Mikuláš Šud z Semanína
Nicolaus Lythomisslensis a Semanina
Mikuláš Šud narodil se v Litomyšli r. 1490. Přišed do Prahy na universitu navštěvoval na fakultě artistické hvězdářství a mathematiku, načež r. 1510 za děkana Matyáše z Pelhřimova povýšen byl na bakaláře, a r. 1515 na mistra in artibus. Ještě téhož roku započal na fakultě artistické svá čtení co licenciát a roku příštího přijat jest za řádného člena téže fakulty. R. 1516, 1518 a 1522 zkoušel mistr Mikuláš na bakaláře, r. 1516 a 1524 byl dispensatorem, a na rok 1521-1522 byl jmenován děkanem fakulty.
Zprávy, které byl za svého děkanátu zaznamenal, liší se svou obšírností a pěknými obraty k jeho prospěchu velmi od jednotvárných zpráv podobných jiných děkanů, a svědčí patrně o nevšední výmluvnosti a neobyčejném nadání řečnickém, jaké ve spisech jeho vytištěných naskrz shledáváme. V zprávách těchto želí též smrti svého otce Jana Šuda, který zesnul dne 20. srpna r. 1522 a v kostele sv. Havla pochován jest. Po roce 1524 nepřichází jméno Mikuláše více v památkách university Pražské, leč r. 1544, v kterémž zaznamenal tehdejší děkan Řehoř Orin z Chocemic ke dni 19. prosince, že se sběhla nemalá rozmíška mezi mistry vysokého učení a mistrem Mikulášem Šudem, kterou prý rada městská skoncovala.1)
Mistr Mikuláš opustiv brzy po roku 1524 universitu oženil se, stana se měštěnínem Starého Města Pražského12), a zastával nepochybně nějaký úřad soukromý, vydávaje při tom každoročně (dle Lupáče už od roku 1520) minuce (almanachy), na které od krále Ferdinanda privilegium dané měl. Ačkoliv mistr Bacháček3) svědčí, že jej král pro pravdivost jeho hvězdářských předpovídání rád měl, ano i roční plat mu vysadil, žil mistr Šud nicméně v poměrech dosti potřebných, jak nejedno místo v předmluvách k hvězdářským jeho spisům tomu nasvědčuje.
Mistr Mikuláš Šud zemřel dne 23. dubna (v pátek na sv. Jiří) r. 1557, a pochován jest v kostele Marie Panny na Louži.4) Toho času děkan fakulty artistické mistr Jakub Codicil z Tulechova poznamenal v památkách university Pražské5), že byl mistr Mikuláš ctihodný stařec, muž pobožný a učený, astrologus nulli, qui ea aetate in Germania claruerunt, secundus, který prý vydával pravdivá proroctví na celý rok veškerému lidu i jednotlivcům. Rok před úmrtím napsal pranostiku týkající se země České, že nesčíslné množství žab se v ní rozšíří, které, jak stojí v "zjevení", nebezpečné a škodlivé budou církvi. Nepochybně týkalo se to známého řádu nedlouho na to do Čech povolaného.
Mimo rukopis nějaký, na který se Lupáč ve své "Ephemeris" odvolává, napsal Mistr Mikuláš Šud a tiskem vydal 1. minuce6) na r. 1524, 1540, 1544, 1552 - 1556 a 1558; 2. formy obecné listů, a 3. předmluvu k pranostice nové s divným proroctvím od r. 1541 - 1550, dříve vydané mistrem Šalomounem, životním lékařem v slavném městě Rurenmundu.- Předmluvy těchto minucí vyznačují nejen povahu tohoto hvězdáře, jemuž proti tolikerým předsudkům astrologickým, na něž věk jeho ano i pozdější ještě doba - nechť tak dím - stonala, opříti se bylo; nýbrž vyličují ráz století toho tak patrně, že se sotva z kterých jiných pramenů tolik příspěvků k dějepisu osvěty naší vlasti (v tomto směru) nabrati dá, jako z oněch minucí vůbec a z předmluv k nim zvlášť. Stůjtež zde některé tyto doklady.
V předmluvě ku pranostice své na r. 1540 praví:
Obyčej můj jest při každé pranostice lidem předpokládati, aby zření svého k nebi a k hvězdám neobraceli; ani od nich dobrých a šťastných věcí očekávali, aneb zlých a nešťastných se obávali; a to činím z příčiny svědomí svého: neb skládaje pranostiky hvězdářské, nerad bych tím lidem k tomu posluhoval, aby zření své obraceli od boha k hvězdám. Nejsouť hvězdy té noci, abys z nich mohl vzíti jakou posilu proti budoucímu zlému, kteréž na tě skrytá moc boží uvede.
Pranostiku novou vydanou r. 1542 připsal urozenému p.p. Arnoštovi Krajířovi z Krajku a na Mladé Boleslavi ... a v přípisu pověděl takto:7) Není (Šalamon) bezbožným hvězdářem jako někteří, kteří pro velikou moudrosť a umění své nechtí Boha míti při svých pranostikách, i ani písem svatých, jako by to byla babská věc. Ale tento muž učený nestydí se písmy svatými toho potvrzovati, což na těch přirozených bězích hvězd vidí, jakož i já také ve svých pranostikách obyčej mám činiti.
