Nirvána s Nirvanou?

Půlku dětství jsem strávil ve skautském oddíle. Není tedy snad s podivem, že jsem vždy poslouchal folk a country a podobné hudební žánry. Později jsem z Nedvědů přešel na Pastrňáky, Evangelise a Enyi a u toho téměř zůstalo až dodnes.

Kdybych ovšem nebyl člověk rejpavej a nezajímalo by mě, co lidi pořád viděj na takový tý tvrdý muzice.

Začal jsem shánět nahrávky -- nenapadl mě nikdo jiný než Nirvana. Album Unplugged in N. Y. se tvářilo nevinně. Dobrá instrumentální hudba, snad trochu vyjadřující hořkost z... z čeho vlastně. Curt Cobain spáchal sebevraždu, napadlo mě. Musel být zahořklý.

Dvě noci jsem nespal.

Zalezli mi do hlavy a dva dny a dvě noci hráli.

Tehle typ hudby si nemůžete jenom tak pohvizdovat, prostě to při té kombinaci všech nástrojů, rytmů a skřeků nejde.

Nirvanu ano.

Třetí den jsem vyběhl na Internet a sehnal diskografii a hlavně texty. Překvapilo mě, že i ty jsou velmi propracované -- skutečné básně převedené do hudby.

Nevím, proč jsem Nirvanu vždy považoval za tak hříšnou a špatnou, říkal jsem si a sháněl další alba.

In Utero mě šokovalo. Veškeré iluze byly pryč. Tvrdé údery bicích, divoké elektrické kytary, vyřvaná slova.

Ovšem kolonizace mého CNS pokračovala. Vybral jsem si i z Utera dva songy, které se mi jakž takž líbily (=menší zlo) a stále si je přehrával. Nirvana mi hrála v palici nepřetržitě celý měsíc.

Jako mantra, napadlo mě.

Po dalších dvou měsících jsem sehnal Incesticide. Hudba ještě tvrdší a ještě odpornější.

Stejně jako v budhistickém klášteře, kde mniši neustále opakují mantry a uvažují nad jedinou hádankou, zvanou koan, se i zde ke mně blížilo osvícení.

Sundal jsem ze zdi svoji otřískanou tříčtvrteční kytaru s chybějícími strunami.

Největší hit Nirvany, Smells Like Teen Spirit.

Bratranec mě naučil základní melodii, zbytek šel sám.

Jemně přejíždím struny v prvním akordu. Na to, že jsem nikdy neuměl hrát, to zní celkem dobře. Druhý akord a chytám i rytmus.

Třetí i čtvrtý následují rychle po sobě. Prstíky se mi sice pletou, ale JÁ VYTVÁŘÍM HUDBU! Spíše randál, napadá mě, ale mnohem jiný než ten, který jsem v pěti letech vyráběl údery vařeček do otočených hrnců. Tehdy mi to nějak neznělo a měl jsem z toho jednu ze svých prvních depresí.

Po několika hodinách pilného trénování už zvládnu zahrát ty čtyři akordy celkem bez chyby. Opírám se do strun a zavírám oči...

Bože! Ono to zní! Hýbete rukama a prostor kolem vás rezonuje a zvučí! Zkoušíte to znova a znova a stále to funguje!

Žádný počítač, žádná televize, žádné klávesy...

Začínáte znovu a jemně, potichu, slyšet je každý tón. Po pátém akordu křečovitě držíte krk kytary, rozdíráte si prsty o struny, kývete hlavou a ONO TO FUNGUJE!

Znovu a znovu.

Tisíckrát a milionkrát...

Představte si, že jste bubeník. Souzníte s partou dvou třech kluků s jinejma nástrojema, předáváte lidem svoje pocity.

Cítím, bouchnu, slyší, cítím....

Zkuste zahrát na bicí třeba tlukot srdce.

Vybušíte svý podupaný Já. Slyší to tisíce lidí, rezonují, hýbou se, skáčou, mávají sebou... Není to trochu egoistické, ovládat davy lidí jen tím, jak se já cítím?

Nezapomínejme na náš příklad -- pokud jim ukazujete, jak buší lidské srdce, které snad ztratili, nacpáni v králikárnách a na šedivých začouzených ulicích, kde jsou jenom pohybujícími se kusy (k potravě nevhodného) masa. Nebo ve školách, kde musí jen sedět, poslouchat žvásty učitelů a za každou odchylku od toho, co se po nich chce, jsou trestáni.

Přesto mě to stále sere. Vstoupil do mě dáběl!

Jestliže má v sobě každý člověk Boha, musí v sobě mít i Ďábla. Všichni ti úředníci, učitelé, mravokárci, prodavačky a poštovní doručovatelky jej v sobě potlačují a tvrdí, že neexistuje. Od kolika lidí už jste slyšeli, že je pro ně nejdůležitější a snad i jediný ten pravý Bůh?

Nakonec sháním i texty těhle alb a zjišťuju, že to, co Curt Cobain v písni Silver tak řve není "A jestli mi nevěříš, vyser se mi do huby..."*, ale příběh o lásce jeho dcery ke svým rodičům. A že v další "démonické" písni se nevyznává ke své nenávisti k celýmu tomu posraně zkurvenýmu světu, ale vybízí k odhazování křivých zrcadel nejen při pohledu na sebe, ale i na své město, svůj stát a celou naší planetu.

Mimoto, psychologové tvrdí, že když člověk projde nějakým traumatem, které nezvládne prožít, či si jej plně uvědomit, zůstávají negativní emoce potlačeny a pokud nejsou uvolněny novým otřesným znovuprožitím události (tzv. abreakce), mohou napáchat v lidské duši daleko větší paseku.

Myslím si, že odpoutání se při řádění v proudu oné "démonické" hudby může být jednou z nejdostupnějších variant. přinejmenším nás naučí vidět sebe i ostatní také v jiném světle

Jo a ještě na jednu věc jsem přišel. Divoká hudba je perfektní životabudič. Dodá vám energii, a i když nevydrží tak dlouho jako Energeizer, ale například na ranní start či na okamžité vytažení z letargie stačí.

Jen jedno mi stále nejde do hlavy. Curta Cobaina našli zastřeleného na střeše jeho garáže. Proč sakra?

Chudáci sousedi.

Honza Šípek, 1. 9.1998, 15:28:49

Pokračování: O trhání límečkových knoflíků

P.S. Curtova kytara mi již čtvrtý měsíc nepřetržitě zní v hlavě. Ne, není to na zbláznění, pokud se tomu nesnažíte za každou cenu zabránit. Bratr (12) zahajuje svou terapii se Spice Grils.

P.S. 2: Nezvěte mě na koncerty! Hrát neumím a svými kakofonními hudebními pokusy oplácím Curtovi jeho dobrodinné hostování v mém CNS.

* pozn. autentická fráze z rómštiny -- nekecám, skutečně to najdete v rómsko-českém/česko-rómském slovníku!

DISCLAIMER * (C) Jan Kangaroo Šípek, 1998. Všechna práva vyhrazena. Psáno pro časopis mensovního PSYGU. Autor nenese zodpovědnost za žádné škody způsobené nevhodným použitím tohoto dokumentu. Pozor na bubínky! Věcné připomínky směřujte na ímejl kangaroo@hysteria.sk či snail-mailem na adresu: Jan Šípek, P. O. Box 16, Nymburk, 28801.

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek