... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Paprsky - brána kamsi

Koukám přes zamřížovaná okna, jsou tam, ale vypadají úplně jinak než třeba déšť.

Když si odmyslím ty šíleně zrezavělé dráty, tak jako bych lítala nad oblaka.

Je to o něčem jiném, ale začíná to většinou tak nevině. Jako jeskyňky strkaly dva prstíky do domova k Budulínkovi, tak sluníčko strká pár jemných, zlatavých paprsků. Nejdřív polechtá na bílé kůži, jako by mi říkalo "Vstaň a koukej! Jsem tu pro tebe, tak si mě pořádně prohlídni ať si mě zapamatuješ". Pak na chvilku hodně zesílí, ale není to těmi paprsky, ale je to tím jak se nám mění vnímání toho celého kolem nás.

Všímám si jak celá moje cela je zalitá tou šílenou září a prohřívá každičké místečko těhlech čtyř stěn. Pak se ta záře dotkne mých očí, lehce opuchlých od nočního pláče - cítím jak se to všechno okolo očí hojí, jako bych viděla jinak, nebo spíš neviděla vůbec. Je to totální oslnění, něco jako vyšší moc nebo tak něco. Teprve pak mám právo vyhlédnout ven.

Vylétám někam, kam fyzické tělo nemůže, ale vzhledem k tomu, že letí moje mysl, tak to fyzickému tělu nevadí. Letím nízko, moc nízko a vnímám vůni hlíny a říkám si jaké je to výš … a jen co jsem na to pomyslela začala jsem nabírat výšku - strašně příjemný pocit. Být bratrem a sestrou okvětních lístků květin a zároveň korunám stromů, které jsem v příjemném tempu míjela. Měla jsem dost času vychutnat si každý metr svého letu …

A bylo to umocněno tím, že jsem viděla víc než jen smrtelník, viděla a vnímala jsem vše najednou všechny čtyři světové strany v jeden okamžik a přitom nezmítal se mnou můj stalý spoluobyvatel mé tělesné schránky (chaos), té schránky co se teď se stupidním úsměvem kouká z okna, tam kde to všechno začalo.

Zní to krásně, ale jak dlouho tohle může trvat, chvilku a pak se vrátí celé to vědomí nebo jak tomu chcete říkat a vy si uvědomíte, jak blbě čumíte z okna a začnete se zase kontrolovat.

Vidíte čtyři oprýskané stěny, hnusný rezavý dráty, který cloněj jakoukoliv možnost na výhled. Vidíte postel na který se pomalu už nedá spát a jednu rozvrzanou židli, která vám dělá jedinou kamarádku … jo, ještě máte hodně času rýpat se sám v sobě …

Díky tomu všemu jsem přišla na spousty věcí a i když to tak vypadá, nejsem tu sama na cele.

Mám tady svoje dvě armády - v podstatě víc lidí než bych chtěla v životě potkat.

Třeba takovej vojevůdce Nenávist to je osobnost sama o sobě a když se proti němu postaví velitel druhé armády, vojevůdce Láska, tak je to docela síla. Nebo nižší sorta. Oni i vlajkonoši mají rozříznutý papuly a nenechají si nic líbit. Vlajkonoš Vztek a ten druhej Radost, ti když se pustěj do sebe tak najednou nestíhám ani dýchat.

A takhle bych mohla pokračovat človík po človíku, ale to myslím, že bychom tu byli do rána.

Ale jsou i světlý chvilky třeba, když vojáci mají hlad nebo jsou unavení, tak každý leží někde jinde a snaží se z regenerovat. Pak já mám dovolené tyhle výlety duše, protože nemusím soudcovat válečné konflikty dvou stran.

A začne proudit ohromné světlo do mé cely a osvítí každý kousek, růžek a zákoutí …

P. S. jsou i světlé chvilky

20. 02. 2002