Všechna práva © Interkom 1984 -1990

S dvouletým a něco zpožděním k nám tedy dorazil slibovaný almanach české SF. V rámci oficiálně vydávané SF mohl snad v roce 1987 něco znamenat. V rámci SF jako takové jde sotva o nějakou událost, nemluvě už o obecném literárním povědomí. Nejde tak ani o to, že téměř polovinu povídek tvoří space-opery. Spíše je podivné, že tzv. profesionálové zůstali po všech stránkách daleko za průměrem, co se týče originality, nápaditosti a úrovně literárního vyjadřování. Začínající a amatérští autoři mne z tohoto hlediska celkově zklamali méně, i když zůstali poplatní syžetovým formám starým 20-30 let, tedy tomu, co psali generační předchůdci. O výtvarném doprovodu uvnitř knihy se zmíním v rámci jednotlivých povídek - zatím jen k obálce. Jistě je tato obálka pro prodejní účely vhodnější než např. u Lovců zlatých mloků a Světa fantastiky. Ale emzák na ní v popředí jakéhosi města a raketek mne nijak nepřekvapuje, nevzrušuje, nešokuje a nenavnaďuje. U podobných paperbacků bych radil zachovat formát do kapsy, použít lacinějšího papíru a snížit cenu na takových 12,- korun. Stačí mi na obálce černobílá pérovka s šokujícím výjevem a stručným obsahem ev. šikovným sloganem. V záplavě tiskovin prodává totiž obálka, jak každý ví.

       Teď k jednotlivým opusům. Nesvadbův „Život na tenčícím se ledě“ vypovídá o autorově útčasti na dvou moskevských setkáních, nějak spojených s varovnými prognózami vývoje lidstva. Přes řadu nových postřehů je celkový dojem velmi rozředěn známými fakty, omílanými denním tiskem, povrchními komentáři. Bral bych to pouze jako úvod ke sborníku projevů ze zmíněných setkání, protože bych si rád přečetl původní názory takového Carla Sagana. Pokud se mám ale už seznámit s projednávanými problémy zprostředkovaně, raději si přečtu co nejhutnější text bez zbytečných a nepodstatných „vypovídávání se“.

       Veisova povídka „Dobrý den, Slunce“ se rozjíždí pomalu, zdlouhavě, jako kdyby autor nevěděl, jak jít přímo) na věc. První dvě stránky jsou podle mne naprosto zbytečné.. Místo toho, aby autor věci popsal v akci, zdlouhavě je popisuje „mimo“ podstatu věci. Jakožto první povídka svazku má naději čtenáře odradit od čtení vůbec.

       Dalších šest stránek je už lepších, autor využívá nosného námětu genových manipulací, predestinace, vztahu totality a negace lásky. Recept Z.Volného na povídku „Ariadna se smaragdy v očích“ je jednoduchý: vezmi nějakou starořeckou legendu, vyměň v ní rekvizity (paprskomety místo mečů, hvězdolety místo lodí

       aj.), přidej trochu koloritu z moderní anglosaské spaceopery (počítače, kosmické hospody, sex, intriky), a dostaneš fatální příběh s příchutí romantiky. Bohužel také se spoustou žoviálních výrazů a komentářů jako z Dikobrazu. Ale třeba se to někomu líbí, nevím.

       Povídka Moravcové „Experiment Země 2“ zjevně rozvíjí tématiku seriálu „Příchod bohů“ v ABC.

       Jistý respekt cítím teprve před „Hrou v kostku“ J.Veselého. Jde sice o klasické bradburyovské téma střetu vyspělé agresivní civilizace (lidí) s živořícími, ale vlídnými, morálními tvory na jiné planetě, ale podstatné zde nejsou rekvizity jako u většiny naší SF. Jde o pozorování lidského nitra. Autor má slušnou fabulaci i pokud jde o dějovou expozici a prostředí. Ilustrace k této povídce jsou sice přísně realistické, ale odpovídající.

       „Návštěva u broučků“ S.Švachoučka mi připadá jako zbytečná hříčka - opět se jedná o mechanickou transpozici něčeho - v tomto případě Karafiátových Broučků - do SF obalu. Motiv mužského mateřství byl bohužel přerušen porodem, čímž si autor velice usnadnil práci a čtenář neví, jaké bude jeho vyústění.

