Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek
Tak nějak bych si nafackoval za to, že jsem v recenzi na pátou povídkovou sbírku Bůh s. r. o. Ondřeje Neffa lál na to, že jeho první sbírka Vejce naruby se znovu objevila na vánočních pultících ziskuchtivých prodejců roku 1997, a označoval jsem to za pravý tah páně buržoustů, těch s obrovským doutníkem v tučných rtech á la Arnold Schwarzenegger. To proto, že jsem, při prohlídce knih v mé knihovně, které se už roztekly na stůl, skříně, podlahu a pod postel, na což knihovna nestačila reagovat rozumným dorůstáním, původní vydání nenalezl, i když jsem si stoprocentně jistý, že jsem ho vlastnil (jednou si k sobě pozvu nějakého Einsteina, abych mu dokázal, že zákon o zachování hmoty je pohádka pro důvěřivé fyziky). Tolik omluv a vyhrožování a teď převrátím Vejce z rubu na líc a podívám se, jestli i po těch třinácti letech na něm Neffovi sedí švy.
Zcela předem bych se měl svěřit s pocitem, který jsem při čtení měl, a to, že se v povídkách někdo vrtal (nemohl jsem to zkontrolovat díky Einsteinovi), soudím tak podle skoro polotovarových překlepů, z nichž se dá vysledovat cesta, jak k nim došlo (kromě toho, že prokazatelně ukazuje, že kniha byla spíchnuta horkou jehlou na poslední chvíli -- že by přece jenom ve tmě žhnul konec zapáleného doutníku? -- a v tomhle směru nové Neffovy švy na Vejci působí dojmem čtrnáctikarátového amatérismu slepé švadleny s jedním prstem), takže pokud se v nich někdo vrtal, tak mi nepřislo, že v moc pozitivním smyslu. Ale těch třiadvacet povídek zůstalo na svém místě. Některé jsou skvělé, některé méně a některé i vůbec ne. Samozřejmě, že mezi ty nezapomenutelné, při nichž staré páky zatlačí slzu v koutku oka a zavzpomínají na jednohlasně se vyjadřující parlament, patří povídka Největší vodvaz v dějinách svangu, která je trochou více než variací na celospolečenské hry na smrt typu Running Man, a Bílá hůl ráže 7,62 kombinující mimozemskou invazi s náznakem zombijárny a originálním řešitelem problému -- slepým zabijákem, ale s klidem bych k nim přiřadil krátkou povídku Struna života, která je o dvou kosmonautech snažících se zachránit z explozí rozebrané lodi a která by v dnešní době zabrala víc jak čtyřicet normostran prošpikovaných akcí a napětím s úplně stejnou pointou; také povídku Specializace doktora Wildemanna vtipně vykrádající klasiku hororu a delší povídku Strom, která je skvělou sondou do sousedské nevraživosti a je prodchnutá nevraživostí k ekologům (aspoň tak jsem ji pochopil). Ostatní ve srovnání s dnešní produkcí tvoří slabší nadprůměr, i když některé z nich spadají trochu hlouběji -- jako je Nápad za všechny prachy, o inteligentním vrakovišti kosmických lodí, který je navíc ženská z rodu černá vdova s příliš průzračným vývojem děje; kdyby nebyl znovu zkanibalizován v Jádru pudla, tak by se sem nedostal Kolosální přehmat dohližitele Bicava; vlastně nic neřešící a do prázdna vyšumící Hádanka; až přespříliš nevymakaný psí úlitek o cestě časem Omamný nápoj volnosti; a dnes už politicky vyčpělé povídky Zvláštní příloha novin a Šepot jarního deště.
Třináct let je docela fajn odstup, takže se na povídky dá koukat z více globálního pohledu. Už na těchto textech je vidět ten krok navíc, který měl Ondřej Neff před ostatními spisovateli. Je pravda, že je z povídek cítit tehdejší hitový syžet stojící na “Pan Novák byl úředník ve Výzkumném ústavu, jenž si doma staví svůj stroj času.”, který stál především na rádobyhumorném srovnání zcela tuctového člověka (povětšinou úředníka) s nějakou kolosální a vskutku převratnou událostí -- a supervážnost tehdy násilně importovaných sovětských spisovatelů (viz Pomník). ON ale vzal to lepší, co nabízela tehdejší SF a prošpikoval to angloamerickým stylem, co to šlo (Jak Lali přišla o zapalovač), a pokud se už děj odehrával v populárním výzkumném ústavu (Portonský dryák, který se sice odehrává v hospodě, ale stejně do ní chodí panové Novákové, Lenoch a výjimka potvrzující pravidlo: Tři pokusy doktora Vítka), veškerou svou pozornost soustředil na pečlivé vytváření hodnověrných postav a jejich jednání, přičemž se některé povedly (jako právě ve Svangu nebo Stromu), jiné až příliš karikaturně odfláknul (Kolosální přehmat nebo Šepot jarního deště). Na povídkách je patrná pouze znalost základních pravidel, tzn. povídka musí mít pointu, takže na rozdíl od profesionálních, schematicky správných povídek z Bůh s. r. o., působí ty ve Vejci daleko syrověji a někdy i nevyrovnaně (např. nepoměr mezi textem a sílou pointy v Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky nebo Druhé převtělení Otty Skorzenyho). Jinak proč nedoporučit? Švy drží na svých místech a netlačí do dlaně, no snad jedině pokud nemáte výrazně levnější první vydání, které zaručeně obsahuje mnohem méně chyb.
Ondřej Neff: Vejce naruby, Chomutov 1997, vydalo nakl. Milenium Publishing, obálka Martin Zhouf, druhé vydání, náklad neuveden, 279 stran, 199,- Kč.
David HorákRM