Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek
Předloni mi bylo padesát a v jedné hlavě (ne v mé) se zrodil nápad, že by se mělo vícero padesátníků dát dohromady a sepsat vzpomínání a že by z toho vznikla knížka tak zvaná půvabná. Dal jsem se tedy do práce a po tejdnu se tak trochu porozhlédl, co ti ostatní sepsali. Vidím, že nic! Chválabohu! I já jsem se na to vyflajz. To co zbylo po týdnu mého sepisování si můžete přečíst. Na pokračování to ovšem vycházelo ve Psu začátkem loňského září.
Atmosféra ve Slapech byla mizerná. V zimě dvaapadesátého si táta vyjednal ve Svazu spisovatelů, že můžeme nějakou dobu bydlet na Dobříši, ve spisovatelském zámku. To už mu malér s mandelinkou odpustili, vyvázl nějakou pokutou. Zůstali jsme na Dobříši skoro dva roky, až do babiččiny smrti, kdy se uvolnilo bydlení v Praze.
Zámek postavili v osmnáctém knížata Coloredo-Mansfeldové. Za války tam měl sídlo esesácký generál Daluege. To stačilo, aby knížecí rod byl vystrnaděn pro údajnou kolaboraci. Spisovatel Jan Drda, rodák z nedaleké Příbrami, dosáhl toho, aby zámek byl přidělen tehdejšímu Syndikátu spisovatelů, později po Únoru transformovanému do Svazu.
Bylo to tam krásné, ale žádný velký luxus, jak si lidé představovali. Šlechtické sídlo, tehdy ovšem ještě bez ústředního topení, se společnými záchody a koupelnami na chodbě. Ve společné jídelně byl výběr ze tří jídel, hospodsky obyčejných. Zámek spravovali prvotřídní ovšem odborníci. Někdejší hoteliér ze Špičáku pan Prokop se staral o kuchyni, a správcem zámku byl věhlasný znalec vína pan Čebiš, autor odborných vinařských publikací. Knížecí jídelna v prvním patře se běžně nepoužívala. Jedlo se dole v čeledníku, kde obsluhovaly dvě servírky, mladá Tonička a o něco starší paní Vlasta. Čeledník byl zařízen nábytkem, inu, pro čeledíny. Rohová dřevěná lavice bez čalounění kolem masivního dlouhého stolu. Kromě něho tam bylo několik stolů menších pro čtyři čeledíny menšího významu.
Spisovatelské osazenstvo bylo rozčleněno podle společensko-politického významu a zařazení. Lepší lidé sedávali u "dlouhého stolu", jak se tomu zařízení obecně říkalo, a chamraď seděla u menších stolů pro čtyři. K dlouhému stolu usedali především Jan Drda s rodinou a Václav Řezáč. Drda jezdil do zámku nejvíce a postupně se v něm usadil natrvalo. Však také na Dobříši v roce 1970 zemřel, po konfliktu s okupanty oficiálně zavržen a tudíž veřejností veleben jako odbojník. Tenkrát začátkem padesátých let byl spolu s Řezáčem pánem české literatury a sotva by uvěřil, že za dvacet let bude kněz sloužit doslova manifestační mši nad jeho rakví v knížecím kostelíku na vršíčku nad dobříšským rybníkem Koryto.
Na Dobříši trávili volno kromě koryfejů i slušní lidé, (mezi mnohými vzpomínám na Františka Langra,) spisovatelé i vědci. Z těch to byli především tři akademici: sinolog profesor Jaroslav Průšek, odborník na perskou literaturu profesor Jan Rypka, pro svou zálibu v plzeňském zvaný Pivéčko, a zakladatel české egyptologie profesor František Lexa. Nám dětem se nejvíc líbil profesor Lexa. Vypadal se svým dlouhým vousem jako G.B.Shaw a v zimě se svou ženou podnikal dlouhé tůry na lyžích po okolí - až do své smrti v kmetském věku 84 let. Zajisté že nikdo z těchto lidí, světově významných kapacit, neměl u dlouhého stolu koryfejů místo, jako dnes nemají místo v Encyklopedickém slovníku Encyklopedického domu a Odeonu, odkud byly tyto světové vědecké kapacity přičinlivými vrtichvosty vymýceny. Je tam jen kunsthistorik profesor Václav V. Štech. Aspoň to. Byl to podivuhodný člověk a paměť veřejnosti si zaslouží.
Bydlela v podkroví akcibiskupského křídla zámku, kde byly pokojíky pro služky a na chodbičce byl přivolávací aparátek, hlásítko s čísly pokojů křídla esesáka Dalugea, aby služky věděly, kam mají běžet. Čert ví, kdo vlastně byla a jak se tam dostala, byla to malířka a říkalo se jí malířka Myška. Chodíval jsem k ní a malovala mi pejsky. I dospělí za ní chodili. Těm předpovídala budoucnost. Na začátku třiapadesátého upadla do věšteckého tranzu. Otec s ní byl zadobře a směl se jí zeptat, proč je taková divná, vyplašená.
"Nemůžu vám říct, co se stane," říkala mu. "Ale změní to svět."
"Kdy se to stane?" ptal se.
"Do tří měsíců."
Do tří měsíců umřel Stalin a vzápětí za ním Gottwald. Maminka plakala a já taky. Na náměstí před dobříšskou radnicí se konala tryzna. Trochu pršelo, byla zima a raz dva bylo dotryzněno.
"Ti to ale odbyli," říkal táta mamince. "Nějak s tím pospíchají." Zřejmě čekal, že se bude truchlit tři neděle, na náměstí a tak vůbec. Netruchlilo se, jen v Praze se dál stavěl Stalinův pomník.
No a pak se změnil ten svět.
Můj ne. Bylo mi osm a žil jsem na Ostrově pokladů.
Vymyslel ho Kadeřábek. Nemohl ho vymyslet jindy.
Co měli tehdy kluci ke čtení? Šťastný ten, kdo měl přístup k Rodokapsům, kovbojkám, mayovkám. V knihkupectvích bylo k dostání čtení typu Ve znamení zvonku od Bohumila Říhy. Začátkem padesátých let byl zakázán i Jules Verne, začal vycházet až po Stalinově smrti. Stevensonův Ostrov pokladů byl tedy považován za nervy drásající thriller.
Kluk Kadeřábek se objevil v létě roku tuším třiapadesátého v partě dětí dobříšského zámku a brzy ovládl situaci. Byl o pár let starší, než jsme byli my a chlubil se, že býval opravdovým skautem. Vedl k nám přednášky o tom, že západních zemí je víc a jsou bohatší, než Tábor míru. Tím se z něho stala romantická odbojnická figura formátu Jánošíka či Koziny (však taky tak dopadl). Přinesl mezi nás Ostrov pokladů a protože v kompozici zámeckého parku nechybí ani obrovský rybník, stali jsme se piráty.
Od tohoto počinu byl jen krok od vyloupení půdy.
V podkroví zámku měl pro svoje věci vyhražený malý kamrlík správce kuchyně pan Prokop. Skladoval tam lyže a staré šatstvo a takové věci. Kluk Kadeřábek zjistil, že není třeba lámat zámek - kamrlík neměl strop a dovnitř jsme se snadno dostali před krovní trámy. Ukradli jsme tam pytel vosků na lyže a velkou vzácnost, pamětní vlajku ze závěru první světové války, na níž byly zobrazené vlajky všech Spojenců. To vím dnes, tehdy jsem ji považoval za vlajku pirátskou. Abychom uklidnili svědomí, vypěstovali jsme v sobě přesvědčení, že pan Prokop je špion a vzájemně se ujišťovali, že jsme na vlastní oči viděli v kamrlíku jeho špionskou legitimaci.
Tím jsme šli s dobou, vždyť ta také cejchovala jako špiony ty, které chtěla okrást.
Vždycka ale smí krást jen někdo, my to nebyli a povstal z toho monumentální průser. Pan Prokop, když objevil, že mu někdo vysmejčil kamrlík, zavolal policajty a sestavil seznam ztracených věcí, kde chyběla snad jen Jantarová komnata. Naši otcové se o uhrazení škody museli podělit a co nastalo pak, krušno vzpomínat.
Nakonec se všechno svedlo na kluka Kadeřábka.
Musel tak dopadnout. Vždyť jsem říkal, že měl v sobě něco z Jánošíka.
Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Senzační výjimkou byl bez ironie napínavý ruský film Muž sedmi tváří. Byl samozřejmě válečný, o mstiteli, bývalém herci, mistru v převlékání, který likvidoval esesáky a gestapáky v převleku za šéfesesáka a šéfgestapáka. Viděl jsem ho znovu až jako dospělý a dodnes ho nechápu: byl totiž ostře polsky nacionalistický, odehrával se v Polsku, hrdinou byl polák a na konci, kdy "muž sedmi váří" měl být nacisty popraven, přihrnuli se vojáci, ale nebyli to Rusové, nýbrž polská armáda. Přitom opakuji, byl to film čistě ruský.
I později se stály stametrové fronty na ruské trháky. Hlídka v poušti - tam na konci odhalili ďábelského angloamerickosionistického špiona, který měl tajný kód ve fajfce, Muži v sedle, to zase byla ruská jakoby kovbojka, k tomu se připojila detektivka či spíš špionážka české provenience Severní přístav s Rudolfem Deylem mladším v roli špióna. Brzy po shlédnutí filmu jsem viděl pana Deyla živého. Hrozně jsem se lekl, že sáhne do kapsy pro pistoli a zastřelí mě. Český film Akce B o likvidaci banderovců jsem viděl snad padesátkrát. Pak jsem ho shlédl po mnoha létech už jako dospělý a užasl jsem, jak denunciantské, ve všemu všudy prolhané a hanebné svinstvo to bylo! Jako děti jsme ovšem vnímali jen přestřelky a z nich nejvíc pasáže, kdy samopalné dávky do esesáků byly provázeny střelcovou žertovnou poznámkou ve stylu "jistě jste už dlouho neměli nic v žaludku".
První západní film v socialistických kinech byl, tuším, Hamlet, dílo Laurence Oliviera z roku 1948. Reakce zavětřila a proto strana učinila opatření: nesměl se promítat v Praze, nýbrž na Zbraslavi. Reakce však opět ukázala, že nespí. Bývalí boháči, Václavem Lacinou tak trefně zobrazení v prototypickém "panu Jéminkovi", utvořili automobilní most mezi Prahou a Zbraslaví a u Zlíchovského lihovaru se stopovalo: kdo jel na Hamleta, učinil gesto rukou, jako že drží v dlani lebku Yorickovu. A reakcionářovo auto zastavilo a stopaře naložilo.
Kapitolou samou pro sebe bylo kino Čas na Václavském náměstí.
V dětské vzpomínce mi splývá s kinem Hvězda zařízeným na nepřetržitý provoz a cosi mi napovídá, že původní kino Čas bylo na místě dnešní Hvězdy a teprve později ho přestěhovali na druhou stranu náměstí, do pasáže, která složitě obchází hotel Jalta (tehdy ještě tam byla díra v zemi po bombardování). Hádat se ale nemíním, snad byl Čas neboli Časák opravdu odjakživa v té pasáži.
Tam byl též nepřetržitý provoz, ovšem hrály se tam přírodní a naučné filmy. Lístek nbyl laciný, stál tuším něco přes korunu, korunu dvacet nebo tak něco. V hlavě mi utkvěl naučný film o nejnovějším sovětském vynálezu, o dlouhohrající desce.
"Bude hrát půl hodiny, protože sovětští vědci vymysleli, že na desce budou užší drážky a vejde se jich tam víc," hlásil jsem otci.
"To je pitomost," pravil otec. "Do úzké drážky by se nevešla ocelová jehla."
V čemž měl nepochybně pravdu. Sám byl milovník vážné hudby, i ve Slapech byl schopen poslouchat Beethovenovy symfonie na gramofónu natahovacím na kliku, deska vydržela ani ne tři minuty a ke konci péro bylo už pořádně zvadlé, ale otec do smrti tvrdil, že jenom na takovém gramofónu měl pořádný hudební prožitek. Mimochodem, nikdy neuvěřil v existenci stereofonního efektu a považoval ho za obratný reklamní trik ničemů, vyrábějících gramofóny.
