Tycho Brahe
... pokračování
Četl jsem větší díl Tychonových spisů, ano i velkou část jeho Astronomiae instauratae progymnasmata, zvlášť úsudky jeho tamtéž o všech čelnějších hvězdářích, kteří psali o známé nové hvězdě v souhvězdí Kassiopeje, jsem prostudoval, avšak přiznávám se, že seznav z jeho důležitého díla:
De mundi etherei recentioribus phaenomenis novou jeho soustavu sluneční, poměrně nejvíce jsem se obíral řešením otázky:
Proč tak důmyslný a duchaplný hvězdář, jakým Tycho byl, znaje přece dokonale soustavu Koprníkovu a vynášeje tohoto i ve zvláštní ódě nad všechny hvězdáře před ním, nicméně pohnuta se viděl jinou soustavu vymysliti, kterou sám za složitější Koprníkovy uznati musil?
Abych světla u věci té nabyl, jal jsem se pročítati náhledy hvězdářů a filosofů starších, a porovnávaje tyto se soustavou Koprníkovou hledal jsem důvodu pro soustavu Tychonovu. Výsledky významného tohoto bádání podávám tímto soudnému čtenáři.
Starší hvězdáři smyslili si soustavu sluneční tak, jak tělesa nebeská smysly svými pojímali. Těmito však pozorovali, že se země nepohybuje, ano že se slunce, měsíc, hvězdy a celé nebe kolem ní otáčí, pročež na základě tom sestavili si běh těles těchto tak, aby si vysvětliti mohli nejnápadnější úkazy na nebi, zejména denní otáčení se celého nebe, oběh měsíce, denní a roční otáčení se slunce, ubývání a přibývání dne, čtyři roční počasí, kolotání oběžnic apod. Pouze Dobropán a Krasopaní, jak se jim zdálo, neotáčeli se jako jiné oběžnice, a tož už nejstarší hvězdáři zejmena egyptští měli za to, že se tyto pohybují nejprvé kolem slunce a teprv s tímto kolem země.
Řekové znajíce náhledy Egypťanů pustili se ještě dále, ano škola Pythagoreická měla už za to, že se země točí, jak zřejmě tomu nasvědčuje Aristoteles "De coelo II. 13", kde praví: "O poloze země nejsou všichni jedné mysli, neboť kdežto jedni ji kladou doprostřed světa, majíce vůbec za to, že jest celé nebe ukončeno, domnívají se ti, kteří bydlí v Italii a jimž říkáme Pythagoreovci, že tomu tak není, nýbrž že uprostřed světa jest oheň, kolem něhož se země, jako jedna z hvězd, otáčí co kolem svého středu, působíc takto noc a den."
A podobně praví Plutarch "De placitis philosophorum III. 13" takto:
"Někteří mají za to, že se země nepohybuje. Filolaus Pythagoreovec však tvrdí, že se země pohybuje kolem ohně v nakloněném kruhu, jako slunce a měsíc. Heraklides Pontický a Ekfantus Pythagoreovec mají též za to, že se země pohybuje, ne však jakoby snad místa svého měnila, nýbrž jako kolo od západu k východu kolem svého vlastního středu."
A dále praví tentýž v hlavě 17., v níž jedná o přítoku a odtoku moře, že Seleukus mathematik, který má za to, že se země pohybuje, soudí, že moře přitéká a odtéká, když jest mu naproti měsíc. Z toho patrno, že někteří už tehdá uznávali otáčení země kolem své osy, aby si vysvětliti mohli denní otáčení se nebe, jiní však, zejména Filolaus (jako i Archytos z Tarentu, Timaeus z Lokris a dle svědectví Archimeda (v jeho "Arenarius") i Aristarch ze Samosu ano i Plato, zdáli se tušiti otáčení se země kolem slunce.
Naproti náhledům těmto vystupoval však vždy Aristoteles, ano u Řeků považován byl každý za modloslužebníka a odpůrce pravého náboženství, který se osmělil tvrditi a věřiti, že se země točí.1) Jaký div tedy, že Ptolomeus, jako pravý Řek, který ctil víru otcův svých, sestavil kolem nepohyblivé země ostatní oběžnice a tělesa nebeská2), a soustavu tu vyhovující úplně náboženství nejvzdělanějšího národa, položil do svého Almagestu, který po boku filosofie Aristotelovy, tentýž princip uznávající a zastávající, přijímán býval, nepřekážeje novému náboženství křesťanskému, na veškerá vyšší učení a po více nežli 15 století se rozšiřoval a upevňoval po celém vzdělaném světě.
