Logo



... Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 75,9 kB

Armáda Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 71,1 kB

Čas Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 86,5 kB

Děti světla Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 69,5 kB

Jiní Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 83,1 kB

Lesní rituál Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 67,4 kB

Loutky Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 69,2 kB

Paprsky Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 98,7 kB

Poprava Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 72,1 kB

Večer Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 79,7 kB

X Talk Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 115,1 kB

Loutky

PROCITÁŠ!

Zaznělo všude kolem, bylo to první co slyšel.

Otevřel jsem oči, ale nebylo to nic platné. Všude jen temnota a tma. Nedalo se ani zjistit, jak velké je to, co mi dělá hranice světa. Nebo spíš hranice toho, co jsem vnímal v tu chvilku. Je to divné, neměl jsem pocit, že bych tu byl násilím, ale jako vězeň jsem si připadal. Všiml jsem si, že to na čem sedím je z nějakého přirodního materiálu, nestudilo to - naopak bylo to velmi příjemné na omak. Nohama jsem dosáhl na podlahu a tak jsem zkusil jestli můžu udělat krok, nemohl jsem se pohnout, cítíl jsem, ale nemohl jsem udělat krok.

VSTAŇ!

Rozeznělo se všude jako bych byl uprostřed zvonu, prostě všude.

Musel jsem vstát, něco mě k tomu přinutilo. Mohl jsem udělat i ten krok co jsem po něm před tím tak toužil.

Udělal jsem jeden, dva a narazil na něco měkkého, ale příjemného nebylo mi tam špatně, ale věděl jsem že tam nemám co dělat. Najednou mi svitlo hlavou - nemám žádné vzpomínky. Kde jsou? Kam se všechny poděly?

Ale proč jsem na to přišel až těď?

NEPOTŘEBUJEŠ VZPOMÍNKY!

Zase po celém prostoru …

Není vzpomínek, nepotřebuju vzpomínky, je to fakt. A jakej to má tady tvar vůbec? Šel jsem po obvodu a vypadalo to jako kruh a tak jsem se s tímto zjištěním spokojil. Najendou se rozžalo světlo, no světlo spíš něco jako ohýnek. Měl jsem pravdu je to kruh a co je tu kolem věcí - zajímaly mě, bylo tu zrcadlo, byla tu váza s růží, velký obraz s krajinkou …

Najednou ten hlas - blesklo mi hlavou, je to muž nebo žena? Nevím, zní moc příjemně, může to být ona. Třeba …

POHLEĎ DO ZRCADLA!

Už jsem si asi zvykl …

Nelekl jsem se, když se prostorem rozlehl ten příkaz… ale nic mi nebylo schopno zabránit kouknout se do toho zrcadla. Blesklo mi hlavou, jak je ten hlas užásnej, příjemnej, nabitej energii, klidem a mírem. Mezi tím co mi běžely hlavou tyhle myšlenky dostal jsem se k zrcadlu - blesklo mi proč bych se měl na sebe koukat …

Zrcadlo bylo špinavé a tak jsem se snažil rukou dostat skrz nános prachu. Neměl jsem odraz v zrcadle vylekal jsem se… hlavou mi proletělo všechno o upírech a zombii co jsem kdy četl - mysl to okamžitě zavrhovala „To není možné, blbost!“

Proč nemám odraz?

MÁŠ, HLEDEJ HO!

Ty jo, ona mi i odpovídá to je super … kouknul jsem se znovu, ale nějak jsem měl v hlavě tolik otázek na ní nebo jeho, to je fuk. Říkám si, že když mi odpovídá na to co vyslovím, třeba umí číst i moje myšlenky …

NEJSEM ONA A NEJSEM ANI ON!

Zahřmělo…

Umí, tak proč tu jsem a co se mnou zamýšlí?

HRAČKY SE NEPTAJÍ!

Já jsem hračka?! Zlost, vztek, ale zároveň uklidnění, mohlo to být horší a proč toužím jít někam jinam a co je tam kam chci, když si nic nepamatuju?

TAM NĚKAM, KAM TĚ TO TÁHNE PůJDEŠ AŽ MĚ SE ZACHCE SI JÍT HRÁT VEN!

Co je to ven? To je to, kam mě to táhne? Dostával jsem na to něco, co se mnou komunikovalo strašnej vztek a hněv ve mě přímo vířil - tak proč mě tu sakra drží? Proč já? Chci být volný?

JSI MÁ LOUTKA A MUSÍŠ POSLOUCHAT!

Nechci poslouchat! Chci jít tam, někam a bavit se? Mám se snad s kým bavit, ne? Já vím že mám - najednou mě to zahřálo u srdce - prostě vím, že mám?

JO A PROČ SE TEDA VĚČNĚ UZAVÍRÁŠ DO SEBE?

Nezavírám, mám strach z toho, že zase budu trpět. Nemají mě rádi všude jsou zamilovaní a já stále sám proč? Jsem tak špatný nebo jsem zlý? Asi jo … a není to jediná věc … je toho mnoho …

Ale ovládat se tebou nenechám, prostě nechci, nechci, nechci být jen loutka nějakého hlasu.

JSI SI JISTÝ?

Ano, jsem si jistý, proč jsi tady najednou? Když mi bylo blbě tak jsi tu nebyl, abys mi pomohl! A proč mě tu najendou vězníš?

NIKDO TĚ TU NEDRŽÍ, JEN MUSÍŠ CHTÍT…

Chtít, chtít já chci a vím moc dobře, že tě nechci poslouchat. Já jsem sám, dovedu si pomoc a dovedu se rozhodovat! Pohlédl jsem vzteky, vší silou do toho zaprášeného zdcadla a viděl sám sebe, ale byl jsem jiný, klidný vyrovnaný jako ten hlas a hlavně - najednou kolem bylo hodně světla, sluneční paprsky vše zalívaly do tónu zlaté barvy a já to všechno viděl. "Jééééééééééžiš" já bych se byl rozplakal, byl jsem ve svém obývacím pokoji a všude ta krása. Musel jsem se štípnout, jestli je to pravda a byla. Není to sen a myslím na tolik věcí, a mám takovou chuť jít ven a hlavně ten hlas zmiznul a já vím, že chci a chci to já… chci žít.

Mám radost z toho, že tu jsem - nikdy jsem to nepoznal a nidky jsem to necítil, nenáviděl jsem svět a lidi kolem a všechny věci, ale v pohledu teď - já je miluju a chci tu být s nima…

V této šílené euforii jsem se rozhodl, že se taky na ten svět, který jsem už tak dlouho neviděl, nebo spíš nechtěl vidět, podívám. Těšil jsem se jak malé dítko na zmrzlinu a tak jsem se oblékl ze svého věčně prováleného pyžama a vyrazil na procházku po kousku obličeje slečny Země. Byl to nádherný pocit, jsem to já - stál jsem již na zápraží a cítil tu vůni toho všeho co jsem tak dlouho nechtěl cítit a už jsem se chystal vykročit …

UDĚLEJ KROK!!!!!!!!!!!!!!