Do Časáku jsme ovšem nechodili kvůli barevným přírodním snímkům o krásách Gruzie. Vždycky na konci cyklu dávali americkou grotesku! Záhady jejich dramaturgie jsem nikdy neprohlédl, fakt je, že velmi často dávali Larryho (na příklad Larryho hráčem golfu jsem viděl jistě padesátkrát), přestože ideologicky byl preferován Chaplin. Jenže komunista Chaplin si asi hlídal svoje autorská práva bedlivěji, než majitelé práv po Larrym.
V roce 1953 umřela babička a uvolnilo se místo v pražském bytě. Relativně uvolnilo. Dědeček v roce 1945, ještě za Němců, vzal na byt jistou paní Zajícovou s maličkou dcerou. Přišly o byt při bombardování. "Po válce bude bytů dost, Němci půjdou pryč," říkal dědeček. Němci šli, bytů však bylo potom ještě míň, než kdykoli jindy, takže matka a dcera Zajícovy v dědečkově bytě zůstaly. Pražský byt byl tedy rozdělený a když jsme se do něho za dědečkem nastěhovali, byl rozdělený hned trojmo.
Bydleli jsme v prvním rohovém domě dnešní Seifertovy, tehdy Kalininovy ulice. Z oken jedné fronty bylo vidět na výtopnu Hlavního nádraží, z oken druhé fronty na jeho kolejiště a za ním na dnešní Masarykovo nádraží, jemuž se ovšem po celou dobu totáče říkalo Masaryčka, i mezi mladými lidmi. Zajímavé, Wilsoňák totiž říkali jen starší lidé.
Dům nesl číslo tři. Jednička, to byla dřevěná trafika, skrčená pod viaduktem U Bulhara. Trafika měla ve střeše otvor a ajznboňáci lezli po viaduktu a tou dírou si kupovali cigarety. Pak to někdo zatrhl, díra zřejmě překážela budování.
Nicméně po celou dobu padesátých let, až do vyhlášení socialismu, byla všude spousta soukromých krámů. Hned naproti nám měl antikvariát pan Šesták. Ten mi velmi rychle odpomohl od podvýživy brakovou literaturou! Brašnář, deštníkář, galantérie, to mě nezajímalo. Až nahoře v ulici blízko Sladkovského náměstzí však měl soukromé hračkářství pan Jůza. Říkali jsme mu Šmelda a neměli jsme ho rádi, protože jeho hračky byly mnohem dražší, než ty ve státním obchodě, zato ale jiné a mnohdy lepší. Největší kšeft s námi Šmelda Jůza dělal s hořlavým filmem. Prodával dva metry za korunu a my z něho dělali čuďáky. To se kus filmu zabalil do papíru, rolička se na obou koncích zakroutila, pak se to na zemi zapálilo a v závěrečné fázi se na to muselo dupnout. Film přestal hořet plamenem, škvířil se a vytvářel oblaka smrdutého dýmu. Další soukromník byl nedaleko Ondříčkovy ulice. Jmenoval se pan Ježek a prodával žvejkačky, originál americké wrigley's, což byla neslýchaná vzácnost. Nicméně i dítě muselo poznat, že tihle soukromníci po tenku pískají. Neměli dohromady co prodávat a výlohy měli stejně zasmušilé, jako byli oni sami.
Byl to tenkrát ještě pořádný Žižkov. Nedaleko našeho domu ležely Riegerovy sady, řečené Rýgrák, přičemž jeho nejatraktivnější část byla Rajská zahrada, zvaná Rajda, tehdy ještě neupravená do podoby rajské zahrady. Je to terén značně strmý a proto byl vhodný pro jízdu na podomácky vyrobených vozidlech.
