S Vaškem se známe od gymplu, od té doby se vídáme aspoň dvakrát do měsíce a jsem jedním ze dvou jeho jediných kamarádů, spíš ale kamarádem nejbližším.
Film je do značné míry výzvou: Pojď do světa, odkrej se, není se čeho bát.
Svoji motivaci nedokážu úplně vysvětlit. Z toho, co Vašek říká, jak vidí svět, mi jde někdy mráz po zádech a v duchu si promítám film o něm, v němž říká tato slova:
Jediná věc, kterou jsem si jistý, je, že mám v hlavě něco kameru. Ta neustále přenáší to, co vidím, někam jinam, nevím kam, nevím komu, možná to je proto, aby byl důkaz o tom, že tento svět existuje. Nemyslím si o sobě, že bych byl nějakej spasitel. Kdybych měl nějaký zvláštní schopnosti, už by se to nějak projevilo. Jenom prostě snímám tento svět v hlavním záběru. V hlavním záběru snímám tohoto člověka. V hlavním záběru snímám tento strom. Otázkou je proč? Proč? Proč? Proč? Proč!!?
Stejně jako on nedokáže objasnit důvod, proč má kameru v hlavě, nedokážu ani já vysvětlit (z čehož mě sám s oblibou usvědčuje), proč o něm chci natáčet. V každém případě o film bojujeme. Vašek by byl rád, aby byl spíš neosobní propagací jeho knihy, mně zajímá spíš jeho osoba. Jdu ale proti jeho snaze mít kontrolu nade vším, čím se do světa otiskuje, rád by, aby všechno, co jsem s ním natočil a ve filmu nebude, bylo zničeno, aby byla po jeho případné smrti zničena jeho kniha (a to i v případě, že by byla vydána), aby se po Internetu nepovalovaly rozhovory, které jsme spolu kdysi natočili do rádia, aby po něm nezůstaly žádné fotky. Tuto obsesi vysvětluje tím, že by nerad, aby ho Realita po jeho smrti zneužila. (Jako to udělala s Kafkou, když Franz Werfl vydal jeho dílo, přestože byl instruován je zničit).
Vašek vyrůstal víceméně osamoceně a jeho myšlení je inzitní, nepoznamenané konvencemi. Mezi lidi nechodí, zato přemýšlí nad světem, na což měl během let studií a posledních asi pěti let strávených příležitostnými brigádami a psaním dost času. Svět rozděluje na Sebe a zbytek -- Realitu. Zvláštně vlivem tohoto rozdělení mohl vzniknout i tento film. Vašek po mém několikaletém přesvědčování řekl: Dobře, jestli po mně Realita chce film, tak mi musí vydat knihu.
Takže mu ji vydávám já, vlastním nákladem, a Vašek se trochu neochotně účastní natáčení, které by mohlo být hrou, ale není.
Realita je skoro personifikovaná, entita s vlastními záměry, převážně zlými, chce člověka vlákat do pasti, navnadit ho třeba nějakým úspěchem, ale má „ho pojištěného“, například nemocí, katastrofou, vždyť každý den vidíme v televizi, že spadlo nějaký letadlo. Proč zrovna tyhle lidi?
Vaškovo inzitní přemýšlení někdy zarezonuje s tím, co jsem už někdy slyšel. Někdy brnkne o Bondyho, někdy si vzpomenu na Kanta, který prý všechno vymyslel pouze na procházkách kolem provinčního městečka.
A pak Buddhova Díghanikája:
A která je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti?
Zrození je strast, i stáří je strast, i smrt je strast, i žal, nářek, utrpení, sklíčenost a zoufalství se strast, i spojení s nemilým je strast, i odloučení od milého je strast, i nedosažení vytouženého je strast, zkrátka patero složek lpění je strast.
[...]
A jaká je, mnichové, ušlechtilá pravda o vzniku strasti?
Je to ona žízeň, vytvářející znovuzrození, spajtá s radostí a vášní, nacházející potěšení hned tu a hned zase tam, to jest toto: žízeň po smyslových rozkoších, žízeň po bytí a žízeň po nebytí
Další dvě vznešené pravdy Vašek ještě nevymyslel, v každém případě se snaží Realitu nepobuřovat tím, že se na nic netěší, nic si neužívá, aby se mu Realita nemohla mstít.
Vyslancem Reality a „vnitřním nepřítelem“ je Vaškův Mozek, který je napůl jeho, ale napůl jeho není, napůl ho ovládá něco jiného, vnitřní hlas, jež mu nepatří, nevědomí, či Id či Superego. Mozek Vaškovi přikazuje, co má dělat, nutí ho dělat věci zdánlivě nesmyslné (např. souboj mezi osmičkou a devítkou
, osmička je z nějakého důvodu nenáviděné číslo a pokud ji Vašek spatří například na čísle domu, musí chodit po ulici, dokud nenajde devítku. Nechat toho, zastavit a čekat, co se bude dít (navrhuji ve filmu já), nejde protože jinak se mnou Mozek nebude komunikovat.
Vašek tedy Mozek potřebuje, musí spolu „nějak vycházet“, i když se většinu času hádají.)