A k roku 1554 praví: Někteří mi také za zlé v tom měli, že v pranostice hvězdářské také o Bohu a o věcech božských a spasitelných mluvím.
V předmluvě na r. 1553 naříká velice, že mu manželka Anna zemřela v sobotu před křížovou nedělí r. 1552 patero dítek nevelikých mu pozůstavivší; a v předmluvě na r. 1555 stěžuje si, že těchto let naplodilo se hvězdářů více než jich potřebí, a každý chce vidín býti, a závidě druhému chce sobě také mezi lidmi jmeno a pověst spůsobiti, s posměchem a úštipky druhého, dělaje se mistrem nad ním, a brouse vtip svůj na jeho, ježto by sic sám od sebe malou ostrosť měl.
Konečně podávám ještě úsudek o mistru Šudovi, jaký napsal současník a vydavatel minucí jeho Šebestian Oks, knihtiskař v Starém Městě Pražském, v poslední od mistra onoho sepsané a po jeho už smrti r. 1558 vydané minuci; pravíť totiž:
Nebožtík mistr Šud nad jiné astronomy jsa pilen spisováním minucí a praktik, vždy měl o to péči, aby se nejprv imprimovalo; tak také na tento rok budoucí minuci s praostikou v své bibliothece exemláře jest zanechal ... Dal jemu pán Bůh v tomto umění zvláštní dar, že netoliko mathematicas disciplinas znal, ale hvězdářstvím v cizí zemi vznešen i doma byl, tak že od učených za předního jmín jest. Nemařil času a darův od Boha sobě propůjčených, na to nezapomínati, kterak dobrého a ke všem uctivého života byl, pobožný, v nemoci snažnou modlitbou pánu Bohu trpělivosti dokazuje, dítky své k pobožnosti a práci vedl, napomínaje, aby slova božího pilny byly, králi a vrchnosti poddány jsouce, uctivě ke všem a věrně se chovaly, hledíce svých obchodů zvykaly svou prací živy bíti, bojíce se pána Boha ...
1) Mon.hist.univ.Prag.II.d.str.335; jaká ta rozmíška byla se neuvádí.
2) Adam z Veleslavína "Kalendář historický".
3) Viz dále tohoto.
4) Kostel ten stával na Mariánském náměstí blíž Klementinum.
5) Mon.hist.univ.Prag.II.d.str.365.
6) Nebude od místa zmíniti se o minucích a kalendářích, které svým časem tak důležitou částí naší literatury byly, a jichž bez hvězdářských vědomostí důkladně sestaviti lze nebylo. Otec Palacký napsal o těchto, jak následuje: Rozdílný jest spůsob starých minucí a kalendářů Českých, nejen co do formatu ale i co do obsahu jejich. Minuce vycházeli obyčejně v 16erce od šesti až do dvanácti archů každoročně; kalendářové pak vesměs v 4ce ode 3 až do 9 archů. Obsah minucí mnohem hojnější a památnější jest nežli kalendářů. Spůsob minucí jest ten, že po titulích a vysvětlení počtů leta, i znamení a charakteru planet, aspektů atd. klade se kalendář vlastně řečený, každý měsíc obyčejně se zvláštní vignetou, někdy i s verši o dvou řádcích, jak se totiž každého měsíce chovati sluší. Potom následují článkové tyto: 1. pod kterým aspektem (vzájemným postavením oběžnic) co dobře neb zle začíti; 2. o krve pouštění podle čtyř čtvrtí každého měsíce a sice lidem "vodokrevním, kalostudeným, pěnohorkým a krevním"; 3. "chceš-li také věděti, kdy máš co dobrého začíti aneb nebezpečného nechati, pod jedním každým znamením, zření maje k měsíci, tohoto výpisu máš pozorovati." Potom následuje druhý díl minuce a sice pranostika, obyčejně s předmluvou neb dedikací obšírnou často obsahem svým velmi zajímavou; potom se mluví o vladaření planet, čili o správcích tohoto roku, o zatměních slunce neb měsíce, o povaze roku ohledně povětří, o úrodách, o nemocech a moru, o válkách a nepokojích, o rozličných stavích a jich budoucím štěstí, a sice nejprve o křesťanech, potom o Turcích a Židech, o královstvích a zemích, zvláště České a Moravské, co se v nich leta nastávajícího díti bude. Pak stojí druhá strana pranostiky, o povaze povětří v každém měsíci podle čtvrti měsíce, čímž minuce se končí. Ale již r. 1565 počal byl doktor Hájek z Hájek přidávati na půl archu poznamenání "jarmarků, které se v městech a v městečkách v království Českém držívají," což po něm i jiní pranostikáři činívali.- Kalendářové staří jsou mnohem chudší. Kromě počtu let, vysvětlení aspektů, naučení o pouštění krve, zpráv o budoucím počasí neobsahují než obyčejné položení dnů v roce, zřídka kdy předmluvu aneb krátký přípis (O pranostikách a kalendářích Českých, v Muzejníku na rok 1829).
7) Musejník na r. 1862 J. J. Hanuše "Písemnictvo české hvězdoslovné"