Od jara do podzimu jsme jezdili na ložisácích. To byly dřevěné vozíky s pevnými dřevěnými nápravami, přední řiditelnou nohama, s naraženými kuličkovými ložisky o průměru cca deset centimetrů. Ložiska byla vzácná a chlapci, jejichž otcové je mohli krást ve fabrikách, byli váženi. Ložisák nejezdil rychle, vozík vyrobený z obyčejného kočárku ho snadno předhonil. Jenže frajeři jezdili na ložisácích, kdežto kdo měl kočárkovou konverzi, byl srab. Impozantní na ložisáku byl jen hluk, vyluzovaný na asfaltu ujíždějícími ložisky. V zimě se jezdilo na bobech. To bylo prkénko formátu o málo větším než A4, které mělo vespod přibité brusle. Za hlavní bobovou dráhu sloužil zledovatělý povrch ulice U Rajské zahrady. A zase, sáňky byly podstatně rychlejší, než sebelepší bob. Ovšem na sáňkách jezdili změkčilci, hlavně Vinohraďáci, kdežto správný Žižkovák měl bob. Boby navíc rajbovaly břitem bruslí sněhový povrch. Naštěstí tenkrát pořád sněžilo a sjezdovka se snadno a rychle obnovila.
Kromě Rýgráku bylo na Žižkově ještě několik dalších zajímavých oblastí. Byl to především Plyncnerák neboli Plýna nebo též Ýna, na parcele někdejší žižkovské plynárny. Dnes tam stojí stadion Viktorie Žikov. Fotbalové hřiště Viktorky, tehdy se jmenovala Lokomotiva, ale říkalo se jí postaru, tam samozřejmě už bylo, ovšem bez tribun, se škvárovým povrchem. Další zajímavé lokality byly na Olšanech. Tam jsme chodili k Olšanskému rybníčku, smrduté mokvavé louži, v níž akvaristé lovili nítěnky. Ústila do ní veliká stoka. Jednou tam kterýsi hrdina vlezl. Po půl hodině se vrátil.
"Jaký to tam je?" ptali jsme se ho.
"Krásný," odpověděl nadšeně. "Je tam obrovskej vodopád hoven!"
Třetí atrakcí byla Kapslovna, křovinami zarostlá lokalita někdejší továrny na střelivo, z níž zbyly nesčetné kobky na plnění patron. Nesměli jsme tam chodit, rodiče nás varovali před úchyláky. K troskám přiléhal objekt, který byl nepochybně střelnice. Mezi kluky se říkalo, že to bylo esesácké popraviště. Válela se tam spousta rezavých hilzen a my je sbírali a vzrušovalo nás pomyšlení, že tu zbyly po esesácích.
Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí, do někdejší žižkovské reálky. O kousek dál byla v ulici Dobrovolců konkurenční škola zvaná Palanda, neboť nesla jméno Palackého, o něco výš v Kubelíkově ulici byla Kubelíkárna. Byla to éra předtelevizní (v továrně na rádia pořád ještě laborovali s hadrem a dírou), takže jsme se museli bavit sami. Zábava to nebyla nikterak senzační, spíš se podobala flákání po ulicích, dvorech a pavlačích. O zimních radovánskách jsem se už zmínil. Nesmím všakzapomenout na sněhové války mezi školami, zejména naší Slaďárnou a Kubelíkárnou. Nezapomenu nikdy na jednu takovou bitvu, které se účastnily doslova desítky junáků na jedné i druhé strany. Nebyla to žádná ladovská selanka. Házelo se tvrdými ledovkami a kdo dostal zledovatělou koulí do obličeje, viděl hvězdičky. Když koule člověku houkla u ucha, neměl z toho dobrý pocit. A kdo měl smůlu a dostal se protivné straně do rukou, dostal přes hubu a celého ho vycpali sněhem, takže se musel dalšího válčení vzdát a běžel s brekem domů a tam dostal od táty pár facek.
Až do roku, tuším, 1959 do Slaďárny chodily děti od kašičky až po maturitu, já tam přišel do třetí obecné. Prvňáci měli hodného pana učitele, zřejmě značně senilního. Jednou jsem zapadl na záchod a zastihl pana učitele, jak tam stojí a zádumčivě močí na stěnu. Když mě spatřil, trhl sebou a stočil proud do žlábku, zapnul poklopec a zmizel. Na stěně po něm zůstala mokrá stopa. Sešlo se nás u toho fleku snad pět a dumali jsme, co dál. Každý učitel byl zavrženíhodný nepřítel. Zde byla příležitost, jak nepříteli zasadit ránu.