Dle učení Ptolomeova3) byla Země nepohyblivá v středu světa, kolem ní byl vzduch a oheň, a za těmito v určité vzdálenosti řadily se oběžnice (se Sluncem), jak ukazuje přiložený obrazec. Kolem nepohnuté Země bylo totiž 7 oběžnic: Měsíc, Dobropán, Krasopaní, Slunce, Smrtonoš, Kralomoc a Hladolet.
Kolem těchto byla osmá sféra stálic a za touto sféra devátá čili "primum mobile" tj. prasíla, pohybující v 24 hodinách veškerá tělesa nebeská kolem Země. Že tato se netočí, dokazuje Ptolomeus ve svém Almagestu (kniha IX. hl.1.2.), tak jak tomu později Jan de Sarco Bosco učil a Martin z Lenčic vysvětlil.
Oběžnicím Dobropánu a Krasopaní vykázal Ptolomeus za tou příčinou místo mezi Sluncem a Zemí, jelikož tato ustavičně Slunce doprovázejí a s ním i kolem Země se točí. Měsíci dal se blíže Země pohybovati nežli Slunci, jelikož někdy Zemi zatemňuje, vůbec sestavil veškeré oběžnice mimo patrné příčiny dle zásady: čím rychleji která dráhu svou vykoná, tím bližší jest Země.
Jelikož Ptolomeus neznal parallaxe vůbec, seřadil oběžnice tak, jak smyslům jeho se býti zdály. Oběžnice Měsíc, Dobropána a Krasopaní nazývá dolejší, ostatní nad Sluncem hořejší. Tyto se pohybovaly naskrz v epicyklech, tj. (viz obrazec) oběžnice některá pohybovala se ve výstředním kruhu E H J F, a střed tohoto D pohyboval se v obvodu kruhu jiného, většího, avšak tak, že každá oběžnice byla se Sluncem v sousluní v bodu H a v protisluní v bodu F. Takové epicykly přijal i u Dobropána a Krasopaní, jejíž střed (D) následuje vždy Slunce, čímž celá ta soustava stala se velmi zamotanou, čehož ani Ptolomeus sám neupíral (viz Almagestum XIII.2.)
Při takové nahodilé soustavě, zakládající se na pojímání smysly, jimž i mathematika služebnou učiněna byla, není se čemu diviti, že běhen času, v němž ze všech věd nejvíce hvězdářství se zdokonalovalo, na mnohé neshodnosti a rozdíly se přišlo mezi skutečností a vypočtením Ptolomeovým, tak že vymyšleny býti musely nové oběhy oběžnic, tedy i nové epicykly ano epicyepicykly. Už Alfons X., jak povědomo hleděl vadám a neshodnostem těmto odpomoci, avšak s nepatrným výsledkem, neboť hvězdáři jím vyzvaní položili mezi osmou a sevátou sféru ještě dvě nové, totiž jednu pro přibývající délky stálic a druhou pro motus trepidationis, který objasniti a odstraniti měl vady soustavy Ptolomeovy. Později ani Regiomontan ani Peurbach nedovedli ne snad neshodností těch vyrovnati, nýbrž ani jich naznačiti, tak že až do počátku věku 16. vlekla s sebou Ptolomeova soustava dvojí neblahý následek, totiž:
1) mělo se za to, že veškeré hvězdy v jakémsi spojení jsou se sluneční soustavou,
a že oběžnice zvláštní vliv mají na osudy člověka a veškerou přírodu, čemuž
nemálo napomáhala filosofie Aristotelova, a
2) modlařilo se smyslům, jelikož za pravé uznávaly veškeré dojmy smyslné, a jim se podrobila a služebnou učinila mathematika, tak že zákony vytknuté Ptolomeem byly z každého stanoviska liché, pouze se stanoviska mathematického zdálo se, že jsou odůvodněny.
