|
|
 |
| |
Když se nějaký čas hroužil do tohoto truchlivého stavu, přišla k němu
jeho liška, která zatím zhltla králíka se vším všudy, s kůží, hlavou
i ušima, položila mu tlapky na klín, zabořila mu svůj dlouhý čumák do
obličeje a začala ho olizovat. Avšak on ji teď viděl jinýma očima, viděl
její mordu dosud potřísněnou čerstvou krví a drápy plné králičích chlupů,
a nestál o její laskání.
Avšak přestože ji se sebe vícekrát setřásl, a dokonce ji bil a kopal,
stále se k němu vracela, znovu se plazila po břiše a široce rozevřenýma,
žalostnýma očima se doprošovala odpuštění. Než přikročil k tomu ukvapenému
pokusu s králíkem a květinami, zařekl se, že vůči ní, jestliže v tomto
pokusu selže, bude projevovat jen tolik citu či soucitu, jako by byla
doopravdy divokou liškou z lesů. Teď si ovšem uvědomoval, oč je těžší
toto rozhodnutí splnit, než se k němu odhodlat, ať mu důvody pro ně připadaly
předtím sebezřejmější.
Když už ji proklínal a od sebe odrážel téměř půl hodiny, musel si přece
jen přiznat, že k ní dosud lne, že ji dokonce vroucně miluje, děj se
co děj, bez ohledu na to, jaké city by si teď rád namluvil. Jakmile se
v tomhle ujistil, vzhlédl k ní, střetl se s očima upřenýma na něho, rozpřáhl
náruč a pravil: „Ach, Silvie, Silvie, kéž bys to byla neudělala! Neblahá
hodinka, v níž jsem tě pokoušel! Takhle krvavě vraždit, jíst syrové maso
a králičí srst, copak se ti to
nehnusí? Máš už snad nejen těla, ale i duši znetvořenou? Zapomnělas už,
co to je, být ženou?"
. . . p o k r a č o v á n í v k n í
ž c e . . .
|
| |
|
