickým polem, které patrně vzniká následkem tření mezi
vnitřním a vnějším jádrem. Vnitřní jádro totiž podle aktuálních
studií rotuje o 1 až 3° za rok rychleji než zbytek planety (tím
dochází k zmíněnému rozporu). Za posledních 100 let se tak pootočilo
o čtvrt otáčky Země navíc. Vědci vesměs věří, že právě vinou tohoto
rozporu v rotaci dochází ke vzniku a udržování magnetického pole. Z
toho bychom mohli vyvodit, že pokud by se objevily nějaké problémy v
zemském jádru, brzy by se pravděpodobně promítly i v samotném
geomagnetickém poli. Je to pochopitelné – začne-li se chovat jádro
jinak oproti normálu, změny se objeví i tam, kde má jádro řídící
postavení.
Nicméně, skutečností je, že vědci k zemskému jádru prakticky nemají
přístup. Dokopat se k jádru prostě není jednoduché jako třeba
vyletět do vzduchu. K nějakým závěrům o jeho rotaci se mohou dobrat
jen na základě pohybu zemětřesných vln a v mnohém je ještě spousta
neprobádaných otazníků. Není ani jisté, zda je rychlejší pohyb jádra
vůči Zemi zcela normální anebo jde o abnormalitu, které by měla být
věnována pozornost.
Pokud by bylo pravdou, že vědcům o zrychlení jádra opravdu něco
podstatného uniká a jeho posun normální není, nemuselo by trvat
dlouho a mohli bychom se začít potýkat s následky. Abnormalita v
jádru by pravděpodobně přispěla k destabilizaci magnetického pole a
k přepólování. Ostatně - že by problémy s zemským jádrem měly za
následek dalekosáhlé globální následky, jsme už mohli vidět i v
různých katastrofických filmech. Nebylo by to ale jen přepólování,
které by posun jádra mohl způsobit. Jádro jako „středisko”, kam
směřuje většina sil, také je příčinou různých seismologických
procesů v Zemi. Pohybuje-li se jádro rychleji než je běžné, dochází
tam hluboko v Zemi k rozporu – a vzniká zde tlak, který se musí
uvolnit. A tento tlak v Zemi se zpravidla nemůže uvolnit jinak nežli
zemětřesením. Čím větší rozpor se v Zemi objeví, tím častější a
silnější zemětřesení bychom mohli čekat na povrchu Země.
Následky si můžeme snadno představit...
Na tomto místě bych znovu chtěl zdůraznit již výše uvedená fakta.
Nehledáme žádné imaginární proroctví o konci světa. Mayové, ani
ostatní staré národy, nikde neuvádějí konec světa na konci 13.
baktunu, či chcete-li, v roce 2012. Jedná se pouze o konec jednoho
velkého cyklu, po kterém začíná cyklus nový. Snažíme se tady pouze
vystopovat možnou katastrofu, která by mohla ohrozit naši
přetechnizovanou civilizaci.
Další logická námitka proti faktům uvedeným v minulé části může znít
zhruba takto. Z výše uvedeného vyplývá, že ke změně polarity
"zemského dynama" dochází cca jednou za 500 000 let. Kde tedy jsou
ty další podstatně mladší katastrofy, kterými zde operuji?
Odpovědí může být teorie M.Cotterella.
Tato pozoruhodná teorie vychází z nepopiratelného faktu, že Mayové
znali průměrný synodický cyklus Venuše, který je 584 dní. Venuši
tedy používali, aby kvantifikovali cyklus slunečních skvrn, neboť
117 oběhů Venuše po 584dnech dává dohromady 68 328, což je číslo,
které téměř přesně odpovídá podle dnešních moderních výpočtů jednomu
cyklu slunečních skvrn. 20 těchto cyklů se rovná číslu uvedenému v
jedné z mála zachovaných mayských písemností v Drážďanském kodexu:
toto číslo v něm uvedené je 1 366 560 (tedy 584x117x20).
Teorie M.Cotterella tvrdí, že: "Po každých dosažených 20ti cyklech o
68 328 dnech mění magnetické pole deformace sluneční neutrální
vrstvy svoji orientaci takovým způsobem, že magnetické pole Země má
tendenci přizpůsobit se této změněné orientaci. Jako důsledek těchto
jevů Zemi pravděpodobně postihnou katastrofické události typu
zemětřesení a následných povodní případně změny klimatu".