Naproti těmto oběma neblahým následkům, které ponenáhlu zapřádaly v sítě své i důvtipné hlavy věku šestnáctého, povstal Koprník (nar. 19. ledna r.1472, U 24. května r.1543) a nalezl tím více nedůvěřivých odpůrců, čím méně tehdejší svět učený byl na něco podobného připraven. Zde nebylo žádného přechodu, snad dlouho upravovaného, naopak, zde duchaplnými náhledy Koprníkovými stal se veliký skok, který pro mnohého tehdá obdivovaného velebitele soustavy Ptolomeovy byl pravým salto mortale. Koprník smělým ducha popudem odtrhl zcela soustavu sluneční od hvězd vůbec, a velikou touto myšlenkou zahnal rázem veškeré síly nadpřirozené z hvězd, jakých jim dříve přikládáno bylo, tak že tyto odurvány jsouce zemi, a nemajíce s ní ničehož v ohledu tom společného, samy v sobě důležitostí prv jim přikládaných pozbyly.
Učení Koprníkovo, které on sám, aby myslí zaujatých pro Ptolomea nepobouřil, naznačil co pouze možné, kladlo jak známo v střed celé soustavy Slunce, kolem něhož se pohybovaly ve výstředních kružnicích Dobropán, Krasopaní, Země (s Měsícem), Smrtonoš, Kralomoc a Hladolet. Tyto tehdáž známé oběžnice pohybovaly se v drahách, kterých poloměry se po pořadě k sobě měly jako 4:7:10:15:52:954) a dráhy ta vykonávaly v témže směru, menší v kratším, větší v delším čase. Země vykonala dráhu svou, otáčejíc se denně kolem vlastní osy, která s ekliptikou tvoří úhel 121/2 stupně, za rok atd. Učení Koprníkovo, ačkoliv nepoměrně přirozeněji a jednodušeji vysvětlovalo úkazy nebes, zjednávalo se velmi zvolna přístupu v širší kruhy a k učení všeobecnému, neboť Ptolomeus a Aristoteles byli se už velmi hluboko zakořenili, a některá místa písma svatého byla pevnými sloupy jejich učení.
Jiří Joachim, řečený Rhaeticus, byl první učený hvězdář, který se přiznával k náhledům Koprníkovým, a raději se vzdal profesury na akademii Wittenberské, nežli by učiti měl proti svému přesvědčení soustavě Ptolomeově: Erasmus Reinhold, taktéž profesor ve Wittenberce, byl druhý učený stoupenec Koprníkův a vydal už r. 1551 na základě jeho soustavy "Tabulae Prutenicae motuum coelestium." I profesor Maestlin v Tubinkách hlásil se s počátku k nové soustavě, avšak brzy ji opustiv tím urputněji zastával soustavu starší5), jako téměř veškeří profesorové hvězdářství na universitách střední Evropy. -
Na počátku tohoto zápasu soustavy Koprníkovy s Ptolomeovou narodil se Tycho. Brzy poznal sice hluboký důmysl v Koprníkově nesmrtelném díle "De revolutionibus orbium coelesticum" (vydané r.1543), avšak na cestách svých po Německu seznámil se s nejednou učenou hlavou, která lpíc na soustavě staré, nikterak se s náhledy Koprníkovými spřáteliti nemohla, jako zejména učitel jeho Jan Homelius v Lipště, Cyprian Lvovický v Lavingách, učení bratří Heinzlové v Augšpurce, Petrus Ramus, který z Paříže navštívil jej v Goegingách, Filip Appian v Ingolštatě, veliký přítel hvězdářství Vilém lantkrabě Hessen-Kasselský aj.
Nelze pochybovati, že Tycho již záhy o tom přemýšlel, jak by v jediný tábor uvedl stoupence Koprníkovy a následovatele Ptolomeovy, jelikož viděl, že taková neshodnost náhledů ničemu více není na ujmu, jako hvězdářství samému. Pozoroval též brzy, že hlavní příčina odporu, s jakým se potkala soustava Koprníkova, záleží zvláště v tom, že se nikterak v základech neshoduje s Aristotelem a odporuje výkladům písma. I jal se r. 1582 zakládati jinou soustavu, která se brala středem mezi starou a novou, a v níž přibral z Koprníka vše, co neodporovalo Aristotelu a písmu. Za pět let ukončil svou práci.
Dle jeho náhledu nalezala se Země uprostřed soustavy sluneční nepohyblivá, kolem ní se otáčel Měsíc a v delší dráze Slunce. Kolem tohoto seřadil ostatních pět tehdá známých oběžnic, které se vesměs pohybovaly kolem Slunce. Za tímto byla dráha Smrtonoše, jejíž poloměr byl větší nežli poloměr Slunce, avšak menší nežli jeho průměr, a za touto dráha Kralomoce a Hladoleta, jak patrno z přiloženého obrazce.
