Janotův návrat
- znamení doby
( Pavel Klusák, Respekt, 26.6.2000 )
Hotel Savoy, Ztracený
ve světě, Bitva na Tursku, Druhý
břeh. Na reedici dávných písní Oldřicha Janoty se čekalo léta. Z pozice téměř
kultovního, "jiného" písničkáře, jehož písně rozehrávala i máločemu
příbuzná kapela Mozart K., odsunula poslední dekáda Janotu kamsi stranou. Když
se teď konečně podařilo najít nahrávku, jejíž zveřejnění autor neodmítl, návrat
se paradoxně uskutečňuje plným zásahem, příchod vede středem. Je to jako poetický
vtip: Janotův disk Podzimní král, příloha posledního
čísla měsíčníku Stereo a video, se válí na stáncích mezi deníky, časopisy o mobilech
a pop-hvězdách, pornem. Náklad činí patnáct tisíc (časopisy pro hifisty se opravdu
prodávají v takovém a větším množství): trhne nějaká česká poezie v blízké době
tenhle rekord? Disk "ztracený ve světě" médií vyznívá jako zkouška:
najdi v těch haldách jednu lidskou věc! Aby nebylo pochyb: je to regulérní, nikdy
nevydané album, velmi slušně remasterované, s dobrým obalem a průvodním Janotovým
komentářem, dumpingová cena (včetně časopisu) čítá 119 korun. Živé nahrávky z
let 1983-84 jsou převážně sólové, v závěrečném Druhém břehu
zní i sitár Emila Pospíšila a harmonium Miloše Vojtěchovského.
Kolem Janoty a publika, které o něm vědělo, nastal v devadesátých letech zvláštní
útlum. Na jedné straně řídce navštívené (a spíš duchovními než hudebními kruhy
pořádané) koncerty, na druhé straně opakovaně formulovaný pocit: samozřejmě, že
Janota je osobnost, která není passé -- ale teď na tu hudbu není čas, půjdeme
si to poslechnout někdy v budoucnu. Je ironické, že obecné povědomí se s Janotou
sepnulo až nyní - poté, co doba dostatečně prohnila, až k znovuoprášení výrazu
normalizace. Pozorovat ten rozkmit je zvláštní: na jednu stranu brněnská divadla
znovu dělají politický Rozrazil, zároveň se publikum znovu přimyká k Janotově
tvorbě hlubinně abstraktního proudu, v něčem nadčasově vznosné, a přitom i civilní
a soudobé. Snad takové vlny v dějinách publika opravdu pulzují: zájem o určité
umění pak funguje trochu jako "trpaslík Hladolet", sám nevinný, nicméně
nositel zprávy o neblahé době. Když v letech 1990-91 vydal Panton Janotovi eponymní
album a pak ještě kazetu Neviditelné věci
(částečně dodnes nereeditovanou, k mání ve velkoskladových výprodejích), nikoho
to příliš nezajímalo. Ale ať už to "jako znak" znamená cokoli, letošek
je pro Oldřicha Janotu i jeho publikum konečně průlomem. Neprve projekt s tanečnicemi,
premiérovaný v Divadle Archa u příležitosti převzetí výroční ceny Žlutá ponorka/Muž,
který prochází zdí, tamtéž -- starší, nově oprášená - živá zvuková instalace s
Lubošem Fiedlerem a Štěpánem Pečírkou, vystoupení, které by od minuty mohlo reprezentovat
české scénické i performanční umění kdekoli ve světě. Teď CD Podzimní král a rozhovor
(Janota svolil k rozhovoru! Nevídáno!) ve Stereu a videu. Na podzim pak konečně
dvojalbová reedice nahrávek z nejhlubšího minimalistického
období s kytaristy Pavlem Richterem a Lubošem Fiedlerem: projekt vyjde u Indies,
kterým letos ministerstvo kultury mimochodem sdělilo, že v současnosti podporuje
grantem jen nežijící autory. Kdyby platily podobné chytrosti i na poli literatury,
takový TORST by na ně nejspíš dávno dojel -- a nemohl na příští rok připravovat
"sebraného Janotu" včetně starších sloupků pro Lidové noviny, nikdy
nepublikované poezie a autorského komentáře k písňovým textům. Nenaplněných snů
zbývá dost: především zvukové sebrané spisy. Jejich vydání bude asi vždycky blokovat
především sám Janota : staré záznamy (a zdá se, že se jimi v poslední době poctivě
probírá) mu znějí špatně, technické limity prý zkreslují samotný výraz hudby.
Budiž: pokud bude místo ohlížení Janota tvořit a hledat dál, nikdo nemusí litovat.
Pavel Klusák
Autor je hudební publicista
[zpět
na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]
mezivlnami@centrum.cz