Otázka tedy zní: Věděli Mayové, co nás čeká v roce 2012 a chtěli nám
to sdělit? Zdá se, že ano. Jak to ale byli schopni spočítat? Jejich
znalosti a schopnosti tedy musely být na mnohem vyšší úrovni, něž
jsme si schopni představit a ochotni připustit. Další pozoruhodná
teorie Cotterela říká že: číslo 1 366 560 představuje 5 256 tzolkinů
(5 256x260) resp. 3 744 jejich nepřesných 356 dní dlouhých let (bez
¼ dne). Pokud toto číslo počítáme od začátku Dlouhého počtu, tedy 3
114 př.n.l., dostaneme se do roku 627 n.l., a tedy do přesného
středu změny slunečního magnetismu a periody nízké aktivity
slunečních skvrn – tyto události považoval Cotterell za klíčové
faktory pro zmizení mayské civilizace.
To znamená, rozhodně tu máme mnohem kratší cykly, které by nám měly
napovědět cosi o tom před čím nás chtěli "staří" varovat.
Další indicií pak mohou být poznatky paleoklimatologie.
Paleoklimatolog Lonnie Thompson z university v Ohiu nás v dokumentu
NG seznamuje se zajímavými fakty. Mohla globální změna klimatu před
5200 lety nějak souviset s datováním konce mayského kalenáře do roku
2012? Thompson nás zavádí na největší peruánský vrcholový ledovec v
Andách, který se jmenuje Quelccaya a leží ve výšce 5470 m n.m. přímo
nad Amazonskou pánví. Je to největší ledovec v tropické oblasti na
Zemi. Thompson opakovaně dokázal pomocí hlubinných sond odebraných z
tohoto ledovce a následnou radiokarbonovou metodou určit s přesností
na roky, že rostliny, které leží pod ledovcem, pocházejí z období
před 5200 lety. Datuje tedy tuto klimatickou změnu do období konce
posledního mayského světa, který byl podle mytologie zničen
katastrofou. Tato klimatická katastrofa na ledovci Quelccaya byla
tak náhlá, že pohřbila kdysi bujnou a šťavnatou vegetaci tropické
oblasti pod příkrov ledu během velice krátké doby několika desítek
dní. Tuto teorii podporují i rozbory z Kilimandžára, které časově
přesně korespondují s nálezy z ledovce Quelccaya a podporují tak
teorii, že naši Zemi postihla před 5200 lety náhlá klimatická
katastrofa. Mohla tedy tato rychlá klimatická změna způsobit konec
posledního mayského světa a odstartovat tak počátek nového cyklu,
který Mayové "zahájili" v roce 3114 př.n.l.? Věděli Mayové, že tato
klimatická katastrofa se bude opakovat po oněch 5200 letech? A
nechali nám tak zde varování v podobě svého proroctví o konci
mayského kalendáře v roce 2012?
Podívejme se na to, co je vlastně naznačeno výše.
Počet slunečních skvrn se periodicky mění. Sluneční maximum je
období, kdy je na Slunci největší sluneční aktivita a sluneční
minimum je naopak označení klidného Slunce.
Na první pohled se zdá, že každý cyklus trvá asi 11 let. Pozorováním
magnetického pole slunečních skvrn a globálního magnetického pole
Slunce bylo zjištěno, že polarita Slunce se mění jednou za 11 let.
Má-li se tedy opakovat během slunečního cyklu co nejvíce vlastností,
musí být délka slunečního cyklu 22 let. Během jednoho slunečního
cyklu tedy proběhnou dvě sluneční maxima a Slunce se dvakrát
přepóluje.