Z toho patrno, že i Tycho přijal epicykly, čímž se soustava jeho stala složitější Koprníkovy, s kterou se až na nepohyblivou Zemi úplně shoduje. Zapletenost soustavy této seznáme lépe, povážíme-li, že rozličná rychlost zdánlivé stání a zpět se pohybování oběžnic vyžaduje přibírání nových epicyklů, mimo to se musí míti za to, že se Slunce a oběžnice pohybují v závitkách, čímž by se měnila jejich světlost apod. Přes to přes všechno se však líbila soustava tato mnohým, a Tycho, jakž jsem již prvé naznačil, má dalekohledy, jimiž se dokázalo, že na p. Dobropán a Krasopaní tak svou tvářnost a světlost mění jako Měsíc, že se Slunce točí kolem své osy, že Kralomoc se svými satelity podobá se naší Zemi s Měsícem; a když nešťastný Galilei po objevení zákonů tíže shledal, a Kepler pravidly své mechaniky nebes potvrdil, že se ani ony ani tato neshodují s jinou soustavou nežli s Koprníkovou, nemohla se soustava Tychonova déle držeti a ustoupila konečně úplně soustavě Koprníkově.
Dějepis odsoudí vždy odpadlictví důmyslného Tychona od soustavy Koprníkovy, a bude mu vždy vytýkati, že složitá jeho soustava byla dílem neštěstím pro hvězdářství, jelikož na dlouho podporovala ještě onu temnotu, která jest znakem soustavy Ptolomeovy. Omluviti může jej pouze to, že ji založil na mathematicky možných základech a na svobodě náhledů, která se ve vědě vůbec
žádnému odejmouti nesmí, jakož i, že z konců protivné náhledy současníků svých, buď kteří velebili Koprníka, buď kterým Aristoteles byl vzorem učenosti a nepopíratelné pravdy, v souhlas uvésti chtěl, zvoliv cestu prostřední. Před Koprníkem byla by soustava jeho značila veliký pokrok ve hvězdářství tvoříc jaksi přechod k soustavě onoho, po Koprníkovi však byla zbytečnou, ano škodlivou.
Tychonova sláva nezakládá se na této jeho soustavě, nýbrž na jiných velmi důkladných dílech hvězdářských, zejména na jeho Astronomiae instauratae mechanica; Astronomiae instauratae progymnasmata a Tabulae Rudolphi astronomiae, které dokončil a vydal Kepler.
V c.k. universitní knihovně v Praze jsou dvě knihy z Tychonovy knihovny, které po krajích téměř list za listem Tycho opatřil vlastnoručními poznámkami, jest to Ptolomei omnia, quae extant opera ...(sign.V.B. 70)6) a De rovolutionibus orbium coelestium od Koprníka (sig.XIV.B. 16). Mimo to nalézá se tam též celý latinský rukopis od něho psaný na 40 stranách ve 4ce (sign. XIV.C. 20) s názvem:
Triangulorum, planorum et sphaericorum praxis arithmetica, qua maximus eorum, praesertim in astronomicis usus compendio explicatur Tycho Brahe 1591.
1) Tak zaznamenal Plutarch "De facie de orbe lunae" hlava 6,
totiž:"... noli saltem nos impietatis reos facere eo pacto, quo Aristarchum Samium
putavit Cleanthes violatae religionis a Graecis debuisse postulari, tanquam universi lares
Vestamque loco movisset: quod is homo conatus ea, quae in coelo apparent, tutari certis
ratiocinationibus, posuisset coelum quiescere, terram per obliquum evolvi circulum, et
circa suum versari interim axem."(Překlad dle vydání Pařížského z r.1841,
díl2. "Plutarchi Chaeronensis seripta moralia.")
2) Ano už Aeschyles píše o Atlantovi, že podpírá sloupy země a polů a že
velikou tíži na ramenou nese. Podobně už Pindar pěl:"Sloupy démantové
podpírají zemi."(Plutarch "De facie de orbe lunae, hl.6.).
3) Srovnej "Martin z Lenčice."
4) Oběžnice Uranus, kterou r.1784 objevil Herschel, náleží k těmto s číslem
191. Mimo to k nim patří ještě Neptun, objevený Leverrierem r.1849.
5) V jeho "Epitome astronomiae" (Heidelb.1582).
6) Do které též vepsal:"Emptus Haffniae 2 Joachimicis 1560 ultimo
Novembris."
