je
jedna z mých přítelkyň. Je básnířka. Znám ji sice pouze skrz její poezii,
ale přesto je mi blízká. A velice se jí odbivuji. Ráda bych vám ji představila,
a tak začnu s jejím životopisem, který si můžete přečíst také v originále.
Emily Dickinsonová, jejíž básně nebyly za jejího života téměř publikovány,
a která byla až do své smrti neznámá, se narodila 10. prosince 1830 v Nové
Anglii (v Americe), kde "právě umíralo puritánství a literatura se vzmáhala".
Konkrétně to bylo v Amherstu, tichém městečku ve státě Massachusetts, kteréžto
místo bylo přibližně 100 km prostorově vzdáleno od nejbližšího většího města
- Bostonu, časově pak asi 50 let pozadu.
Jsem nikdo! Kdo jste vy?
Jste také nikdo?
Tak to jsme dva. A ani muk.
To bychom odnesli.
Jak smutné někým být!
Jak žába, jež si kváká
celý červen svoje jméno
louži plné bláta. english
|
Emily
vyrostla v poměrně bohaté a prominentní rodině, spolu se svou mladší sestrou
Lavinií a starším bratrem Austinem. Hlavou rodiny byl otec, Edward Dickinson,
právník, který pracoval jako pokladník Amhersterské koleje (jejímž jedním
ze zakladatelů byl Emiliin dědeček) a byl také aktivním státním úředníkem.
"Jeho srdce bylo čisté a ohromné", napsala Emily po jeho smrti, "a myslím,
že takové jiné neexistuje".
Její matka, Emily Norcross Dickinson, nebyla v jejím životě tak živě přítomná,
jako její otec. Zdá se, že nebyla moc citově přístupná, přinejmenším mnohem
méně, než by se Emily líbilo. Říká se, že svou matku charakterizovala jako
ne ten typ matky, "za kterou běžíte, když vás něco trápí".
I died for beauty, but was scare
Adjusted in the tomb,
When one who died for truth was lain
In an adjoining room.
He questioned softly why I failed?
'For beauty,' I replied.
'And I for truth, - the two are one;
We brethren, are' he said.
An so, as kinsmen, met a night,
We talked between the rooms,
Until the moss had reached our lips,
And covered up our names. česky |
Po
dvou letech strávených v Amhersterské dívčí akademii a jednom roce v ženském
semináři Mount Holyoke, zůstala Emily doma, jak bylo zvykem v té době v
městech Nové Anglie. (O mnoho let později si na ni přátelé ze školy vzpomínali
jako na "ne typickou krásku, ale dívku oplývající jednotlivými krásami".
Měla krásné světlehnědé oči, měkké a živé, vlasy té samé barvy se jí v prstýncích
vlnily okolo hlavy. Měla vzpurné způsoby, které lehce vyúsťovaly do legrace
a zábavy, když byla někde, kde se cítila jako doma, ale mezi cizími lidmi
se spíše ostýchala, byla tichá a nenápadná. Vždy byla vybraně upravená a
pozorná na svoje oblečení a vždy okolo ní byly květiny.)
Společenského života v Amherstu se však mnoho neúčastnila. Odmítala se stýkat
s věršinou lidí a kromě let strávených ve škole, jednoho výletu do Filadelfie
a Washingtonu a několika krátkých návštěv v Bostonu u očního lékaře, prožila
celý život v otcovském domě. Časem se začala oblékat pouze do bílého a vytvořila
si pověst samotářské výstřednice.
Když vyslovíš slovo,
říká se, že mrtvé
je hned.
A já zas říkám,
že začíná žít
právě teď. english |
Své
přátele si vybírala opatrně a střídmě a její vztahy k vnějšímu světu byly
velice rezervované. V posledních dvaceti letech svého života téměř neopouštěla
dům. Věnovala se zahradě, pekla rodinný chléb a ze svého okna pozorovala
život v Amherstu. Přátelům posílala květiny spolu s krátkými průpovídkami
či básničkami, které však většinou vzbuzovaly údiv.
My friend must be a bird,
because it flies!
Mortal my friend must be,
Because it dies!
Barbs has it, like a bee.
Ah, curious friend,
Thou puzzles me! česky |
Ačkoli se nikdy nevdala, navázala několik pro ni významných přátelských
vztahů k mužům, kteří byli jejími důvěrníky, rádci, či učiteli. Životopisci
se pokoušeli najít, kdo byl tím objektem, který se zdá objevovat v jejích
milostných verších, ale neuspěli, nepodařilo se jim nikoho jednoznačně určit.
Emily zemřela ve svém rodném domě v roce 1876.
Dnes
je Emily Dickinsonová považována za jednu z největších básnířek Ameriky,
ale v době její smrti bylo jejích téměř 2000 básní roztroušeno pouze mezi
nejbližšími přáteli a příbuznými. Emily spoustu básniček nedokončila a také
je nepřipravovala pro zvěřejnění. Psala si je na útržky papírů, na účtenky
z obchodu, na zadní stranu kuchařských receptů a dávala je do obálek.
Na zemi není mlčení tak mlčící
jak to, jež musíme my vydržet.
Vyřknout je, příroda ztratí odvahu
a padne děs na všechen svět. |
První editoři jejích básní je museli upravit, aby byly čtenářům 19. století
srozumitelné. Přidali jim názvy, pozměnili syntaxi, upravili gramatiku,
sjednotili psaní velkých písmen, doplnili předložky a spojky. Také jednotlivé
básně roztřídili do kategorií jako - přátelé, příroda, láska a smrt.
Takto
až do roku 1955, kdy Thomas Johnson publikoval kompletní vydání básní Emily
Dickinsonové v původní podobě, neměli čtenáři šanci poznat styl a plnou
hloubku jejích básní. Básně uvedené na této stránce jsou čerpány právě z
vydání Thomase Johnsona.
Podzim
Potichu jako zármutek
pominulo léto,
tak potichu, že naposled
snad nás zradit chtělo.
Nastaly dlouhé soumraky
v pročištěném klidu;
příroda sama se sebou
trávila odpoledne.
Šero se dříve vplížilo,
zář jiter byla cizí.
Zdvořilý host vás opouštěl
s krutou líbezností.
A tak, ač křídel nemělo,
loď pro ně nepřistála,
lehounce léto uniklo
do daleké krásy. |
Parting
My life closed twice before its close;
It yet remains to see
If Immortality unveil
A third event to me,
So huge, so hopeless to conceive,
As these that twice befell.
Parting is all we know of heaven,
And all we need of hell.
|
Marnost
Přemítám -
země je malá,
a úzkost bez mezí
a bolesti bez počtu. Ale k čemu to vše?
Přemítám -
máme zemřít,
život nejplnější
rozkladu nezabrání.
Ale k čemu to vše?
Přemítám -
"na nebesích"
vše se nějak znova
možná srovná.
Ale k čemu to vše! |
Další
básně v angličtině
České
překlady básní jsem čerpala z knížky "Můj dopis světu", přeložila ji
Jiřina Hauková a vydala Mladá fronta v edici Květy poezie jako 125. svazek.
Recept
na Černý koláč Emily Dickinsonové.
|