Tlaky Superega (1) i světa (2) s jeho složenkami, pravidly a zákony, kterým nerozumím
jsou tak silné, že je Vašek vymístil mimo sebe, pojmenoval je jako Mozek (1) a Realitu (2), a tím se i zbavil zodpovědnosti za ně, je pouze figurkou, se kterou tyto dvě entity manipulují a ani jeho vlastní myšlenky nejsou vlastní (Buddha: podmíněné vznikání a zanikání).
Je-li Svět okupovaným územím, zůstává jediný únik v představách a snech. Z nich vzniká Vaškova muzika i romány, jichž napsal už pět (Lovci, City Means I. + II. + III., Staroženka a Divoženka, Valastonovci, žádný z nich nebyl publikován). Vaškův ideální svět, v němž by chtěl žít, je svět, v němž by se nedostatky Reality a věčné utrpení eliminovalo tím, že by neexistovala potřeba jíst (k přežití by stačil vzduch a voda), neexistovala by nerovnost lidí (všichni by byli stejného věku) a potřeba smyslu by se zaplácla věčným „studijním světem“. (ve škole bylo Vaškovi nejlíp, všechna rizika světa byla omezená maximálně na pětku z písemky, která šla ale při troše píle vyrovnat. Mozek mi jasně řekl: studijní svět a dost. Teď jsem tady už nějak navíc, přesluhuju.
) V podstatě ráj. Vašek si je vědom toho, že se těmito náměty Realitě vysmívám a proto mi jde po krku
-- a v duchu tohoto alibismu -- a proto mi taky nedala tu průbojnou spisovatelskou složku
. Ve vysněném světě jsou taky Postavy, Vaškovi imaginární kamarádi, pravděpodobně i vysněná žena, se kterou by rád byl -- všechno odsunuto pouze do snění, v reálném světě jakoby nebyla šance na to, aby se něco podobného stalo. Skládání hudby vlastními slovy degraduje na pouze nedokonalou snahu přiblížit se hudbě, kterou slyší ve snu či v představách (sestavil několik desítek imaginárních diskografií fiktivních kapel včetně jejich vlastních stylů, desek The Best of...), psaní je pouze náhradou za to, že představy a Postavy nemůže vidět „naživo“, stačilo by na plátně, jenomže já nejsem žádnej filmař
. Některé výjevy z knih či představ (jak si jeho představy představuju já) se probourávají do filmu v mojí inscenaci a snaží se být impulzem k realizaci. Absolutní a Vaškem požadovanou cestou, jak představy realizovat, není vlastní snaha a práce na sobě, ale únik v podobě „ovládání snů“ či „přístroje na zhmotňování myšlenek“.
Já bych potřeboval nějakýho toho Coelhovskýho průvodce, toho Alchymistu, kterej by přišel, a řekl mi: je to tak a tak. Jenomže ten nepřichází. Kdybych měl dostat nějaký znamení, už by se to dávno stalo.
Není-li po ruce ten správný průvodce, ptá se Vašek aspoň mne. Cítím se s ním nějak zkušenější a sebevědomější, než ve skutečnosti jsem, neustále musím dokazovat, že věci jsou vlastně jednoduchý, že vlastně o nic nejde. Setkání s Vaškem mají už spoustu let hodně podobný scénář, vždycky opakuje teze o svém vidění světa, přičemž neustále kontroluje, jestli poslouchám a jestli chápu. Současně mne ale ve své důslednosti a úporném ptaní po „smyslu všeho“ přistihuje při tom, že jsem si takové otázky vlastně už klást přestal. Neustálé otázky na zdánlivě samozřejmé věci (proč si nejde tisknout vlastní peníze? Vždyť by se všichni měli dobře?! Je měsíc dál než Amerika? Kdybych vylezl na hodně vysokou rozhlednu, viděl bych až za moře? Říkají, že svět vznikl z velkýho třesku, ale to je nějaký divný -- z ničeho nic nevytvoříš!) jsou osvěžující jako doušek čisté vody a vedou mně k pochybování, jestli jsem se náhodou už nevzdálil zdravému rozumu až příliš.
Otázky po smyslu, po vzniku, personifikovaná a neotřesitelná Realita, hledání Průvodce -- to všechno jakoby naznačovalo Vaškovu hlubokou, ale přitom kriticky skeptickou víru v Boha. Během editování jeho knihy v Praze jsme každé setkání začínali modlitbou u Pražského Jezulátka. Vašek nesmírně toužil po tom, popovídat si o Jezuleti a jeho zázračné moci s někým povolaným a kupodivu si vysloveně přál, aby u toho byla kamera (spíš kvůli zaznamenání rozhovoru samotného, než z exhibicionismu). Rozhovor s převorem kláštera, který o Jezule pečuje, je začátkem filmu. I když ho křesťanství nepřesvědčilo, chodí se k Jezuleti modlit dál. Je to pro něj mocná a zázračná figurka, ale má v sobě i hodně s děsivosti dávných pohanských bůžků.
(úryvek ze scénáře filmu)