Dvaadvacetiletý magnetický sluneční cyklus vypadá asi takto. Na
začátku cyklu se objeví skupiny párů skvrn v slunečních šířkách
okolo 30 stupňů severně či jižně od rovníku. Vedoucí skvrna na
severní polokouli má severní magnetickou polaritu, následná skvrna
polaritu jižní. Na jižní polokouli je tomu naopak. V průběhu
několika let se sluneční skvrny začnou objevovat stále častěji a
oblasti jejich výskytu se více posunují k rovníku. Přibližně deset
let po začátku cyklu se zmenšuje počet skvrn, objevují se jen
zřídka, a to v blízkosti rovníku. Nastává sluneční minimum. V této
době se začnou objevovat nové skvrny dalšího jedenáctiletého cyklu v
slunečních šířkách okolo 30 stupňů, mají však opačnou polaritu než
skvrny předchozího cyklu. Tedy na severní polokouli je vedoucí
skvrna s jižní polaritou, následná skvrna se severní polaritou a na
jižní polokouli je tomu obráceně. Skvrny se opět začínají posouvat k
rovníku, četnost skvrn nejdříve roste a poté se zmenšuje. Nastává
další minimum. V pásech okolo 30 stupňů sluneční šířky se objevují
nové sluneční skvrny. Na severní polokouli má vedoucí skvrna
polaritu severní, následná jižní, na jižní polokouli právě naopak.
Tím je dovršen dvaadvacetiletý sluneční cyklus.
Podle teorie M.Cotterella interpretujícího Mayské výpočty, potom
existují ještě delší cykly, kdy Slunce dokáže při změně své polarity
"strhávat" magnetické pole Země, za doprovodu odpovídajících pohrom.
Nedochází tedy otočení pólů Země ale k jakémusi poskoku
vyrovnávanému pohybem magmatu a jádra, vyvolávajícího zemětřesení,
sopečné výbuchy a změny klimatu.
Ještě delším cyklem je potom ten cyklus, který nakonec polaritu
polaritu zemských pólů změní a na naší planetě si prohodí severní
pól své místo s pólem jižním.
V rámci objektivity bude dobré připomenout ještě jednu souvislost
Slunce a roku 2012. V této teorii se neboří hory, nepřelévají oceány
a nevyměňují se póly, ale popisuje nebezpečí, které je pro naši
technickou civilizací rovnocenné těm výše uvedeným.
Časopis New Scientist (ten myslím nelze obviňovat z bulvární
senzachtivosti) uveřejnil článek, v němž rozvíjí myšlenku, kterou
jsem se na těchto místech již několikrát zabýval (mimo okruh tohoto
seriálu) v souvislosti s novým slunečním cyklem, jehož maximum má
kulminovat v roce 2012.
V tomto článku je popsán průběh Sluneční superbouře, která zasáhne
planetu takovou silou, že dojde k opakování situace, ke které došlo
v roce 1859. V tom roce došlo k takové ionizaci atmosféry, že
elektrické spotřebiče se samovolně zkratovaly a hořely, polární záře
byly běžným jevem i daleko na jihu. Pravda je, že elektřina byla v
té době v plenkách, stále měla příchuť výstředního zázraku, a tak
následky pro lidstvo a techniku byly nulové. Dnes je situace
podstatně jiná. Pokud se bude taková sluneční bouře opakovat nyní,
budou následky katastrofální.
Dojde k totální destrukci elektrických rozvodných sítí, zničení
veškeré počítačové techniky.
Ze začátku to bude jen krásné divadlo nad našimi hlavami. Obloha se
promění v obrovský ohňostroj – zelené vlnící se spirály, oranžové
pruhy, různobarevné záblesky. Jenže pak…
„Po devadesáti sekundách zhasnou veškeré lampy na světě. Během jedné
hodiny bude bez elektřiny většina Evropy. A do půlnoci se zhroutí
všechny mobilní a internetové sítě, přestanou fungovat všechny
televizní stanice i rádio. Ráno vypukne v civilizovaném světě
totální chaos,“ popisuje blížící se katastrofu britský vědecký
časopis New Scientist s tím, že nepoteče ani pitná voda.
Konec roku 2012: Ve vyspělém světě vypukne největší hospodářská
katastrofa v historii. Dnešní krize je proti ní jen legrácka pro
děti.
Rok 2013: Hladem zemře 100 000 Evropanů. Mrtví už se nebudou ani
pohřbívat a nemocné nestihnou nemocnice léčit.
Vědci předvídají, že svět se z první slunečné »superbouře« bude
vzpamatovávat více než 20 let."
Pokud si chcete článek přečíst, v originále ho najdete
>>>ZDE>>>.
Osobně se domnívám, že civilizace by se z takovéto katastrofy
nevzpamatovávala 20 let, ale nevzpamatovala by se již nikdy, to je
ale věc názoru.