Takže jsme skvrnu obkreslili inkoustovou tužkou a obrys opatřili nápisem:
ZDE CHCAL PAN UČITEL XY.
Později jsem si kvůli tomu dělal výčitky. Pan učitel XY ze školy brzy na to odešel do výslužby a já si říkal, že to možná bylo následkem našeho udavačství. Dnes si výčitky nedělám. Zkušenost mě naučila, že když někoho chtějí vyhodit, vyhodí ho, i když močí do žlábku a koho nechtějí vyhodit, nechají ho na pokoji, i kdyby pochcal co chtěl.
Nás měla na starosti mladičká učitelka, pro kterou jsme zřejmě znamenali první štaci. Nenávist byla oboustranná. Učitelka měla šamstra a rande si s ním dávala na rohu Kalininky a Sladkovského náměstí. Na tom rohu bydlela naše spolužačka Blanka Stárková a ta se koukala z okna, jestli šamstr přijde. Když nepřišel, učitelka byla vzteklá a psala nám do žákajdy poznámky. Na což Stárková včas upozorňovala. Jenže její avízo nebylo nic platné. Vzteklou učitelku, které nepřišel šamstr, neuchlácholíte, ani kdybyste seděli jako socha.
Po ní jsme dostali paní učitelku Milicu Čápkovou. Ta byla moc hodná a my ji měli rádi. Jenom jednou vyšla z míry, kvůli Vaškovi Krákorovi. To už bylo po smrti Stalina a Gottwalda a v Praze byly dvvě atrakce: Gottwaldovo mauzoleum na Vítkově a vznikající Stalinovo muzeum v soklu Stalinova pomníku na Letné. Podniklijsme povinné poutní cesty na obě místa. Předcházela psychologická příprava, sestávající z výčtu sankcí, které postihnou eventuálního provinilce. Trojka z mravů znamenala nejnižší hranici slibované sazby. Balzamovaného Gottwalda jsme absolvovali bez průseru a paní učitelka dělala, že neslyší naši debatu o tom, proč jsou okraje řádů, jež mrtvola má na hrudi, zčernalé, jestli je to od výparů tlejícího těla, nebo prostě proto, že pravé řády někdo ukradl a nahradil je pozlátkem. Hůř to dopadlo v Stalinově muzeu. Nic v něm dohromady nebylo, jenom dokumentární fotky ze stavby sochy, odlitek Stalinova knoflíku (byl vyšší než kdokoli z nás) a pak sádrové modely fragmentů pomníku. Krákora neměl nic lepšího na práci, než že nacpal ohryzek jablka Stalinovi do nosu a kustod si toho všiml a udělal bengál a učitelka mu musela slíbit, žes ním zatočí hůř než se Zinověvem a Kameněvem. Jenže byla opravdu hodná a Krákorovi se nic nestalo, přestože měl neblahý třídní původ.
Jeho otec byl totiž předválečný policajt a měl doma policajtskou přilbu a taky pendrek. Jednou, když táta nebyl doma a já byl u Krákorů, Krákora mi tátův pendrek půjčil a já ho potěžkával v ruce a představoval jsem si, jak starý pan Krákora pendrekem mlátil hladovějící nezaměstnané a bylo mi z toho pomyšlení krásně divně.
Skutečné průseráře jsme měli jen dva, jednoho menšího a druhého většího. Ten menší byl Franta Pachman. Načapali ho v Bílé Labuti, jak krade kravatu a napsali o něm do Večerní Prahy článeček pod nadpisem Malý nenechavec. Franta na to byl strašně pyšný a výstřižek měl schovaný v igelitovém pouzdře a každému ho ukazoval.
"Proč jsi krad kravatu, ty vole?" ptal jsem se ho.
"Vo tom víš hovno, ty vole," odpověděl mi po pravdě.
