Ž  Í  Ž  A  L  A    


Lidé

Emily Dickinsonová

  
je jedna z mých přítelkyň. Je básnířka. Znám ji sice pouze skrz její poezii, ale přesto je mi blízká. A velice se jí odbivuji. Ráda bych vám ji představila, a tak začnu s jejím životopisem, který si můžete přečíst také v originále.

Emily Dickinsonová, jejíž básně nebyly za jejího života téměř publikovány, a která byla až do své smrti neznámá, se narodila 10. prosince 1830 v Nové Anglii (v Americe), kde "právě umíralo puritánství a literatura se vzmáhala". Konkrétně to bylo v Amherstu, tichém městečku ve státě Massachusetts, kteréžto místo bylo přibližně 100 km prostorově vzdáleno od nejbližšího většího města - Bostonu, časově pak asi 50 let pozadu.

Jsem nikdo! Kdo jste vy?
Jste také nikdo?
Tak to jsme dva. A ani muk.
To bychom odnesli.

Jak smutné někým být!
Jak žába, jež si kváká
celý červen svoje jméno
louži plné bláta.    english
Emily vyrostla v poměrně bohaté a prominentní rodině, spolu se svou mladší sestrou Lavinií a starším bratrem Austinem. Hlavou rodiny byl otec, Edward Dickinson, právník, který pracoval jako pokladník Amhersterské koleje (jejímž jedním ze zakladatelů byl Emiliin dědeček) a byl také aktivním státním úředníkem. "Jeho srdce bylo čisté a ohromné", napsala Emily po jeho smrti, "a myslím, že takové jiné neexistuje".

Její matka, Emily Norcross Dickinson, nebyla v jejím životě tak živě přítomná, jako její otec. Zdá se, že nebyla moc citově přístupná, přinejmenším mnohem méně, než by se Emily líbilo. Říká se, že svou matku charakterizovala jako ne ten typ matky, "za kterou běžíte, když vás něco trápí".

I died for beauty, but was scare
Adjusted in the tomb,
When one who died for truth was lain
In an adjoining room.

He questioned softly why I failed?
'For beauty,' I replied.
'And I for truth, - the two are one;
We brethren, are' he said.

An so, as kinsmen, met a night,
We talked between the rooms,
Until the moss had reached our lips,
And covered up our names.     česky
Po dvou letech strávených v Amhersterské dívčí akademii a jednom roce v ženském semináři Mount Holyoke, zůstala Emily doma, jak bylo zvykem v té době v městech Nové Anglie. (O mnoho let později si na ni přátelé ze školy vzpomínali jako na "ne typickou krásku, ale dívku oplývající jednotlivými krásami". Měla krásné světlehnědé oči, měkké a živé, vlasy té samé barvy se jí v prstýncích vlnily okolo hlavy. Měla vzpurné způsoby, které lehce vyúsťovaly do legrace a zábavy, když byla někde, kde se cítila jako doma, ale mezi cizími lidmi se spíše ostýchala, byla tichá a nenápadná. Vždy byla vybraně upravená a pozorná na svoje oblečení a vždy okolo ní byly květiny.)

Společenského života v Amherstu se však mnoho neúčastnila. Odmítala se stýkat s věršinou lidí a kromě let strávených ve škole, jednoho výletu do Filadelfie a Washingtonu a několika krátkých návštěv v Bostonu u očního lékaře, prožila celý život v otcovském domě. Časem se začala oblékat pouze do bílého a vytvořila si pověst samotářské výstřednice.

Když vyslovíš slovo,
říká se, že mrtvé
je hned.
A já zas říkám,
že začíná žít
právě teď.    english
Své přátele si vybírala opatrně a střídmě a její vztahy k vnějšímu světu byly velice rezervované. V posledních dvaceti letech svého života téměř neopouštěla dům. Věnovala se zahradě, pekla rodinný chléb a ze svého okna pozorovala život v Amherstu. Přátelům posílala květiny spolu s krátkými průpovídkami či básničkami, které však většinou vzbuzovaly údiv.

My friend must be a bird,
because it flies!
Mortal my friend must be,
Because it dies!
Barbs has it, like a bee.
Ah, curious friend,
Thou puzzles me!   česky
Ačkoli se nikdy nevdala, navázala několik pro ni významných přátelských vztahů k mužům, kteří byli jejími důvěrníky, rádci, či učiteli. Životopisci se pokoušeli najít, kdo byl tím objektem, který se zdá objevovat v jejích milostných verších, ale neuspěli, nepodařilo se jim nikoho jednoznačně určit.

Emily zemřela ve svém rodném domě v roce 1876.

Dnes je Emily Dickinsonová považována za jednu z největších básnířek Ameriky, ale v době její smrti bylo jejích téměř 2000 básní roztroušeno pouze mezi nejbližšími přáteli a příbuznými. Emily spoustu básniček nedokončila a také je nepřipravovala pro zvěřejnění. Psala si je na útržky papírů, na účtenky z obchodu, na zadní stranu kuchařských receptů a dávala je do obálek.

Na zemi není mlčení tak mlčící
jak to, jež musíme my vydržet.
Vyřknout je, příroda ztratí odvahu
a padne děs na všechen svět.
První editoři jejích básní je museli upravit, aby byly čtenářům 19. století srozumitelné. Přidali jim názvy, pozměnili syntaxi, upravili gramatiku, sjednotili psaní velkých písmen, doplnili předložky a spojky. Také jednotlivé básně roztřídili do kategorií jako - přátelé, příroda, láska a smrt.

Takto až do roku 1955, kdy Thomas Johnson publikoval kompletní vydání básní Emily Dickinsonové v původní podobě, neměli čtenáři šanci poznat styl a plnou hloubku jejích básní. Básně uvedené na této stránce jsou čerpány právě z vydání Thomase Johnsona.

Podzim

Potichu jako zármutek
pominulo léto,
tak potichu, že naposled
snad nás zradit chtělo.

Nastaly dlouhé soumraky
v pročištěném klidu;
příroda sama se sebou
trávila odpoledne.

Šero se dříve vplížilo,
zář jiter byla cizí.
Zdvořilý host vás opouštěl
s krutou líbezností.

A tak, ač křídel nemělo,
loď pro ně nepřistála,
lehounce léto uniklo
do daleké krásy.
Parting

My life closed twice before its close;
It yet remains to see
If Immortality unveil
A third event to me,

So huge, so hopeless to conceive,
As these that twice befell.
Parting is all we know of heaven,
And all we need of hell.

Marnost

Přemítám -
země je malá,
a úzkost bez mezí
a bolesti bez počtu. Ale k čemu to vše?

Přemítám -
máme zemřít,
život nejplnější
rozkladu nezabrání.
Ale k čemu to vše?

Přemítám -
"na nebesích"
vše se nějak znova
možná srovná.
Ale k čemu to vše!


Další básně v angličtině

České překlady básní jsem čerpala z knížky "Můj dopis světu", přeložila ji Jiřina Hauková a vydala Mladá fronta v edici Květy poezie jako 125. svazek.

Recept na Černý koláč Emily Dickinsonové.