V této souvislosti mne napadá ještě jedna věc. Touto věcí je
zajímavý trend současné doby. Je to naprosté a úplné popření
jakýchkoliv myšlenek o obrovské míře zranitelnosti naší technické
civilizace. Rozumějte, rozhodně si nemyslím, že je v tomto nějaká
konspirace, skrývání a utajování faktů a podobně. Vždyť veškeré
informace tady uveřejňované má k dispozici úplně každý... Myslím tím
úplnou ignoranci těchto faktů. Prostě utnutí se od podobných
možností a myšlenek. Místo objektivního přístupu k existujícím datům
jakési myšlenkové výpady bokem a vymýšlení za vlasy přitažených
teorií (vezměte si ony dva články o klimatických katastrofách níže).
Napadá mě velmi zajímavá historická paralela.
Současnost trpí podivnou nechutí k jakékoliv možnosti připustit si
myšlenku o křehkosti technické civilizace. Napadá mě velmi zajímavá
historická paralela. Popisuje sice naprosto opačnou situaci, přesto
z ní trochu mrazí.
Koncem 10. století vypukla v celé Evropě hysterie. Byl to strach z
přelomu tisíciletí, který byl chápán jako konec světa.
Vypadalo to, jako by celý kontinent opustila vůle a touha po životě.
Člověk může zemřít, pokud se vzdá naděje a už nechce žít. Je však
možné, aby masová hysterie přiměla celý kontinent vzdát se života?
A přesně to se dělo. Stejně jako na konci 19. století vypukla
všeobecná kulturní únava z předchozích století, která vešla do
dějin jako „Fin de siecle".
Hrozilo zhroucení celé struktury společnosti - a to vše kvůli
kulatému datu. Mnozí historikové se domnívají, že něco takového
nemůže způsobit pouhé náboženské nadšení. Tady prý muselo být ve hře
něco víc.
Východisko touhy po smrti, která zachvátila celý kontinent, bylo
nepochybně náboženské povahy. Přesvědčení tom, že Ježíš přijde
koncem roku 999 na zemi a bude konat soud, bude rozhodovat mezi
dobrem a zlem a dobré pošle do nebe a zlé do pekla.
Nábožensky nebo nacionalisticky podmíněná touha po smrti (a
nacionalismus byl přeci také definován jako zvláštní forma
„religiozity"!) se i později jako epidemie objevovala v celých
zemích a kontinentech. Sem patří i různé projevy válečného nadšení,
které má vždy nacionální základ.
Vedle jiných se hysterií konce světa kolem posledního přelomu
tisíciletí ve své knize zabýval i francouzský autor Jacques Bergier
a dospěl k tomuto názoru:
"Je záhadou, co k této hysterii vedlo. Jistě, náboženství tehdy bylo
hnací a hybnou silou všeho. Avšak sama náboženská motivace nestačí
pro vysvětlení toho, k čemu došlo na konci 10. století."
Cosi, co bychom mohli nazvat kolektivním vědomím lidstva se dostalo
do pohybu.
V roce 998 se začíná především na venkově šířit myšlenka konce
světa. Vede to k tomu, že stále více lidí chce zúčtovat samo se
sebou a svým okolím. Do popředí se dostávají otázky etiky a morálky.
Převládá názor, že morální hříchy, které před sebou partneři
zatajují, budou mít u posledního soudu zvláštní váhu. Jako by
vypukla nákaza, manželé se přiznávají k nevěře, a to i veřejně. Tyto
nálady nabývají během roku 999 stále většího rozsahu. Teď už se
konce světa nebojí jen zvlášť nábožensky založení lidé. I obchodníci
začínají myslet jinak. Není lichva porušením Kristových zákonů?
Vracejí přemrštěný zisk nebo se o to pokoušejí.
Nepřiznávají se jen hříchy soukromé nebo obchodní povahy. Projevují
se také snahy o velkorysé, všeobecné odpuštění. Vedle naivního nebo
i upřímného zpytování svědomí můžeme také předpokládat značnou míru
pokrytectví, vše jiné by bylo jako z jiného světa. Svět jako by byl
náhle zasažen všeobecnou touhou po dobru.
Bergier píše: „V Paříži vypukla záplava dobra. Obchodníci se hádali,
ostatně jako obyčejně, avšak tentokrát z čisté filantropie. Jedni
chtěli vracet lichvářské úroky, jiní se naopak snažili v rozporu s
obvyklým lidským chováním být ještě lepší než dobří a odmítali
přijmout vracení lichvářské ceny a úroky, které z nich byly vydřeny.
Vše se stávalo groteskou. Kam se člověk podíval, všude jen čestní,
spravedliví a odpouštějící lidé. Protože tak si vypočítali věčnou
spásu: pokud zůstanou podvedení, mají snad dobrou šanci, že jim
utrpěné bezpráví bude započteno proti spáchanému. .."
Pachatelé různých přečinů se přímo předhánějí v přiznávání svých
vin, vydávají se úřadům, žádají potrestání. Od kapesních zlodějů po
lupiče a vrahy všechny upřímně nebo takříkajíc preventivně tíží
špatné svědomí.
Věc je složitější v tom, že všichni pachatelé to neměli tak
jednoduché. Ani vrchnost totiž není prosta strachu z konce světa a
snaží se proto o zcela nezvyklé dobro a odpuštění.
A zatímco se pachatelé všeho druhu dobrovolně vydávají soudům a
obrazně stojí frontu před vězeními, otevírají se z velkomyslnosti a
slitování brány vězení -přesně podle příkazu Otčenáše: A odpusť nám
naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům.
A hysterie neustále roste. Každý má svá osobní zlá tušení, každý ví,
že konec je blízko.
Proč tedy ještě něco dělat? A vůbec, není veškerý obchod špatný?
Copak Ježíš nevyhnal kupce z chrámu?
Obchodní vztahy mezi městy a zeměmi se hroutí, objevuje akutní
nedostatek potravin, ve velkých městech se již šíří hlad, je však
přijímán s osudovou smířeností. Proč ještě jíst a pít, když za
několik týdnů stejně nastane konec světa?
Naopak: skromnost, spartánský život, askeze, odříkání se a hlad,
budou Ježíšem, soudcem světa, jistě přičteny k dobru. Vždyť i on
kdysi 40 dní hladověl...
Obyvatelé měst si tedy udělají z nouze ctnost: raději hladovět než
mít příliš mnoho. A kdo má ještě nějaké zásoby, ten si dělá naději,
že když je rozdá a nasytí jimi jiné, získá trochu více spásy (nebo
alespoň kratší dobu v očistci). Tato skautská myšlenka o odměně za
dobrodiní se změnila ve svůj protiklad, ze samé dobroty lidé
odmítali přijímat dobrodiní jiných; to by mohlo znamenat černé
puntíky. A tak je brzy velmi těžké prokazovat dobrodiní...
Konec je už blízko, objevují se i excesy. Flagelanti se sdružují.
Bičují se na náměstích měst a návsích a se zpěvem zbičovaní táhnou
ke kostelům. Vymýšlejí se nepředstavitelné formy sebetrýznění s
cílem způsobovat si bolest v naději, že bolest po posledním soudu
bude o to menší.
A tak se všeobecná honba za dobrými skutky mění v perverzní násilí.
Bohaté kupce je třeba kamenovat, aby trest, který tyto lichváře
beztoho po posledním soudu čeká, nemusel být již vykonán. Protože
kdo ví, mohlo by se taky stát, že by Ježíš při svém generálním
soudu, s nímž i tak bude mít mnoho práce, omylem přehlédne viníka...
A tu by mohlo být prospěšné, pokud člověk může doložit, že se sám
již nadšeně postaral o právo a trest...
Smysluplný obraz světa se mění ve frašku. A nakonec nezůstanou
ušetřena ani zvířata. Ze všech chlévů se ozývá řev. Krávy se nedojí.
Jiní zase všechen dobytek vyženou. Zvířata mající špatnou pověst
jsou týrána, od osla po kozu, od vlka po hada.
Tomuto kolektivnímu šílenství nepropadají jen prostí lidé. Stranou
nezůstávají ani duchovní...
31. prosince 999 očekává konec časů v Římě i papež Silvestr II. a
slouží svou domněle poslední půlnoční mši. Bije půlnoc, v kostele
nastává hrobové ticho - jako ostatně po celém kontinentu. Všichni
čekají na zvuk nebeských trub, na narůstající hřmění, na zástupy
andělů a konec světa.
Nestalo se samozřejmě nic... Přesto, že konci světa nakonec věřili
všichni...
Co dodat závěrem? Seskupil jsem na této stránce fakta, nic víc.
