|
|
 |
| |
Jeho slova na ni dost zapůsobila, a na něho ostatně také, takže než skončil
její oblékání, byli oba tak zkormouceni, že se div nerozplakali. Snídaně
proběhla celkem klidně a hned po ní se pan Tebrick pustil do přípravy
svého pokusu: na zahradě nasbíral kytičku sněženek - byly to jediné květiny,
které tam tehdy kvetly - a pak zašel do vesnice jménem Stokoe, kde od
jistého chovatele králíků koupil holandského (to jest černobílého) králíka.
Když se vrátil, vzal květiny a zároveň postavil na zem koš s králíkem;
víko košíku nechal odklopené. Pak na ni zavolal: „Silvie, přinesl jsem
ti květiny. Podívej, první sněženky." Na to velmi způsobně přiběhla,
a nepohlédnouc ani letmo na králíka, který mezitím z koše vyskočil, začala
manželovi děkovat za květiny. Její projevy vděčnosti byly opravdu přehorlivé:
čichala ke kytičce, trochu poodběhla, aby si ji prohlédla zpovzdáli,
a znovu a znovu mu děkovala. Potom pan Tebrick (tak si postup naplánoval)
vzal vázičku a vzdálil se, aby pro květiny, které nechal ležet před liškou,
přinesl vodu.
 Zůstal
za dveřmi pět minut; odměřoval si čas na hodinkách a přitom velmi napjatě
poslouchal, co se děje: za tu dobu nezaslechl králíka ani jednou zakvičet.
Když ale vstoupil, jak hrozné jatky se mu zjevily před očima! Krev na
koberci, krev na křeslech a vyšívaných pokrývkách, ba i na zeď vyšplíchlo
trochu krve, a co horšího, paní Tebricková s mručením rve a trhá kus
kůže a nožičky, neboť všecko ostatní už beze zbytku snědla. Ten ubohý
pán byl z toho tak zdrcen, že na sebe málem vztáhl ruku a užuž se odhodlával
vzít pušku a sebe i lišku zastřelit. Právě přemíra utrpení měla však
pro něho nakonec i blahodárný účinek, neboť ho nadobro zlomila a on v
tu chvíli nemohl dělat nic jiného než plakat: s hlavou v dlaních klesl
do křesla a jen plakal a sténal.
|
| |
|
