Logo



... Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 75,9 kB

Armáda Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 71,1 kB

Čas Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 86,5 kB

Děti světla Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 69,5 kB

Jiní Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 83,1 kB

Lesní rituál Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 67,4 kB

Loutky Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 69,2 kB

Paprsky Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 98,7 kB

Poprava Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 72,1 kB

Večer Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 79,7 kB

X Talk Stáhnout jako PDF v ZIP archívu 115,1 kB

Armáda

Velká rozlehlá pláň, ticho - hrobové ticho, jen vítr pofukuje ledabyle sem a tam.

Mračna jsou temná, zatažená a připravená vstřebávat to nejhorší, co se může stát.

Na východním obzoru se objevila bíla vlajka (červené srdce v bílém poli) s ní i celá velká armáda. V tu chvíli se ozvaly zvuky bubnů a na západním obzoru bylo vidět armádu s černou vlajkou (krvavá dýka v černém poli).

Obě armády proti sobě hleděly a ani krok neučinily ku středu. Velitelé měli oba tvrdý výraz, akorát každý jiný. Bílý velitel měl tvář s jemným úsměvem, veselýma očima, ale unavenou tváří z nesčetných dnů a nocí, které probděl v boji. Černý velitel měl tvrdý výraz s vrásčitým a utrápeným pohledem (ze stejného důvodu jako bílý velitel).

Oba vědí, že jakmile přijde rozkaz, tak musejí dát povel k boji - nikdo neumírá, jen všichni jsou vysílení, zranění a nazítří znova do boje. Mají jen velmi málo dnů na odpočinek a tak už ani nechtějí bojovat, ale musí, jsou v zajetí vyšší moci, která je nutí k boji.

Tahle moc vždy přidá na jedné straně a vyrovná tím misky nenávisti a touhy po zničení druhé strany. Vědí také, že nemohou vyhrát a přesto jdou bojovat. Je zvláštní, že bílé armádě přinese dobré zprávy radost, veselí, legrace, úspěch etc … a pro černou armádu jsou dobré zprávy v podobě úmrtí, nenávisti, vzteku, zlosti a spousty jiných podnětů.

Dvě vojska připravená k zničujícímu zápasu bez konce a výsledku. Vzduch naplněn všemi emocemi, ticho, obloha temná, ani stéblo trávy se nepohnulo… klid před bouří.

Záblesk - jas - záře - … na temném nebi se objevilo cosi, jako nezřetelný nápis.

- RADOST -

Obě strany se rozjásaly, každý pěšák se rozjásal a všichni se odebrali za svůj obzor a pustili se do hodování. S těžkým vědomím, že zítra tam budou stát a čekat na další rozhodnutí, se snaží užít si tento klidný večer co nejvíc.

Druhý den ráno ...

Pláň, ticho, oba obzory jsou plné tvrdých výrazů, nebe temné a ve vzduchu vznášející se prosba "už žádné čekání na rozhodnutí ". Najednou se stejnými efekty jako předchozího dne projel temnou oblohou blesk a za ním, jako jeho stopa, zůstal už jen velmi lehce zřetelný nápis.

- NENÁVIST -

Každý, kdo by v tu chvíli byl na téhle pláni by v sobě cítil hromadu nenávisti, která roztáčí kola dalších emocí … jen se liší vnímání těchto sil u obou armád, někomu tu sílu přidá a někomu ubere, ale měli přeci odpočinek … síly jsou vyrovnány, další boj s nejasným koncem… ráno zde budou stát zase znovu.

V tuto chvíli, ale z jiného pohledu ...

Ráno jsem vstala, s nijakou náladou, takový den nikoho, ale s dobrým pocitem ze včerejšího dne. Radost, která se mísila se vzpomínkami, legrací, které jsem prožila, mě naplňovaly takovým nádechem vyváženosti. Učinila jsem ranní rituály, jako každý normální den. Když jsem koukala do zrcadla, dala jsem si předsevzetí „zkusím předat něco z toho, jak jsem se cítila včera“ a s tím jsem také vyrazila obvyklou cestičkou do práce.

Už jen přeplněný autobus shodil několik procent z mého ranního nadšení, být milá a přívětivá. Když mi nějaký bezohledný pán několikrát rozdrtil nohu a pak mi ještě vynadal do krav za to, že stojím na místě, které chtěl on, ačkoliv není a nebylo možné si stoupnout kamkoliv jinam, neboť autobus, byť kloubový, byl k prasknutí plný.

Začala mi jít pára do červeného pole, tahle nespravedlnost, bezohlednost a hlavně bezmocnost ve mě vyvolala velkou vlnu nenávisti k lidem jako tvorům… vím přejde mě to a taky vím, že ne všichni jsou tací, ale jak je možné, že jeden den je úžasný a druhý den se vám takhle nastartuje a tímhle to samozřejmě nekončí, dějí se další a další zvěrstva a teď mám pocit jako bych se roztrhla na dvě půlky. Jedna z nich chce slavit ten včerejšek a druhá půlka nenávidí vše kolem vás. Co s tím?

Umím si poradit? Ne, stále dávám své nicotné příkazy, libuji si ve válce a v boji.

Fizi 19.4.2002