Ten větší průserář byl Vašek V. Kamarádili jsme spolu a hráli si na cizineckou legii u nás na dvoře. Byla to zajímavá hra. V koutě zpustlé zahrady (nevěřili byste, kolik je na Žižkově uvnitř dvorů zahrad) jsme zbudovali z cihel a prken bunkr. Jeden seděl uvnitř a střílel ze vzduchovky chlebové kuličky na druhého, který bunkr dobýval a házel na něj cihly. Sbírali jsme také známky, především francouzské a anglické kolonie. Vašek propadal prakticky ze všech předmětů. Jen jednou dostal jedničku, ze zeměpisu, když ho učitelka vyvolala na francouzské a anglické kolonie. Bydlel v ulici Dobrovolců, jeho otec byl invalida a máma někde posluhovala a každý den nosila Vaškovi do školy na desátou vařenou svačinu. Vašek ji za to nenáviděl a zabil ji sekerou. Před pár lety si mě našel. Měl růžové tesilové sako a voněl, jak vonívala ta voňavka v padesátých letech, ve kterých hnil utržený květ lilie.
"Půjč mi padesát tisíc," povídá.
Nepřesvědčivě jsem zahrál etudu na téma že žiju z ruky do huby. Kdybych mu "půjčil" byť dvacku, měl bych ho na krku pořád. Přijal tu hru a chvilku jsme si povídali.
"Prej jsi byl zavřenej," povídám.
"Jo," on na to. "Osumnáct let."
Od té doby jsem ho neviděl.
Do skutečné basy jsem se byl podívat se školou, to už nás měla jako třídní paní učitelka Jedličková. Tedy, ona to brala jako skutečnou basu, my jako školní výlet. Provedla nás Malou pevností. Na ruce měla vytetované číslo. Ukázala nám celu, kde byla zavřená a místnost, ve které esesáci věšeli lidi za nohy a ještě několik takových pamětihodností. My na sebe stříleli bábrlata a gumičky. Zase, až po letech jsem si to dokázal spočítat, jak to tenkrát bylo. Ona tam s námi spratky byla nějakých roků let po tom, co skutečně seděla v té cele, a esesáci o kousek dál věšeli lidi za nohy! Mizerných deset let! Pro nás to byl výlet. Pro ni cesta do podsvětí.
Těžko říct, kdy do dětského světa vstoupila politika. Já ji vnímal hlavně ze stránek Dikobrazu, humoristického týdeníku, kam tak hezky maloval Antonín Pelc krvavého psa Tita na Trumanově řetězu. Pelc byl v zásadě slušný člověk a záhy toho nechal a jeho místo zaujal další kreslíř, Lev Haas. Vnímal jsem to jako politiku? Byly to srandovní obrázky. Viděl jsem na nich Američany a nějak obvzlášť mě nešokovalo, že se ožírají coca colou (tehdy se obecně věřilo, že je to mimořádně silná lihovina), lynčují černochy a bombardují Koreu. Byli to však Američané, bytosti tajemné a mne vzrušující, jako Tarzan nebgo kapitán Nemo.
Prvotřídní politikum se ovšem stalo z měnové reformy.
K ní došlo brzy po Stalinově a Gottwaldově smrti. Češi měli za sebou už jeden trik s penězi, to byl tak zvaný vázaný vklad v pětačtyřicátém. Ten samozřejmě znám jenom z vyprávění - veškeré oběživo bylo umrtveno, s výjimkou mincí, takže lidé takříkajíc začínali z nuly. Pravda byla ovšem taková, jak mi otec vyprávěl, že už týden po "vázaném vkladu" byli v Čechách první milionáři. Veřejnost přijala ztrátu peněz vcelku klidně, připadalo jí logické a spravedlivé, že se s koncem války mění ekonomické poměry.