Myslím si, že podceňovat je jen proto, že některá z nich jsou
součástí legend, je hloupost. Jejich přeceňování je ale stejná
hloupost. Není totiž nijak složité fakta seřadit takovým způsobem,
aby dosvědčovala to, co chcete dokázat.
Přesto se domnívám, že bezhlavá víra ve světlé zítřky a "věčnost"
naší civilizace je velmi nebezpečný druh víry. Pokud jste četli
pozorně, zjistíte, že toto moderní náboženství je naprosto
neopodstatněné.
Když už jsme u víry, na celém humbuku kolem roku 2012 se přiživují
různá uskupení ve stylu New Age, která lze klidně označit za sekty.
Slibují svým příznivcům příchod osvícených časů či přímo osvícení
členů sekt. Vyvoleným slibují zázračné transformace v jakési nové
bytosti s neuvěřitelnými schopnostmi.
Dovolím si odcitovat:
"Poslední týden byl co do energií skutečně zajímavý, neboť se
náhle na pár desítek hodin "vyčasilo" a vše vrátilo do pohody.
Trošku také zaplaval čas, ale ještě se k tomu dostaneme v dalším
pokračování článku.
...Jinak to však proběhlo celkem v poho, pokud vím pouze jeden
zával v čínském dole a jeden výbuch propan-butanové láhve v Česku.
Opravdové maso může přijít kolem 13. června. To se sbíhá již téměř
na den jak zákeřnější nóv, tak (naštěstí pro nás méně zákeřná)
severní deklinace.
Stále více píšete o svých pozováních barevné, zpravidla oranžovo-žluté
korony kolem Měsíce. Podle mého názoru (vzhledem k tomu, že podobná
korona obklopuje i Slunce, viz fotografie v mé knize) je to
neprostupnou vrstvou nad atmosférou, kterou se technologicky
podařilo vytvořit nad Zemí.
Až mne to kolikrát zaráží, ale více a více věcí začíná zapadat do mé
teorie, že lidé jsou bombardováni elektrickým proudem, částečně
samozřejmě vinou technologií (různé vysílače, frekvence, atd.), co
je však výrazně větší tok, je ten vesmírný. Neboť nemají spojení se
zemí (se Zemí), správně ukotvenou merkabu, tudíž trpí chronickým
deficitem magnetismu, začíná jim elektrický proud působit trzv.
tranformační příznaky...
Z toho vyplývá, že tělo (ucpané) má samozřejmě problém vést
nervovými dráhami elektrický proud. Ve skutečnosti tedy spousta
pacientů s tzv. psychickými potíži má spíše nervové nemoci, resp.
nejsou to nemoci,ale biofyzikální potíže. Vaše tělo není schopno
vést elektrický proud a sbírá si ho. To může samozřejmě velmi rychle
roztrhnout srdce, cévu, mozek nebo i další orgány a součástí Vašeho
těla.
Zřejmě to spojuji se "zapláváním času", které jsem znovu zažil v
pátek. Obvykle mi cesta z bydliště do vyšehradského Hvězdného centra
Je mi jasno jiřího maška trvá autem zhruba 25 minut, když jedu těsně
nad hranou dovolené rychlosti. V pátek jsem vyjížděl od bydliště v
14:05, zastavil se u volební místnosti, tam se zhruba 8 minut
zdržel, poté jsem se ještě stavil natankovat, dalších 5 minut, tedy
celkem 13 minut zpoždění. Jel jsem tempem lážo-plážo, nic mě
nehonilo, měl jsem být v Centru až ve 3. Obvykle bych tedy měl
dorazit do Centra za těchto okolností kolem 14:45. Jaké bylo moje
překvapení, když jsem zabrdil před dveřmi přesně ve 14:30, zrovna
začínaly krátké zprávy na Radiožurnálu.
Teprve další týdny ukáží, nakolik to byl záblesk nových časů, nebo
jen chyba v Matrixu."
Žasnete? To jsou vědecké argumenty, že?
Tak jak to vidím já? Rozhodně si nemyslím že 21. či 23.12.2012
přijde z hodiny na hodinu katastrofa, která nás smete.
Zároveň si ale nemyslím, že všechny varování starých civilizací lze
odsunout do říše bájí.
Myslím si, že příští roky mohou být pro naši civilizaci velmi
problematické.
No ale když si ještě dva roky počkáme tak to zjistíme :)))
|
|