       „Poslední ledový sen“ Ivana Adamoviče je také o třídu lepší, než ostatní řemeslně odfláknuté a nedotažené povídky. Nejenže má autor řemeslo v malíčku, ale navíc nás provází opět tajemnými a mrazivými prostředími, lidskou povahou, tak, jak to známe z jeho předchozích povídek. Řekl bych, že jde tematicky o revival space - oper z 50. let (třeba sborník „Napříč nekonečnem“) .

       Velinského „Hranice“ si naštěstí na nic nehraje. Je to poctivá technologická SF, i když občas zarazí familiární výrazy rodilého antarktiďana jako „tak blízko, co by rampouchem dododil“.

       Kmínkova „Ústřední kancelář vesmíru“ je sice notoricky známá, ale v této sbírce nemůže znovu nevyniknout.

       Anekdoty O.Neffa na mne působí vcelku křečovitě.

       Pásmo T.Rotrekla „Jak malíři viděli oblohu“ obsahuje jistě zajímavá fakta, ale uspořádáním připomíná neúplnou nesouvislou tříšť. Nelze vystopovat filozofická východiska jednotlivých autorů, autorův hodnotící názor, chybí například ukázky výtvarně řešených hvězdářských map (Bayerova Uranometrie), moderní ilustrace Luďka Peška, obrazy surrealistů...

       „Strom“ Eduarda Martina má velice neobvyklou zápletku - biolog je podroben za svého života nedobrovolnému převtělení ve strom. Lyrizmus E.M. je zase neobvyklý tím, na jak velké ploše dovede autor rozvíjet jeden jediný motiv, který obrací ze všech stran. Tento SF „inflační“ sentimentalismus nepostrádá jisté kouzlo, i když se pro někoho může stát opiem. Je-li tento styl autorem delší dobu exploatován, může dojít až k profanaci...

       Mnoho neobvyklosti vede obvykle k opaku - k banalitě.

       Jiranova „Poslední noc v říši Oolů“ je poctivá akční fantasy s kořeny někde u Burroughse. Je zajímavá tím, že kouzel je v ní minimálně a připomíná spíše SF za fantasy převlečenou.

       Poněvadž studuju fyziku, uvítal jsem povídání M. Synovcové o teorii superstrun. Ovšem, obávám se, že začínat seriál, který bude scifisty vzdělávat fyzikálně, tedy seriál nepochybně potřebný, právě špičkou současné teorie není zrovna nejšťastnější. Autorka v textu odkazuje na termíny a vztahy z obecné teorie relativity a kvantové elektrodynamiky aj., které nepatří zrovna ke všeobecně známým věcem a jejichž pochopení je nutnou podmínkou pro pochopení

       jednodušších zákonitostí světa a vlastností časoprostoru, než jsou superstruny.

       Navrhoval bych začít klasickou fyzikou, která nemusí rozhodně být méně fantastická než superstruny. Měl bych připomínku k textu na str. 148: souvislost mezi symetrií vůči transformacím v systému a zákony zachování neplatí pouze v kvantové mechanice, ale v jakémkoli jistým způsobem pojímaném systému, mj. i v klasickč mechanice (Jde o tzv. teorém Noetherové v Lagrangeově formalizmu), elektrodynamice, teorií relativity aj.. Je dobré, že autorka uvedla použitou literaturu. Stanislav Haniš v článku „O možnosti a nemožnosti“ vypráví o rozdílech mezi vědecky zakotvenou a planou fantazií. Nejsem si jist, na kterou stranu se autor kloní. Domnívám se, že ta poslední je málo platná jak ve vědě, tak v literární fantastice. Její podstatou je vzrušivost vztahu „IF ... THEN“, tedy „JESTLIŽE .... TEDY“. Ta je dána tím, jak je tento vztah jemný, čili jak málo IF stačí k určitému THEN. Tedy nezáleží na tom, jaký arzenál zbraní, robotů, raket a emzáků narveme do IF, pokud nám THEN vypadne banalita jako z červené knihovny. IF může být velice nestandardní, na druhé straně, zdánlivé nelogické, i když nepatrné. Ale podstatné jsou vztahy mezi IF a THEN, ne uvnitř IF. Bohužel, velká část povídek ve sborníku neobsahuje žádný překvapivý vztah IF...THEN a IF tvoří většinou stereotypní klišé oprýskaného SF arzenálu. Stačí sejmout masky ve formě SF rekvizit a máme tady nevynalézavé zápletky a mravokárná naučení.

       Ve vyprávění Zd. Rampase je cítit nadšení člověka, který Fandom zakládal, tudíž není možno očekávat nějaký kritický pohled...