V třiapadesátém byla jiná situace. Komunisté ujišťovali veřejnost o skvělosti jejich ekonomické politiky a jakmile se začaly šířit zvěsti, že se s měnou něco stane, rozpoutali velkolepou přesvědčovací kampaň, které se nestyděl zúčastnit i Antonín Zápotocký. No a potom ze dne na den vyhlásili "reformu", podle níž se peníze měnily v poměru 1:50 a ceny v poměru 1:5, to znamenám, že lidé měli ze svých úspor desetinu. Mně se líbily fotky nových bankovek v novinách a vybarvovali jsem si je pastelkami: papírová jednokorunovka byla hnědá, tříkoruna modrá, stovka ovšem zelená. Peníze se ve Slapech měnily na poště a náměstíčko před trafikou pana Chvátala bylo plné nadávajících lidí. Ti si měli své nadávání odskákat - v kádrových materiálech byla dlouho vedená rubrika "chování za měnové reformy". Po určitou přechodnou dobu v obchodech přiímali i staré bankovky, ovšem v novém kurzu. Šel jsem si koupit polárku za padesátikorunu a měl jsem z toho vzrušující milionářský pocit.
Kolem měnové reformy existuje spousta historek (a historií, z nichž nejzajímavější je plzeňská - tam došlo k prvnímu otevřenému vystoupení proti komunistické moci ve všech zemích ost-bloku). Hezká se vyprávěla o Janovi Werichovi. Ten si přivezl z Ameriky buicka, obrovitý koráb barvy tuším bílé, toho typu, jaké kreslíval Saul Steinberg. Buick ho však omrzel a zalíbil se mu mercedes jakéhosi diplomata. Dohodl se s ním, že mu dá protiúčtem buicka a zbytek doplatí. Diplomat si to však na poslední chvíli rozmyslel a nabídl Werichovi, že mu mercedesa prodá. Werich tedy vypumpoval poslední vkladní knížku a robil poslední prasátko, takže v den měnové reformy byl bez úplně bez peněz, zato mu před domem stála dvě auta. Historka se mi líbí, bohužel je nejspíš smyšlená. Wericha jsem se na to po mnoha letech ptal a on to popíral, ovšem kdo ví, jak to všechno bylo. Zajímavá historka kolovala i o Vítězslavovi Nezvalovi. Ten se nechal komunisty zkorumpovat se vším všudy (což je prokazatelný fakt) a v třiapadesátém se mu odměnili. Dostal prý včas hlášku, že vkladní knížky se vkladem do pěti tisíc budou vypláceny v poměru 1:5, takže veškeré jmění rozložil do množství knížek (což může být fáma). Jako kluk jsem ovšem o takových věcech neměl ponětí. V hostinci u Neužilů se mi líbil propagační plakát, který tam visel vedle výčepu. Lev Haas na něm namaloval houpačku: dole sedí vítězná těžká koruna, kdežto nahoře bezmocně a jak se patří zděšeně visí dolar a libra a frank a marka.
Když se tak po padesátých létech ohlížím a snažím se dívat tehdejšíma dětskýma očima, byl to "brave new world", báječný nový svět, řečeno s Aldousem Huxleyem. Nepamatuji se, že by se naše dětské názory střetaly s oficiální propagandou. Rodiče se báli říkat dětem pravdu a děti braly za skutečné to, co se jim říkalo. Na západě žili kapitalisté a dělníci tam bídně živořili. Kapitalisté chystali válku, naštěstí tu byl Sovětský svaz jako mírová hráz. Informace o skutečném životě se k nám dostávaly obtížně. Rozhlasová stanice Svobodná Evropa posílala přes želenzou oponu balóny, které svrhávaly letáky. Jako děti jsme je sbírali a odevzdávali ve škole jako poctiví malí udavači. Nicméně jakýsi dojem jsem si z té letákové akce přece jen zachoval. Byly vytištěné na jemném a přece pevném papíru. Tehdy jsem začal pochybovat, že Západ je na tom skutečně tak špatně, když dovede vyrobit takový papír. Ohromný dojem na nás dělaly zlevňovací akce. Čas od času režim vyhlásil snižování cen, v novinách byly dlouhé seznamy trvakle zlevněných produktů a aranžéři museli malovat veliké cenovky typu DŘĺVE A NYNĺ. Takže, suma sumárum, si z té doby vybavuji jen jedinou dětskou kritickou reflexi. To už mi mohlo být takových deset, jedenáct let, bylo to tedy někdy po pětapadesátém. Mudrovali jsme s kluky na záchodě a dospěli asi k takovému závěru: komunisti dovedou výborně hospodařit, jenom té svobody kdyby bylo víc.